RUSSELL

RUSSELL

Václav Brabec

okres Ústí nad Labem
He Who Talks Loud, Saying Nothing


45 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 8.12.2018  19:55

    Kolosální bejkovina balancující na hraně vážného dramatu a uhozené komedie, která je ale v obou polohách naprosto nefunkční. Film nemá jasno, čím by chtěl být – nudné vážně pojaté pasáže jsou prokládané odlehčenými sekvencemi, u kterých člověk spíše kroutí hlavou, než aby se za břicho popadal. Samotný námět je tak geniálně dementní, že určitě skýtal jistý potenciál k natočení pořádně ujetého béčka, ale bohužel se tak nestalo. Z nápadu přišít hlavu rasistického doktora na tělo urostlého černocha šlo vytěžit mnohem víc a hlavně to nemuselo být tak moc krotké. Místy mi bylo až trapně za Raye Millanda a Roseyho Griera, když jsem je sledoval, jak jsou tři čtvrtě filmu na sebe nalepení tváří v tvář a snaží se vést naprosto stupidní dialogy s pokusy o vtipné hlášky. Nejvíc groteskní pasáže jsou pak ty, ve kterých Rosey Grier pobíhá s pistolí v ruce se směšně vypadající umělohmotnou hlavou Raye Millanda na rameni ve snaze uniknout před pronásledovateli. Vrcholem filmu je ale neuvěřitelně natahovaná a úmorná policejní naháněčka plná nenavazujících střihů a zdemolovaných policejních aut, která je svým způsobem děsně fascinující a přivedla mě od nevěřícného kroucení hlavou až k výbuchům smíchu – hlavní zásluhu na tom má ta nejstupidnější policejní skvadra, jakou jsem snad kdy na plátně viděl. Korunu tomu všemu pak nasadilo závěrečné „Oh Happy Day!“ out of nowhere. Po všech stránkách špatný film, který stojí za to vidět jen hledačům brakových pokladů – ostatní ruce pryč! P.S.: Bohudík, že tvůrce nenapadlo natočit pokračování The Thing with Three Heads, kde by do černobílého mixu hlav přidali ještě Asiata nebo Indiána.

    • 14.10.2018  04:17
    High Life (2018)
    *

    Úmorně nudné a nezáživné sci-fi drama, jenž dělá vše proto, aby diváka co nejrychleji otrávilo a vzbudilo v něm nezájem vnímat děj. Nesmyslně zvolený způsob nelineárního vyprávění, které je zde zcela kontraproduktivní a zbytečné. Ono by z toho nápětu nejspíš šlo udělat něco kloudného, ale Claire Denis chtěla být za každou cenu artová a antidivácká, a proto natočila film, který docení tak akorát pár domýšlivců a stádo povýšených kritiků.

    • 13.10.2018  11:41
    Halloween (2018)
    *****

    Po dlouhých 40 letech se původní Halloween konečně dočkal přímého pokračování, jaké si tento zásadní hororový milník zasloužil. Nový Halloween je dělaný vyznavači původní verze pro všechny její skalní fanoušky a pokud mezi ně patříte, tak nemůžete být zklamaní. Navíc je na něm skvělé, že funguje současně jako sequel i remake v jednom balení. Film sice nepřináší nic nového či objeveného, ale ani se o to nesnaží – poslat to někam jinam zkoušeli už v 90. letech a všichni víme, jak to dopadlo. Danny McBride s Davidem Gordonem Greenem k látce přistoupili přesně naopak a přišli s tím správným receptem, jak úspěšně natočit nový Halloween a to jest: Vzdát hold originálu, jak jen to půjde (hromada easter eggs a všemožných narážek na určité momenty z prvního dílu, které potěší každého fandu); pojmout to jako oldschoolový slasher bez neduh většiny moderních hororů; nebát se přitlačit na brutalitě; zvýšit počet vražd; zachovat Michaela jako čisté zlo bez opodstatnění a nechat ho být tou nelidskou bestií bez příčiny jakou má být; revitalizovat postavu Laurie jako silnou ženu, která je schopna se Michaelovi postavit; přidat pár nečekaných překvapení, ale zároveň se nesnažit podvratně podrazit nohy originálu a hodit jeho děj do úplně jiného světla (to považuji za naprosto zásadní věc, jelikož se tvůrci do těchto praktik v sequelech často pouštějí); nechat nezaměnitelný původní hudební motiv a zároveň soundtrack oživit novým vkladem samotného Johna Carpentera. Tohle vše jsou podle mě hlavní přísady, díky kterým film exceluje. Neužijí si to pouze ti, kteří od toho čekají něco víc. Sám Halloween jako takový v roce 1978 přišel s něčím novým a nevídaným, dnes už ale žádné podobné ambice nemá a nikdo by od něho ani neměl čekat, že opět změní žánr. Halloween rozjel slasherovou horečku, kterou dvě dekády po něm symbolický pohřbil Wes Craven a jeho Scream, po kterém tenhle prosťoučký subžánr s ničím novým snad ani přijít nemůže. S čím ale slashery i dnes přijít mohou, tak to je poctivá nálož krvavé zábavy, jež ctí zásady a tradice žánru a obsahuje všechny klišé prvky, které kritizujeme, ale zároveň je tam chceme, jelikož bez nich to prostě není ono. A přesně takový je ve zkratce nový Halloween. Jde o precizně natočenou staromódní záležitost pro jasně stanovené cílové publikum. 2018-10-31 – The Night He Finally Came Home.

