MarekT

Film mého srdce. Jsem si skálopevně jist, že za svůj život už žádný lepší neuvidím... Když jsem nejznámější zápis Stanleyho Kubricka do filmové historie viděl na sklonku roku 2008 prvně, přistupoval jsem k němu s jistým respektem. Přece jen, několik desetiletí staré dílo, délkou spíše rozsáhlé, a tak dále, však si to dovedete představit... ___ Po úvodní, tehdy pro mne rozkoukávací sekvenci však následoval přesun do vesmíru a v tu chvíli jsem byl bez přehánění hypnotizován vším, pro co je snímek obecně oceňován. A to nádhernými sceneriemi vesmíru, doplněné Straussovou hudbou původně psanou pro plavbu "na krásném modrém Dunaji" (ostatně, zde máme zase plavbu kosmickým prostorem). Čím to bylo?, říkám si zpětně - pravděpodobně zájmem o vzdálený a tajemně působící vesmír, kdy kořeny sahají do dětských let... Abych si již tehdy řekl, že ani časté návštěvy brněnské hvězdárny na Kraví hoře, či aktivní pozorování zatmění Slunce v roce 1999 nedokázaly vyvolat takové citové vzplanutí. Skoro to odpovídá slavnému citátu Andrého Bazina: o kinematografii jakožto pohledu na svět spojeného s našimi touhami - když budu citovat své mladší já: "no není to krása, když se jen díváte na prachpustý vesmír a slyšíte jen ticho?" ___ Naťukl jsem na předchozích řádcích hudební doprovod - snad nikde jako zde je samostatnou kapitolou filmu. Ať už jde o harmonii hudby a obrazu (letuška jdoucí v rytmu oněch Straussových valčíků), dále pak je zde akcentování faktu, že ve vesmíru nemáme žádný vzduch (což akčněji laděná sci-fi - se Star Wars v čele - v diváckém podvědomí značnou měrou narušily) a především narušuje obvyklou filmovou konvenci, že se ve filmu musí jen mluvit - svým způsobem, byť je to hodně o individuálním vnímání, ta hudba totiž plně nahrazuje dialogy. Navrch zdejší výběr, ať už zmíněný Strauss, Chačaturjan či Ligeti byl pro mě iniciační ve smyslu hlubšího zájmu o vážnou hudbu - do té doby jsem se jí stranil, poslouchal jsem jenom tu modernější, populární. ___ Za oněch mladých let mě snímek taktéž fascinoval především technickou stránkou - například řešením vesmírných lodí, jejich vybavení, stavů beztíže... Abych po letech více doceňoval pro změnu tu dramatickou stránku v podobě samorostlého HALa. Projekce v mezičase měly zase rozličný charakter - ta druhá, tři měsíce po té první byla potvrzením osobního nadšení, další se zase zabývaly hloubkou zobrazovaného, aby největší punc výjimečnosti mělo shlédnutí tam, kam film skutečně patří - tj. na velkém plátně (kino Art, jaro 2014)... Zároveň ač se mi mohl napoprvé příběh jevit jako triviální a vzájemně nesouvisející, tak jednotlivé segmenty, včetně mnou původně upozaďovaného úvodního, se nádherně s přibývajícím časem jak v rámci projekce, tak i s odstupem od ní dávají dohromady. ___ V kontextu kinematografie jako takové se mi zamlouvá i to odvrácení od další z filmových konvencí, že máme nějakého hlavního hrdinu (většinou hvězdného herce), zde je totiž tím hrdinou sám život, svět kolem nás, a více netřeba. Tudíž se nejedná jen o "zfilmovaný komiks", jak se nechal slyšet Andrej Tarkovskij, kterýžto se při tvorbě svého Solarisu nevyhnul srovnání s tímto dílem. V zásadě jeho slovům rozumím tak, že by při svém pověstném vyprávění obrazem nepoužil takové množství barev a filtrů, ovšem ty zde atmosféře přidávají, než aby mi přišla kupříkladu samoúčelná. Prostě, a jednoduše - nejen jedna z mnoha filmových zkušeností, ale i unikátní inspirativní prostor pro směřování a utřídění vlastních myšlenek. Jakési Jiříkovo vidění z prvního seznámení dávno odvál čas, ale nikdy jsem i přes specifické tempo a zmíněnou ne zrovna nejkratší stopáž necítil pocit nudy či nezájmu, a to i v konkrétněji stavěných pasážích. 100%

První setkání s Kubrickem. Na červeném pozadí se rozeznívají znepokojivě znějící syntezátory v podání Waltera Carlose a po chvilce strpení následně vítá uhrančivý pohled hlavního hrdiny... Takové byly v zimě roku 2008 moje tehdejší první dojmy, z kterých se vyklubal nejdokonalejší psychologický film, co znám. Není to pro mne jen studie proměny přehnaného hříšníka v až přehnaně napraveného, vše mi bylo blízké už jen z té základní roviny "uděláš-li chybu, pak za ni zaplatíš" - což jsem v životě pocítil dostatečně, konkrétně v době, kdy jsem si to pořádně neuvědomoval... Tedy, ne že by to bylo takhle závratně prolito krví, ale bylo to z kategorie soužití s ostatními. Také proto mi Alexe bylo napoprvé tak moc líto... S odstupem času nacházím i další výraznou podobnost - a to Alexův původní předmět zájmů, členství v jakési zvláštní subkultuře, podpořenou soudržností s ostatními "drugy". Jejich pevné zásady, nekompromisnost, oblíbená místa a nápoje, podpořené ikonickým stejnokrojem, mi skoro připomínal můj osobní zájem o fotbal a fanouškovství, kde taktéž existují specifické aktivity, humor, slang, barevná symbolika... Přičemž obojí může působit na nezasvěceného jako přízrak z vesmíru. Tudíž to není jenom zásluha brilantního hereckého výkonu Malcoma McDowella, že by se jeden pod vlivem tohoto snímku i rád dal na zcestí. No, a i v onom příkladě z reálného světa platí, že "každá zábava jednou končí" a je na místě se vyrovnat s novým životem (byť já nepotřeboval žádnou drastickou převýchovu, jakou známe odsud, jednoduše aktivita šla sama od sebe do pozadí). Již napoprvé mě Kubrick uchvátil svým využitím hudebního doprovodu, kterému zde kralují Beethoven s Rossinim... doplněné o již zmíněné syntezátory, které fascinujícím způsobem přetvořily "Ódu na radost" (moje nejoblíbenější skladba z tohoto filmu) - kdyby mi takto bílí andělé pouštěli jiné oblíbené skladatele vážné hudby, třeba Wagnera nebo Strausse, zažíval bych stejné dojmy jako Alex po vyléčení. A samosebou nezapomínejme na onu často citovanou ironii v podobě "Zpívání v dešti"... S přibývajícími reprízami bych vyzdvihl i politickou rovinu díla, aneb manipulace je stejná ze všech stran, ať už jedná o vládu, která vás neustále ujišťuje, jak to "s vámi myslí dobře" (což i zde zazní), nebo o opoziční aktivisty, jejichž motorem nemusí být jen vznešený cíl, jako spíš vlastní prospěch (příklady nalezneme i v tuzemském prostředí). Jednoduše řečeno - dokonalá filmová provokace, neboť dekadence nemusí být přítomna jen ve zde tak časté explicitnosti. 100%

Nejpreciznější Hitchcockův film. Když jsem jej viděl poprvé v prosinci roku 2008, vnímal jsem jej čistě thrillerovými měřítky - ať už prožívání všech znepokojivých pasáží i přemýšlení nad vyvrcholením celého díla, kdy jsem se pro jistotu udržoval v nejistotě až do samotného konce, co kdyby náhodou... I takto bráno se jedná o velice působivý celek, i po tolika letech, kdy samotnému mi tenkrát stačil k nadšení už jen tento fakt, nicméně nejsilnějším článkem je skvěle vystavěný scénář, kdy napínavá je již většina scén v první půli (např. cesta v dešti z perspektivy auta). Až se zdá, že název filmu je charakteristikou chování Marion, a nikoli toho, čeho se dočkáme posléze... Se znalostí Hitchcockovy tvorby vyniká i další ojedinělá vlastnost snímku. Dosud byl podepsán převážně pod snímky, které by se jedním slovem daly popsat jako "ušlechtilé" - vystupovali zde kladní, nebo aspoň kladně působící hrdinové, ztvárněné osobnostmi typu Caryho Granta nebo Jamese Stewarta, doplněné o elegantní herečky jako Ingrid Bergman či Grace Kelly, takže při všem tom napětí byla přirozená chvíle i na něco příjemného, láskyplného. Psycho bych však popsal jako zcela "špinavý" film, ať už chováním všech postav bez rozdílu či ne až tak výrazným obsazením (Perkinse vytáhlo dílo, nikoli naopak) - když si ony jednotlivé "kousky dortu" postavím vedle sebe, nelze nevidět značný kontrast. I díky tomu doceňuji onu radost, pro kterou se Hitch pustil do natáčení, radost z toho, že natáčím úplně jinak, než dosud. Přes tuto svoji vlastnost je ale film velmi sofistikovaný, neboť napětí nespočívá jenom v naturalistickém zobrazení činů nebo v co nejbláznivěji posazeném nápadu. Posiluje se zde myšlenka, že ta největší hrůza je kolikrát vlastně úplně obyčejná věc - ostatně hezky o tom hovoří zákaznice v obchodě, když jako hodná teta vypráví o hmyzu a člověku... Což je další věc, která vynikne s opakovanou projekcí a znalostí veškerého rozuzlení příběhu - režisérův černý humor, kdy některé věty včetně té nejznámější o vztahu syna a matky působí svým způsobem i velmi vtipně. Akorát to při seznamování s dílem možná tak nevynikne, a pochopitelně záleží na vkusu jednotlivce. I přes všechny vyjmenované klady a postřehy však předem doporučuji o Psychu nic nevědět, protože jedině tak zapůsobí, jak má - Hitchcock správně věděl, proč zakázat pozdní vpouštění do kinosálu... Stejně jako měl přesný odhad na to, kdo nejvíce přispěl k celkovému úspěchu, a to Bernard Herrmann svým taktéž proslaveným soundtrackem. Aneb - není to jen film jedné scény, byť brilantně natočené a i opakovaně působivé - tato pověst totiž dílu spíše ubližuje, než prospívá. 100%

Frustrovaný intelektuál, který si vždy najde něco, co nenávidí, například studijní život nebo konkrétní osobu. Nerad vstává, obává se kontaktů během školního dne a nespokojenost si vybíjí vztekem a jadrným slovníkem... Kurva, vždyť to jsem já. Vidíte, jak lehce stačilo parafrázovat zdejší obsah a hned máte na talíři de facto můj popis. Za posledního čtvrt roku (od Americké noci) mě žádný film nenadchl více. Úžasné svědectví o stavu společnosti, řečené mezinárodním jazykem a pro ty mladší, jako jsem já, jakýsi vztyčený prst nad tím, že takhle bídně nejspíš dopadnou taky. Film, u kterého nezáleží na tom, kolik vám je, z jaké jste sociální vrstvy, jakého jste pohlaví či vyznání - přinejmenším v hlavní postavě byste se, pokud s vámi není něco v nepořádku (tzn. stydíte se za to), měli poznat. Ale není tu jen Adaś - ač už kvůli němu stojí za to film vidět, toto je nejspíš první snímek (a na dlouhou dobu poslední), v kterém není žádná postava zbytečná a má své místo, jelikož je stejně jako v normálním životě důležitým a rovnocenným článkem mozaiky jménem lidstvo. Přesně takhle na mě film zapůsobil - už jen rozbor obsahu, který jsem uvedl na začátku, mě utvrdil v tom, že půjde o geniální dílo (čímž nechci jen tak mimochodem říct, že ty dvě shlédnutí za den byly jen sichr). Fascinující je zde humorná stránka, neúměrně sprostá (jedině z tohoto důvodu poprvé sám od sebe používám vulgární slova, abych přiblížil atmosféru snímku), ale se skrytým poselstvím, a přesně takhle se mi to líbí, stejně jako například u filmu Život Briana či seriálu South Park, s kterými si Den cvoka může podat ruku. Škoda, že tento snímek prakticky nebyl oceněn za hranicemi Polska (aspoň tedy o ničem nevím, jen o národních cenách) - například Oscara za nejlepší cizojazyčný film by si zasloužil, stejně tak ve své kategorii by si Marek Kondrat nominaci zasloužil. Na druhou stranu, ocenění pouhou hrstkou nadšenců je také k něčemu dobré - aspoň může být divák jen překvapen. Ty nejlepší zážitky se u mě rodily vždycky jen tímto způsobem - například od 2001 jsem nic nečekal, a jaké z toho bylo nadšení... Závěrem bych řekl, že není nic, co bych vytknul, jelikož takhle kurva dobrý film se nejen v lokální, ale i světové produkci nevidí. Přece jen, neznám moc snímků, které bych viděl dvakrát za den, ještě té noci zařadil do nejoblíbenějších filmů a plánoval si třetí projekci dalšího jitra.

Mnoho filmařů má rádo svoji profesi, a také o tom i s chutí vypráví. Žádný z nich však nedával tak moc najevo svou lásku k filmu, jako právě Francois Truffaut... Perfektní vystižení atmosféry zákulisních příprav filmů jako takových, od první do poslední osoby, která se na natáčení podílí, s přibývajícími vlastními poznatky navíc doceňuji sebereflexivní, respektive ironické rozvržení postav (Truffaut jakožto autor vážných dramat je zde v roli režiséra komerčního filmu). Svůj prostor tu má i vyjádření vděku k jiným slavným tvůrcům, kdy poštou přichází balíček v podobě spisů Bergmana, Hitchcocka, Buňuela, Hawkse či Wellese. Ještě aby ne, když zmínění kolegové hráli významnou úlohu v inspiracích samotného francouzského génia, vždyť evokování amerického stylu byl důvodem, proč jsem jej začal tolik oceňovat jako součást extratřídy těch opravdu nejlepších tvůrců. Vrcholem snímku je však vložená, s dějem nesouvisející vzpomínka na to, kterak malý chlapec přičichl díky slavnému Citizenu Kaneovi k filmu a jeho kouzlu... Aneb scéna, která jen těžko může nezanechat emoční stopu, neboť mi to vždy připomene situaci, kterak jsem například viděl prvně Kubrickovu Vesmírnou odysseu, napoprvé viděnou s nulovým očekáváním a sakra velkým respektem. Zbytek nechť si dosadí jiný svůj oblíbený film, či nějakou příhodu spjatou s pohyblivými obrázky či návštěvou biografu. Významnou složkou je taktéž herecké obsazení, které dokresluje onu zmíněnou sebereflexi charakterů - např. dvorní spolupracovník Jean-Pierre Léaud jako kdyby mimo dějové kamery z oka vypadl Antoinu Doinelovi. Mojí největší hvězdou je však zde Jacqueline Bisset, jejíž talent a krásu jsem objevil právě díky tomuto filmu. Když jsem snímek viděl prvně, tak jsem si i přes zaujatost příběhem říkal, kdo to jen je... Plus její charakter hlavní hvězdy filmu, která však v osobním životě to nemá zrovna nejlehčí, jde krásně proti proudu diváckého očekávání. Od dob seznámení se s Americkou nocí jsem měl tu čest i s dalšími nádhernými reflexemi filmové profese - ať už v podání Wildera, Allena, Altmana, Donena, ale i Tarantina či Burtona. Ale takto komplexnímu ladění se žádná z nich nevyrovnala. Stručně shrnuto, filmový happening, který lze vidět kdykoliv. 100%

Dlouho jsem se nepovažoval za fanouška Felliniho tvorby, nicméně tahle v pořadí třetí schůzka znamenala jakýsi zlom a italského mistra jsem také začal velmi uznávat. Je pravda, že snímek dost brzdilo pomalé tempo, které, jak soudím dle hodnocení, určitě část diváků odradilo. Když se ale přes to přenesete, můžete spatřit v dílu klenot, především pokud máte jako já rádi filmařské autoreflexe... U mě ten úspěch byl ale unikátní - vysoké hodnocení má totiž na svědomí také hlavní postava režiséra zahraná charismatickým Marcellem Mastroiannim. Zaujala mě především v úvodu, kdy si představuje svět okolo jako filmový příběh. Vybavil jsem si v tu chvíli sebe samého a svoji posedlost např. citacemi z filmů či seriálů ve většině životních situací či neustálé vzpomínání na někdejší filmové zážitky. Jednoduše se dá říct, že jsem podobný "magor" jako Guido Anselmi, ačkoli si myslím, že tento charakter je především alter-egem samotného Federica - ostatně je také stejně stará jako pan režisér v době natáčení filmu. Nejvíce mě překvapilo, že Fellini prostřednictvím jí analyzoval svoje chyby (cituji z filmu: "Víte, že rád mluvím neurčitě..."), což mimochodem kvituji... Vrátil bych se ale k sobě. Myslím si, že podobně jako Guido bych natáčel filmy i já - to jsem si nejvíce všiml na přístupu k hercům, kdy za zvuků Wagnerovy Jízdy valkýr (jaká to náhoda, moje nejoblíbenější vážná skladba) je na své ovečky ostrý jako břitva a jsem si jist, že bych jako příkladný cholerik vyvolával podobné lidské znechucení. Jeho již zmíněná neurčitost je také mým charakteristickým prvkem (a ještě mám něco v sobě z Davida Lynche, ale to už jsme někde jinde), všímám si to třeba i ve zdejších komentářích. Dalším důvodem, proč dávám pět hvězd, je také moje zjištění, že Fellini vždy počítá s tím, že jeho zpracování dané problematiky bude sledovat zainteresovaný divák - proto také vysoce stavím již zmíněný Amarcord, který mě jako teenagerovi přišel vhod. Stejný případ je i tenhle film, kdy uznávám veškeré pocty pánu filmu od jeho majordomů. Taktéž mě těší, že se myšlenka vzdání holdu rozvíjí o další rozměr a neopakuje se - Truffaut se tedy poklonil průmyslu obecně, Burton béčkové tvorbě, Gene Kelly se zaměřil na počátky zvukového filmu, Wilder se na film díval z odvrácené strany a Fellini zase rozebral myšlenkové pochody tvůrců. Rozhodně se nejednalo o bezchybný film, ale snad v žádném filmu (s výjimkou Dne cvoka) jsem se tak zřetelně nespatřil jako tady a Fellini v pár scénách dokonce dokázal, že má v sobě i něco málo komediálního citu. Amarcord byl sice formálně dokonalejší, nicméně tenhle kousek se mi do srdce vryl více a dostal se zaslouženě mezi nejlepší desítku. Závěrečnou scénu se symbolickým zhasnutím světel si budu díky podobnému vnějšímu užití pamatovat navždy.

Trojité espreso v oblasti hororu a thrilleru. Postupné hnití jedné labilní dušičky na půdě jednoho bytu, protkané někdy až nesmyslným vyhrocením, stále však zachovávající formát (sur)reálného života se nakonec ukázalo pohlédnout na mě coby jednoznačně nejemocionálnější filmový zážitek všech dob. S bezchybným minimalistickým tvarováním, jak je u Polanského zvykem, neopakovatelnou atmosférou, kdy i banalita typu kapajícího kohoutku či upozaděných zvuků brnká na nervy s virtuositou Jimmyho Page, a famózně kontrastnímu výběru herců (krásnou dívku, jakou její představitelka Catherine Deneuve jistě je, by si v takto laděném psychickém stavu málokdo dokázal představit, navíc i díky její relativní roztomilosti vzrůstají ony emoce, které se mi v souvislosti se snímkem vepsaly do paměti). Formální stránka si ale referovat zaslouží skutečně jen stručně, jelikož tento film byl především o pocitech. Napětí je stupňované každým jednotlivým záběrem a jestli jsem psal, že i hororová klišé typu domácích zařízení zrychlují tep, tak odrazy v zrcadle spolu s krvavou explozí podrážděnosti mě vylekaly. Myslel jsem si, že od té doby, co jsem před patnácti měsíci objevil italskou větev hororového žánru, už bude strach jen ve vzpomínkách. Mýlil jsem se... Hledání sama sebe na filmovém pásu je u mě poměrně časté a považuji to vlastně i za jeden ze základů dobrého zážitku. Zároveň je však velice málo filmů (daly by se spočítat na jedné ruce animované postavičky), jejichž tvůrci moji osobu dokonale otevřeli a prohrabali. "Hnus" patří mezi ně, coby vážný protipól k polskému "Dni cvoka" a méně surreální bratránek "Mechanického pomeranče". Jakožto introvertní cholerik, pro kterého vykolejení nebývá řídké, před vaším dokonalým obrazem smekám, pane Polanski. *** Jelikož jsem byl snímkem napoprvé velmi zaujat, pustil jsem si po šesti dnech znovu a jeho výše popsané vnímání se vůbec nezměnilo, a to i se znalostí point jednotlivých sekvencí - oproti tomu ale vyniklo například přirozené stupňování Caroliny úzkosti a především její odtažitosti vůči sexuálním jevům (v tomto případě byla nejsilnější nejsurreálnější snová pasáž)... Dalších hlubších rozborů netřeba. Repríza mě skutečně utvrdila v tom, že tento film je z mého pohledu opravdu výjimečným a pasuji jej tak na jeden z deseti nejblyštivějších klenotů, které jsem kdy viděl. 100%

Pokud tento film řadíte k regulérním bondovkám a srovnáváte je s nimi, není se co divit, že se vám Casino nelíbilo. Říct, že tohle je typická bondovka, je jako kdyby někdo napsal, že Pulp Fiction je sondou do reálného života gangsterů. Film je prostě parodie, o čemž se můžete přesvědčit už úvodní skladbou (vynikající zářez Burta Bacharacha), která ironizuje slavnou bondovskou melodii. Děj je sice roztříštěný na epizodky, ale na to, že jej psalo vícero scénáristů odlišných střihů, od Hellera, přes Wildera až po Southerna, dává celkem smysl, jediné nesrovnalosti vznikly jen díky odjezdu Petera Sellerse z natáčení (Tremble coby 007 nasedá do Lotusu a než byste řekli švec, je lapen do pasti). Nemluvě o tom, že už jsem měl čest vidět filmy, které i s jedním scénáristou jsou na tom s dějovou linií hůře. ___ Když jsem mluvil o tom, že v žádném případě není radno srovnávat tento experiment s normálními bondovkami, tak představitele 007 bych i přesto rád srovnal - dle mě by mohli Niven a Sellers hrát Bonda i v regulérní sérii, nejsou o nic horší než kterýkoli reálný představitel Bonda, stejně tak Welles byl opět vynikající záporák, Ursula Andress dodávala filmu sex-appeal a další kráska Jacqueline Bisset je pro bondgirl jako stvořená (bráno z pohledu Trembla, v případě pravého Bonda tento post zastávala neméně skvělá Deborah Kerr). Tohle mi mimochodem regulérní série nikdy nedá, společnou scénu mých oblíbenců - není náhoda, že film dodnes drží můj osobní rekord v počtu výstupů členů mé topky (Allen, Welles, Sellers, Bisset). ___ Další věcí je humor. Na první pohled to vypadá, že tu není mnoho vtipů, nicméně slovní přestřelky navzdory veškeré výstřednosti odkazují k starosvětské britské suchosti. Důležitým milníkem jsou také různé vizuální odkazy, vyskytující se i v tom nejmenším detailu - před Bondovou vilou polehává zástup lvů s výrazovými prostředky a'la MGM, nebo zkuste sledovat při Sellersově výcviku děj v pozadí. A takových narážek tam je... ___ Překvapivě mi to nepřišlo až tak nudně natočeno, jak se to dle zdejších ohlasů mohlo zdát, a to i přes délku 131 minut. Filmu jako takovému bych dal čtyři hvězdy, ale nedá mi to a budu víceméně nekritický. Proč? Za prvé, Woody Allen. Jeho malý prostor byl nejtřeskutější pasáží snímku a jeho dadaistický příspěvek na závěr mě jakožto fanouška Monty Pythonů, kterým je to finále asi nejvíce podobné, hlasitě rozesmál. Za druhé, camea. Některé osobnosti tu jsou jen v jednom záběru, zato ale plně využívají svůj potenciál - Belmondo, Holden nebo O'Toole zde září, o Bisset jsem již mluvil. Za třetí, obsazení. Většinou platí, že když je film doopravdy nabit hvězdnými jmény, tak výsledek není až tak dobrý, jelikož se hvězdy navzájem překrývají (tento pocit jsem měl třeba z Vraždy v Orient expresu). Ale tady to tak neplatí, i přes Sellersovu slabší chvilku se herecké výkony doopravdy povedly. Za čtvrté, hudba. Jak jsem již psal, zesměšňuje takový ten napínavý doprovod při normálních bondovkách, úvodní melodie je natolik sympatická, že si ji pouštím pravidelně co dva týdny. Za páté, doporučuji si přečíst Oskarův referát o filmu na jeho blogu. Nejen, že budete mít náladu film shlédnout, ale možná ho i budete vnímat jinak než jako "velkolepý nonsens". Za šesté a naposledy, myslím si, že film je krapítek nedoceněn a nezasluhuje si díky mnou jmenovaným postřehům z projekce tak zatracovat. "Všimla jste si, že koktám? Tak mi dejte vědět, až si toho všimnete. Nemám čas to sledovat."

Stěží se dá zapomenout na ten wow-effect, který jsem v létě 2013 zažil, a donutil mě po delším čase sáhnout na zdejší osobní desítku oblíbených filmů (kdy repríza po letech byla razítkem na tento pocit). Neboť by mě coby letitého příznivce screwballů, konverzaček, bláznivin, parodií... prostě komedií všeho druhu nikdy nenapadlo, že jeden z absolutně nejlépe natočených snímků svého žánru uvidím právě tady, v podání tvůrce, kterého jsem sice vždy respektoval, ale zároveň pochyboval o jeho smyslu pro humor - krátkometrážní "Charlotta a její Jules" mi přijde jako hezký příklad toho, jak v zásadě ne úplně špatný vtip může být pojat přehnaně až do trapnosti. Godardův v pořadí natočený třetí snímek ale celkově není tak egoistický, jak by si někdo, kdo si k němu nikdy nenašel cestu, mohl myslet. V podstatě u značné části jeho tvorby je skloňován pojem experimentování s - jednoduše řečeno - tím, "co všechno film dokáže". Zde však tyto hrátky mají svoje pevné místo, ať už se jedná o dorozumívání postav skrz titulky místo dialogů, přerušovanou hudbu v pozadí či zdůrazněním křiklavě barevných kontrastů (nejčastěji neonová a poutačová reklama). Častým tématem ve všeobecné debatě o JLG je taktéž pojetí postav, které bývá považováno za až příliš chladné a odtažité. Jelikož příběh vnímám tak trochu i jako parodii na veselohry či muzikály hollywoodské Zlaté éry, tak mi zvláštní jednání postav nepřijde jako nějaký dílo shazující přešlap - zároveň je však jasné, že z diváckého pohledu (a koneckonců i mého) vícero sympatií získá Belmondo, který se zmíněnému Godardovu pojetí vymyká, kdy naopak Brialy působí možná až moc "roboticky". Pokud výjimečné filmové zážitky mají zpravidla pověstnou "třešničku na dortu", zde jí v mých očích je debutující Anna Karina spolu s dalším zdrojem humoru v podobě filmových narážek, u Godarda tak častých... Jak už to tak při zkoumání filmových dějin bývá, dočkal jsem se (nikoli poprvé) zajímavé ironie. Neboli - za nejlepšího tvůrce z období Nové vlny považuji bez váhání Truffauta, ale nejlépe natočený jednotlivý film si nakonec připisuje jeho tehdejší souputník. Osvěžující dílo, z kterého prýští slovy tehdejší poroty MFF v Berlíně: "odvaha, mladickost a drzost". 100%

Famózní. Neuvěřitelné. Zázrak. ___ Takhle a ještě mnoha jinými superlativy bych mohl charakterizovat toto dílo z pozdního období nové české vlny. Juraj Herz dosáhl s tímto filmem na mnoho významných met - jednak natočil myšlenkově hutný a především svobodný snímek (téma ovlivnitelnosti mocí bylo vlastně aktuální nejen v době odehrávání příběhu, ale také během natáčení snímku - není se co divit, že promítání filmu bylo při premiéře násilím předčasně ukončeno), ale také z technického pohledu nejdokonalejší film v naší historii a především do dnešního dne jediný regulérní český horor (Upír z Feratu silně doplatil na normalizační censuru), což je rozhodně významný počin na zemi, která se tomuto žánru buď nevěnuje, nebo mu dělá ostudu některými současnými pokusy. Navíc je pěkné vidět, že se dá udělat dobrý zástupce žánru bez tematiky nadpřirozené síly, vždyť ty nejlepší příběhy (a samozřejmě také horory) píše sám život. ___ Co se zmíněné techniky týče, vedle hlavních důležitějších prvků zde zaujme košatá režisérská invence podpořená Milotovou kamerou, která využívá prvku rybího oka. Střihy a přechod z jedné lokace do druhé jsou zde prováděny bleskově, vteřinové odchylky od centra pozornosti v dané scéně zase znalcům připomenou Godarda, Truffauta a další známá jména z období Nouvelle Vague (mimochodem dle mého názoru jedna z nejtalentovanějších režisérských generací, co jsem měl zatím možnost poznat), ovšem myslím si, že nějaká přirovnávání zde nejsou třeba, zdejší přístup je i ve světovém měřítku záviděníhodný. ___ Samostatnou kapitolou je také přístup hereckého ansámblu. Je asi pochopitelné, že největší prostor si zasluhuje představitel hlavní postavy, pana Kopfrkingla, a společný jmenovatel všech scén v tomto filmu Rudolf Hrušínský, který dle mě podává nejen nejvýraznější výkon ve své kariéře, ale zároveň v historii celého českého filmu. Pokud jsem již mluvil o tom, že z filmu jako správného hororu jde strach, mělo by to být připisováno právě jemu - nikdy se mi ještě nestalo, abych hned při první replice (!) v celém filmu pociťoval mrazení v zádech a vytvořil si tak živnou půdu pro dobrý zážitek z děje (a především vyhroceného závěru). ___ Atmosféru ale nedotváří pouze on, velice depresivně působí na diváka také pohřebně kvílející hudba "českého Morriconeho" Zdeňka Lišky. Nezapomínejme i na vedlejší postavy, opakovaně se setkajívší jakoby dílem náhody s naším hlavním hrdinou - upoutá především Marie Rosůlková coby žena žádající o rakvičku a manželský pár Myslíková - Menšík; právě tyto tři jsem při v pořadí již třetím shlédnutí za poslední rok docenil asi nejvíce. ___ Na naše poměry dost netypická záležitost - krom zmíněného francouzského vlivu bych toto dílo považoval za jakousi syntézu Felliniho (symbolika - alegorický charakter dívky je totožný s jeho "Toby Dammitem"), Argenta (láska pro hororové prvky jako například krev) či Hitchcocka (podobný smysl pro humor). Jednomyslně nejlepší český film všech dob, jeden z členů mojí osobní desítky a jedna z automatických odpovědí na obecně pokřivené mínění o naší kinematografii. Pokud bych měl nějakému českému filmu udělit Oscara, byl by to tenhle. (Původně psáno pro studijní účely.) "Pan Dvořák věděl, že se ta tyč bude hodit..."