Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (530)

plakát

Zmizelá (2014) 

Růžový obrázek o vlastní morální integritě bývá často jen roztomilou potěmkinovou dekorací, která pomyslný interiér zdobí jen do chvíle, než se člověk sám ocitne ve vyhrocené situaci a ukáží se jeho skutečné morální hranice. Jakožto průměrné individum na míle vzdálené uvažování hlavních postav tohoto filmu, mi nešly dvakrát do hlavy některé jejich rozhodnutí a důvody proč dělají to co dělají (krom toho že jsou sociopati) a tak mi tato Fincherova hra na morálku přišla mimo pole mé působnosti. Film to ale není špatný, jen 145 minut dlouhý. Záhadné to přestane být již zhruba v první třetině a celá ta linka, ohledně vlivu médií na stáda krav a světovou stranu na kterou zrovna bučí, nebyla také nijak zvlášť výrazná. Affleck i Pike ale hrají jak o život, skoro začínám být přesvědčený o tom, že Ben v roli nového Batmana bude fajn. Celkově mezi 3-4*, toto téma mě prostě minulo.

plakát

Knick: Doktoři bez hranic (2014) (seriál) 

Realistické ztvárnění raných zápasů a nemotorných krůčků moderní medicíny a z dnešního pohledu extrémně atraktivního období počátku dvacátého století ve vařícím kotli NYC. Při sledování tak pečlivě zpracovaného dobového seriálu srdce a oko zaplesá. Člověka také občas napadá, jakou spoustu věcí (zejména dlouhověkost) dnes ve vyspělých zemích bereme za samozřejmost a jak se na naši dobu budou jednou v kontextu medicíny a technologií dívat naše vnoučata. Edit. V druhé sérii se dere do popředí, na úkor Thackeryho, několik dalších dějových linek, což ale nakonec není vůbec na škodu, protože každá z nich je zajímavá, jiná a pečlivě vedená Soderberghovou zkušenou rukou. Nejméně atraktivní postavou se tak paradoxně může zdát samotný Thackery, což vypovídá hlavně o vysokých ambicích a schopnostech tvůrců. (celková vyrovnanost jednotlivých epizod je možná způsobená i tím, že SS točil The Knick víc jak klasický film). V mých očích mnohem komplexnější, bipolárnější a hodnotnější televizní produkce než většina ostatních klasik z nemocničního prostředí.

plakát

Interstellar (2014) 

Pokud se mermomocí pokusíme nahlížet na Interstellar skrze analytické brýle, najdeme slušnou dávku nelogičností, scénáristických berliček a scén, které před zhroucením do temné propasti vyděračského patosu zachraňují pouze stabilní pilíře Zmmerovi hudby. Ne, nejde o novou Vesmírnou odyseu, Kubrickova cesta za poznáním je (v dobrém slova smyslu) exhibicí režijního fanatismu, která nutí diváka zaměstnat na plné obrátky mozek a fantazii. Nolanovo Interstellar naopak nedává divákovi příliš prostoru k vlastním úvahám a nenutí ho přemýšlet, je ale neuvěřitelně silné v emocích. Musím říct, že některé scény mě poctivě rozšroubovaly, takže jsem přes vodu v očích ani pořádně nedokázal najít kam mi zapadly mé analytické brýle. Zhruba tak od půlky jsem si už Interstellar naprosto nekriticky užíval a díky celé řadě silně emotivních scén (Loučení se s dcerou, Coop si přehrává video záznamy, 90%), jsem měl co dělat, aby mně vystačily všechny kapesníky. Ale vážně, srdcem tohoto velkofilmu je vztah hlavního hrdiny a jeho dcery, což ostatně dokazuje i samotný způsob, jakým začal Zimmer skládat k tomuto snímku hudbu. Nolan dokázal na velké plátno moderního filmového popu zachytit komorní příběh, aniž by diváka ochudil o potenciální krásy sci-fi coby žánru. Podařilo se mu na chvíli ztišit tupé burácení komerční hollywoodské mašinérie a odvyprávět příběh o rodičovské lásce, díky které každý z nás cestujeme časem. / Vynikající výkon Matthew McConaugheyho, lehce protivná Hathaway, extrémně povedená -comic relief- postava TARSE.

