EclecticGuy

Nevím, co si od toho HBO, Dan Reed nebo přímo Wade Robson s Jamesem Safechuckem přesně slibovali. Pokus o dodatečné fatální očernění Michala Jacksona? O to vytřískat z toho co nejvíce peněz, protože teď je podle nich ta správná doba? Leaving Neverland se může tvářit jako dokument, ale nikdy nemůže působit věrohodně skrz veškeré nesrovnalosti, které v něm Robson se Safechuckem říkají a vůbec nesedí. To, že jim to lidi žerou i s navijákem, je opravdu smutné. MJ je hudební bůh. A to, že mohl být podivín, ještě vůbec neznamená, že sexuálně zneužíval děti. Stydím za Robsona i Safechucky a za jejich snůšku keců...

A je to tady. Po romantických young adult filmech podle knižních předloh Johna Greena se dostáváme k filmu Já, Simon. Film, který určitě spustí lavinu filmových adaptací s tématem LGBT. Ale víte co? Je to vcelku fuk, protože tenhle film má přesně ty správné ingredience, aby se z toho hned nestal patos a jedno velké klišé. Emoce tu fungují, vtipu tu je na rozdávání a jestli chcete, můžete stejně (třeba jako já) hádat, s kým nakonec Simon sdílí své tajemství. Jo... a dá si někdo Oreo sušenku?

Dokument o tom, jak lze pomoci v některých případech alespoň trochu od nešťastné nemoci zvané Alzheimerova choroba. Tenhle dokumentární snímek mne nenechal chladným. Pominu-li jasný product placement (odkazy na iPody a sluchátka Koss se to tu jen hemží) je pro mě Alive Inside dokument s jasným poselstvím, za kterým také leží nemálo práce. Prolíná se tu snaha získat dotace na "hudbu pro všechny nemocné" a zároveň náhlad do jednoho velkého experimentu, jenž v sobě nese sice jednoduchou myšlenku, avšak jeho výsledky jsou velkolepé. Nedá mi to a hodnotím za pět hvězd!

Riddick je sice klasický béčkový akčňák, ale místy si hraje na něco, čím nemůže být (alespoň ne v takové podobě, na jakou se díváme). Film, který se v základech vrací k Černočerné tmě, je sice na takové oddychové podívání se dobrý, ale chvílemi je také hodně předimenzovaný. Například by se mohlo ubrat na počítačových efektech, které přímo bijí do očí. Rada: nic od Riddicka neočekávejte a nebudete zklamaní.

I když je Univerzita pro příšerky oproti prvním Příšerkám slabší, stále se jedná o skvělý počin, který pobaví. Máme tu spoustu filmů, jež nám přináší obraz o životě na vejšce. No, to stejné dělá i tento film, jen k tomu využívá animace, díky níž tvůrci dokážou vykouzlit nejednu vtipnou momentku, která by takhle nerozesmála, kdyby ji někdo předvedl v hraném filmu. Jedna oddychová zábava přímo stvořená pro zvednutí nálady.

Ta obrovská dávka epičnosti mě zkrátka dostala do kolen. Oproti třetímu dílu se zdají být jeho předchůdci pouze nastavovanou kaší a jakýmsi dlouhým úvodem pro toto velkolepé zakončení, jenž nenechá divákovi vydechnout. Teď už jen doufat, že se v budoucnu s Gutsem ještě setkáme.

Film roku 2013, bez přehánění. Ano, přiznám se, ještě jsem neviděl například takovou Gravitaci, ale z toho, co jsem měl možnost zhlédnout, jsou Rivalové právem na prvním místě. Ron Howard do dvou hodin napasoval vše, co chtěl a z čeho se dalo vytěžit maximum. Snímek, který surově (ale přitom precizně) zachytává lásku k motorům, rychlosti a adrenalinu a pojednává o rivalství v té nejčistší možné podobě. Rivalové vystihují tehdejší dobu, takže se společně s hudebním podkresem mistra Hanse Zimmera jedná o jeden velký filmový zážitek.

Jackson se odvažuje striktně nedržet knižní předlohy a tak trochu se vydává vlastní cestou. A nutno podotknout, že to není na škodu – Tauriel (Evangeline Lily), elfka z Mirkwoodského lesa, se zde stává určitým prostředníkem emocionálních prožitků. Bard zase divákovi ukáže život z jiné perspektivy a druhý Hobit tak dostává opět nový rozměr. Už jen když se tyto dva nové prvky spojí dohromady, vzniká z toho něco jedinečného. Velkou úlohu ve filmu hrají počítačové efekty. Těch je už na první pohled více než v jedničce, je tak vidět, jak se Jackson, odteď nazývaný Hračička, vyřádil. Úniková scéna trpaslíků z elfského zajetí v sudech je jedna velká podívána, při které mnozí pouze zadrží dech a otevřou dokořán pusu. Během ní se odehrává tolik věcí a lze v ní vidět tolik nápadů, že to vidět pouze jednou nestačí, jelikož člověk nestačí pobrat všechny detaily. Je fakt, že v některých chvílích jsou efekty přehnané, chaotické, nemusely by tam být, ale režisérova nátura říká jinak. Je hezké vidět, jak Jackson dokáže s pomocí jednoho záběru diváka dostat. Krásným příkladem je dialog mezi Kilim a Tauriel, když jsou trpaslíci uvězněni. V tu chvíli člověk dokáže vnímat snad všemi smysly, hrnou se na něj pocity, které se s podmanivým hudebním podkresem ještě umocňují.

Vytknout se rozhodně nedají počítačové triky, v postprodukci měli určitě napilno. Úvodní lovecká honička, scény s čarodějkou Mizuki nebo boj s Tengui – tyto chvíle promítané na plátně jsou pastva pro oči. To přiměje člověka se ke konci filmu zamyslet, proč toho z japonské mytologie nebylo odhaleno o něco víc. Filmu se docela věrohodně podařilo zachytit atmosféru Japonska, která společně se záběry na malebné krajiny dává 47 Róninům příjemný nádech. To vše navíc doplňuje podmanivý a zároveň energický, úderný hudební podkres Ilana Eshkeriho. Snímek přináší epickou finální bitvu, která je hned vedle úvodní lovecké scény jeho nejpůsobivější částí. I když je konec typicky hollywoodský, je podán vkusně, divák nemá pocit zbytečně přeslazeného konce.