Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Horor
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi

Deníček (24)

Vyšší princip cinefilní

🎬→🎥→🎞️→📽️→🖤

Krev, slzy a sperma

Na Podzimní sklizni Festivalu otrlého diváka byla pokřtěna zbrusu nová kniha s názvem Krev, slzy a sperma. Jde o tzv. čítanku filmového braku, kterou po třech letech usilovné práce dala dohromady čtveřice těch nejpovolanějších – Jiří Flígl, Antonín Tesař, David Čeněk a Jiří Blažek. Kniha byla pokřtěna symbolicky všemi tělními tekutinami, které se objevují v samotném názvu knihy a měla by být k dostání ve většině knihkupectví za velmi příznivou cenu. Pro všechny milovníky filmového braku a příznivce Otrláka je naprostou povinností zařadit tento titul do své domácí knihovny!

Sitges Film Festival 2019: Závěrečné ohlednutí

Tak můj druhý Sitges Film Festival je zdárně za mnou. King Kong pass jsem využil na maximum a úspěšně jsem navýšil počet absolvovaných projekcí. Letos jsem zde viděl celkem 52 celovečerních filmů (+ necelou desítku krátkometrážních, které do výčtu nepočítám). Mezi nejlepší zhlédnuté novinky řadím především The Lighthouse, Deerskin, I Lost My Body a Leap of Faith. Ovšem ne vše, co jsem tu viděl, bylo kvalitní – zejména Porno či Dark Encounter za moc nestálo –, ale tak už to na festivalech chodí a rozhodně nelituji žádné návštěvy kinosálu, ať už to dopadlo jakkoliv. Rovněž jsem měl úžasnou příležitost zhlédnout na velkém plátně Żuławského majstrštyk Possession a to rovnou za přítomnosti samotného Sama Neilla, jenž po projekci debatoval s diváky, což též řadím mezi nejpamátnější momenty letošního Sitgesu.

 

I napodruhé si mě festival omotal kolem prstu, a ačkoliv to bylo místy dost náročné, vychutnal jsem si plnými doušky těch 11 nabitých festivalových dnů plných fantastických filmů a budu na to spokojeně vzpomínat. Pevně věřím, že i příští rok půjde vše podle plánu a já potřetí v řadě zavítám zkraje října do Katalánska a opět to roztočím na nejzásadnějším žánrovém festivalu na světě. Sitges rules!

Sitges Film Festival 2019: Aaron Paul

Letošní ročník Sitges Film Festivalu pro mě vyvrcholil projekcí filmu El Camino: A Breaking Bad Movie. Ta se konala v sobotu 12.10., což bylo den poté, co film oficiálně vyšel na Netflixu. Já jsem tedy film viděl sice až o den později, ale za to na obrovském plátně hlavního sálu Auditori a ke všemu za osobní účasti samotného Jesseho Pinkmana – Yeah, Bitch!

 

Aaron Paul nejdříve film sám uvedl a po jeho skončení se ještě vrátil na plánovanou Q&A s diváky. Drtivá většina lidí v narvaném sále Auditori byla nadmíru spokojena a plna nadšených dojmů z právě skončené filmové tečky za geniálním seriálem Breaking Bad. Pozitivně naladěn byl i sám Aaron Paul, který si užíval zasloužených ovací za ztvárnění své životní role. Vrcholem celé Q&A byl ovšem moment, kdy Aaron vzdal hold právě zesnulému Robertu Forsterovi, který v El Camino ztvárnil jednu z klíčových vedlejších rolí. Vzpomínka na Roberta Forstera byla zakončena dlouhým potleskem ve stoje.

 

Na celý záznam Q&A s Aaronem Paulem se můžete podívat zde:

Sitges Film Festival 2019: Midnight X-Treme

Sitges Film Festival je specifický i svou sekcí Midnight X-Treme, kde vám vždy hodinu po půlnoci pustí 3 až 4 filmy v rámci jedné projekce a ze sálu odcházíte mezi 6 a 8 hodinou ranní. Dá se říct, že je to taková zdejší „kultovní“ sekce, jejichž projekce rozhodně nejsou jen pro pár otrlých jedinců, ale účastní se jich většinou plné sály lidí. Už vloni jsem měl v plánu zúčastnit se alespoň jednou nějakého z těchto nočních maratonů a přišlo mi ideální na to zajít až na úplném konci festivalu. Ono je těžké v tom festivalovém zápřahu, kdy člověk prakticky od rána chodí na filmy, ještě najít mentální sílu a energii na absolvování takovéto porce naráz, proto je třeba s tím dopředu počítat a nějak si to naplánovat.

 

Vloni můj záměr moc úspěšně nedopadl, jelikož jsem v rámci maratonu jako první dostal High Life a po něm se mi chtělo tak maximálně umřít, než zůstat na další filmy. Letos už se mé plány úspěšně naplnily a já si mohu odškrtnout, že jsem zvládl absolvovat celý maraton. Na konec festivalu jsem si dal noční dávku 4 filmů (jeden krátkometrážní a tři celovečerní). Maraton se skládal z filmů Peopling, Greener Grass, Why Don't You Just Die! a Porno. Nakonec jediný film, který jsem si náležitě užil, byl ruský Why Don't You Just Die!. V ostatních případech šlo o slabší zážitky. Víceméně celé jsem to překousal v bdělém stavu. Usínal jsem pouze na samém konci a to zejména proto, že film Porno je nudně ukecaná slátanina, na kterou jsem postupně takřka rezignoval. Každopádně to stálo za to, atmosféra v sále byla pohodová a jsem rád, že jsem se maratonu zúčastnil – navíc jsem měl před ním už pár filmů během dne za tebou, takže to na mě byl docela výkon končit o půl sedmé. Ale i o tomhle je Sitges Film Festival!