    • 12.10.2018  03:21

    Ukázková manifestace téměř všeho, co mě na dnešní době sere. Film se snaží o jakousi brutální satiru, ale hrubě selhává v mnoha ohledech a místo sžíravé kritiky ve výsledku spíše obhajuje to, co se snaží zdánlivě kritizovat – minimálně u všeho, co se týče hlavních hrdinek, to tak působí. Assassination Nation je stejně uhozená a nablblá věc jako celá Purge série – v některých momentech mi to i připadalo jako bych sledoval příběh ze stejného univerza. Film slibuje akcí nášlapaný politicky nekorektní thriller s přesahem – přitom je ale politicky a názorově jasně zakotvený a definovatelný. Navíc je třeba zmínit, že naprosto stejné téma s takřka totožnou zápletkou zpracoval už South Park ve své 20. sérii a nutno podotknout, že o parník lépe a chytře – a svedl to i bez otravných insta blbek, stereotypních vepřoidních fízlů, trapných keců a mnoha dalších dementností. Jo a ještě bych vás chtěl upozornit, aby jste neskočili na špek lákání na brutální a násilnou jízdu – film má kupodivu dost pomalé tempo a první hodina je prakticky jedna dlouhá expoziční scéna pro dění v druhé půli, které však nenabízí žádné nekompromisní zadostiučinění, ale spíše jen stvrzuje nesoudržnost, prvoplánovost a scenáristickou bezradnost všeho, co se ve filmu dělo. Purge: Assassination Nation je nabubřelá a hloupoučká postmoderní kravina pro dnešní náctileté, kteří se v ní možná uvidí jako v zrcadle a budou se plácat po zádech, jak je to výstižné a zároveň se utvrdí, že je to tak přece v pořádku.

    • 12.10.2018  02:35
    Overlord (2018)
    *****

    Totálně našláplá řežba, která ani trochu nenudí. Ve své podstatě je Overlord béčko jako prase s přesně takovou zápletkou, jakou od filmu tohoto typu čekáte – je to ale tak skvostně natočené, navíc s výbornými efekty a intenzivním tempem, že vás to prostě musí strhnout. Potěší i míra brutality, která se rozhodně nedrží při zemi, ale naopak je vyhnaná do extrému. Postavy nejsou bůhvíjak propracované, ale jsou dostatečně sympatické, aby mi na jejich osudech a počínáních záleželo. Jako akční horor to funguje na výbornou a řadím to mezi naprostou špičku daného žánru – v tomhle směru na nic lepšího jen tak nenarazíte.

    • 10.10.2018  09:44
    Possum (2018)
    ****

    Hororově laděné psychologické drama o dvou postavách a jedné hrůzně vypadající loutce, na kterou jen tak nezapomenete. Possum v mnoha ohledech nápadně připomíná film Spider od Davida Cronenberga – ten ale klade větší důraz čistě na psychologickou stránku věci, kdežto Possum je mnohem více znepokojující záležitostí, která vám může slušně pocuchat nervy, pokud se do ní náležitě ponoříte. Příběh je dost surrealistický, ale pokud budete pozorní, tak ho bez větších problémů rozklíčujete. Vše je navíc na konci srozumitelně vypointované a žádné zásadní otázky nezůstávají nezodpovězené – akorát nečekejte, že vám film odpovědi naservíruje na stříbrném podnose.

    • 9.10.2018  16:00

    Takovéhle filmy točí jenom Zahler. Nečekejte ale stejná jatka jako v Brawl in Cell Block 99 – násilí tam je stále požehnaně, ale tentokrát je důraz kladen především na krimi zápletku se silným sociálním přesahem. Zahler si dává záležet s pozadím a motivacemi většiny postav, které nějakým způsobem promluví do děje – to je zároveň i hlavní důvod, proč má film 159 minut. I přes tu velmi dlouhou stopáž je ale Dragged Across Concrete ve výsledku překvapivě dosti přímočará záležitost, jež se zaměřuje na jednu hlavní dějovou linku a vše, co se jí týká.

