Lukoye

Jo, hlavně vyspělý a nenucený vitip, který se až pro mě neuvěřitelně přibližuje našemu středoevropsému. Aneb matky jsou v americe asi podobnější těm našim víc než jsem si myslel. Film o tom, že když vyndáte jablko z mrazáku je jako čerstvě utžené ze stromu. Poměrně úspěšný spisovatel sci-fi románů je po druhém rozvodu a jeho schopnost komunikovat s ženským pohlavím se rovná nule. Proto se rozhodne, že si potřebuje lépe porozumnět se svojí matkou, jenž spíše komunikuje s jeho mladším a podle všech měřítek úspěšným bratrem. Tuto citovou propast se snaží překlenout tak, že se po rozvodu znovu, ve čtyřiceti letech, nastěhuje k matce, jenž žije už dlouho sama. Začíná se rozehrávat spousta situační komiky o vidění světa dvou rozdílných lidí, kteří by si ale měli být blízcí jak nikdo jiný. Skrze vztah k matce si snaží spisovatel vyjasnit vztahy k ženám obecně. Film není bláznivou komedií a ani jeden z herců nehraje přepjatě. Naopak velice civilně, nenuceně a naprosto přesvědčivě. Krásně Reynolds zahrála už v podstatě lety omezené vidění světa, ženou za zenitem i když stále v plné formě a s chutí žít život ke své spokojenosti. Taková minimální komika, kde jako bych viděl některé moje příbuzné, ještě k tomu skvěle parodické a výstižně pojaté. Krásná studie toho jak se setkávají dva světy, dvou vyzrálých lidí, kde se každý pohybuje na mezní hranici zralého věku a má tendenci sklouzávat u matky k začínajcí senilitě a u syna ještě ne zcela opuštěné mladické divokosti. Krásná studie vztahu matka-syn s konečnou freudovskou katarzí s dokonalostí prvního dne na světě. Nezvyklý, přitom velice inteligentně vtipný a milý film.

Hodně podprůměrný thriler, který nestále hraje na city diváka, někdy až směšným způsobem. Jedná se o rekonstrukci života neohrožené novinářky, jenž se rozhodla poštvat k soudu špičky drogové mafie v Dublinu v polovině devadesátých let, označovaných za zlatou dobu mafie. Na žádné úrovni nedovoluje scenář hercům nějak dramaticky rozehrát jakoukoliv scénu a tak je to spíše soubor scénických torz, jež na sebe navazují jen silou vůle. Kdejaký Taggert či Colombo je líp napsaný i sehraný. Nezlomnost novinářky je sice obdivuhodná, ale nevědět před začátkem, že to je film podle skutečné události, byl bych ze zpracování daleko otrávenější. Tak jsem si mohl přeložit scénu ve které novinářka pod tlakem strachu náhle začne tančit s manželem, ve velice rychlém sledu, kde totální frustraci od veselého křepčení se synkem v náručí odděluje jen několik sekund, ve kterých není schopná vylíčit přecházející náladu ani Cate Blanchetová. Ta je také jediným světlým bodem celého filmu. I když někdy dělá naprosté nelogické hlouposti je v nich velice přesvědčivá a hypnoticky krásná. Archetyp nezdolné mladé inteligentní krásné ženy. Herectví Blanchetové je pro mě vždy velikým zážitkem, tady jsem musel trochu více hledat, abych si v tomto minimálně zajímavém filmu našel zralé plody jejího herectví. Na snímek budu dlouho vzpomínat, ale zásluhu na tom má především a jedině Cate.

