Eddard

Tenhle zkusím načat jako polemiku, abych se dostal k tomu, co bych k Summer řekl rád sám. Kolega Shadwell se tady rozhořčuje nad otupující a degradující ideologií mainstreamu a kapitalismu a vyprázděností očí Zooey Deschanel, kolega Subjektiv zase nad tím, že všechno co se v tomhle filmu objeví a zazní se snaží působit neotřele a nově, přičemž to vše už samozřejmě všichni známe z filmů starších, či z našeho vlastního života. Ačkoli s těmihle stanovisky do jisté míry souhlasím (s vyjímkou těch očí), myslím, že nejdůležitějším hlediskem u filmu je vždy celkový dojem, který na vás film (jeho příběh, pointa, obraz, zvuk, či v neposlední řadě herci), zanechá. A v tomhle případě mě těch pětadevadesát minut krátká projekce zanechala uvolněného, roztančeného, pobaveného, příjemně rozesmátého, lehce vystrašeného, dojatého, s příjemným mixem melancholických myšlenek balancujících na hraně cynického a romantického. Je to mainstream. Ale jestli si u takovéhohle snímku chcete stěžovat, kam jsme to jenom padli, jděte si rovnou hodit mašli. Lepší už to nebude. (A jestli jo, budu první, který rád uzná svůj omyl :) 90%

Dvou a půl hodinová epopej o tom, jak se z devatenáctiletého kusu nepopsaného papíru stane v nehostiném a krutém protředí francouzské věznice... Prorok (nebojte, nebudu spoilerovat). Film je stejně jako etnické a mocenské uskupení ve věznici (potažmo ve francozské společnosti) rozdělen do mnoha segmentů, vyprávějící tu o určitém časovém období, tu o konkrétní osobě. Jak už tady několikrát zaznělo, jde opravdu o velice neotřelou symbiózu vězeňského a mafiánského filmu. Tahar Rahim je v ústřední roli výborný, skvěle mu ale sekunduje Niels Arestrup aka Anthony Hopkins. Navzdory všemu jsem se však po skončení filmu nemohl ubránit pocitu, že jsem byl o něco ochuzen - středobod filmu? (Vím, že mi tady někdo namítne - a co Malik? Já to ale myslím trochu jinak) Oblouk? Nebo jen něco konkrétnějšího, co bych si z filmu odnesl. Prostě - něco co by z velice dobrého filmu udělalo film nezapomenutelný. 70%

Ne, že by celý ten film neutáhl jenom George Clooney na svém atomovém charismatu... Kdyby jeho postava existovala ve vzduchoprázdnu, pořád bych vás poslal se na něj podívat. Vtipem tady však je, že kdyby z rovnice vypadl, film by velice pravděpodobně fungoval skvěle i bez něj. Témata jako nestraný dualismus cyniky a romantiky, psychologie spojená s propouštěním zaměstnanců; břitký a svižný scénář; či jako vždy osvěžující přestupky proti hollywoodskému dekóru - to jsou věci, kvůli kterým si film zaslouží být vynášen... možná ne až do vesmíru, ale do oblak určitě. Příjemný let. 80%

Bezprostřední, hutné, rychlé, silné. Extrémně lehkonoze vytvořený film (rozpočet kolem 500 000 eur, velká mírá improvizace na natáčení) pohrávající si s problematikou vzpomínání, zapomínání a dlouho zapomenutých traumat velice svérázným způsobem. Nejde tady o to, že by se podobná zápletka nikdy v jiném filmu neobjevila, ale spíš o to, jak je divákovi servírována. Stephen McCole v titulní roli vás přesvědčí o tom, že sólová komika může mít něco do sobe, i když vám z ní o trochu víc běhá mráz po zádech, než prosvítá úsměv na rtech - je skvělým a samozřejmým středobodem filmu, naprosto přesvědčivým Joeym Friskem. Vzpomínám si, že mě během filmu několikrát napadlo, že na mě působí velice podobně (jak vzhledem, tak projevem) jako jeho americký kolega Philip Seymore Hoffman. No, tak či tak - o něm i o scénáristovi a režisérovi Justinu Molotnikovi určitě velice brzy uslyšíme znovu. Skotská nová vlna se blíží! Keep the faith! 90%

Opravdu jsem nikdy nebyl na tyhle asijské romantické komedie/dramata... Osudová láska, roztomilý pes, milostný trojúhelník, vtipy o krkání a prdění, životní pravdy a groteskní nadsázka, to všechno zabalené ve velice sterilním, user-friendly balení... Když si k tomu přidám velice, ale velice otřesné thajské popové písně o lásce, musím si pro sebe horko těžko obhajovat ty podprůměrné dvě hvězdy. Jestli mě něco dojalo, byly to snad jen opravdu roztomilé kukuče zamilovaných seniorů. Dívat se na to dá, mnohým se to bude dost možná líbit, ale můj škopek piva to tedy není. 40%

Úžasně plynulý, vtipný a - vím, že to bude znít pateticky, ale on takový prostě je - hřejivý film. Témata rodičovství, přátelství, ztráty a loajality jsou tady naservírovány na stříbrném plátu (příběhu) magického realismu s velice výrazným komickým tepáním a reliéfy odkazujícími k hlubším životním pravdám. Jednoduše řečeno, Děkan Spanley je hlubokomyslná taškařice o reinkarnaci. Opírá se o dva silné pilíře - předlohu lorda Dunsanyho, její krásný příběh a jazyk; a lahůdkové herecké výkony Petera O'Toolea a Sama Neila, přičemž role toho druhého mi učarovala natolik, že se v duchu usměju, kdykoli si na ní vzpomenu. No, doporučuji tedy všemi devíti, přičemž nejvíc si na tomhle tokajským zalitém příběhu smlsnou milovníci nejlepšího přítele člověka. (SPOILER:) Haf, haf. 90%

Osel, plný symboliky, Chorvatska a pravdy skryté pod povrchem je velice pěkným příkladem moderního chorvatského filmu. Je svižný, vtipný, hořký, má oblouk. Tragikomika příběhu pěkně splývá s jeho kulisami - vyprahlým Chorvatskem, kde kousek za okrajem vesnice ještě pochodují vojáci a vybuchují granáty. Všechny postavy jsou tu zemité, každá si nese své jizvy (ať už šrapnel granátu v páteři, traumatickou vzpomínku na matku, nebo skrývané domácí násilí) a hlavně - rychle a snadno si získají naše sympatie. Víc než kdo jiný asi ústřední Nebojša Glogovac, jehož Boro, který se na týden vrací z Dubrovniku do rodného Drinovci, v sobě nese něco smutně opravdového. 70%

James Nesbitt je maestro, jeho ztvárnění pana Hydea vám zaručeně vykloubí čelist, ale sám celou show opravdu neutáhne, zvlášť když mu pod nohy hází klacky sám scénárista a tvůrce seriálu Steven Moffat (který měl zůstat u komedií) a skoro bez výjimky celý casting, včele s opravdu neuvěřitelně strašnou Ginou Bellman. Tfui! Za těch pár chvilek, kdy záběry ovládne Nesbittova monstrózní herecká kreace jsem ochoten prohlásit seriál sledovatelným. Zbytek je zmar. 40%

Pythonů bylo špět. Fry a Laurie s nimi drží krok ve dvou. Komu čest, tomu čest. 90%

Moderní, svižné, velice zábavné a většinou dokonce moc vtipné. Robert Downey je (jako obvykle) vynikající a proti jeho inkarnaci Sherlocka Holmese sice můžete mít akademické námitky pokud jste zakonzervované doylofilské papriky, pravdou však zůstává, že takhle šarmantní detektiv tady nebyl od dob speciálního agenta Coopera z Twin Peaks. Jude Law k němu v tomto smyslu jako Dr. Watson sedí dokonale - a jejich buddy chemie spolehlivě zastiňuje jakékoli náznaky heterosexuálních romancí, které se ve filmu mihnou. Dominantním prvkem filmu je pak jeho tempo - Ritchie jako obvykle přepudroval nos, roztočil detektivní snímek příběh rychlostí, kterou by mu mohl závidět kdejaká dnešní akce, aby se s ním nakonec zavřel do střižny a dal pásu pocítit, zač jsou toho podfu(c)kářské nůžky. Výsledek?Pokud patříte k lidem, kteří se chodí do kina bavit a nemají zvláštní potřebu hledat v dialozích a juxtapozici záběrů hluboké myšlenkové přesahy, je pro vás nová inkarnace Sherlocka Holmese sázkou na jistotu. 70%