    • 8.10.2018  14:21

    Indonézská variace na Evil Dead. Timo Tjahjanto je bravůrní režisér, jenž má řemeslo v malíku a každým svým novým filmem se zlepšuje hlavně jako scénárista, což byl dřív jeho hlavní kámen úrazu. May the Devil Take You je áčkově natočený horor obsahující vše, co si může hororový fanoušek přát – intenzivní napětí, dusnou atmosféru, psychologické hrátky, přemíru násilí, pod kůži se zarývající strašidelné pasáže a v neposlední řadě i kvalitní praktické gore efekty s minimem CGI. Film má skoro dvě hodiny, ale není v něm moment, kdy by mu vyloženě došel dech. Děsivost postupně graduje a děj se i na relativně malém prostoru slušně vyvíjí. Sice nic originálního, ale takhle nějak si představuji kvalitní moderní horor.

    • 8.10.2018  13:47
    Luz (2018)
    *

    Po zhlédnutí slibně vypadajícího traileru jsem se na Luz začal těšit a dost jsem si od ní sliboval. Čekal jsem, že by mohlo jít o intenzivní hororové peklo ve stylu atmosférických hororů ze 70-80. let. Tohle se nakonec ukázalo jako hrubě chybný úsudek. Do traileru byly zařazeny snad všechny hororově vypadající scény, které film obsahuje, takže ničeho navíc – vyjma žvlatlání – se nedočkáte. V podstatě se jedná o stylově natočený konverzační horor o posednutí, ve kterém jen ztěží pochopíte, oč kráčí. Podstatná část filmu se odehrává v jedné místnosti při bizarní rekonstrukci jisté události pomocí hypnózy a od toho se pak vše odvíjí. Začátek vypadal slibně, film se snažil budovat jakési napětí a já byl nějakou dobu v očekávání, že to někam směřuje a že se to brzy rozjede na plné pecky. Nic se ale nerozjelo, všechny mé naděje hodně rychle vyprchaly a o slovo se přihlásila ukrutná nuda. Někdy v polovině jsem nad tím vším zlomil hůl a už jsem si jen přál, ať to radši skončí. Kromě výtečné retro stylizace mi nepřijde, že film obsahuje něco, čím by mohl nějak výrazně zaujmout žánrové fanoušky – vlastně ani nemám ponětí, jaký typ publika tohle osloví. Jedna frajeřina se ale Tilmanu Singerovi povedla – dokázal vytvořit přesvědčivou časovou iluzi, ve které 70 minut působí jako 2 dlouhé a úmorné hodiny.

    • 8.10.2018  12:40
    Galveston (2018)
    **

    Skoro se mi až nechce věřit, že takto průměrný a klišoidní příběh vzešel z pera Nica Pizzolatta – člověka stojícího za seriálovým hitem True Detective, který se v mnoha ohledech vymyká všemu, co jsme mohli za poslední dlouhá léta v krimi žánru spatřit. Zato Galveston se nevymyká vůbec ničím, je dost fádně natočený a postrádá tah na branku. Film po nějakých 20 minutách uvízne na mrtvém bodě, kde se takřka zbytek stopáže plácá. Něco trochu nápaditého se rozjede až v samotném závěru, ale ani to není natolik zajímavé, aby to zlepšilo celkový dojem z předešlého (ne)děje. Jestli se v knize řeší hluboké existencionální otázky, tak na ty film příliš nedbá a spíše se snaží diváka znudit, popř. otrávit nepřesvědčivým výkonem Elly Fanning. Bena Fostera je v tomhle filmu škoda.

    • 7.10.2018  00:16
    Clara (2018)
    ***

    Clara by se dala přirovnat k civilním sci-fi filmům Another Earth a I, Origins od Mikea Cahilla. V mnoha aspektech si jsou tyto filmy blízké, akorát s tím rozdílem, že Clara využívá sci-fi elementy pouze minimálně a spíše se zaměřuje na emocionální rovinu, díky čemuž je především romantickým dramatem, které místy možná až moc tlačí na pilu. První půlka mě bavila o poznání víc, v té druhé už to malinko ztratilo náboj a následné finále na mě nemělo kýžený efekt. Tak dobré jako výše zmíněné filmy Mikea Cahilla to tedy není, ale za vidění to určitě stojí.