Solidně natočený film navazující na vlnu filmů jako generační výpovědi o životním stylu mladých lidí v Británii. Tentokrát se jedná o v podstatě zajištěné mladé lidi z nižší střední vrstvy, kteří žijí život jež je utápí ve své nezábavnosti a jednotvárnosti. Jejich jediným ventilem je víkend a jeho strávení ve víru klubů a elektronické taneční hudby. Film není komedií ale sondou. Na škole jsme si ho dokonce pouštěli jako příklad přechodného sociálního rituálu v moderní společnosti. Natočen je zábavně se spoustou vizuálních nápadů, přes zvládnuté přiblížení změnených stavů mysli po drogách, hodně dobrých dialogů v parádním slangu a celkově výborně zvládnutá a vykreslená atmosféra nočního tahu po anglických klubech se vším co k tomu patří i s ilustrací pohledu těchto lidí na svět svých rodičů a jejich konzervativních norem. A k tomu dobrá hudba. I když to jistě lze přirovnat k Trainspotingu, je to něco víc, daleko více realističtější o normálnějších lidech. Přesto docela vtipné.

Film který mi od své premiéry utekl skoro o jedenáct let. Celou tuto dobu jsem se na něho ale těšil. Je to hodně silný příběh podle skutečné události, která je od některých jiných snímků zde natočena skoro jako rekonstrukce události. Síla lidí v takové situaci je až zarážející. I když do jisté míry bych psychologii postav o něco pozměnil. Nejednalo se o hysterické výkony jako z hollywoodských akčňáků, na druhou stranu pokud film dodržoval takovou historickou fakticitu, zasloužili si postavy trochu realističtější pohled a dialogy. Dohromady je to ale velice dojemný film, ve kterém se ukazuje opravdová síla spolupráce a přátelství, chuti do života. K film byl někdy v letech jeho vzniku natočen i dokumentární film se skutečnými přeživšími účastníky tohoto neštěstí. Mimo jiné se tam dozvídáme, že se do teď schází a nikdy nikomu neřekli kdo se stal objektem konzumace. Skutečně dobře a realisticky zpracovaná událost.

Pro mě po dlouhé době film u kterého jsem se skvěle zasmál. Žádné bolesti břicha či záchvaty smíchu ale hodně vtipné a nápadité ftípky, po kterých vám úsměv vydrží ještě hodně dlouho po odchodu z kina. Kmenem příběhu je vztah špičkového rozvodového právníka, který se bláznivě zamiluje do profesionální nevěsty, která poté vyždímá nebohého manžela u rozvodu. Děj se neustále přelývá z jedné strany na druhou. Ve filmu není vedlejších postav. Nejlepší vtípky jsou právě postavené na nich. Skoro groteskní chování postaviček, kde k mým favoritům patří rozhodně Baron ze Švýcarska. Film má spád a svěží neotřelé vtípky. Moc se mi to líbilo. Jenom jsem koukal kam se tento slušně rozjetý vlak řítí. Z počátku jsem měl problém překousnout reálie filmu, prostředí ve kterém se odehrává. Ale postupně jsem přestal být skeptický a ocenil, co všechno bratři Coenové dokázali vyždímat z tématu rozvodu. Sametový film.

Film mě příjemně překvapil. Je od začátku neodhadnutelný a směr filmu napínavě posouvají plody práce a experimenty stárnoucího dětského psychologa, který se zabívá autistickým svědkem vraždy. Devítiletým chlapcem, svědkem vraždy svých rodičů. Psycholog společně s šerifem postupně rozplétají klubko nejasností a lží. Nepatřičně a nedotaženě působí psychologovo trauma z jeho minulé kariéry a nezdar u jeho jiného dětského pacienta. Jinak poměrně povedená skoro detektivka, která odhaluje svoje tajemství ve správných dávkách a konec je jasným a logickým vyvrcholením.

Od začátku do konce o ničem. Ubohá fraškovítá rádoby groteska, která nemá zádné jednotící téma. Nejedná se ani o komedii, není se čemu smát. Španělstí filmaři sice poznávají, že fašismus není asi to pravé ořechové, ale celý problém s Goeglesem a jeho přehnanýma vášně není ani napínavý ani vtipný, spíš nechutný. Naprosto zbytečný film i když docela pěkně barevný.

Pro mě tedy velice nestravitelná podívaná. Těžké jako vepřevá s šesti před spaní. Jinak teda k filmu cítím velkou dávku respektu za klidný vypravěčský styl a skvěle stvárněné postavy herci. Chvílemi se film stává takřka takovou televizní adaptací. Naprosto minimální prostor v němž je naplno vidět herecké umění. Měl jsem problémy to dokoukat až do konce, asi na tento film mám ještě nějaký ten rok, či několik desetiletí čas a v podstatě jsme hodně rád, že jsem ho dokoukal. Vím, že to bylo naposledy v životě, pač podruhé by mě to stálo hodně přemáhání. I přesto je to špičkové dílko naprosto vyčerpávající téma do všech detailů.

Špičková satyrický groteska o dnešní mediální společnosti v Americe. Truman je dítě adoptované filmovou společností, jež v největším ateliéru světa, tak dokonalému, že je nerozeznatelný od skutečnosti natáčí bez vědomí Trumena reality show jeho života. Uměle vytvořený svět imitující skutečný svět je pod totálním diktátem mediálních magnátů jež svojí vůlí a ekonomickými zájmy, tlaky a reklamou přetváření Trumanův život tak aby jim to nejvíce vyhovovalo. Bez jakéhokoliv morálního apelu přetváří Trumanův život podle sledovanosti. To že o tom Truman nemá ani páru dělá z filmu skvělou, velice hořkou alegorii současné společnosti, u které je často velice spekulativní do jaké míry si je vědoma toho příslovečného "světa za ateliérovou zdí". Lidský život zkrátka nejde znásilňovat mocenskými zájmy bez vědomí zůčastněného. Jde o chytré kritické dílko jež se hrdě může postavit do řady mezi filmy 1984 či Hlava XX. Truman postupně objevuje pravda, pomocí malých omylů (chyb v matrixu) a začne si uvědomovat svojí omezenost a stále více pociťuje potřebu svobody, pravdy a lásky jelikož všechny tyto emoce jsou v jeho světě vytvářeny podle scenáře placenými, tím pádem pokryteckými herci. Scénaristovi a režisérovi se povedlo natočit inteligentní kritické dílo o zaslepenosti konzumní společnosti, která si vytváří svět jež má smysl jen sám pro sebe a uvnitř sebe funguje podle svých vlastních vykonstruovaných zvrhlých norem z pozadí diktovaných šedými eminencemi ekonomické, politické a militární sféry. Bravo tomuto snímku. Náprava a cesta ven je možná.

Příběh o legendárním zločinci, ostřelovači jež spáchal atentáty na velice vlivné lidi a nikdy nebyl dopaden. Willis se na roli záporáka prostě nechodí, si nemůžu pomoc. Mám ho rád jako rezignovaného policajta či soukromé očko ale Phil Marlowe, ale s jeho dobráckou tváří nemůže hrát bezpáteřní parchanty. Když pominu jistou pohádkovost (viz jizvy a minulost ruské vyšetřovatelky), a kauzální nevěrohodnost (viz právě atentát), a obvyklou namachrovanost R. Gera, pak zůstane lehce nadprůměrný akčňák bez napětí. I když některé chvíle ve scénáři jsou originální. Dost mě dostalo, nevím jak se tomu říká, zkrátka to že firma Dodge měla evidentně dohodu s produkční společností o tom, že hrdina bude celou dobu používat jejich auta. A to tak že jeden typ. Což vyznělo skutečně komicky u teroristy jež si zakládal na tom že neustále měnil identity a technické zázemí a v každém městě si koupil to stejné auto, ještě když už se o něm dlouho vědělo, že jezdí v dodávce. K smíchu. Jinak na sobotní večer na nově nadprůměr, na jakýkoliv jiný den kdekoliv podprůměr.