Ayoshen

Dnes se mi přihodila zvláštní věc. Spolužačka mi odvyprávěla celou hlavní příběhovou linii Tronu na základě jediné informace a to, že Quorra je program. Začíná mi už krapet lézt na nervy, jak mnoho lidí odsuzuje Tron kvůli příběhu a dialogům. Chápu, že „Patience, all your FAQ will be answered soon!“ je jedna z nejvíce používaných hlášek ve filmech, ale tak to prostě chodí a neobejde se z toho nic, co se snaží uvést novou postavu do neznámého jak jemu, tak nám. Stejně tak věty typu „You gotta be kidding me“ mi do takové věci zapadají, protože podívejme se na to očima postavy – Právě se nám před očima ze vzduchu zhmotnila zářící motorka pomocí rukojeti světelného meče. Co uděláme? Zajisté začneme polemizovat o mechanismu a množství bitů spotřebovaném na takový proces… ale hovno, budeme se chytat za hlavu a kácet se k zemi v posmrtných křečích. Něco takového zkrátka člověk řekne/udělá, ať se mu to líbí, nebo ne. Něco jako když si pět minut po velké hádce v mozku rewindujete a říkáte si „Sakra, tímhle jsem ho mohl/a ale krutě sundat.“ Samozřejmě, že hlavní hrdina se nakonec dostane zpátky domů a vše dopadne dobře. Je to Disney, proboha, a dobrý konec má dneska snad každý dobrodružný film. Já nevidím stupiditu a ohranost, já vidím důvěryhodnost. Je mi jedno, že „světelné meče zásadně patří ke Star Wars, protože to prostě bylo první.“ Stojím si za krédem, že filmy je potřeba si užívat pro to, čím jsou, a ne pro to, čím vypadají po vlivu dalších děl populární kultury (nejedná-li se o remake nebo opravdu nestydatou kopii). A vím přesně, co Tron: Legacy je: 1) Dechberoucí CGI na úrovni Avatara, ale ze scifioidního soudku, na které budete zírat s otevřenou pusou a doma si přebarvíte svou Ducati na světlocykl. 2) Nevýslovně boží soundtrack od Daft Punků se všemi počítačovými PÍP a BYL DETEKOVÁN VIRUS VE SLOŽCE C:/WINDOWS/, díky kterému se skutečně cítíte jako v počítači a za který by se z Francie měla stát monarchie s Dafty v čele. 3) Olivia Wilde ve svítícím neoprénu, umící zatraceně dobře hrát – bez komentáře. 4) Oliviina Quorra, která jako jedna z mála žen v historii kinematografie pochopila, že svět se neřídí pravidlem čím méně oblečení, tím více ochrany, že s dlouhým vlasovím by si akorát tak usekla palec a že malý prsa jsou dobrý prsa. 5) Vůbec milé a správně jeté postavy (Castor!), které si zamilujete. 6) Světlocykly! 7) Sci-fi 3D podání Nového zákona pozpátku („Behold! The son of our MAKER!“), což, ano, stále považuji za DOBRÝ příběh a jako správný člen zamerikanizované konzumní happyend-vydírající společnosti jim ty kydy typu „dokonalost máme stále přímo před očima“ žeru i s navijákem – ale to je otázka osobního vkusu. 8) Ten konec (díky bohu za absenci klišéoidní líbačky!, tohle bylo tak 100x působivější a hlavně smysluplnější). Viděla jsem to zatím pětkrát a nemám dost. Myslím, že někteří lidé od Legacy čekají víc, než slibuje. Narozdíl od Avatara se netváří 120% dospěle a já myslím, že každý malý capart si po tomhle pořídí aspoň jeden plyšový disk. Příběh je možná předvídatelný, ale neurazí a skrývá v sobě milý, skoro náboženský podtext, který si já nesmírně užívám, a Quorru, kterou sledovat je jako sledovat dítě v těle fakt sexy ženský s bojovými schopnostmi Chucka Norrise poprvé poznávat svět (- mimochodem blaho pro pisatele povídek! Tolik inspirace right there). Čím by mohl být, kdyby to scénáristé raději vzali jako 15+, o tom je sice moc hezké popřemýšlet, ale ničeho dalšího se nám asi nedostane. Nicméně od toho tu jsou jiné filmy. Legacy mi přijde jako audioolivovizuálně orgasmický jednodušší Matrix pro mladší, a protože je mi očividně osm let, rozplývám se blahem, rezervuji další vstupenky a chci sequel. Disney stále má svou magii.