RUSSELL

Stále se nemůžu rozhodnout, zda jde o zdařilou adaptaci Lovecrafta nebo spíš o povedenou poctu Stuartu Gordonovi a jeho Lovecrafťárnám, ale rozhodně mám jasno v tom, že je Suitable Flesh hororová laskomina, která se přesně trefila do mé chuti. Trošku mi vadila místy nekonzistentní kamera, kdy některé scény působily skoro až televizně, ale to jsem ochotný překousnout, protože jinak jsem se královsky bavil a tyto neduhy nedostaly prostor, aby mě při sledování výrazněji rušily. Film osciluje mezi démonickým hororem, erotickým thrillerem a černou komedií a do toho zvládá hezky sázet easter eggs na širší Lovecraft univerzum. Jasným tahounem je výborná Heather Graham, která už dlouho neměla takhle výraznou roli, ve které by dostala tolik prostoru vydat ze sebe maximum.

Toxiemu to mainstreamovější pojetí prostě nesluší a ztrácí tím značnou část svého kouzla a podstaty. V konečném výsledku dopadl jako taková bipolární edgy „komiksovka“ rozkročená mezi dvěma světy – širší publikum nad tím ohrne nos a Troma fans zůstanou neukojeni. Signifikantnímu násilí chybí nespoutaná hravost původního filmu – nový Toxic Avenger několik nápaditých mordů dodá, ale značnou část omezí na pouhé máchnutí mopem s výbuchem krve. Doufal jsem, že to bude víc utržené z řetězu s našlapanějším tempem, ale ten punkový přístup tu prostě není a je to znát. Žádný průser se nekoná, ale čekal jsem větší nářez.

Humanist Vampire Seeking Consenting Suicidal Person na první dobrou upoutá svým skoro až watchbaitovým názvem. Film samotný kombinuje poetiku Let the Right One In, estetiku What We Do in the Shadows a existenciálnost Only Lovers Left Alive, avšak sám o sobě nepřináší nic moc výrazně ojedinělého a dopadl jako proceděný odvar svých tematických předchůdců. Vyloženě špatný film to není, ale asi jsem se už těchto upířin přejedl a tenhle vývar mě prostě nebavil. Zaujala mě akorát Sara Montpetit v roli Sashy – typově mi připomínala mladou Winonu Ryder –, ale to je tak vše.

Maria the Porn Terminator! Feministická robotka osnuje plán na nastolení matriarchátu a začíná tím, že brutálním způsobem kosí organizovaný gang nekrofilních úchyláků. Čistokrevný výplachový brak z Argentiny, který jsem si určitým zvráceným způsobem užil, ale nikomu příčetnému se špetkou filmového vkusu bych ho rozhodně nedoporučil. Vrcholným momentem filmu je ufiknutí penisu, které svou vizualitou připomene, a v jistých ohledech překoná, legendární scénu z původního I Spit on Your Grave (zasvěcenci vědí).

Uf... to vám byla panečku intenzivní podívaná. Takhle jsem se v sedačce už dlouho nekroutil. Vermines je instantní klasika, kterou okamžitě stavím na absolutní vrchol subžánru pavoučího hororu hned po bok nesmrtelné klasiky Arachnofobie. Tvůrcům se povedlo namíchat ideální mix praktických efektů, CGI a živých pavouků, který v tomto podání skvěle fungoval. Pokud máte extrémní fobii z pavouků, tak vás film rozhodně nenechá v klidu a doručí vám doslova fyzický zážitek. Že něco takového přijde zrovna z Francie jsem opravdu nečekal, a už tuplem ne, že s něčím takovým přijde debutant. Od Vanička čekám do budoucna velké věci.

Poměrně neotřelý pohled na posedlost démonem, která je zde vyobrazena jako nějaká morová rána, před kterou lze jen těžko uniknout – obzvlášť když nedodržujete 7 pravidel, jak číhajícímu zlu čelit. When Evil Lurks je nadupaná hororová jízda plná zoufalství a beznaděje, ve které se hrůzné věci dějí naprosto všem (včetně dětí) – nutno podotknout, že ústřední postavy dělají svými činy a rozhodnutími vše proto, aby to s nimi nedopadlo dobře. Film je prodchnut děsivými výjevy, které jsou místy okořeněny působivě nechutnými momenty, které z mysli jen tak nevyženete. Zejména scéna z úvodu, kdy se převáží prohnilý a morbidně obézní Uriel, je opravdu nechutná a hodně čvachtavá. Demián Rugna dokázal před lety vzbudit povyk se svým Aterrados, kterým si řekl o mou pozornost. S When Evil Lurks se v mých očích již plně etabloval jako svérázný hororový tvůrce současnosti, kterého je třeba bedlivě sledovat. Doufám, že ve své nekompromisní hororové štaci bude i nadále zdárně pokračovat.

Naprosto nepřesvědčivá estetika 70. let, která každým záběrem bije do očí odporným sterilním digitálem. Směšný démonický příběh plný otravných a slaboučkých postav, kde nefunguje zhola nic. The Sacrifice Game dávám na úroveň těch největších sraček posledních let, těšně nad Black Christmas, na které jsem si při sledování nejednou vzpomněl (brrr! tfuj!).

Francouzská odpověď na It Follows. Vincent Must Die je spíše metaforou na násilí ve společnosti, než hutným hororem, ale rozhodně dokáže být nepříjemně brutální, když si to situace žádá. Precizně budovaný začátek po čase trošku zvolní náhlou změnou lokace, ale i tak zvládne čas od času předložit nějakou pamětihodnou scénu. Poutavý high concept film, který má své mezery a moc neví, jak skončit, ale nepochybuji, že ve mně bude ještě delší dobu rezonovat.

Jeden z nejhravějších hororů poslední doby. Sleep šikovně využívá extrémní spánkovou poruchu jako prostředek pro vytvoření spousty hororových momentů a jde mu to výtečně. Film není tak tonálně roztříštěný, jak by se mohlo zdát – obsahuje několik odlehčených momentů, ale vše je poplatné ději a nijak to nedevalvuje nervy drásající momenty. Bavil mě zejména postupný vývoj postav, který vygraduje v intenzivním finále. BTW: Vůbec bych se nedivil, kdyby za pár let vznikl americký remake. Ta premisa bude pro některé líné americké producenty určitě lákavá.

Minimalistický mysteriózní thriller, který diváka slibně namotá, ale ke konci vyšumí do prázdna. Mám tyhle filmy s jednou postavou v jedné lokalitě rád a nápad s tvůrkyní podcastu o záhadách, která skrz telefon a svůj pořad rozkrývá dosud nejzapeklitější záhadu své kariéry a postupně se do všeho hlouběji noří, mi přijde super. Lily Sullivan byla určitě skvělou volbou, protože tuhle one woman show bez problému utáhla, ale je velká škoda, že potenciál promarnil nedotažený scénář. Kam se příběh stočil ve své poslední třetině mi absolutně nesedlo a byl bych mnohem radši, kdyby zůstal neosobní.