plakát

Nymfomanka, část I. (2013) 

Nymfomanku jsem si poprvé stáhnul už před několika týdny, když na prvních 10-15 minut píchací sekvence (během které jsem si říkal, že na to jdou tvůrci hodně zvostra) plynule navázala další skvěle nasvícená soulož s close-upy na genitálie, hbitě a bystře mi docvaklo, že asi nepůjde o dánský art, ale o klasické porno. On je LvT sice režisér schopný všeho možného (což beru jako kompliment) a baví ho šokovat, jeho filmy jsou ale přeci jenom trochu víc narativní. Nymfomanka je za poslední dobu, navzdory lehce tabuizovanému tématu, Trierův řekl bych asi nepřístupnější a vůči divákovi nejvstřícnější film. Značný podíl na tom má poměrně velká porce humoru (v uvozovkách humor, v uvozovkách poměrně velká). Podobného odlehčení, nám dříve Lars příliš nedopřával, dost stěží si dokáži představit někoho, kdo by se u Antikrista nebo Melancholie dobře zasmál. Třeba už je z nejhoršího depresária venku a příště natočí nějakou pohodovou rodinnou komedii. Pasáže ve vlaku a s Umou Thurman a dětmi jsou fakt vtipný a zábavně vyhnaný do extrému. Skvělá část je i epizoda Delirium, která je emocionálně nejpřímočařejší a nejsilnější z celého filmu a dokázala mě alespoň trochu přiblížit k hlavní postavě. Jinak ale musím suše, téměř nezvlhčeně konstatovat, že i navzdory dobré režii, jsem měl po těch 2 hodinách pocit spíš jako něčí psychiatr, než spokojený filmový divák.

plakát

Městečko Twin Peaks (1990) (seriál) 

Je řada režiséru, kteří dovedou propojit děsivé, skoro až hororové, elementy s bizarní komedií, ale je pravděpodobně jen jediný, který zvládne spojit soap operou s parodií, tragédií, absurdní komedií, whodunit detektivkou, podivnou indiánskou mytologií, láskou, hororem, disko skřítkem, lacinou elegancí, Tibetem, kávou a koblihami. V nejlepších momentech je Twin Peaks bezesporu jedním z nejzajímavějších a nejvtipnějších seriálů všech dob, osazený množstvím krásných, plných charakterů, které se postupně odhalují, mění, dospívají, tančí zpívají a stávají démony. Především v první sérii, seriál jedinečným způsobem kloubí napětí, hravost, humor a Lynchův specifický jazyk, jehož kořen je pravděpodobně napojený rovnou na jeho podvědomí. Plusem je samozřejmě i to, že hlavní protagonista Dale Cooper je jedním z nejsympatičtějších televizních detektivů všch dob. Co mi však na Twin Peaks občas vadilo, byly někté nudné (především teenagerské) postavy, kterým se seriál věnoval na můj vkus příliš intenzivně. V druhé sérii navíc začne trochu upadat tempo a celá ta línie s Windom Earlem mě už moc nebrala. Konec byl ale fajn, především tedy konec hlavního příběhu s agentem Cooperem, spoustu ostatních postav a dějových línií zůstalo totiž neuzavřeno. I tak je ale Twin Peaks velmi inspirativním místem, které by po 25 letech určitě stálo za to znovu navštívit.

plakát

Rohy (2013) 

Bláhově jsem se domníval, že se při práci s takovýmto druhem materiálu, vlastně ani nelze vyhnout sem tam nějaké té metafoře a kousavějšímu osobnímu názoru. Tvůrci mě ale přesvědčili, že to možné je, dokázali totiž prokličkovat skrze všechny ty nástrahy originálního námětu, do nesourodého mixu žánrů, kterým dominuje blábolivá romantika pro náctileté. Osobně jsem si tedy převážnou část filmu držel uctivý odstup a přeměřoval analytickým pravítkem škvíru, kterou se Aja a Bunin urputně snažili protlačit ke svému vytouženému, vlezdoprdelkovskému, bezpohlavnímu výplodu. Ovšem pokud záměrem bylo, zazdít šanci, přenést na plátno něco svěžího a zajímavého a místo toho naservírovat vylisované paměti trávícího traktu, s pár vtipy u kterých cítíte jak fyzicky i duševně chátráte, pak mají tvůrci pochopitelně moje uznání za ušlechtilost záměru a skvělou navigaci.

