MarekT

MarekT


Student, přítel sportu a filmu

23 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    2001: Vesmírná odysea (1968)

    Genialita sama o sobě a nejlepší film všech dob - takhle stručně bych mohl charakterizovat tento film. Ale jen jednou větou tento film rozhodně nemohu odbýt, podívejme se radši na něj políčko po políčku... Na začátku filmu, kdy na obrazovce pobíhali šimpanzi, jsem si říkal, že Vesmírná odyssea je dalším proslulým snímkem, který nelze ohodnotit pěti hvězdami. Úvod mě opravdu moc nezaujal. Pak se ovšem dostáváme do samotného vesmíru a máme tu symfonii par excellance - nádherné scenerie vesmíru pospolu se Straussovou hudbou, jenž k tomuto filmu sedne jako dítě na nočník. Poté sice následují dialogy, ovšem ty patří k méně výrazným stránkám tohoto filmu. Ano, je to sice u filmu nezvyklé, že tu nemáme moc mluvení, nicméně TOHLE mi zde učarovalo nejvíce. No není to krása, když se jen díváte na prachpustý vesmír a slyšíte jen ticho? Respektive již zmíněného Strausse nebo atypickou hudební disharmonii, jenž mě dokázala ve spojení s mnou viděným obrazem i srdíčko roztlouci! Příběh je stejnou kapitolou jako ty dialogy - upadá do pozadí, protože to, o čem jsem přemýšlel, bylo úplně něco jiného. Herecké výkony jen opakují má předchozí slova, a nezachrání to ani HAL. Samotný závěr - blížíme se k Jupiteru - je za rámcem běžného hodnocení. Když vidím let z pohledu pilota, vidím zároveň i podle mého názoru jeden z nejlepších filmových momentů vůbec, ne-li vůbec nejlepší. Poté následuje legendární výjev uměleckého myšlení a pak... titulky, film je za námi a následuje neúspěšný pokus o návrat do normálního světa, omámení pokračuje i při psaní komentáře. Stručné postřehy z premiérové projekce - za prvé: sice mám život před sebou, ale mám pocit, že takto už krásu vesmíru nikdy nedocením jako zde. Ani časté návštěvy hvězdárny na Kraví hoře, ani pozorování zatmění slunce roku 1999 nedokázaly vyvolat takové citové vzplanutí, a to mám odmala kosmický prostor moc rád. Za druhé - nepotrpím si na dlouhé filmy jako je tento, ovšem když jsem viděl na obrazovce závěrečné titulky, poprvé jsem si řekl - škoda, že tento film není delší. Za třetí - díky tomuto filmu přibyly do kategorie "nejoblíbenější" dvě věci. Hádejte, co to tak mohlo být. Za čtvrté - o jiném než plném hodnocení během odehrávání se děje v kosmu jsem nepřemýšlel. A za páté a naposledy - film jsem možná plně nepochopil, ale zato jsem si ho plně užil. *** Doplněk - 8.3.2009: Jako správný fanoušek Kubricka jsem se v den výročí jeho úmrtí podíval po Full Metal Jacket i na reprízu Vesmírné odyssey. Po včerejším večeru mohu s radostí konstatovat, že neustálá, vám už určitě otravná prohlašování o nejlepším filmu všech dob nebyla zcestná, během 148 minut jsem zažíval stejné pocity jako při prvním shlédnutí, jen to jakési Jiříkovo vidění bylo pryč. O nudě v žádném případě NEMŮŽE být ani řeč, a to jsem měl oproti prvotnímu vidění nevýhodu, že děj mi byl už znám. Objevily se ale tyto novoty: 1) Při úvodní znělce "Tak pravil Zarathustra" jsem plakal, tato scéna je podle mě nejdojímavější v dějinách filmu, rozhodně účinnější než střípky z romantických filmů. Mimochodem, pocity dojetí jsem poprvé životě zažil právě při sledování tohoto filmu. 2) "The Dawn of Man" nepovažuji za slabinu filmu, chápu tu jako sondu do života pravěkých lidí v souladu se zvířaty a sebou samými. 3) Umělecký výjev v domě na závěr jsem ještě nepochopil, nicméně věci odehrávající se mezi tím a krásnou hrou světel už mě došly, vím, co tím mohlo být řečeno. 4) Těším se na co nejdřívější třetí shlédnutí, snad se další otázky zodpoví. 5) Vesmírná odyssea definuje slovní spojení "oblíbený film". Jdu si pustit Modrou Dunaj.

