PhillM.

Spíš takové houbové problesknutí do světa houbového nadšence, který správně uznává, že část Evropy (především západ) je hobofobní a část houbofilní (především východ). Viděno v rámci festivalu AFO 2020 (online).

Příjmné překvapení, snad možná proto, že 98% fimu tvoří nekomentované záběry z archivu, velmi šikovně a koukatelně sestříhané. Prostě to není nuda, což se zdá skoro neuvěřitelné. Zbývající 2 procenta mimózních komentářů (např. "dalším příkladem selhání tehdejšího zřízení bylo i to, že nevyšel pokus o zavedení zdravé výživy pro cvičence, kteří se dožadovali pokrmů jako byl hovězí guláš, nebo vepřové se zelím") se dala vydržet. Viděno online v rámci Academia Film Olomouc 2020.

Pokud máte rádi Patricka Stewarta a/nebo "divadlo na plátně" (zde tedy typickou divadelní konverzačku, ovšem s výtečnými herci), není o čem spekulovat, není nad čím váhat. Je to emotivní, ale možná jak pro koho. Jste syn s komplikovaným vztahem k otci? Tak to s Váma mávne. Ale jinak... možná Vám to přijde ukecané a nezajímavé. Nevím. Mně to přišlo skvěle napsané (dialogy) i zahrané. A navíc: Je to prostě tak, že "Sir Stewart makes everything better".

Já vím, že je to taková plochá moralitka s bídně na- i pro-kreslenými postavami, že je to takové do očí bijící, hlavně ten konec. Nu ale což? MM a SL v jednom filmu prostě táhnout tento snímek do filmové historie mezi legendy. Co naplat?

Brilantní tříhodinové divadlo (188 minut), které táhne Ralph Fiennes, za ním klopýtá Okonedo, která se skutečně snaží a hlavně na konci se z ní doslova lije pot. Je to ale ta Kleopatra, která strhla dva vládce světa z trůnu a zastavila se až před třetím? Ponechám na každém. A Tunji Kasim jako Caesar? Tak je to bohužel ještě slabší, ale jako celek to, uznám, působí opravdu dobře. Viděno v rámci projektu National Theatre at Home.

Den před tímto jsem si dal pětihvězdičkový originál z roku 1972 (přesněji adaptaci divadelní hry z roku 1970). A snad i proto mě teď láká říct jen bonmot "Tento film má zpomalení ze sta na nulu za 86 minut." Těšil jsem se, co s tím můj oblíbenec Branagh udělá. Caine zklamat nemohl, nobelista Pinter snad taky ne, na Lawa jsem byl zvědav. Zkráceno o třetinu? Obočí nahoře, nuže ale dobrá, pojďme na to, dejme tomu šanci. Tak ne. Jediný, kdo nakonec nezklamal byl Michael Caine. Vše ostatní by byla průměrná konverzačka, kdyby ovšem neexistoval původní film.

Brilantní divadlo pro dva herce... s dvěma brilantními herci. Divadelní lahůdka dovedně převedená na stříbrné plátno.Dvě hodiny učiněné radosti z herectví.

"Uvidíš každého takového, jaký doopravdy je." No tak to potěš. Já vlastně ani pořádně nechápu, jak jsme mohly my děti, jejichž prvních deset let života se přesně překrývalo s léty osmdesátými, přežít v relativní psychické pohodě. Komentáře se tu hemží vzpomínkami na tuto studiovou pohádku jako na ultimátní dětský horor. Já to mám taky tak. A což teprve když přišel čaroděj Mrakomor, vládce všeho nečasu! Ale to už je zase jiná pohádka.

Překvapení. Tvůrci sice film poslepovali ze všemožných žánrových klišé, ale bavil jsem se. Někdy je potřeba vypnout mozek. A jak tady čtu, nebyl jsem jediný, kdo si při sledování vybavil crossover mezi Sám doma a Die Hard.

No vida že jde natočit zajímavý film, i když je černobílý, odehrává se na pětníku a zhruba tolik i stojí. Stačí zajímavý námět, trošku dobrý scénář a umět to. Tady to tedy pro pana Aronofskyho začalo. Taková ta vizuální intenzita i v budoucnu gradující spolupráce s Clintem Mansellem, vše teprve v náznaku, v Rekviemu to vše dostává větší grády. Ale tato sci-fi hříčka mě prostě bavila, snad mj. i proto, že mi trochu připomněla povídku A. C. Clarka Devět miliard božích jmen.