Sitges Film Festival 2019: Asia Argento a Gaspar Noé

Jedním z hostů letošního Sitges Film Festivalu je i herečka Asia Argento, která si zde převzala Méliès Career Award, kterou každoročně uděluje Méliès International Festivals Federation. Cenu ji předával její blízký přítel, režisér Gaspar Noé a ceremoniál to byl vskutku nezapomenutelný. Dosti nabuzená Asia Argento se utrhla ze řetězu už před samotným zahájením, kdy během příchod do sálu zpívala a tancovala a do toho burcovala dav, aby se k ní přidal. Každopádně její vystupování bylo ještě v rámci mezí, což se rozhodně nedá říct o Gasparu Noém. Ten při následném předávání vylezl na stage nejspíš sjetý na maděru, sotva se udržel na nohou a když se dostal ke slovu, tak mumlal něco o pomíjivosti života, důležitosti kinematografie a že by nechtěl být ubodán ve filmu Daria Argenta.

 

Vidět tenhle úlet na vlastní oči bylo něco neskutečného a skvěle jsem se při tom bavil. Pokud vás to zajímá, tak tady je video z onoho předávání, takže se můžete sami podívat, jak to celé probíhalo. TOMORROW IS CANNIBAL HOLOCAUST!!!

Sitges Film Festival 2019: Pachatel se vrací na místo činu

Rok se s rokem sešel, je tu opět začátek října a to ve Španělsku znamená, že startuje Sitges Film Festival – světová jednička na poli festivalů zaměřených na fantastické žánry. Vloni jsem se této grandiózní akce zúčastnil poprvé a mám ohromnou radost a čest, že zde mohu po roce opět být. Čeká mě 11 dní brutálního festivalového režimu, ve kterém bych měl stihnout kolem padesátky projekcí a jeden exkluzivní hudební koncert.

 

Vloni jsem byl držitelem Vampire passu, který mi zaručoval vstup až na 40 projekcí (5 na den) dle vlastního výběru. Jelikož jsem se obával, že by to letos mohlo být málo, proto jsem si zařídil upgrade na nejvyšší metu, kterou je King Kong pass, jenž mi umožní vstup až na 50 projekcí (6 na den). Letos jsem tedy zadupl plyn až na podlahu – po vzoru letošního festivalového motivu – a zvýšil otáčky na maximum. Bude to dlouhé, náročné, vydatné a bezpochyby to bude stát za to!

Žlutá Filmovka

Již nějakou dobu vím, že Uherské Hradiště je to nejlepší místo, kde na přelomu července a srpna trávit svůj čas. Proč? Koná se tu přece Letní filmová škola! Letos proběhl již 45. ročník, a ačkoliv to byla teprve má třetí Filmovka, tak už teď mi přijde, jako by tato akce byla v mém srdci celý život. Za ty tři ročníky, které mám za sebou, jsem zažil nespočet úžasných filmových zážitků, dověděl se tunu zajímavých a obohacujících informací a hlavně jsem strávil mnoho chvil ve společnosti zajímavých lidí, kteří žijí filmem.

 

Program letošního ročníku nenabídl jen Francouzskou novou vlnu, filmy Michaela Hanekeho či sekci New Queer Cinema, ale přichystal také jednu mega lahůdku pro ty největší fajnšmekry – giallo filmy. Těm byla věnovaná celá sekce Půlnoční delikatesy, která představila každou půlnoc ve Sportovní hale jednoho zástupce tohoto pokleslého žánru. Celkem šlo o 6 klasických italských giallo děl + 3 filmy, které na giallo nějakým způsobem navazují. I když giallo není vždy zrovna ideální volbou pro půlnoční projekci – tempo giallo filmů bývá často pomalé a ukecané a v tom festivalovém zápřahu je někdy výkon udržet ještě v noci pozornost po všech těch předešlých filmech –, tak jsem nesmírně vděčný, že jsem měl možnost vidět několik zástupců tohoto žánru v ucelené formě na velkém plátně. Za to vděčím především dramaturgům Aleši Římanovi a Jirkovi Flíglovi, kteří nám tyto lahůdky servírovali s výbornými úvody. Součástí programu byla také přednáška o giallu pod taktovkou Aleše Římana, která rozhodně stála za to a její jedinou nevýhodou bylo to, že trvala jen těch 90 min.

 

Seznam promítaných italských klasik odstartoval Mario Bava se svým zásadním dílem Blood and Black Lace a přes The Night Evelyn Came Out of the Grave, Short Night of Glass Dolls, Don't Torture a Duckling a Torso jsme došli až k Tenebrae od Daria Argenta. Z Itálie jsme se následně přesunuli do Austrálie k Next of Kin a poté jsme ochutnali ještě příspěvky z nedávné doby v podobě Strange Colour of Your Body's Tears a Red Nights. Absolvoval jsem 8 z těchto 9 půlnočních projekcí – na Strange Colour of Your Body's Tears jsem se bohužel nedostal, jelikož předcházející projekce Ben-Hura se protáhla a přišel bych skoro až v půlce filmu a to by nemělo smysl. Ne vždy jsem byl promítaným filmem uchvácen, ale rozhodně jsem byl rád za každou absolvovanou projekci. Aleš Říman pojal výběr filmů do italské části sekce tak, aby co možná nejvíc dokumentovaly rozsah a různé polohy giallo žánru – nemělo tak jít vyloženě o nějakou výstavní skříň žánrových klasik, proto tam taky chyběly například Argentovo zásadní kusy The Bird with Crystal Plumage a Deep Red. Navíc by Říman s Flíglem někdy rádi dotáhli do Hradiště samotného giallo mistra Daria Argenta a nechtěli si tak vystřílet filmy, které by raději promítali za účasti této legendy. Držím palce, aby se jejich přání stalo skutečností a Argento opravdu dorazil – to by byl splněný sen!