  • poster

    Mechanický pomeranč (1971)

    Jako první setkání s Kubrickem jsem si vybral právě Mechanický pomeranč a musím říct, že jsem udělal dobře, jelikož dle mě jsem shlédl asi nejdokonalejší psychologický film vůbec. Hned v úvodu jsem pocítil vlnu kontroverze, kteréžto nálepky se snímek po uvedení dočkal. Z násilných scén - výborně natočených, jak jinak, bravo mistře - člověk jen zíral a divil se, co jen ten Alex a jeho parta jsou za stvůry, nicméně podobně jako v případě Caliguly je Malcom McDowell tak přesvědčivý, že by se divák i rád dal na zcestí. V druhé polovině se dostáváme do nápravného zařízení, jenž svůj název proti hlavní postavě plně využije - Alexe mi bylo od té doby jedině líto. Film u mě našel navíc pochopení proto, že situace "uděláš chybu a pak za ni platíš" jsou mi, upřímně a otevřeně řečeno, blízká, také proto jsem si jist svým úvodním prohlášením o nejlepším zástupci žánru - je to i tím, že oproti různým experimentálním kolážím tenhle kousek boduje svojí relativní normálností. Co se týče zpracování, tak Kubrick prostě uměl - krom výkonů, o kterých je zbytečné se zmiňovat v případě velkých režisérů, mezi něž se Stanley řadil, si dokonale ještě osmnáct měsíců po projekci vzpomínám na brilantní kulisy a dekadentnost prostředí obecně. Fantastická je i hudba - Zpívání v dešti, Beethoven klasicky a moderně - věřím, že kdyby mi takto bílí andělé pouštěli Wagnera nebo Strausse, zažíval bych stejné dojmy, nehledě na to, že v reálu to funguje taky. Jednoznačných pět hvězdiček, můj oblíbený film a výborná pozvánka na Osvícení či Odysseu, které u mě definitivně zpopularizovaly pana Kubricka.

  • poster

    Psycho (1960)

    Nejznámější Hitchcockovo dílo dokáže zaujmout i po tolika letech, byť třeba odhalení "kdo je vrah" pro mě nebylo až takové překvapivé, ale až do konce jsem si opravdu jistý nebyl - říkal jsem si, co kdyby Alfred překvapil... Nepřekvapil, i přesto tento thriller mě strhnul tak, že jsem zažíval až na závěrečných pět minut neustále pocit mrazení. Mrazí mě i teď při psaní komentáře, když na snímek vzpomínám. Přispěla k tomu skvělá hudba - Hitchcock měl pravdu, když říkal, že atmosféru dělá i ona. Sám mistr na vysoké kvalitě má podíl i režií a castingem - nejvíce mě zaujali Anthony Perkins a Janet Leigh (sice nejslabší Hitchock-girl, ale pořád dobrá). Pokud jste ještě Psycho neviděli, doporučuji nic o něm nevědět, protože pak vás ty slavné vraždy nejvíce dostanou právě tehdy (scéna u schodů mi prvně způsobila malý šok). Celkově tedy za pět, což mi potvrzují i následné úspěšné reprízy (sprcha stále působí) a fakt, že nemohu najít od té doby film od Hitchcocka, který by tento slavný kousek překonal.

  • poster

    Den cvoka (2002)

    Frustrovaný intelektuál, který si vždy najde něco, co nenávidí, například studijní život nebo konkrétní osobu. Nerad vstává, obává se kontaktů během školního dne a nespokojenost si vybíjí vztekem a jadrným slovníkem... Kurva, vždyť to jsem já. Vidíte, jak lehce stačilo parafrázovat zdejší obsah a hned máte na talíři de facto můj popis. Za posledního čtvrt roku (od Americké noci) mě žádný film nenadchl více. Úžasné svědectví o stavu společnosti, řečené mezinárodním jazykem a pro ty mladší, jako jsem já, jakýsi vztyčený prst nad tím, že takhle bídně nejspíš dopadnou taky. Film, u kterého nezáleží na tom, kolik vám je, z jaké jste sociální vrstvy, jakého jste pohlaví či vyznání - přinejmenším v hlavní postavě byste se, pokud s vámi není něco v nepořádku (tzn. stydíte se za to), měli poznat. Ale není tu jen Adaś - ač už kvůli němu stojí za to film vidět, toto je nejspíš první snímek (a na dlouhou dobu poslední), v kterém není žádná postava zbytečná a má své místo, jelikož je stejně jako v normálním životě důležitým a rovnocenným článkem mozaiky jménem lidstvo. Přesně takhle na mě film zapůsobil - už jen rozbor obsahu, který jsem uvedl na začátku, mě utvrdil v tom, že půjde o geniální dílo (čímž nechci jen tak mimochodem říct, že ty dvě shlédnutí za den byly jen sichr). Fascinující je zde humorná stránka, neúměrně sprostá (jedině z tohoto důvodu poprvé sám od sebe používám vulgární slova, abych přiblížil atmosféru snímku), ale se skrytým poselstvím, a přesně takhle se mi to líbí, stejně jako například u filmu Život Briana či seriálu South Park, s kterými si Den cvoka může podat ruku. Škoda, že tento snímek prakticky nebyl oceněn za hranicemi Polska (aspoň tedy o ničem nevím, jen o národních cenách) - například Oscara za nejlepší cizojazyčný film by si zasloužil, stejně tak ve své kategorii by si Marek Kondrat nominaci zasloužil. Na druhou stranu, ocenění pouhou hrstkou nadšenců je také k něčemu dobré - aspoň může být divák jen překvapen. Ty nejlepší zážitky se u mě rodily vždycky jen tímto způsobem - například od 2001 jsem nic nečekal, a jaké z toho bylo nadšení... Závěrem bych řekl, že není nic, co bych vytknul, jelikož takhle kurva dobrý film se nejen v lokální, ale i světové produkci nevidí. Přece jen, neznám moc snímků, které bych viděl dvakrát za den, ještě té noci zařadil do nejoblíbenějších filmů a plánoval si třetí projekci dalšího jitra.

  • poster

    Americká noc (1973)

    Fantazie! V minulosti se mi díky několika žánrově odlišným filmům mírně znechutilo slovní spojení "vzdávání holdu". Ale teď už tomu bude jinak. Perfektní vystižení atmosféry zákulisních příprav filmů jako takových, které je i přes brilantní stránku sekundárním prvkem, který by dle mě měl zaujmout. Proč? Truffaut vyjádřil svou nehynoucí lásku k filmu nejen hlavní dějovou linií, ale také například narážkami na slavné režiséry - myslím tím například spisy Bergmana, Hitchcocka, Buňuela, Hawkse či Wellese. Nejen já si myslím, že ti, kteří zde byli jmenováni, hráli velkou úlohu v inspiracích samotného francouzského génia, vždyť třeba atmosféra zlatého věku Hollywoodu je jedním z důvodů, proč Francois obsadil bronzovou příčku v mé topce. Ovšem naprostým vrcholem snímku je vložená vzpomínka na to, kterak malý chlapec přičichl díky slavnému Citizenu Kaneovi k filmu... Dle mě by nikoho tato scéna neměla nechat chladným, protože například já si tak připomněl, jak mě poměrně nedávno omámila Kubrickova Odyssea, napoprvé viděná s nulovým očekáváním a sakra velkým respektem. Zbytek nechť si dosadí jiný svůj oblíbený film. Co více dodat... Ocenil bych také herecké výkony, mimo tradičních kolegů bych vyzdvihl především Jacqueline Bisset, jejíž talent a krásu jsem objevil díky tomuto filmu. Pamatuji si, jak jsem i přes zaujatost filmem říkal, kdo to jen je... Myslím, že smeknout klobouk před tímto filmem stejně elegantně jako Truffaut filmařině je víceméně nemožné. Tento filmový happening si zasluhuje nejen pět hvězd, ale také plných 100% a po druhém shlédnutí také zařazení mezi oblíbené filmy.

  • poster

    Osm a půl (1963)

