tombac

Věru, mezi zombie seriály špička, ale jen kvůli morálně pochybné a neschopné postavě zbabělce a hňupa, který neváhá udělat rozhodnutí ohrožující život hromady lidí, a jenž přebíhá mezi oběma stranami barikády, jak se to hodí, ale asi protože se chová jako naivní jelito, je všemi bláhosklonně tolerován a vše mu projde, bych seriálu nedal 5*, ani kdyby to byl excelentní náser. Tvůrci si pomáhají v rámci nekomplikování děje několika berličkami typu hrdinové v prekérní situaci, střih a hrdinové zdrhají na místě, kam kdyby se chtěli dostat, tak většina to nestihne a zařve. O častém zabíjení nemrtvých sekem přes krk nemluvě. Ale dost frflání, je to pořád dost dobré, výpravné, napínavé a zasazením do historické epochy korejských dějin atraktivní. 1. a 2. série: 8/10.

Na poli asijské hororové produkce naprosté zjevení. Jak měřítkem, tak akčností a dynamikou většiny stopáže. Pravda, na melodrama a pár vtipných scén tu také došlo, ale na korejský blockbuster se to překvapivě drží při zemi a nikterak to neotravuje. Někdo si tu stěžuje na opakující se motiv uzavřených dveří. To se měla parta obyčejných lidí za jízdy honit s nakaženými krvelačnými spurtery po střeše či slézat podvozek? Naopak, na stísněné prostředí rychlíku po většinu minutáže tu je solidní porce nápaditých pasáží. A nápínák to je jako hrom. 8-9/10

Remake lepší originálu? Kdeže! Špetku soudnosti by to chtělo. V první polovině stříkají z obrazovky gejzíry laciného sentimentu a citového vydírání smíchaného s teatrálními hereckými výkony, až to je na hranici snesitelnosti. V bojové části to v oktagonu chvílemi nemá s MMA moc společného. Lety zápasníků po kopanci několik metrů vzduchem na pletivo, úder loktem z výskoku do hlavy stojícího obra (tohle není thajská mlátička s Tonym Jaa, ale smíšené bojové umění, proboha) a spousta situací, kdy by musel v reálu rozhodčí zápas ukončit, ale tady se vesele pokračuje dál. Ranař Monty? Ve Warriorovi člověk kovadlinu v pravačce a impozantní knokauty nabušené korbě Tomu Hardymu neměl problém věřit, v Brothers to působí vynuceně. Konflikt bratrů? Zatímco v původním snímku po šokujícím odhalení při nástupu Toma Hardyho do arény za zvuků monumentální hudby naskakuje husina a finální bratrský souboj má náboj a je dojemným katalyzátorem vztahu obou bratrů, tady je to jen hezky nasnímaná plácaná s pramalým dopadem na diváka. Nedá mi to srovnat Brothers ještě se skvělým hongkongským sportovním dramatem Unbeatable, jež má podobnou výstavbu, včetně vztahu otce a syna, tréninkové koláže a MMA soubojů, a i tady dostává indický flák na hubu maximálně v druhém kole. A nesmím opomenout do vážně se beroucího filmu totálně se nehodící dlouhou taneční scénu s ženskou, která nemá ani s jedním z hlavních představitelů nic společného a ve snímku se jindy neobjeví. 5/10

Neplechu tropící implantovaná ruka, zároveň měnící osobnost "šťastného" majitele, jest vděčná hororová proprieta. Bohužel Korejci atraktivní námět nevytěžili ani z poloviny. Ne že bych od filmu čekal scény, kterak si pištící Korejka s vytřeštěným výrazem řeže neposlušnou ruku motorovkou jako Ash v Evil Dead 2, ale tuctové, ucajdané drama s telenovelovitou hudbou a zbytečně naroubovaným mysterióznem mě moc nepotěšilo. 5/10

Film letos korejskými kiny jen prošuměl. Není se čemu divit, poněvadž kromě atraktivního prostředí dívčího sanatoria a zároveň internátní školy, líbivé výtvarné (paleta barev a filtrů v některých scénách připomíná majstrštyk A Tale of Two Sisters) a řemeslné stránky moc nenabídne ani zavilému fanouškovi k-hororů. Hororu je v něm navzdory hromadě mrtvol co by se za nehet vešlo. Vrcholem strašení jsou ve filmu plovoucí vlasy v rybníku, napětí s atmosférou absentují a dramatická stavba ruku v ruce s vyčpělým příběhem stojí za pendrek. V podstatě libovolný díl light duchařské série Whispering Corridors je lepší než tento impotentní k-horor.

Blongkamp mě dravým pojetím akčních scén ve spojení s dynamickou hudbou pořád baví. Má to styl, koule a zřetelný rukopis. Avšak nad scénářem a jedním z nejpodivnějších castingů v áčkových projektech za poslední roky si lze ukroutit hlavu. Rozporuplný film, ale chci ho vidět znovu.

Nejdříve jsem se domníval, že Sono až příliš koukal na jeden posmívaný flák od Shyamalana. Posléze zazněla hudba od Mono, mých japonských oblíbenců. Samé překvapení. Sono umí překvapovat a já jsem za jeho nevyzpytatelnost rád. Je mi jedno, že Tag nedává smysl, jelikož v několika scénách, během kterých samozřejmě hrálo Mono, intenzita mého prožitku atakovala maximální hranici. Škoda, že jich tu není víc. Pecka ranku Love Exposure a Suicide Clubu se u mě tedy nekonala, ale tuhle kvalitní výstřednost jsem si stejně užil.

Osobně bych se přiklonil k negativním japonským kritikám. Film sice vypadá dobře, včetně ztvárnění Titánů, a je i patřičně drsný (Titáni chroupou lidi a vyděšený dav pod nimi zkrápí vnitřnosti), ale v druhé polovině je až bolestivě nekonzistentní a mění se v pouhý sled akčních scén, ve kterých jakoby si tvůrci odškrtávali ze seznamu "povinných" ikonických momentů ze seriálu. Aby to drželo pohromadě, člověk vůbec mohl začít chovat sympatie k hlavním postavám a nebylo mu fuk, kdo bude v následující scéně sežrán, a seznámil se s mytologií střetu lidí s Titány, film by potřeboval tak půlhodinu navíc, počítaje v ní výcvikovou část, která mi tu dost chyběla. Nehodlám spekulovat, nakolik to je omezeným rozpočtem, nakolik produkčními zásahy (na nemálo místech se očividně stříhalo), ale film mě směrem ke konci až unavoval. Zlatý seriál.

Pro mnohé divačky dopředu asi nejlepší film letošní Filmasie. Příjemně plynoucí romantika s originálním námětem, pro nepoučené překvapivou českou stopou a velice sympatickou hlavní hrdinkou. Krapet trpí rozvleklostí v druhé polovině a z Prahy pohříchu moc lokací neukáže, ale příznivce korejských melodramat jistě potěší.

Překvapilo mě, že si Hong Kong do souboje s Indonésií o nejlepší současnou bojovku přizval kromě Thajců nepřímo i Jižní Koreu (vliv The Man from Nowhere je tu dost cítit), takže film na několika místech i díky dobře zvolené hudbě chytá nádech osudovosti. Výsledný mix by mi přišel parádní, nerušit ho mor moderních martial arts filmů: digitální triky a dráty. Několikametrové lety do zdí se dají přežít, ale proč v "povinné" akční sekvenci, kdy nastoupí výrazný záporák a efektně to před sebou poseká jako kombajn, musím sledovat zpomaleně letící ufiknuté digitální prsty? A mimo akci navrch okatě digitálního vlka?! 7/10