plakát

The Angriest Man in Brooklyn (2014) 

Herecké povolání vyžaduje se před diváky emocionálně obnažovat, proto se s některými herci často dokážeme velmi rychle sblížit (kolikrát lehčeji než s lidmi, které známe roky) takže není divu, že jsou někteří z nich součástí rodin a nejlepšími přáteli lidí, které nikdy nepotkali. Co mě osobně ale mrzí a popravdě trochu i nasírá, je představa 60ti letého ztrhaného, muže, který vydělal žok na charitu a který se ve věku, kdy by si měl užívat důchodu a dostávát ocenění za celoživotní práci, musí prodat svou sbírku kol a vydat se znovu na turné, aby mohl zaplatit aloše (někde jsem četl, že jeho bývalé ženy si jenom při rozvodu nechaly za manželství zaplatit kolem 30 milionu dolaru -muselo to být skutečně velké utrpení a práce to s Robinem vydržet). Z podobné situace by měl asi každý depresi. Řekl bych, že docela upřímně to ve svém posledním filmu Robin shrnul v proslovu zachyceném na amatérskou videokameru. Skvělá je také komediální sekvence s James Earl Jonesem, klobou dolů, udělat z tak jednoduchého, téměř primitivního fóru, takovou zábavu. V konetextu událostí, docela hořká komedie.

plakát

Tim's Vermeer (2013) 

Johannese Vermeera napadl domácí kutil 21. století, který se pokusil znázornit kouzlo jako geometrický útvar a rozepsat lidskou imaginaci do chemické rovnice. Paradoxně ho tento hutný analytický pokus dost možná obohatil o docela jiné zkušenosti, než původně očekával. I když Tim dokázal, že díky zrcátkové metodě lze skutečně velmi realisticky znázornit jakýkoli objekt či scénu a některé jeho poznatky např. o chromatické aberaci na obrysu pláště učitele (z obrazu Hodina hudby) či mírné zakřivení tvaru některých vzorů, by skutečně mohlo naznačovat použití optiky, stejně nelze prakticky dokázat, jestli Vermeer skutečně použil nějký druh optického zařízení (s výjimkou toho po rodičích), při tvorbě svých fotorealistických děl a tak se člověk nadále musí spokojit s ne příliš definitivními a exaktními závěry o subjektivní povaze estetiky, o tom, že každé řešení dost často přináší mnoho dalších otázek a že kreativní a logické myšlení jde napříč uměleckou tvorbou často ruku v ruce.

plakát

Willow (1988) 

Obsadit Val Kilmera do rodinného snímku pro děti je celkem odvážný tah, balancující na rozhraní vysoce entropického castingového pokusu a sabotáže. Už proto jsem čekal, že půjde o něco trochu víc nápaditějšího. Ve skutečnosti jde o docela klasickou fantasy pohádku pro děti, která dospělým nemá příliš co říct. Chvílemi je to sice vtipné a snad i celkem milé, přesto mi příjde, že (i z objetkivnějšího hlediska než mého), se Willow s Nekonečným příběhem nemůže vůbec srovnávat.

plakát

OXV: The Manual (2013) 

Frekvence jsou krásné především tím, že jsou neustále v pohybu, snad proto z nich nemůžete spustit oči. Stejně jako písek na poušti nebo voda oceánu, neustále mění tvar a barvu. V jeden moment se zdají být romantickou dystopií, o několik minut později napínavou detektivkou, pak se stanou scifíčkem o determinismu a svobodné vůli, aby se následně zavrtaly do lidské psychologie a nakonec se po všech těch pestrobarevných myšlenkových ohňostrojích ustálily na docela prozaickém názoru, že ať už je to jakkoli, Mozart a láska jsou fajn. Možná chvílemi trochu režíjně nevyzrálé a myšlenkově roztěkané, pořád ale dostatečně ucelené a zajímavě odvyprávěné, aby se jednalo o výrazně nadprůměrný filmový zážitek. Odlišnost a zajímavá myšlenka jsou pro mě téměř vždy důležitější než zpracování a digitální efekty.