    Dlouho jsem se nepovažoval za fanouška Felliniho tvorby, nicméně tahle v pořadí třetí schůzka znamenala jakýsi zlom a italského mistra jsem také začal velmi uznávat. Je pravda, že snímek dost brzdilo pomalé tempo, které, jak soudím dle hodnocení, určitě část diváků odradilo. Když se ale přes to přenesete, můžete spatřit v dílu klenot, především pokud máte jako já rádi filmařské autoreflexe... U mě ten úspěch byl ale unikátní - vysoké hodnocení má totiž na svědomí také hlavní postava režiséra zahraná charismatickým Marcellem Mastroiannim. Zaujala mě především v úvodu, kdy si představuje svět okolo jako filmový příběh. Vybavil jsem si v tu chvíli sebe samého a svoji posedlost např. citacemi z filmů či seriálů ve většině životních situací či neustálé vzpomínání na někdejší filmové zážitky. Jednoduše se dá říct, že jsem podobný "magor" jako Guido Anselmi, ačkoli si myslím, že tento charakter je především alter-egem samotného Federica - ostatně je také stejně stará jako pan režisér v době natáčení filmu. Nejvíce mě překvapilo, že Fellini prostřednictvím jí analyzoval svoje chyby (cituji z filmu: "Víte, že rád mluvím neurčitě..."), což mimochodem kvituji... Vrátil bych se ale k sobě. Myslím si, že podobně jako Guido bych natáčel filmy i já - to jsem si nejvíce všiml na přístupu k hercům, kdy za zvuků Wagnerovy Jízdy valkýr (jaká to náhoda, moje nejoblíbenější vážná skladba) je na své ovečky ostrý jako břitva a jsem si jist, že bych jako příkladný cholerik vyvolával podobné lidské znechucení. Jeho již zmíněná neurčitost je také mým charakteristickým prvkem (a ještě mám něco v sobě z Davida Lynche, ale to už jsme někde jinde), všímám si to třeba i ve zdejších komentářích. Dalším důvodem, proč dávám pět hvězd, je také moje zjištění, že Fellini vždy počítá s tím, že jeho zpracování dané problematiky bude sledovat zainteresovaný divák - proto také vysoce stavím již zmíněný Amarcord, který mě jako teenagerovi přišel vhod. Stejný případ je i tenhle film, kdy uznávám veškeré pocty pánu filmu od jeho majordomů. Taktéž mě těší, že se myšlenka vzdání holdu rozvíjí o další rozměr a neopakuje se - Truffaut se tedy poklonil průmyslu obecně, Burton béčkové tvorbě, Gene Kelly se zaměřil na počátky zvukového filmu, Wilder se na film díval z odvrácené strany a Fellini zase rozebral myšlenkové pochody tvůrců. Rozhodně se nejednalo o bezchybný film, ale snad v žádném filmu (s výjimkou Dne cvoka) jsem se tak zřetelně nespatřil jako tady a Fellini v pár scénách dokonce dokázal, že má v sobě i něco málo komediálního citu. Amarcord byl sice formálně dokonalejší, nicméně tenhle kousek se mi do srdce vryl více a dostal se zaslouženě mezi nejlepší desítku. Závěrečnou scénu se symbolickým zhasnutím světel si budu díky podobnému vnějšímu užití pamatovat navždy.

  • poster

    Hnus (1965)

    Trojité espreso v oblasti hororu a thrilleru. Postupné hnití jedné labilní dušičky na půdě jednoho bytu, protkané někdy až nesmyslným vyhrocením, stále však zachovávající formát (sur)reálného života se nakonec ukázalo pohlédnout na mě coby jednoznačně nejemocionálnější filmový zážitek všech dob. S bezchybným minimalistickým tvarováním, jak je u Polanského zvykem, neopakovatelnou atmosférou, kdy i banalita typu kapajícího kohoutku či upozaděných zvuků brnká na nervy s virtuositou Jimmyho Page, a famózně kontrastnímu výběru herců (krásnou dívku, jakou její představitelka Catherine Deneuve jistě je, by si v takto laděném psychickém stavu málokdo dokázal představit, navíc i díky její relativní roztomilosti vzrůstají ony emoce, které se mi v souvislosti se snímkem vepsaly do paměti). Formální stránka si ale referovat zaslouží skutečně jen stručně, jelikož tento film byl především o pocitech. Napětí je stupňované každým jednotlivým záběrem a jestli jsem psal, že i hororová klišé typu domácích zařízení zrychlují tep, tak odrazy v zrcadle spolu s krvavou explozí podrážděnosti mě vylekaly. Myslel jsem si, že od té doby, co jsem před patnácti měsíci objevil italskou větev hororového žánru, už bude strach jen ve vzpomínkách. Mýlil jsem se... Hledání sama sebe na filmovém pásu je u mě poměrně časté a považuji to vlastně i za jeden ze základů dobrého zážitku. Zároveň je však velice málo filmů (daly by se spočítat na jedné ruce animované postavičky), jejichž tvůrci moji osobu dokonale otevřeli a prohrabali. "Hnus" patří mezi ně, coby vážný protipól k polskému "Dni cvoka" a méně surreální bratránek "Mechanického pomeranče". Jakožto introvertní cholerik, pro kterého vykolejení nebývá řídké, před vaším dokonalým obrazem smekám, pane Polanski. *** Jelikož jsem byl snímkem napoprvé velmi zaujat, pustil jsem si po šesti dnech znovu a jeho výše popsané vnímání se vůbec nezměnilo, a to i se znalostí point jednotlivých sekvencí - oproti tomu ale vyniklo například přirozené stupňování Caroliny úzkosti a především její odtažitosti vůči sexuálním jevům (v tomto případě byla nejsilnější nejsurreálnější snová pasáž)... Dalších hlubších rozborů netřeba. Repríza mě skutečně utvrdila v tom, že tento film je z mého pohledu opravdu výjimečným a pasuji jej tak na jeden z deseti nejblyštivějších klenotů, které jsem kdy viděl (Ricku a Ilso, nehněvejte se na mě, ale mám v tomto případě velmi omezený prostor). 100%

  • poster

    Casino Royale (1967)

    Pokud tento film řadíte k regulérním bondovkám a srovnáváte je s nimi, není se co divit, že se vám Casino nelíbilo. Říct, že tohle je typická bondovka, je jako kdyby někdo napsal, že Pulp Fiction je sondou do reálného života gangsterů. Film je prostě parodie, o čemž se můžete přesvědčit už úvodní skladbou (vynikající zářez Burta Bacharacha), která ironizuje slavnou bondovskou melodii. Děj je sice roztříštěný na epizodky, ale na to, že jej psalo vícero scénáristů odlišných střihů, od Hellera, přes Wildera až po Southerna, dává celkem smysl, jediné nesrovnalosti vznikly jen díky odjezdu Petera Sellerse z natáčení (Tremble coby 007 nasedá do Lotusu a než byste řekli švec, je lapen do pasti). Nemluvě o tom, že už jsem měl čest vidět filmy, které i s jedním scénáristou jsou na tom s dějovou linií hůře. ___ Když jsem mluvil o tom, že v žádném případě není radno srovnávat tento experiment s normálními bondovkami, tak představitele 007 bych i přesto rád srovnal - dle mě by mohli Niven a Sellers hrát Bonda i v regulérní sérii, nejsou o nic horší než kterýkoli reálný představitel Bonda, stejně tak Welles byl opět vynikající záporák, Ursula Andress dodávala filmu sex-appeal a další kráska Jacqueline Bisset je pro bondgirl jako stvořená (bráno z pohledu Trembla, v případě pravého Bonda tento post zastávala neméně skvělá Deborah Kerr). Tohle mi mimochodem regulérní série nikdy nedá, společnou scénu mých oblíbenců - není náhoda, že film dodnes drží můj osobní rekord v počtu výstupů členů mé topky (Allen, Welles, Sellers, Bisset). ___ Další věcí je humor. Na první pohled to vypadá, že tu není mnoho vtipů, nicméně slovní přestřelky navzdory veškeré výstřednosti odkazují k starosvětské britské suchosti. Důležitým milníkem jsou také různé vizuální odkazy, vyskytující se i v tom nejmenším detailu - před Bondovou vilou polehává zástup lvů s výrazovými prostředky a'la MGM, nebo zkuste sledovat při Sellersově výcviku děj v pozadí. A takových narážek tam je... ___ Překvapivě mi to nepřišlo až tak nudně natočeno, jak se to dle zdejších ohlasů mohlo zdát, a to i přes délku 131 minut. Filmu jako takovému bych dal čtyři hvězdy, ale nedá mi to a budu víceméně nekritický. Proč? Za prvé, Woody Allen. Jeho malý prostor byl nejtřeskutější pasáží snímku a jeho dadaistický příspěvek na závěr mě jakožto fanouška Monty Pythonů, kterým je to finále asi nejvíce podobné, hlasitě rozesmál. Za druhé, camea. Některé osobnosti tu jsou jen v jednom záběru, zato ale plně využívají svůj potenciál - Belmondo, Holden nebo O'Toole zde září, o Bisset jsem již mluvil. Za třetí, obsazení. Většinou platí, že když je film doopravdy nabit hvězdnými jmény, tak výsledek není až tak dobrý, jelikož se hvězdy navzájem překrývají (tento pocit jsem měl třeba z Vraždy v Orient expresu). Ale tady to tak neplatí, i přes Sellersovu slabší chvilku se herecké výkony doopravdy povedly. Za čtvrté, hudba. Jak jsem již psal, zesměšňuje takový ten napínavý doprovod při normálních bondovkách, úvodní melodie je natolik sympatická, že si ji pouštím pravidelně co dva týdny. Za páté, doporučuji si přečíst Oskarův referát o filmu na jeho blogu. Nejen, že budete mít náladu film shlédnout, ale možná ho i budete vnímat jinak než jako "velkolepý nonsens". Za šesté a naposledy, myslím si, že film je krapítek nedoceněn a nezasluhuje si díky mnou jmenovaným postřehům z projekce tak zatracovat. "Všimla jste si, že koktám? Tak mi dejte vědět, až si toho všimnete. Nemám čas to sledovat."