 

Giallo filmům – zejména těm od Daria Argenta – jsem propadl někdy na přelomu let 2012 a 2013. Teď jsem ale už nějakou dobu na tento oblíbený žánr zanevřel a dlouho jsem se k němu nevracel. LFŠ mi lásku k těmto filmům připomněla a zažehla ve mně nový zápal pro žluté filmy. Takže beru černé rukavice, připravím si svůj oblíbený vražedný nástroj a budu se opět naplno nořit do světa násilí, perverze a traumat z mládí. G IS FOR GIALLO!

10 let na ČSFD

Je to na minutu přesně 10 let, co jsem si založil svůj účet na ČSFD. Jde o naprosto zásadní moment mého života, aniž bych si to tehdy před těmi 10 lety vůbec uvědomoval. Ačkoli jsem po založení nějakou dobu na ČSFD chodil jen sporadicky, tak jsem si sem přece jen cestu našel a od začátku roku 2011 se z toho stala každodenní rutina. ČSFD se rychle stala mým nejoblíbenějším místem na internetu, kde jsem za ty roky strávil nespočet hodin projížděním stovek profilů a všemožnou související aktivitou. Ve stejném roce začala kinematografie vládnout na prvním místě žebříčku mých zájmů a trůní na něm dodnes. To vše nakonec vedlo k tomu, že jsem se v létě roku 2016 stal shodou okolností i jedním z administrátorů a z mého koníčku se posléze stalo i živobytí. Už takhle jsem na ČSFD trávil moře času a díky adminování se ten čas zde strávený zmnohonásobil. I přesto, že je dnes ČSFD mým chlebodárcem, tak stále zůstává především mým koníčkem a zábavou, což je pro mě zcela zásadní. ČSFD pro mě znamená stále víc a víc a jsem ohromě poctěn, že mohu být součástí ČSFD týmu. Umožnilo mi to potkat spoustu lidí, kteří jsou naladěni na podobné vlně a se kterými se dá dlouhé hodiny debatovat o filmu. Díky ČSFD je ze mě rok od roku větší a větší cinefil, podlehl jsem kouzlu filmových festivalů a vrcholem toho všeho byla letošní ČSFD výprava do španělského Sitgesu. Jsem šťastný a ohromně vděčný za vše, co mi ČSFD přineslo a těším se, co mi v dalších 10 letech teprve přinese. ČSFD 4EVER!

Sitges Film Festival 2018

I filmový horor má svou Mekku a tou je španělské přímořské město Sitges. Zde se koná již přes 50 let nejvýznamnější filmový festival zaměřený na fantastické žánry s názvem Festival Internacional de Cinema Fantàstic de Catalunya. Díky POMOvi jsem se před pár lety o tomto filmovém svátku dozvěděl a letos se mi rovnou i naskytla možnost ho s ním a kolegy Goldbeaterem a Filmmaniakem navštívit – a rozhodně šlo o nezapomenutelný zážitek.

 

Lásce k filmovým festivalům jsem propadl teprve před pár lety, takže ještě zas tak ostřílený festivalový návštěvník nejsem, ale mám už za sebou několik návštěv našich nejzásadnějších tuzemských festivalů, a tak byl Sitges Film Festival pro mě prvním zahraničním festivalem, kterého jsem se zúčastnil. Rád bych se někdy během svého života podíval na festivaly do Toronta, Benátek nebo Sundance, ale nevěřím, že bych se tam posléze chtěl pravidelně každý rok vracet – jednak by to byla znatelná finanční zátěž a navíc mi přijde, že si vystačím s pravidelnou návštěvou našich festivalů. Tohle tvrzení ale v případě Sitgesu rozhodně neplatí. Pokud jste fanoušek hororu a dalších žánrově spřízněných filmů, tak vás návštěva Sitgesu dozajista poznamená a budete se tam chtít vracet pravidelně každý rok.

 

Jak jsem již psal, prestižnější a významnější akci zaměřenou na fantastické žánry na světě nenajdete, zároveň se ale jedná o obří akci dělanou z lásky k věci a zejména pro žánrové fanoušky. Žádné snobské úlety jako v Karlových Varech zde nečekejte. Sitges je během festivalu zaplněn především filmovými nadšenci, kteří plní sály a užívají si pohodovou atmosféru plnou krve a napětí. Horor nebují jen v kinosálech, ale i v ulicích města, kde se to jen hemží filmovými fanatiky a jednou z nejzajímavějších aktivit při toulkách městem je sledovat všechny ty trička s nejrůznějšími filmovými motivy, které má na sobě značná část kolemjdoucích.

 

Výběr filmů bývá opravdu pestrý a můžete si zde zajít jak na hororové události roku, tak i na ty největší béčka, které jsou zrovna k mání. Na festival jezdí i hromady významných hostů mezi kterými letos byla taková esa jako Nicolas Cage, Ron Perlman, Peter Weir, Tilda Swinton, M. Night Shyamalan či Ed Harris. Na městské promenádě najdete velký počet stánků, kde se prodává merch – od triček až po figurky či vinyly s filmovými soundtracky – a věřte mi, že budete v neustálém pokušení tam utratit peníze. Já sám jsem tam letos pořídil 7 triček!

 

Pokud budu mít i nadále příležitost se této pekelné akce účastnit, tak se budu mile rád každý rok táhnout až do Katalánska a s chutí tam prožiji skoro celou první polovinu října. Zažít Sitges Film Festival je úžasný a obohacující zážitek a doporučuji ho každému hororovému zapálenci. OLA SITGES!

KVIFF 2018: ČSFD KVIFF Talk – Nejsilnější filmové zážitky

V poslední den Varů jsem se zúčastnil ještě jednoho videorozhovoru. Tentokrát jsme s kolegou Goldbeaterem rozebírali, jaké filmy nás na 53. MFF Karlovy Vary zaujaly nejvíce.

KVIFF 2018: Epilog

Tak a je to za mnou – 53. MFF Karlovy Vary skončil. Zanechal ve mně ale obrovskou stopu a přinesl mi kupu zážitků, na které budu ještě dlouho vzpomínat. Velmi děkuji POMOvi za nabídnutou příležitost – možnost jet na KVIFF jako ČSFD Agent s press akreditací mi mnoho věcí usnadnila a zpříjemnila a jsem za to moc vděčný.

 

Těch 9 dnů bylo opravdu náročných, ale stály za to. Moc jsem toho nenaspal – ke konci festivalu už na mě mocně doléhala únava –, ale naštěstí jsem to zvládl ukočírovat a nedovolil jsem ničemu připravit mě o pozitivní zážitky. O stinné stránce Varů by se taky dalo napsat pár řádků, ale nehodlám být ani kapku negativní a zdůrazním jen klady. Do Varů jsem jel kvůli filmům a lidem, kteří filmem žijí a užívají si filmové orgie ve formě filmového festivalu – z tohoto pohledu můžu být spokojen na maximum. Strávil jsem 9 dní se super kamarády a kolegy, potkal jsem pár nových zajímavých lidí, dozvěděl jsem se mraky nových informací, navštívil jsem různorodá promítací místa a především jsem od Dobrých mravů po Velké nesnáze v Malé Číně stihl zhlédnout celkem 38 filmů!

 

Ne každý film jsem si užil, ale pozitiva přebíjí negativa. Silné zážitky z úžasných filmů jako Lucky, Lawrence z Arábie, Mizející Světlušky či Lechtání mohutně přebijí ty slabší jako Invaze či Příběh lásky. Jsem filmový všežrout a rád ochutnávám i pamlsky, které mi posléze zhořknou v ústech. Tak už to prostě je – cinefilství je mimo jiné i o tom, že si musíte na všechno dělat názor sami a nespoléhat se jen na tipy a doporučení druhých. Jde o to, hrabat se v tom nepřeberném množství vzniklých filmů a najít ty, které si vás podmaní, promluví k vám, pobaví vás či vám něco předají – není nad to objevit film, který vás osloví natolik, že se k němu budete rádi opětovně vracet. Filmový festival je ideální platformou pro takováto hledání, jelikož často uvádí filmy, které by pro vás byly jinak nedostupné a jinde těžko sehnatelné, ale přitom skvělé. 

 

Podobných akcí za sebou zatím moc nemám, a tak možná proto jsem tak málo kritický a cynický a jen chválím. Sám si uvědomuji, že možná před některými věcmi přivírám oči, ale zatím mám dostatek sil a energie, abych tak mohl činit. Uvidíme, až budu zkušenější festivalový návštěvník, co to se mnou provede. Doufám ale, že mi nadšení z filmových festivalů vydrží co nejdéle – za ty úžasné kinematografické a kulturní zážitky to rozhodně stojí. Ve Varech jsem byl letos poprvé a doufám, že ani zdaleka ne naposled. Určitě se v budoucnu budu mile rád vracet – ať už opět jako ČSFD Agent, nebo jakkoliv jinak.

KVIFF 2018: ČSFD KVIFF Talk – Soutěžní filmy

V poslední den Varů jsme se s kolegou Filmmaniakem sešli na Vodafone pláži, abychom probrali filmy z Hlavní soutěžní sekce a nastínili náš pohled na letošní výběr. Ve videu jsme se tedy zaměřili na filmy Panický záchvat (r. Paweł Maślona), Geula (r. Yossi Madmoni, Boaz Yehonatan Yaacov), Domestik (r. Adam Sedlák), Mizející světlušky (r. Sébastien Pilote), „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (r. Radu Jude), Do noci (r. Peter Brunner), Příběh lásky (r. Sonja Prosenc), Miriam lže (r. Natalia Cabral, Oriol Estrada) a Cesta do Florianópolisu (r. Ana Katz).

KVIFF 2018: Poslední den ve Varech

Tak už je to tu! Uteklo to jako voda a 53. MFF Karlovy Vary se chýlí ke svému konci – je tu poslední den Varů! Dnešek už nebudu mít filmově tak nabitý, jako většinu předešlých dní, ale nudit se rozhodně nebudu. Teď mě čeká check-out na hotelu a dopoledne pak dva videorozhovory na Vodafone pláži. Poté se plánuji na pár hodin odebrat do press centra a na svou první projekci zamířím až v 16:00, kdy se chystám do Národního domu na Tina a Vore, což se mi přece jen podařilo nakonec vyčapat. Poté přijde na řadu mnou velmi očekávaný Lovec jelenů a celý festival zakončím půlnoční projekcí Velkých nesnází v Malé Číně. Navíc za mnou dnes dorazí moje přítelkyně a já tak budu mít příležitost s ní alespoň část jednoho dne sdílet karlovarskou filmovou atmosféru – pro mě naprosto ideální vyvrcholení celého festivalu.

 

Dnes se také budou vyhlašovat vítězové soutěžních kategorií. Z Hlavní soutěže jsem viděl 5 filmů a ze soutěže Na východ od Západu pouhé 2 – tudíž nemám dostatečný přehled, abych si dovolil přesně predikovat, kdo by měl vyhrát. Čekám ale, že Hlavní soutěž velmi pravděpodobně vyhraje rumunský snímek „Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři“, který jsem doslova protrpěl, ale v anketě kritiků má zdaleka nejvyšší hodnocení – a tak očekávám, že zaujal i oficiální porotu a stane se celkovým vítězem. Osobně bych Křišťálový globus viděl raději v rukou českého Domestika, který vypadá rozhodně o dost lépe, než loňský vítěz Křizáček. Z druhé soutěže jsem viděl opravdu jen zlomek, ale vůbec bych se nezlobil, kdyby ocenění získal skvělý běloruský snímek Křišťálová labuť. Tak se necháme překvapit, jaký verdikt vyřkne porota.

 

Podrobnější přehled a celkové dojmy nahodím do deníčku až po příjezdu z Varů, kdy budu celou akci sumarizovat. Těch zážitků bylo hrozně moc, takže uvidím až doma, co mi hlavě nejvíce utkvělo a co ve mně stále nejvýrazněji rezonuje. Jsem vděčný všem, co mi tento zážitek pomohli uskutečnit a doufám, že i příští rok budu mít takovouto skvělou možnost zúčastnit se KVIFFu jako ČSFD Agent.

KVIFF 2018: Filmové klasiky na velkém plátně

KVIFF není jen o aktuálních festivalových filmech. Ty sice zabírají podstatnou část programu, nezapomíná se ale ani na filmy staršího data – nejvíce těchto klasických zástupců najdete v sekcích „Sedm blízkých setkání“ a „Návraty k pramenům“. Velmi rád se vracím do historie kinematografie a sjíždím filmy, které ovlivnily a ovlivňují diváky a filmaře už dlouhé generace. Je důležité, aby i tyto snímky byly znovu objevovány a připomínány – ať už jde o polozapomenuté klenoty či proslavené filmové klasiky. Jsem rád, že zde tomu tak je, a že mám možnost zhlédnout na velkém plátně filmové zářezy z dob předešlých.

 

V letošním KVIFF programu najdete celkem na 30 hraných filmů vydaných v minulém století. Rozhodně ne všechny se dají považovat za časem ověřené klasiky, tudíž zde nebudu zmiňovat všechny tyto filmy, ať už jsou jakkoliv kvalitní. Rád bych poukázal na několik z nich, které se bez diskuze dají všeobecně považovat za naprosto zásadní a nadčasová díla světové kinematografie.

 

Na KVIFF jsem se zaměřil především na klasiky, které jsem ještě neviděl. Proto jsem nenavštívil žádnou z projekcí filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Marketa Lazarová, Rain Man, Predátor či Vykoupení z věznice Shawshank (to bylo uváděno mimo program v letním kině za účasti Tima Robbinse). Z těchto děl jsem sice na velkém plátně viděl jen Marketu Lazarovou – a byl to úžasný zážitek –, ale z důvodu našlapanosti výběru filmů jsem dal přednost těm, jejichž kouzlo jsem ještě neokusil.

 

První takovou projekci jsem měl na pořadu dne hned první festivalový den a šlo o epický čtyřhodinový kolos Lawrence z Arábie. Vidět tohle na velkém plátně byl nezapomenutelný zážitek a myslím, že by to měl prožít každý filmový fanoušek – jako takovou Mekku kinematografie. Neuvěřitelné panavision záběry prostě vyniknou na velkém plátně o mnoho víc, než když si to pustíte doma. Navíc ty 4 hodiny se v prostředí kina Drahomíra daly zvládnout v plné pohodlnosti. Každopádně kdyby byla možnost, rád bych tento film někdy viděl na obřím plátně, jako třeba ve Velkém sále hotelu Thermal – to už by byl naprostý filmový Eden

 

Dále mi udělalo nesmírnou radost zařazení filmu Cizinci ve vlaku a já si tak mohl odškrtnout ze svého seznamu další skvělý film od mistra Alfreda Hitchcocka. Dokonce v tomto případě byl film uveden právě na již zmíněném obřím plátně thermalského Velkého sálu, což zážitek ještě umocnilo. Projekci jsem si náramně užil a vůbec mi nevadilo, že začínala už v 9:00 – na Hitche si s chutí zajdu v jakýkoliv čas.

 

Na další klasiku jsem si zašel ve čtvrtek večer do krásného prostředí Karlovarského městského divadla, kde se symbolicky promítalo legendární muzikálové drama All That Jazz. Filmu předcházel hezký úvod českého střihače Jana Mattlacha, kterému vděčíme za to, že jsme měli letos možnost film na festivalu vidět. Ve svém úvodu hovořil například o tom, jak ho tento film v jeho 20 letech ovlivnil natolik, že po jeho zhlédnutí učinil životní rozhodnutí a začal se plně věnovat filmovému střihu. Mimo jiné také dodal, že by film v dnešní MeToo době už snad ani nemohl vzniknout. O to víc je třeba si těchto snímků z éry, kdy se i v Hollywoodu nebáli experimentovat a přinášet na plátna kin náročnější a zcela originální snímky, velmi vážit.

 

Tou poslední velkou klasikou, kterou jsem si naplánoval, je Lovec jelenů. Tohle dílo mě teprve čeká, takže o tomto promítání tu zatím nic nenapíšu. Mohu jen říct, že půjde o krásné vyvrcholení festivalu a věřím, že si toto tříhodinové válečné drama dosytosti vychutnám. Film letos slaví své 40. výročí a vysloužil si k němu novou restaurovanou verzi, která by neměla na plátně Kongresového sálu chybět. Po Lovci jelenů zakončím KVIFF symbolicky ještě jedním filmem, který by se dal označit za takovou kultovní klasiku a to jest Velké nesnáze v Malé Čině. John Carpenter patří už dlouhé roky mezi mé nejoblíbenější režiséry, a proto zajít na tuto půlnoční projekci je pro mě povinností.

 

Takže apeluji na všechny filmové nadšence – choďte do kina, jezděte na festivaly a nezapomínejte na filmové klasiky! Nikdy nevíte, kdy zase budete mít možnost vidět na velkém plátně nějakou vaší oblíbenou starší pecku anebo uznávaný film, o kterém všichni mluví, ale vy jste ho ještě neměli možnost vidět. Už teď se těším, jaké staré klenoty nabídne příští ročník.

Trailer 3
D: angličtina
01:02

KVIFF 2018: Billy Kid a kulečníkový upír

Jsem moc rád, že se festival jako KVIFF neostýchá do svého programu pravidelně zařazovat obskurní a brakové snímky. V záplavě artových snímků je to příjemné zpestření. Letos je korunovaným králem této kategorie film Billy Kid a kulečníkový upír, který každého zaujme už jen svým názvem. Většina lidí si  ale po přečtení názvu řekne, že to musí být ta největší hovadina, co kdy kdo natočil a v životě na to nepůjde – pro mě to ale má naprosto opačný účinek a hned vím, že to musím vidět.

 

S kolegou Goldbeaterem jsme se už dopředu domluvili, že na tohle prostě musíme vyrazit. Oba máme rádi různé braky, takže tady nebylo o čem diskutovat. Moc jsme netušili, co od toho čekat a předjímali jsme, že to může dopadnout jakkoliv – od odpadu po 5*. Hlavně jsme si ale přáli, aby byl film zábavný a neunudil nás k smrti – což bývá velký problém mnoha podobných béčkových blbůstek. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a my středeční večer v kině Drahomíra strávili více než příjemně. Objevili jsme pro nás zcela neznámý a skoro zapomenutý klenot, na který budeme s chutí dlouho vzpomínat a možná se k němu i vracet.

 

Billy Kid a kulečníkový upír je film, který se těžko popisuje  – to se musí vidět! Už jen proto, že se jedná o jediného zástupce žánru upírského kulečníkového muzikálu – to samo o sobě z filmu činí must see záležitost pro všechny milovníky brakové kinematografie. Byl to obrovský zážitek vidět tuhle zhovadilost na velkém plátně v sále plném lidí. Všichni moc dobře věděli, že tohle se musí brát s obrovským nadhledem a také k tomu tak přistupovali. Atmosféra byla hrozně pohodová, lidé se skvěle bavili a počet výbuchů smíchu byl vysoký. Prostě ideální podnebí ke zhlédnutí něčeho takového. To, že se film návštěvníkům KVIFF líbil podtrhuje i fakt, že hodnocení filmu na ČSFD radikálně stoupá. Film začínal s minimem hodnocení s 37% a aktuálně už má 53% a po každém nově přidaném hodnocení to jde spíše nahoru.

 

!snooker!-!snooker!-!snooooker!!! so much more than just a game!!

KVIFF 2018: Organizační chaos

Jednou z nejočekávanějších projekcí letošního KVIFF byla jednoznačně dnešní projekce filmu Muž, který zabil Dona Quijota s úvodem Terryho Gilliama, která běžela od 14:00 ve Velkém sále – bohužel se neobešla bez organizačních komplikací.

 

Plánoval jsem, že na tuto projekci půjdu raději s dostatečným předstihem – přece jen se čekal nátřesk. Mé plány se ale zase jednou sesypaly jako domeček z karet a já opět šel tak akorát na čas. Teda nebylo to zas tak hrozné, k Thermalu jsem dorazil v 13:49, ale vzhledem k té frontě lidí to nebylo příliš moudré rozhodnutí.

 

Rozhodl jsem se využít vstupu předním vchodem do Thermalu, zkušeně jsem předběhl provazy lidí a razil jsem přímo ke vchodu, který byl ale uzavřen. Po obhlédnutí situace jsem zjistil, že k mému překvapení nejde o šňůru lidí, co se snaží dostat mezi šťastlivce, kteří se na projekci procpou bez vstupenky, nýbrž o lidi se vstupenkami. Vchod byl ale uzavřen, jelikož před vstupem do prostoru sálu právě natáčel rozhovor sám Terry Gilliam a pořadatelé z této strany odmítali pouštět diváky, ať už měli lístek či nikoliv.

 

Minuty ubíhaly a nervozita před uzavřeným vchodem začala houstnout – umocnilo jí hlavně to, že jsme všichni viděli, jak lidé, kteří si zvolili cestu z vnitra Thermalu od pokladen, normálně bez problémů putují do sálu. V tom jsem zavolal kolegovi Goldbeaterovi, který mi sdělil, že už dávno sedí v sále. To jsem řekl lidem kolem mě a situace se vyostřila a začali téct nervy – zejména jednomu chlápkovi, který povídal, že na lístek čekal od čtyř od rána. Ten se posléze dovolal také nějakému kamarádovi, který již byl v sále – v tu chvíli bylo 13:55 a v sále skrze reproduktory zněl hlas Marka Ebena, který lidem sděloval, že od této chvíli padá nárok na místo všem, kteří tam ještě nedorazili.

 

Lidem začaly téct nervy ještě víc a do toho nás začal uklidňovat nafoukaný hlídač v obleku, abychom se nebáli, že projekce je o 15 minut posunuta. To sice byla, ale s nárokem na místo to nemělo nic společného. Chlácholili nás, že ta nahrávka by v sále zazněla za jakýchkoliv okolností, jelikož je prý nastavena na přesný čas a nedá se s tím nic dělat. No prostě nám mazali med kolem huby, rozhodně to tak nebylo – navíc vysvětlujte hromadě lidí, co už byla v sále a hledala místo, že si nesmí sedat na volné sedačky, jelikož majitelé místenek ještě dorazí.

 

Situace se posléze prolomila někdy v 13:58, kdy se konečně začalo pouštět i z té naší prokleté strany. Navíc jsem měl to štěstí, že mi Goldbeater, který už byl dávno v sále – a to díky tomu, že byl předtím v sále na projekci filmu Robin Williams: Mysl na dlani, díky které se navazující projekce musela posunout –, držel místo vedle sebe, na které jsem s úlevou zasedl přesně na čas. Nemít v sále tuto pojistku, byl bych dozajista podstatně nervóznější a nedivím se nikomu z těch, kterým tam tekly nervy.

 

Příště bych tedy organizátory poprosil, aby se pokusili těmto fuckupům předejít. Stačilo mezi sebou lépe komunikovat a zkoordinovat to tak, aby nemohli z jedné strany vesele proudit davy lidí do sálu, zatímco z druhé strany není vpouštěna ani noha. Přijít o to, jak Terry Gilliam s becherovkou v ruce uvádí svůj srdcový projekt – to by mě hodně štvalo.

 

Photo © Film Servis Festival Karlovy Vary

KVIFF 2018: Ve víru Varů

KVIFF je lehce za svou polovinou a dost věcí už by se mohlo sumírovat, ale to si já nechám až na konec po skončení celé akce. Co ale chci zmínit je, že k mému překvapení i 5. den festivalu jsem ve stejném zápřahu jako zkraje festivalu. Přísun kávy dělá své – já kávu běžně skoro vůbec nepiju, proto má na mě tak velký povzbuzující účinek, že s její pomocí zvládnu spát denně cca 4 hodiny a zároveň během projekcí neusínat. Až takto brutální rozvrh jsem původně vůbec neplánoval, Vary na mě ale hned po příjezdu dýchly svou atmosférou a omámily mě odérem filmových zážitků, že jsem na tento šílený vlak naskočil a stále jsem v pohybu.

 

Jsem jak dítě v cukrárně a snažím se většinu času trávit v kinosálech. Atmosféru Varů tedy nasávám zejména prostřednictvím toho nejvíce fundamentálního prvku filmového festivalu, což je – světe div se – sledování filmů. Chci z toho vytěžit naprosté maximum a i když vím, že mé tempo je vražedné a že bych asi mohl trochu ubrat, nemohu si pomoct a vždy si nahodím do denního plánu minimálně o jednu projekci navíc, než jsem původně zamýšlel. Tohle vše ve spojení s povinností ČSFD Agenta psát komentáře k viděným filmům plus příspěvky do deníčku je opravdu vražedná kombinace a stíhat to není jednoduché.

 

Upřímně mě centrum Varů přeplněné obrovským množstvím lidí neláká k nějakým toulkám a relaxu v podobě procházek po okolí, takže se městem kochám skoro výhradně jen při přecházení ze sálu do sálu, popř. ze sálu na pokoj a naopak. Snažím se to prostě vydojit až na dřeň a zatím mi to za to stojí. Samozřejmě už mám na svém kontě několik filmů, jež bych vůbec vidět nemusel – to k tomu prostě patří –, ale ty pozitivní filmové zážitky převažují.

 

Filmové festivaly jsem si zamiloval a je to taková moje nová závislost. Je krásné se na nějakou dobu odříznout od reality a žít v takové malé alternativní filmové dimenzi. KVIFF je pro mě startem mé letošního festivalové sezony a musím říct, že je to grandiózní začátek. Těším se, jaké filmové zážitky mi připraví zbylé 4 dny...

KVIFF 2018: Climax ve Varech!

To, co jsem zmiňoval ve svém deníčkovém příspěvku „Videotéka“, se stalo skutečností. Climax od Gaspara Noého byl opravdu na poslední chvíli zařazen do programu KVIFF! Projekce se uskuteční ve Velkém sále a to v pátek 6.7. od 23:00. Mám z toho velkou radost a moc se těším – věřím totiž, že půjde o jednu z hlavních událostí letošního ročníku karlovarského filmového festivalu. Obrovský dík Aerofilms a KVIFF Distribution, že se jim to nakonec přece jen podařilo pro festival ukořistit.

Climax (2018)

Trailer 1
D: francouzština
00:56

KVIFF 2018: Austin Film Society

Jednou z nejzajímavějších sekcí letošního ročníku KVIFF je sekce „Made in Texas: Pocta Austin Film Society“. Najdete v ní skvěle vybraný rámcový průřez hranými a krátkometrážními snímky, které toto sdružení přímo ovlivnily či posléze vznikaly pod jeho záštitou. Zakladatelem AFS je věhlasný režisér Richard Linklater, který jej založil původně jen jako takovou platformu, kde by se sdružovali místní cinefilové a filmoví nadšenci za účelem sledování a diskutování o filmech. Posléze z takto prostých začátků vyrostlo něco, co přesáhlo hranice nejen Austinu a státu Texas, ale i celých Spojených států. AFS pomáhá mladým začínajícím tvůrcům kofinancovat jejich projekty prostřednictvím grantů – ročně rozděluje formou grantů celkem dva miliony dolarů – anebo třeba i kupováním letenek na filmové festivaly, kde jsou filmy těch jednotlivých tvůrců k vidění. AFS dokonce spravuje i velké filmové studio přímo v Austinu, které bylo postaveno na místě bývalého letiště, a kde mimochodem aktuálně vzniká největší film, co kdy byl v Texasu natočen, a to Alita: Battle Angel od Roberta Rodrigueze, jenž je také zásadní postavou celého spolku.

 

Teď tu sice dělám chytráka, ale pravda je taková, že většinu těchto informací – a mnoho dalších – jsem se dozvěděl až na pondělní KVIFF Talk na téma Austin School Society s režiséry Richardem Linklaterem, Davidem Zellnerem a Andrewem Bujalskim. Jak jsem již poznamenal, pojem Austin School Society mi byl před letošním festivalem prakticky cizí, nevěděl jsem o něm takřka nic – znal jsem jen jména některých režisérů, aniž bych vůbec tušil, že je něco pojí – a jsem moc rád, že jsem mohl díky KVIFF zjistit vše potřebné a být obohacen o hromadu nových informací a poznatků týkajících se AFS.

 

Samotný KVIFF Talk trval zhruba hodinu a půl a moderoval ho Peter Debruge (americký novinář z Variety). Celá diskuze plynula jako po másle a naštěstí se obešla bez českého tlumočníka, což je dobře, jelikož by to kazilo plynulost debaty. Nejvíce prostoru dostal logicky sám zakladatel AFS Richard Linklater, který hovořil jak o začátcích celé organizace, tak i o jejím vlivu, vývoji a současnosti. Zellner i Bujalski už patří ke generaci, která nastoupila nějakou dobu po té Linklaterově, takže ti se spíše zaměřili na to, jak je samotná AFS ovlivnila a jak moc jim pomohla v začátcích jejich tvůrčí činnosti. Zajímavé byly i příběhy obou zúčastněných o tom, jak se vůbec k AFS dostali. Zejména Bulajskiho příběh byl pozoruhodný a to z toho důvodu, že je původem z Bostonu a do Austinu se kdysi přesunul prakticky jen na základě svého fanouškovství k filmu Slacker – v té době ani netušil nic o AFS a dostal se k němu až později shodou okolností.

 

Mimo to mě velmi pobavily Linklaterovo historky, o různých věhlasných tvůrcích, kteří jsou také určitým způsobem spjati s AFS. Například Quentin Tarantino pravidelně do Austinu jezdil na takový jejich vlastní filmový festiválek, kde sám pouštěl a uváděl všemožné filmy, jejichž kopie vlastnil. Převážně se jednalo o exploitation filmy nevalných kvalit – jak filmových, tak i těch obrazových a zvukových –, ale velmi často šlo o raritní snímky, které nebyly nikde jinde k vidění. Nejvtipnější pak byla Linklaterova historka o tom, jak v 90. letech na kampusu katedry filmu University of Texas, kde často probíhaly různé projekce pod záštitou AFS, potkával pravidelně takového zvláštního týpka, který tam chodil koukat na všemožné filmy a se kterým se i několikrát bavil, ale většinou ho tam jen viděl, jak se poflakuje kolem. Po letech si na tohoto týpka vzpomněl a zajímalo ho, co s ním bylo dál, že by rád věděl, zda vůbec zůstal u filmu, nebo co s ním vlastně je. Odpověď na tuto otázku pak dostal v roce 2001 na newyorském filmovém festivalu, kde tohoto týpka po mnoha letech znovu uviděl a nebyl jím nikdo jiný než sám Wes Anderson, který na festivalu představoval svůj vlastní film.

 

Celkově tedy hodnotím tuto debatu velmi pozitivně. Samotní režiséři byli extrémně příjemní a pozitivní, neostýchali se jít do hloubky a pověděli nám toho spoustu o nich samotných a vůbec celém Austin Film Society. A samozřejmě se jim povedlo i to, že mám teď obrovskou chuť zkoumat a nakoukat všechno možné od těchto pánů a také od dalších tvůrců z AFS – takže jejich mise byla splněna. Je potěšující vidět, že něco jako AFS funguje a prosperuje, jelikož jde o ukázkový příklad, že filmy v USA mohou vznikat i mimo Hollywood.

 

Zde je celý KVIFF Talk ke zhlédnutí na oficiálním festivalovém YouTube kanále:

Reklama

Reklama