tombac

V roce 2012 thriller a horor s největším rozpočtem v dějinách čínské kinematografie. Pravda, vypadá to hezky, ale to je tak jediná položka filmu, u které lze skloňovat slovo kvalita. Zbytek je tak zoufale nudný, nestrašidelný a nefunkční, až to je u díla korejského režiséra Phone a korejské Bunshinsaby (čínský film s ní nemá naprosto nic společného), který byl roky označován za svítící kometu na poli asijského hororu, dost na pováženou. Že měl tento hororový paskvil u čínského publika velký úspěch a už má dvě pokračování, to mi hlava nebere. 3/10

Neplechu tropící implantovaná ruka, zároveň měnící osobnost "šťastného" majitele, jest vděčná hororová proprieta. Bohužel Korejci atraktivní námět nevytěžili ani z poloviny. Ne že bych od filmu čekal scény, kterak si pištící Korejka s vytřeštěným výrazem řeže neposlušnou ruku motorovkou jako Ash v Evil Dead 2, ale tuctové, ucajdané drama s telenovelovitou hudbou a zbytečně naroubovaným mysterióznem mě moc nepotěšilo. 5/10

Překvapivě slušný mix kriminálky a k-hororu. A to jsem nad filmem předloni po pár minutách zlomil hůl a zapomněl na něj. Chyba, asi jsem nebyl v době sledování dobře naladěn. Ústřední zápletka kolem vražd podle webového komiksu je neotřelá, ale jinak jsme už vše někde viděli. Naštěstí skloubení různých subžánrových propriet jako celek funguje a snímek dovede navodit nepříjemný pocit, i když korejský Ju-on rozhodně nečekejte. Jen dějových twistů je ve finále až moc a rušivě digitální obličeje duchů si mohli tvůrci odpustit. 7/10

Když byste do Chaser naroubovali barvotiskové scény se slaboduchou holkou z Welcome to Dongmakgol, vylezl by vám z toho podobně bizarní žánrový hybrid. Tvůrci filmu si při realizaci scénáře museli něco silného šlehnout. Jinak mi to hlava nebere. Působivě mrazivé scény s dobře zahraným sadistickým vrahounem, kupa mrtvol a hektolitry krve, a pak tam u stánku se zeleninou uječená mentálně retardovaná holčina s rozběhem rozbíjí lidem o hlavu tuříny. Panenko skákavá! 5/10

Filmu u mě trochu ublížilo, že jsem se nedávno znovu podíval na první díl Rurouni Kenshina. Ve srovnání s ním jsou šermířské souboje v Higanjimě prostě k smíchu. Bohužel k smíchu je tu mnohem víc věcí. Partička vyjukaných teenagerů dostane nakládačku od jediného upíra, a přesto odhodlaně a vědomě odjede někoho zachraňovat s minimální výzbrojí na ostrov, kde jsou upírů desítky, neli stovky? Hrdina drží v ruce poprvé v životě katanu a během jednoho večera si uvědomí svůj potenciál a stane se z něj zručný šermíř? Cože?! Takto bychom mohli pokračovat dále... Režisér zvládá vizuál, ale elementární logiku už ne. A za natáhnutí této nemastné neslané a nablblé ptákoviny na celé dvě hodiny má u mě další mínus.

Úkrok snímku ze zástupu podobných východoasijských mysteriózních melodramat spočívá v užití odlehčených komediálních prvků, kdy jsou duchové pro určité postavy jen kooperující a neškodní kámoši. Jinak Mourning Grave jede podle jednoho z nejprovařenějších subžánrových mustrů včetně šikany a flashbacků a navíc kromě tajtrlíkování nepřidává zhola nic. V současné jihokorejské mizérii se jedná stěží o rychle zapomenutelný mysteriózní průměr, jenž by na začátku století dostal od duchařských kolegů pěknou nakládačku. 5/10

Film letos korejskými kiny jen prošuměl. Není se čemu divit, poněvadž kromě atraktivního prostředí dívčího sanatoria a zároveň internátní školy, líbivé výtvarné (paleta barev a filtrů v některých scénách připomíná majstrštyk A Tale of Two Sisters) a řemeslné stránky moc nenabídne ani zavilému fanouškovi k-hororů. Hororu je v něm navzdory hromadě mrtvol co by se za nehet vešlo. Vrcholem strašení jsou ve filmu plovoucí vlasy v rybníku, napětí s atmosférou absentují a dramatická stavba ruku v ruce s vyčpělým příběhem stojí za pendrek. V podstatě libovolný díl light duchařské série Whispering Corridors je lepší než tento impotentní k-horor.

"Wild vyvolá chuť hodit si na záda bágl, vyrazit na osamocenou túru a přitom si vyčistit hlavu." Vzalo mě to a pár hodin po zhlédnutí to ve mě silně rezonuje. V hlavě mi zní chytlavá ústřední písnička od Simona & Garfunkela... Velký batoh s karimatkou a spacákem se válí jen 4 metry ode mě. Jen ho po vzoru skvělé Reese popadnout, napěchovat a utéct od všeho na nějakou dobu pryč...

Ačkoliv režisér v Kawaki notně přitvrdil, nepřipraveného diváka některými přepísklými psycho scénami určitě uzemní a nemálo diváků bez rozdílu opět uvede do transu parádní audiovizuální formou, přišlo mi, že celek už není podruhé tak razantním úderem na solar plexus. Každopádně nelze filmu odepřít působivost, ani ho nelze jen tak odmávnout z důvodu, co se v něm děje a jak to je natočeno. Jeden z filmů, jenž dovede nasadit do hlavy nepříjemně vrtajícího "brouka". A jeden z minima filmů, který chci stůj co stůj vidět podruhé na plátně, jakkoliv to pro mě nebyla poprvé moc příjemná podívaná...

Menší dějová zahuštěnost mi u trojky paradoxně vyhovovala, protože o to více jsem si mohl vychutnat skvěle zpracované souboje, kterých je tu dost a působily na mě méně jednolitým dojmem než u dvojky. Snad jen bych přehlídku katan ozvláštnil nějakým dalším smrtícím nářadím. Ve dvojce byly aspoň ty tonfy. Každopádně s filmem (i s celou trilogií) velká spokojenost, ve většině aspektů je v rámci žánrové asijské tvorby na vysoké úrovni, bavilo mě jej sledovat a několik akčních scén včetně komiksově přepáleného finále jsem si musel pustit znovu, což nedělám často. A možná časem zkusím díky filmům mrknout na anime.