  • poster

    Spalovač mrtvol (1968)

    Famózní. Neuvěřitelné. Zázrak. ___ Takhle a ještě mnoha jinými superlativy bych mohl charakterizovat toto dílo z pozdního období nové české vlny. Juraj Herz dosáhl s tímto filmem na mnoho významných met - jednak natočil myšlenkově hutný a především svobodný snímek (téma ovlivnitelnosti mocí bylo vlastně aktuální nejen v době odehrávání příběhu, ale také během natáčení snímku - není se co divit, že promítání filmu bylo při premiéře násilím předčasně ukončeno), ale také z technického pohledu nejdokonalejší film v naší historii a především do dnešního dne jediný regulérní český horor (Upír z Feratu silně doplatil na normalizační censuru), což je rozhodně významný počin na zemi, která se tomuto žánru buď nevěnuje, nebo mu dělá ostudu některými současnými pokusy. Navíc je pěkné vidět, že se dá udělat dobrý zástupce žánru bez tematiky nadpřirozené síly, vždyť ty nejlepší příběhy (a samozřejmě také horory) píše sám život. ___ Co se zmíněné techniky týče, vedle hlavních důležitějších prvků zde zaujme košatá režisérská invence podpořená Milotovou kamerou, která využívá prvku rybího oka. Střihy a přechod z jedné lokace do druhé jsou zde prováděny bleskově, vteřinové odchylky od centra pozornosti v dané scéně zase znalcům připomenou Godarda, Truffauta a další známá jména z období Nouvelle Vague (mimochodem dle mého názoru jedna z nejtalentovanějších režisérských generací, co jsem měl zatím možnost poznat), ovšem myslím si, že nějaká přirovnávání zde nejsou třeba, zdejší přístup je i ve světovém měřítku záviděníhodný. ___ Samostatnou kapitolou je také přístup hereckého ansámblu. Je asi pochopitelné, že největší prostor si zasluhuje představitel hlavní postavy, pana Kopfrkingla, a společný jmenovatel všech scén v tomto filmu Rudolf Hrušínský, který dle mě podává nejen nejvýraznější výkon ve své kariéře, ale zároveň v historii celého českého filmu. Pokud jsem již mluvil o tom, že z filmu jako správného hororu jde strach, mělo by to být připisováno právě jemu - nikdy se mi ještě nestalo, abych hned při první replice (!) v celém filmu pociťoval mrazení v zádech a vytvořil si tak živnou půdu pro dobrý zážitek z děje (a především vyhroceného závěru). ___ Atmosféru ale nedotváří pouze on, velice depresivně působí na diváka také pohřebně kvílející hudba "českého Morriconeho" Zdeňka Lišky. Nezapomínejme i na vedlejší postavy, opakovaně se setkajívší jakoby dílem náhody s naším hlavním hrdinou - upoutá především Marie Rosůlková coby žena žádající o rakvičku a manželský pár Myslíková - Menšík; právě tyto tři jsem při v pořadí již třetím shlédnutí za poslední rok docenil asi nejvíce. ___ Na naše poměry dost netypická záležitost - krom zmíněného francouzského vlivu bych toto dílo považoval za jakousi syntézu Felliniho (symbolika - alegorický charakter dívky je totožný s jeho "Toby Dammitem"), Argenta (láska pro hororové prvky jako například krev) či Hitchcocka (podobný smysl pro humor). Jednomyslně nejlepší český film všech dob, jeden z členů mojí osobní desítky a jedna z automatických odpovědí na obecně pokřivené mínění o naší kinematografii. Pokud bych měl nějakému českému filmu udělit Oscara, byl by to tenhle. (Původně psáno pro studijní účely.) "Pan Dvořák věděl, že se ta tyč bude hodit..."

  • poster

    Žena je žena (1961)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace