Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární

Recenze (1 082)

plakát

Dívka s hyacinty (1950) 

Kterak se štěstí na někoho neusmálo... a ona dotyčná měla pocit, že se k ní zcela otočilo zády. A skrze skládání jednotlivých motivů si zodpovíme, co vlastně bylo příčinou. To vše za tajemné, chce se mi dodat až noirové atmosféry. S odstupem let a přirozeným vývojem společnosti se dá hovořit o poněkud očekáváném, nikterak šokujícím vyvrcholení, kdy ale zdařilý je způsob, jakým se k němu došlo. Hovořím sice o časovém odstupu - nicméně viděno z vícero úhlů pohledu, můžeme snímek označit za určitý dokument tehdejšího vidění světa, v jádru nikoliv zlého a nepřátelského, ale přesto místy nedostatečného. Zároveň však platí: kolik lidí, které třeba během dne potkáme, zažívá v nitru podobné pocity jako Dagmar? A kteří si také připadají jako při procházce tunelem, kde ona vytoužená zář světla ne a ne přijít... V kinematografickém kontextu je snímek srovnáván s těmi Bergmanovými, už jen pro svou zemi původu, kde po léta kralovalo v oblasti vážné tvorby právě toto jméno. Jistou spřízněnost vidím například s jeho "Personou", kdy podobné téma bylo zpracované již za otevřenějších podmínek. Částečně bych snímek zařadil i vedle těch Hitchcockových - pomyslel jsem si, jak by se asi šibalsky usmíval nad nedořečeností jednotlivých vyprávění, které jsou přirozeně "každá pes - jiná ves" a mají tak tendenci navádět diváka na falešnou stopu... Kdy soustředění na tyto různé motivy by se dalo označit jako to, čemu Hitch říkal "macguffin". (Abych po dodatečném přečtení zdejších zajímavostí zjistil, že jsem se s jeho jménem od boku trefil.) Slova jako feminismus bych zde neskloňoval, myslím, že ten nemá co dělat s přirozeným nevztahem k něčemu, ať už čemukoliv. Stačí mít jen pasivní, reprodukovanou zkušenost... I přes svoji relativní nekomplikovanost má film a jeho nálada sílu nepustit se z mysli a vyvolat nutkání co nejdřívějšího návratu (u mě tomu tak bylo) - čímž se v rámci své látky stává samostatným argumentem. 90%

plakát

Dobrý den (1959) 

Ve chvíli, kdy už jsme dávno dospělí, můžeme na dětství už jen vzpomínat. Což je právě případ tohoto v kontextu Ozuovy tvorby nezvykle odlehčeného snímku. Právě ona odlehčenost a pohodová atmosféra na poli jednoho sousedství jsou bezpochyby silným článkem natočeného, nikoli však jediným... Pocitově pro mě snímek znamenal vlastní návrat do dětských let, k tehdejším "životně důležitým" problémům, menší míře starostí, ale taky tomu, když jsem sám dostával nějaké ty odměny. Někdo by mohl vytknout jednoduchost zápletky, ovšem kolik z nás si vzpomíná na to, jak pro nás byl vším zisk nějakého materiálního daru... a je jedno, jestli to byla televize nebo něco jiného. To vše pozvedává i chování všech postav, které příliš nevybočuje z našich vzdálených představ o typicky japonské slušnosti. Docela nezvyk v porovnání s tím, na co jsme obecně zvyklí u nás ve střední Evropě, ať už jsme malí nebo velcí. Ale právě tato decentnost zajišťuje onen z pohledu dospělého nostalgický nádech, kdy si občas i říkáme, jak dříve bylo (metaforicky řečeno) "nebe blankytnější" a "tráva zelenější". Nelze si nevšimnout i velmi přirozených dětských herců, což bývá záležitost nelehká (například v naší kinematografii), zde však trávíme čas se sympatickou partičkou kluků, která může dělat sebevětší výstřelky, ale pořád jsem tak nějak na jejich na straně, že, pane policisto... A možná jsem až moc nasáklý veškerou moderní popkulturou, ale nejmladší Isamu mi připomínal Ika ze South Parku. Pardon :-) Všechno to hlazení po duši nenaruší ani fakt, že humorná složka je zčásti založena na prdících momentech... vlastně je to snad jediné umělecké dílo v historii lidstva, kdy tyto momenty jsou opravdu vtipné a dokonce i docela vkusné, narozdíl od nejrůznějších televizních estrád nejen naší produkce. A nevím, jestli se dá mluvit o náhodě, ale - zase platí, že maximální filmový zážitek je podtržen nadšením z hudebního doprovodu (s titulní melodií v čele), nikterak nevybočujícího z naladění celého díla. První celovečerní setkání s Ozuem tedy nastavilo celkovou laťku vnímání jeho tvorby značně vysoko. 100%

plakát

Velké zvíře (2000) 

Osobně se považuji spíš za konzervativnější typ člověka, který by se asi také zprvu podivoval nad tím, co všechno se dá v každodenním životě spatřit a co pro někoho může být důležité. Nicméně, tento snímek je ve své jednoduchosti skvělým argumentem proti jakémukoli strachu z neznáma. Vlastně zde máme živoucí důkaz o tom, že xenofobie není jenom záležitostí vztahů mezi jednotlivými kulturami, že poměrně často je tento pojem špatně vykládán. Filmově je toto dílo také "velbloudem" - barvu aby člověk pohledal, stejně jako svižnost či výřečnost; trošku zvláštní u někoho, kdo se proslavil právě pro konverzační schopnosti spojené s humorem. Navíc další Stuhrovy režijní počiny, které jsem měl možnost vidět, jsou čistě o myšlence, s konvenčnější formou. Nevidím v tom však vůbec manýrismus nebo dokazování si něčeho, formu vnímám jako takové razítko na to, že si tvůrce plně stojí za tím, co zde říká... Dalo by se i říct, že být tento film po všech stránkách tradiční, bylo by povídání o toleranci a odlišnosti nezamýšleným pokrytectvím. Plus mi ta absence barvy v prostředí polského maloměsta, o nic jiném, než jsou ta česká, přijde i přirozenější, je tak dán důraz na emoční tíseň, kterou hlavní protagonisté zažívají... Snad jediné, co jsem trochu postrádal, byla přítomnost charakteru, který by se těch hlavních zastal; jde-li o podobný problém, v drtivé většině se někdo takový najde. Ale taková je holt Stuhrova vize společnosti, plně pesimistická, bez uspokojivého vyústění. Což ale není na škodu, málokdy jako v tomto případě platí ono již víckrát užité "malý-milý film". 80%

plakát

Žena dvou tváří (1941) 

Spojení Grety Garbo s Melvynem Douglasem v "Ninočce" fungovalo bez problémů, tak proč nenatočit další podobný film? Myšlenka, která určitě běhala v hlavách pracovníků hollywoodských studií. A být filmovým divákem za oněch časů, tak bych si již při závěrečných titulcích slavného Lubitschova snímku říkal něco podobného. Zatímco ten byl ještě jakýmsi přerodem mezi dramatickou a komediální Gretou, zde už máme čistou komedii. Greta je zde rozverná (v duchu tehdejších komedií), zdařile odlišuje obě své osobnosti... rád bych ze sympatií i nadhodnocoval, ale bohužel - ani mnou jmenované nezajišťuje příliš výrazný výsledek, ať už co se týče gagů, dialogů či celkového vyústění. Až se mi dere na jazyk jízlivá poznámka, že Cukor si ty propadáky uměl vybrat velkou měrou (o pár týdnů dříve viděný "Sylvia Scarlett" s dvěma velkými oblíbenci), což by ale bylo nefér vůči někomu, kdo v tehdejší filmové branži zaujmout uměl (ať se žánrově nevzdálím - např. o rok starší Philadelphia Story). Velká škoda, že tento snímek stál za Gretiným následným koncem, který nás připravil o další možné zajímavé role - bylo by fajn ji vidět v podobně laděném filmu po boku takového Caryho Granta. No, sny jsou sny a na tento divácký si musím nechat zajít chuť. A tak rád vezmu zavděk i tímto dílem... v duchu jednoho z komentářů na IMDB: "harmless, but cute". 60%

plakát

Ninočka (1939) 

Skoro by se dalo napsat - první velký úspěch Billyho Wildera. Nicméně tehdy etablujícího se scenáristu ještě nikdo příliš neznal, takže vavříny po zásluze sklidil neméně slavný vládce režisérské stoličky. Nicméně jsem měl místy pocit, že sleduji "wilderovskou" komedii - jeho rukopis je znát ať už v ladění dialogů, dávání přednosti humoru před romantikou (v porovnání s tehdejším přístupem) či konkrétněji: finální tečkou za celým příběhem. Ale ať už zásluhy míří kterýmkoliv směrem, Ninočka je povedenou reflexí tématu komunismu a jeho vlastností, jak je známe (u nás až možná moc). Na svou dobu vlastně docela ojedinělou, neboť podobná témata se i v odlehčenějších žánrech začala více objevovat až tehdy, kdy byla studená válka v plném proudu a velmoci se předháněly v silných prohlášeních... A film působil jako přirozená součást tohoto boje. Snímek byl pro mne osobním milníkem v premiérovém setkání s Gretou Garbo. Hodně jsem o ní slyšel a četl, takže prim hrála zvědavost - no, a nadchla mě natolik, že mě v dalších dnech pozvala ke svým dalším rolím. V dobovém kontextu se oceňovalo, jak se tato velká hvězda umí i smát, kdy některé sekvence působí, jako kdyby byly zamýšlené na efekt ("pohleďte, že to není jen chladná tvář!") - je však třeba uznat, že i tato místa jsou funkční, což opět je třeba přičíst k dobru scénáři, který případný producentský požadavek dokázal hezky načasovat. Pomyslným dezertem k hlavnímu chodu je i fakt, že Greta stejně jako další kolegyně z tohoto období má svůj nezaměnitelný půvab. Její další role, které jsem měl zatím možnost vidět, byly neméně působivé, lhostejno, o jak moc silné dílo šlo. Avšak její čirá melancholičnost se dle mého soudu nevyrovná zdejším průplavem pomyslnou řekou hereckých poloh... aneb jako když je vám s někým moc fajn, ale stejně se v myšlenkách vracíte k tomu prvnímu rande. 90%

plakát

Lady L (1965) 

Potvrdilo se mi dlouhodobé přesvědčení, že v šedesátých letech, zvláště pak v druhé půli tohoto období, se točily nejvýstřednější a ve výsledku i nejoriginálnější komedie vůbec. Soudě dle referencí jsem očekával ne zcela funkční celek, který však ve svojí nedokonalosti bude mít své kouzlo - něco jako je můj osobní favorit Casino Royale... Aby výsledný dojem byl nakonec výrazně příznivější. I pomalejší, spíše dramatičtější pasáže (to jest ty, kde hraje prim Paul Newman) jsou zábavné, jen komiku v jejich případě vnímám jako sušší povahy. Nicméně platí, co zde v komentářích již padlo: film roste s příchodem Davida Nivena na scénu. Ve své roli, pojetím připomínající jeho Jamese Bonda ze zmíněného Casina, doplňuje stylem chybějícího dílku do puzzle zbylé dvě hvězdy - Newmana se Sophií Loren. Připomíná mi to ne úplně neobvyklou situaci ze sportu, kdy v první části klání je volena zdrženlivější taktika, aby se v pravý čas udeřilo... Takže žádná nesourodost či nevyrovnanost. Tradicí u hollywoodských filmů té doby (a zvláště těch rozparcelovaných na vícero soběstačných segmentů) bývá natáčení v oku lahodících destinacích, zpravidla evropských. Přičemž žádný jiný se mi svým výběrem tolik netrefil do vkusu, ať už se jedná o Švýcarsko, kde jsem několik let za sebou trávil letní dovolenou, či přejezd francouzsko-italskou hranicí (neznám osobně, ale rád bych někdy), kdy tato konkrétní scéna je jednou z těch zářící vtipem. Zasloužené rozšíření vybrané společnosti Kočičky, Kouzelného Kristiána a jiných esencí úvodem zmíněné dekády. 90%

plakát

Žlutý Rolls-Royce (1964) 

Typické filmové ingredience let šedesátých: rozdělení na několik povídek, v každé z nich atraktivní casting, stejně jako rozmanité exteriéry. A samo sebou i špetka tehdy běžné výstřednosti, neboť středem pozornosti není nic jiného než to konkrétní luxusní vozidlo. Na papíře vše bez problémů, bohužel výsledek je ze dvou třetin zklamáním. Únavné tempo, slabší dějová linie, i přes ten casting ne až tak zapamatovatelní protagonisté... Nicméně snímek je dobrým příkladem, proč je občas třeba být trpělivý, neboť závěrečná část s Ingrid Bergman vše vylepšuje. Samozřejmě, že díky jejímu obvyklému nadstandardu, ale i sympatickému situování do italského Terstu a jugoslávské přírody a venkova. Mimochodem, nemůže být moc ironičtějších věcí, než její umístění na první místo v titulcích a následné říkání si "tak kdypak jen se objeví?". I přes toto částečné minutí se však lze s gustem doporučit všem, kteří si jako moje maličkost rádi připomenou, jak ten starý svět měl svoje nepřenositelné kouzlo (zvlášť ve srovnání s okleštěným dneškem). 50%

plakát

Máte ráda Brahmse? (1961) 