    • 5.10.2018  21:24
    Nekrotronic (2018)
    ***

    Mnohými opěvovaný debut bratří Roache-Turnerových mi vůbec nesedl. Wyrmwood mě extrémně nudil a otravoval svým hnusným nízkorozpočtovým CGI gorem. Chápu, že tvůrci pracovali s malým rozpočtem, ale já prostě kvůli těm odpudivým CGI efektům moderní low budget splatter horory nemohu ani cítit. Nekrotronicem si ale u mě toto bratrské duo svou reputaci trochu zlepšilo. Film stál evidentně více peněz, a i když je vizuál stále silně počítačový, tak ho tu zvládli dostat do pro mě únosné podoby. Co je ale hlavním pokrokem v jejich druhém celovečerním filmu, tak to určitě vymakanější a podstatně zajímavější příběh. Zatímco Wyrmwood se bere jako taková směsice Mad Maxe a Dawn of the DeadNekrotronic se dá zase považovat za jakýsi mix Ghostbusters s Constantinem. Tentokrát je to navíc oproti Wyrmwoodu víceméně čistá hororová komedie obsahující několik opravdu cool momentů a povedených nápadů, díky nimž jsem se těch 99 minut poměrně slušně bavil. Není to žádná pecka, ale své fanoušky si to rozhodně najde, i když si myslím, že uctívači Wyrmwoodu budou z Nekrotronica při nejmenším mírně zklamaní. Zábavná volovina na jedno zhlédnutí.

    • 5.10.2018  02:51
    Suspiria (2018)
    **

    S původní Suspirií to nemá prakticky nic společného. Stačilo trošku překopat premisu se třemi matkami – která je zde stejně dost alternativní – a změnit zasazení do taneční školy a hned by z toho byl soběstačný film, který by se vůbec nemusel balit do hávu remaku hororové klasiky ze 70. let. Těšil jsem se na artovější pojetí, ale nikdy by mě nenapadlo, že se z toho stane srdceryvná holocaustová love story s čarodějincemi. Z nové Suspirie cením jen některé dílčí momenty a místy znepokojující atmosféru – celé je to ale natolik nekonzistentní, že i když se objevilo něco, co mě zaujalo, tak to hned v zápětí bylo rozmeteno něčím úmorným či nezajímavým. Nerad haním filmy za jejich délku, ale tady je tolik zbytečných a nic neříkajících scén, že ta přestřelená stopáž je zcela neodpustitelná. Guadagnino bohužel moc nepracuje s nějakou postupnou gradací atmosféry a mysteriózna – škola přijde o roucho tajemna hodně rychle – a film nemá ani žádnou pořádnou příběhovou kostru. Ve výsledku to na mě působí jako taková experimentální feministická vyhoněnost, která pro své účely zneužila dobré jméno Suspirie. Pachuť v hubě po tomhle zážitku asi jen tak nezmizí a začínám litovat, že remake Suspirie nenatočil raději David Gordon Green, který se původně kolem projektu motal předtím, než ho dostali Guadagnino s Kajganichem a vytvořili tenhle paskvil.

    • 26.9.2018  20:54

    Kdyby se to spíš vydalo směrem k hororové komedii, mohlo to třeba dopadnout líp. Je zde sice spousta scén, které jsou hodně odlehčené, převažují ale pasáže, kdy je vše bráno hrozně vážně – a právě tady naráží kosa na kámen. Napětí nefunguje a nepřítomnost krve ve slasheru je neodpustitelná. Postavy – včetně hlavní hrdinky – jsou krajně nesympatické a některé dialogové scény – zejména shledání dcery s otcem – na mě působily jako bych sledoval TV film z produkce Lifetime. Časové smyčky mám rád, škoda jen, že horor s tímto prostředkem ze sebe nedokázal vytěžit něco kreativnějšího. Ve výsledku jde jen o další spotřební horůrek pro teenagery, nic víc – hlavní je, že už se maká na pokračování. PG-13 horror movies suck!

    • 17.7.2018  01:34

    Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane.

    • 7.7.2018  13:40
    53 válek (2018)
    ***

    Velmi působivé ztvárnění posttraumatické stresové poruchy. Hlavní protagonistka filmu se postupně propadá hlouběji do deprese a úzkosti, které neustále gradují a nemají konce. Za vše může její manžel – válečný zpravodaj –, jenž neustále jezdí z války do války a nehledí na to, že se kvůli tomu jeho ženě bortí její osobnost. Anny největší problém tkví v tom, že svého manžela opravdu plně miluje a neustálý strach z toho, že je na místech, kde může kdykoliv přijít o život, ji naplno pohlcuje a stahuje do nekonečné temnoty, kde není schopna normálně fungovat a cesta do psychiatrické léčebny je tak nevyhnutelná. Vše vyústí v to, že by pro ní bylo nejlepším řešením, kdyby její muž opravdu zahynul a ona se přes to pokusila přenést, než se dál utápět v tom, co by kdyby. Film má velmi přívětivou stopáž a rozhodně jde o velmi zajímavé téma, jehož zpracování je na vysoké úrovni – je to ale tak těžké a specifické, že mi dělalo trošku problém to celé přežvýkat. Rozhodně ale stojí za vidění – už jen pro efektní herecký výkon Magdaleny Popławské.