Ještě před projekcí pro mne film skýtal značný potenciál, neboť mě téma lásky mladšího muže ke zralejší dámě vždy přitahovalo, a to nejen v rámci umělecké tvorby. (Byť dnes už ten zájem není až tak silný, zvlášť, když jsem si nějaký ten románek s dívkou o osm let starší nakonec prožil...) Naštěstí se neobjevily pomyslné klacky pod nohami, ale konkrétněji: asi nikdo by se do polohy nezkušeného, nejistého mládence nehodil lépe jak Anthony Perkins - v první polovině filmu jsem měl pocit, jako kdyby ještě duchem byl v jiném, o rok starším fikčním světě, avšak i zdejší postava Phillipa by mohla s klidem pronést onu známou větu, že "nejlepším přítelem chlapce je jeho..." Aby její postupný vývoj byl pádným argumentem pro sílu takto nastaveného milostného vztahu. Ženský protějšek byl nepřekvapivě důvodem číslo jedna, proč po snímku sáhnout. Ingrid hovořila o období mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti lety jako o herecky nejtěžších, pro nedostatek vhodných rolí. Nicméně právě tehdy si připsala další zapamatování hodný charakter, nadto ve svém jednoznačně nejodvážnějším snímku - nejen tématem, krom její obvyklé elegance ji zde spatříme náznakem odhalenou (budiž prosím bráno jako postřeh, ne jako vytrysknutí vlastních emocí). Litvakovy filmy byly většinou zajímavé pro své atraktivní obsazení i ne úplně špatné látky, které však spíše konzervativní režie nedokázala vynést výše... Zdejší síla námětu však dokáže nést celek na bedrech samostatně. Jako další stěžejní pozitivum vnímám i absenci idealismu na úkor tvrdé reality, což ale nechci příliš rozvádět kvůli možnému spoilerování. Ale když už filmový svět oceňuje podobně zaměřeného "Absolventa" (kterého mám taky rád), určitě by si tento kousek svůj moment slávy zasloužil také. A že jsem se z Brahmsovy tvorby nedočkal své oblíbené Uherské rapsodie? To budiž jen detail hodný mávnutí ruky. 90%

plakát

A Walk in the Spring Rain (1970) 

Skoro je mi až líto toho průměrného hodnocení, jenže co naplat, ani příjemná atmosféra amerického národního parku Great Smoky Mountains, ani velmi sympatická role v podání Ingrid nemohou zamaskovat slabost zde vyprávěného. Říkám si, proč film s takto chatrným dějem (mimochodem prakticky kompletně převyprávěném ve zdejším obsahu, takže doporučuji radši předem nečíst) vůbec šel do kin v celovečerní podobě, když by se více hodil do televize. Ne, že bych se nudil, snímek nemá vůbec přepálenou délku a ubíhal v pohodovém tempu, ale jako skromnější dílo by možná i více vynikl. A ač chválím exteriéry, ve kterých zde postupně projdeme několik ročních období, přijde mi, že těch bezeslovných záběrů je až moc na hraný snímek, přece jen, na něj jsou trochu jiné nároky než na dokumentární snímek. Nicméně: možná je to i mým relativním mládím (byť mi už dávno není dvacet), kdy nedokážu příliš docenit takto nekomplikovaný film o období středního věku... Kdy Ingrid, jak už padlo, zde vystupuje po všech stránkách s velkou chutí, je to vlastně naposledy, co ji v podobném rozpoložení (provázející napříč kariérou) vidíme. Pak už přicházely prakticky jen vedlejší role, do toho těžká nemoc, takže těch možností zazářit zrovna moc nebylo. Plus je mi blízký jí sdílený problém tvůrčího charakteru, který za inspirací odjíždí pryč z ruchu velkoměsta, sám o podobné věci občas přemýšlím... A když si vezmu, že Anthony Quinn jako její partner není až takový "miscast", jak někdo namítnul na IMDB, není důvod, proč si nějakým tím fragmentem občas neoživit vzpomínky. 50%

plakát

Pod obratníkem Kozoroha (1949) 

Další titul z těch, které mi v pomyslné skříni ležely vícero let, abych se k nim dostal až nyní. Přece jen, někdejší absence i anglických (natož českých) titulků či pověst nezvyklého zástupce Hitchcockovy tvorby, se kterým i on sám nebyl příliš spokojen, nebylo příliš velkou motivací k projekci... Jakkoli celou tu dobu jsem měl na paměti, že se jednalo o třetí a poslední spolupráci s další mou velkou oblíbenkyní v hlavní roli. Kupodivu však kombinace romantiky a historických kulis nebyla až takovým šlápnutím vedle, schopnost napínat a procvičit pozornost prokázal Hitch i zde, vypíchl bych třeba scény s podáváním mléka... Stejně tak platí, že návrat v čase zde není až tak zásadní, že by jej bylo třeba vnímat, neboť jednotlivé postavy a jejich zápis do příběhu by byly schopny fungovat i v tehdejší současnosti a dají se srovnávat s charaktery jiných položek Alfredova filmového portfolia - při sledování se vybaví podobné motivy, jako například z "Podezření" či "Notorious", v kontextu herecké kariéry Ingrid se zase připomenou Cukorovy "Plynové lampy" (kteréžto mě svého času příliš nechytly). Tudíž jak mě některé ze společných chvil s Hitchcockem ne zcela uspokojily dle mých představ, zde jsem se o to víc rád nechal překvapit. 70%

Reklama

Reklama