    • 7.7.2018  13:05

    Zajímavé nahlédnutí do bizarních poměrů francouzských drogových gangů. Většina postav ve filmu jsou buď totální magoři anebo totálně vyfetovaní magoři. Skoro všichni nosí hnusné fotbalové dresy a i na předávky drog chodí v bermudách a žabkách. Na film jsem si zašel hlavně kvůli Vincentu Casselovi – ten je vždy zárukou kvality –, ale také kvůli Isabelle Adjani, kterou jsem dlouho v ničem neviděl. Druhá jmenovaná má ve filmu takovou zvláštní roli nesympatické a vypočítavé matky, která mě zas tak nebavila. Oproti tomu Cassel si celý film krade pro sebe – sice se zde objevuje jen ve vedlejší roli, ale jeho postava je tou nejzábavnější z celého filmu. Dost mě bavil i britský gangster v podání Sama Spruella, kterého přece jen nakonec doběhnou jeho nejhorší obavy, hehe. Celkově se jedná o hodně bláznivou oddychovku, která díky svému tempu nemá moc času nudit a na prostoru 94 minut vás v pohodě zabaví. Sice nejde o nic objevného, ale za vidění to stojí.

    • 7.7.2018  12:37

    Vyhrocené krimi drama, jehož hlavním stavebním kamenem je střet kmenových tradic s progresem doby a to, zda je víc rodinná čest, anebo peníze a blahobyt. Film o vzestupu a pádu prvních kolumbijských kartelů svůj děj buduje pomalu, postupně nás seznamuje s postavami a nabírá na intenzitě. Příběh je rozdělen do pěti kapitol (plus epilog) a každá kapitola přináší zásadní dějový posun – vždy jde o něco zásadního a nikdy o nadbytečnou vatu. Postavy se postupně formují a vyvíjejí ruku v ruce s tím jak se mění doba a snaží se to při tom ukočírovat tak, aby to stále korespondovalo s jejich tradicemi – což ne vždy je možné. Celkově jde o myšlenkově velmi bohatý film s výraznou symbolikou a skvělým konceptem. Zářný příklad toho, že i artový film může být silně dějový. Birds of Passage jsou na jednu stranu velké umění a na stranu druhou v pohodě zaujmou i běžného diváka. Přál bych tomu nominaci na Oscara za cizojazyčný film.

    • 7.7.2018  03:31
    Climax (2018)
    ****

    Filmy Gaspara Noého mají svůj vlastní žánr – to prostě nikde jinde neuvidíte. Climax obsahuje všechny pro Noého typické trademarky, které fanoušci tohoto šíleného inovátora dozajista ocení. Jinak jde v podstatě o komorní drogově taneční úlet, ze kterého budou nezasvěcení návštěvníci kin houfně utíkat již během první třetiny. Experimentální žánr jako takový rád nemám, ale filmové experimenty lidí jako Noé si vždy s chutí pustím. Kamera je zde využita naprosto geniálně a některé sáhodlouhé záběry jsou vskutku úžasné – ačkoliv je jasné, že je v nich schováno vícero střihů. Pokud vás zajímá, jak to asi vypadá, když je někdo na hodně špatném tripu, tak je Climax pro vás tím správným filmem. Pokud vás ale nebaví sledovat plejádu nesympatických existencí, které celý film jen tancují, chlastají, fetují a řeší sex a posléze jim všem začne hrabat z nástupu LSD – to celé navíc extrémně nekonvenčně natočené –, tak se tomu obloukem vyhněte. Ještěže nepiju sangrii... P.S.: Kolega Filmmaniak přišel se zajímavou výzvou. V úvodní scéně s prostřihy rozhovorů s aktéry filmu jsou po stranách k vidění nějaké knihy a DVDčka. Někdo by mohl myslet, že je to jen nějaký náhodný výběr Noého oblíbených děl – my si ale myslíme, že všechny tituly tam jsou vybrány zcela záměrně, a že jejich prvky či přímá inspirace by měly být ve filmu patrné. Namátkou zmíním, že se tam nachází tituly jako Possession, Suspiria, Zombi či Eraserhead. Minimálně první dva filmy jsou v Climaxu zcela patrné hned z prvního zhlédnutí, takže věřím, že i vše ostatní tam nějakým způsobem bude figurovat. Koho to zajímá, pusťte se do rozpitvávání!

    • 6.7.2018  20:28
    Invaze (2017)
    *

    Zase jednou jsem naletěl slibně vypadající synopsi, ačkoliv se jednoduše dalo rozklíčovat, že tohle nemá moc velkou šanci mě zaujmout. Film je sice řemeslně na vysoké úrovni, ale obsahově krutě nezajímavý. Úmorná nuda na mě dolehla už po pár minutách a její tempo bylo zničující. Těch 102 minut mi přišlo jako věčnost. Film je natočen na jeden dlouhý záběr, a i přesto není vyprávěn lineárně – to je asi to nejzajímavější, co se o něm dá říct. Všechny tyhle vychytávky jsou ve výsledku vcelku zbytečné, když film nedokáže diváka patřičně zaujmout a vtáhnout do děje.

    • 5.7.2018  21:23
    Vrtěti psem (1997)
    ****

    Rafinovaná satira, která s časem zraje jak víno a neztrácí na aktuálnosti. Film vyšel o více než dekádu dřív, než náš svět začalo ovlivňovat působení sociálních sítí, které toto téma vyšponovaly na úplně jinou úroveň. Z tohoto pohledu se dá Wag the Dog považovat za jakýsi prekurzor enormního nárůstu ovlivňování běžné populace pomocí fake news. Film ve velkém stylu servíruje plejádu bizarních momentů, které vás dozajista pobaví, ale zároveň i zamrazí, když si uvědomíte, že to vše – ať už je to jakkoliv přitažené za vlasy – je založené na realitě. Výborných a chytrých satirických filmů zas tolik není – Wag the Dog mezi ně ale rozhodně patří. P.S.: Jdu si sehnat tričko „Fuck Albania!“

    • 5.7.2018  18:24
    Muzeum (2018)
    ***

    Upozorňuji všechny, kteří se po přečtení obsahu budou těšit na intenzivní mexický heist film – loupežné přepadení je sice natočeno velmi poutavě, ale je vcelku prosté a rychle odbyté. Většinu čase se film zaměřuje spíš na psychologickou stránku hlavních postav, kdy zkoumá, co je k jejich činům vedlo a proč se zachovali tak, jak se zachovali. Odpověď na tyto otázky ale nedostanete – tvůrci vám na začátku a na konci jasně sdělí, že často nemůžeme plně pochopit své vlastní činy, natož činy těch druhých. Na můj vkus se tam mísilo příliš mnoho motivů, jakoby tvůrci chtěli do svého filmu narvat úplně všechny různorodé myšlenky, které se jim zrovna v době vzniku honily hlavou. Nejpovedenějším aspektem je zobrazení dekadence a neúcty dnešní generace vůči umění a historii. Z toho všeho nakonec vznikl film, který je sice výborně natočený, ale jinak hrozně nesourodý a díky své délce i dost roztahaný.

    • 5.7.2018  17:54
    Lucky (2017)
    *****

    Lucky mě opravdu zasáhl. Je úžasné, že bylo Harrymu dopřáno udělat za svou úžasnou kariérou takovouto krásnou tečku – leckterá další herecká esa mu to mohou jen tiše závidět. Film je plný symbolů – pokud vás osloví a naladíte se na jeho vlnu, tak vám v mysli utkví na hodně dlouho a často nad ním budete dumat. Na všech postavách je něco zajímavého a každá má v příběhu své jasně dané místo a smysl. Fanoušky potěší i vedlejší herecké úlohy pro mnohé filmové ikony, jimž kraluje zejména David Lynch ve své největší herecké roli. Myšlenkově a pocitově bohatý film, jenž mě několikrát dojal, mnohokrát pobavil a naprosto dostal. Právě kvůli snímkům, jako je Lucky, jsem filmovým fanouškem. Díky všem zúčastněným za úžasný snímek a především děkuji Harrymu za jeho celoživotní přínos světové kinematografii – tvůj otisk je nesmazatelný.

    • 5.7.2018  17:25
    Beze stop (2018)
    ***

    Hodně introvertní film – a to nejen z charakterového hlediska, ale i stylem vyprávění. Krásné prostředí lesů, v nichž žije otec s dcerou mimo konzumní společnost a to zcela dobrovolně. Pro otce je život v civilizaci lidmi nepřijatelný – jeho dcera nemá moc na vybranou, a tak zůstává s otcem, ale postupem času přichází na chuť životu mezi lidmi. Od toho se odvíjí hlavní motiv filmu, jenž zkoumá vztah člověka k přírodě a střet moderního způsobu života s tím prostějším bez materialismu. Filmů řešících podobnou tématiku jsem viděl vícero, a možná proto na mě Leave No Trace nezapůsobilo tak, jako třeba Into the Wild či Captain Fantastic. Ve srovnání s těmito filmy je Leave No Trace rozhodně komornější, znatelně pomalejší a naročnější. Se svou dvou hodinovou stopáží tomu trošku chybí tah na branku, některé pasáže se dosti vlečou a nedokázaly mě přitáhnout k sobě. Film spěje k celkem očekávanému závěru, kde obě hlavní postavy musí učinit nezbytné a pro svou osobu jediné možné řešení. Zajímavý a hezky natočený film, který mě bohužel až tak za srdce nechytil, ale rozhodně dávám palec nahoru.

    • 5.7.2018  13:40
    Do noci (2018)
    ***

    Emočně náročný a vyhrocený film, který je dosti nedějový, takže jde spíš o takovou psychologickou studii lidí, kteří jsou psychicky totálně na dně. Norman svádí marný boj se svými démony a je nenávratně poznamenán krutým traumatem z dětství. I když má kolem sebe lidi, kteří ho milují, není schopen se vymanit z marasu, ve kterém se nachází, a tak se propadá do těch nejtemnějších hlubin lidské mysli. Hlavní devízou filmu je tedy excelentní herecký výkon Caleba Landryho Jonese – přesně ten typ destruktivního hereckého výkonu, při kterém si představitel sáhne na absolutní dno svých možností. Jones nastínil už v mnoha svých předchozích vedlejších rolí, že v něm dříme obrovský talent – tady dostal velkou šanci ukázat, co v něm je a tuto příležitost chytil za pačesy. Bohužel se ale na tento film bude vzpomínat právě jen kvůli jeho hereckému koncertu, než že by šlo o nějaký zásadnější film, na který bychom vzpomínali ještě za mnoho let.

    • 5.7.2018  01:30

    Totální zhovadilost! Obskurní kulečníkový muzikál plný bizarních postaviček, které jsem si rychle oblíbil – zejména upír Maxwell je nezapomenutelný. Avšak v tomhle filmu neuvidíte upíra sát lidem krev, nýbrž drtit je ve snookeru. Okrajová záležitost i na poli kultovních šíleností. Postavy jsou ztřeštěné a vyhnané do krajnosti – všichni herci extrémně přehrávají a solí jednu přiblblou hlášku za druhou. Nejvíce fascinujícím aspektem filmu jsou pro mě dialogy a texty písní. Ty jsou tak moc uhozené a místy i smysl postrádající, že vám z toho půjde hlava kolem. Na filmu je znát, že jej točil zkušený režisér, který měl řemeslo v malíku – natočené je to dostatečně poutavě a hravě se spoustou zajímavých kamerových postupů. Proto si myslím, že film je mnohem chytřejší, než se na první pohled může zdát. Pro hledače polozapomenutých braků je Billy Kid a kulečníkový upír něco jako Svatý grál. Vidět to na velkém plátně byl sám o sobě obrovský zážitek – díky moc KVIFF, bez kterého bych na to možná nikdy nenarazil. Někdy příště si to třeba dáme na Festivalu otrlého diváka.

    • 4.7.2018  21:49

    Nicolas Cage je tak trochu jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. On potřebuje někoho, kdo ho dokáže správně použít a usměrnit jeho specifické herectví do správných poloh – a Panos Cosmatos tím člověkem evidentně je, nebo se mu to alespoň v tomto filmu povedlo. Vůbec bych se nedivil, kdyby ta role byla psána Cageovi přímo na tělo. Mandy osloví jen fajnšmekry, není pro běžného diváka. Film má zvláštní tempo a je dost roztahaný, takže se buď naladíte na jeho styl anebo při něm budete trpět jako zvíře. Především bych chtěl vyzdvihnout drogově transcendentní atmosféru, v jejíž duchu se celý film nese – těžko říct, v jaké realitě se děj odehrává, ale na tom asi vůbec nezáleží. Nejvýraznějším prvkem filmu je samozřejmě one and only Nic Cage. V první půlce moc prostoru nedostává, zato ta druhá je čistě v jeho režii. Vykoksovaný Cage nasadí neuvěřitelné tempo a je badass jak nikdy. Vše podtrhují brutálně vyhrocené a nahláškované dialogy. Mandy je artově natočený grindhouse pro specifické publikum s kultovním potenciálem.

    • 4.7.2018  21:18

    Tradičně skvělý Hitch. Morbidní a zapeklitý příběh dvou cizinců, kteří se zdánlivě potkají ve vlaku a vymění si vraždy. Karty jsou tedy rozdány hned na samém začátku a celý film se dle toho odvíjí a je zajímavé, kam až se postavy dopracují. Ve filmu vyčnívá zejména Robert Walker v roli nevyzpytatelného psychouše Bruna. Jeho herecký výkon nemá chybu a svým znepokojivě fascinujícím šarmem a charismatem mi připomněl sériového vraha Teda Bundyho. Finále s koločem je neskutečně zábavně pojaté, a i když mi moc nekorespondovalo s dosavadním tónem filmu, hrozně jsem si ho užil – kolosální shitstorm, jenž mi dal vzpomenout na ulítlou bourací scénu z Amerického vlkodlaka v Londýně. Psát na Hitchovo filmy pochvalné recenze je jako nošení dříví do lesa. Opakování je ale matka moudrosti a nemám problém po stý napsat, že Alfred Hitchcock byl filmový mág, jeho filmy jsou nadčasové a budou vždy patřit do zlatého fondu světové kinematografie. 5* tomu sice nedám – scénář má pár menších nedostatků –, ale silné 4* z toho v pohodě vymáčknu. Těší mě, že jsem měl možnost vidět Strangers on a Train na obrovském plátně ve Velkém sále hotelu Thermalu.

    • 4.7.2018  20:09
    Dítě-věc (2012)
    ***

    Redneck art jak vyšitý. Pomalý, mrazivý film, ve kterém sledujeme každodenní nudu jedné podivínské mladé holky, která tráví čas tím, že škodí lidem a ničí vše, co jí přijde pod ruku. Její nedostatek empatie vyústí v neposkytnutí pomoci nebohé starší paní uvízlé ve studni. Psychologická studie mladistvé psychopatky za bodem nápravy – film na ní nahlíží bez špetky naděje či náznaku směrem k nápravě. Nesnaží se tedy prezentovat příběh přerodu, naopak zobrazuje krutou realitu v souvislostech. Ve filmu se objeví několik momentů, kdy si člověk říká, že přece jen má v sobě špetku lidskosti – tyto momenty jsou ale záhy vždy rozdrceny na prach. To vše vyústí v zajímavé finále, kde se může zdát, že dochází k určité katarzi, i když ve skutečnosti jde pouze o rezignaci. Jsem rád, že nejde o další z řady filmů, kde je mladý psychopat součástí relativně fungující rodiny. Tahle dívka má tak akorát střechu nad hlavou – nic víc. To, že je taková, jaká je, nemůže nikoho moc překvapit.

    • 4.7.2018  13:42

    Myslím si, že tvůrci zvolili opravdu ideální formu k natočení filmu o masakru na ostrově Utøya. Navíc mám rád filmy využívající dlouhé záběry a obdivuji snahu každého, jenž natočí film v jednom záběru. Ono se tomuto filmu těžko něco vytýká. Je asi dobře, že vznikl, a že byl natočen tak, jak byl. Jsem rád, že tvůrci zvolili neotřelý způsob zobrazení skutečné události a nenatočili nějaký klasický biopic o Breivikovi, nebo něco podobného. Filmů o masových vrazích a dalších pomatencích bylo už habaděj a je lepší se taky jednou pořádně zaměřit na opačnou stranu barikády – tedy na lidi postižené těmito činy. Ze všech těchto důvodů bych tvůrcům dal palec nahoru, tak proč ale dávám filmu 2*? Prostě mě to nechytlo za srdce a neponořil jsem se do 72 minut zmatku a beznaděje – v čemž shledávám obrovský problém. Rozhodně nejsem divák, který potřebuje k prožitku z filmu neustálou akci, ale některé scény se tady tak neuvěřitelně táhnou, že jsem prostě byl většinu děje myšlenkami někde jinde a ne s mladými studenty bojujícími o přežití. Film začal skvěle a když se na ostrově začala ozývat střelba, tak mě opravdu zamrazilo. První minuty jsou tedy velmi silné a působivé. Film mě ale ztratil záhy při snad 10 minutové scéně, kdy se několik děti společně s hlavní hrdinkou schovávají u jednoho stromu a řeší, co se asi děje. Od té doby mě to začalo extrémně nudit, nedokázalo mě to přesvědčivě vtáhnout do jejich pocitů. Ačkoliv většinou bývám dosti empatický, zde to prostě na mě ze záhadných důvodů nepůsobilo. Nijak znatelně mě nepoložila ani dlouhá scéna s umírající holčičkou. Nejzajimávější mi přišly poslední minuty s vyústěním příběhu hlavní hrdinky – když ale nad tím přemýšlím, tak vlastně ani to mě zpětně nějak extra nedostalo, jen v ten daný moment jsem to moc nečekal. Utøya, 22. července je vcelku úctyhodný počin, který ale nejsem schopen patřičně ocenit. Ještě si to budu muset nechat trochu projít hlavou – rád bych tomu dal alespoň 3*, ale něco mi to nedovolí. Nevím... jsem z toho trošku rozpačitý. P.S.: Jednoznačně nejlepší rekonstrukcí útoku masového vraha stále zůstává chirurgicky přesná a šokézně chladná Polytechnika od Denise Villeneuvea.

<< předchozí 1 2 3 4
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace