RUSSELL

Property je hutnou sociální kritikou poměrů v brazilské společnosti, ale zároveň nezapomíná být i strhujícím a krutým thrillerem. Stěžejním prvkem je výborná premisa podepřená vypiplaným scénářem, který má podchycené i ty nejmenší detaily, díky čemuž je zatarasena většina slepých uliček, do kterých se obdobné premisy často dostávají.

Home invasion po Česku! Téma a životní situace tak univerzální, že se v nich více či méně najde každý z nás. Vysoce zábavný a stejně tak nepříjemný film.

Sérii Saw mám hodně rád, zejména v první dekádě tohoto století, v době jejího největšího hypu, jsem ji doslova žral. S odstupem času musím říct, že mě to trochu pustilo a mám už radši jiné věci, ale pořád mě to baví, takže se nestydím označit Saw za svou srdcovku. Na desátý přírůstek jsem byl zvědavý, ale hrozil jsem se dvouhodinové stopáže – po zhlédnutí mohu konstatovat, že s délkou filmu nemám žádný problém a v rámci narativu je opodstatněná. Saw X předchozí dění nijak nerozvíjí, naopak se pořádně zaměřuje na Johna Kramera – představuje nám ho do větší hloubky, podrobně rozpitvává jeho psychologický profil a dokonce nám v plné parádě předvede i jeho lidskost a zranitelnost. V první části se děj nikam nežene, dává si na čas, aby vybudoval silné podhoubí pro pozdější dění. Jde samozřejmě o Saw film, takže se to v určitý moment zlomí a je nám v nahuštěném sledu nabídnuto to, co všichni od této série očekáváme a vyžadujeme – a nutno podotknout, že některé pasti jsou extrémně intenzivní, takže po krvi a řezničině lačnící diváci si nepochybně přijdou na své. Jednu konkrétní past, zaměřující se na mozek (vzpomněl jsem si u toho na legendární scénu z Hannibala), bych postavil na úroveň toho nejlepšího, co kdy série vyplodila – několik opravdu extrémně intenzivních minut, které mi slušně pocuchaly nervy. Fanoušci série musí být zákonitě spokojeni, tohle snad ani lépe dopadnout nemohlo. Pokud by mělo jít o poslední díl s Tobinem Bellem, tak jde o vydařenou labutí píseň. BTW: Ze všech deseti kousků skládačky považuji jediné Jigsaw za sranec, což je u takto plodné série zázrak.

První blockbuster, jehož scénář kompletně napsalo AI? The Creator rozhodně zaujme působivou vizuální stránkou se zasazením do podmanivých lokací a místy výtečnou kamerou, jenže příběhově jde o amalgám všech možných sci-fi motivů a prvků (District 9, Chappie, Short Circuit, Terminator, Avatar atd.), až mi přišlo, že zde není k nalezení snad žádný originální nápad. První cca půl hodina je famózní, ale pak se to rychle rozmělnění do nekonečné cat-and-mouse naháněčky plné klišé a přešlapování na místě, což na konci vyústí tím nejpředvídatelnějším způsobem. Film se snaží být emocionální, ale ani trochu to se mnou nehlo, a to mi v posledních letech stačí fakt málo a většinou mě tyhle otec/dítě vztahovky dokážou namotat. I přes všechna negativa řadím film mezi nadprůměrné počiny v rámci slabé konkurence posledních let a rozhodně doporučuji si jej užít na plátně – IMAX umocní vizuální kvality a zaručí uspokojivý průtokový zážitek, který však každým dalším dnem od projekce víc a víc vyprchává.

Pokud bych se dostal do pekla, kde by mě měli mučit jedním filmem ve smyčce, tak si jsem naprosto jistý, že tím mučícím nástrojem by byla právě Princezna ze mlejna 2. Trio Ševčík/Blanarovičová/Zindulka zde předvádí to nejodpornější herecké pitvoření, které je tak nesnesitelné, že jde o ekvivalent waterboardingu. Vrcholná zrůdnost Zdeňka Trošky!

Jason Eisener přišel po dlouhých letech konečně s novým zářezem a jsem moc rád, že jsem jej mohl díky Otrlci vidět na plátně. Eisener oproti Hobo with a Shotgun ubral na gore řezničině a přidal na slizu (mňam!). Nejvíc cením zdařilý výběr neokoukaných děcek, které se opravdu chovají a mluví úměrně svému věku, díky čemuž působí přirozeně a živelně. Kids vs. Aliens doručí přesně to, co název slibuje a ještě navíc v příjemném 75minutovém balení, které svou přímočarostí nabízí možnou protilátku pro ty, kteří byli otráveni zpatlaně rozvleklou čtvrtou sérií Stranger Things. BTW: Na úplném konci je dost možná nejlepší potitulková scéna, jakou jsem kdy viděl. Dal bych oba palce nahoru už jen za to pomrknutí na Shyamalanovo Signs, ale je to ještě dohrané a skvěle se to vrací ke dvěma vedlejším postavám z první třetiny filmu.

Proč má tohle skoro dvojnásobnou stopáž předchozích sérií je mi záhadou. Šustí to papírem, jak kdyby to psal filmfanouch. Pátou sérii zkouknu jen proto, že se mi to nechce zapíchnout před cílovou rovinkou, ale už teď je mi líto času, který u toho spláchnu do hajzlu a jen se modlím, aby finále nemělo 6 hodin, to už bych si radši konečně pustil Sátántangó. Stranger Things se bohužel stalo obětí soudobého nastavení filmového/VOD průmyslu. To co v roce 2015 působilo jako neotřelý produkt pro jasně danou cílovou skupinu je v roce 2022 přepálenou megalomanskou koninou snažící se zavděčit lidem, co si pouští Netflix k večernímu žehlení. Třetí sérii jsem ještě leccos odpustil a užil si jí i přes ten tonální odklon, ale tady to hodně rychle přeskočilo žraloka. Ze sympatických postav se staly otravné karikatury, z hororového mysteriózna se vyklubala superhrdinská komedie s bubákem. A samozřejmě se brzo začne makat na spinoffech a propojeném multiversu, čímž bude marvelizace zpečetěna. Damn you, Duffer brothers!

Marty Pohl opět posunul svou filmografii o krok výš, pomalými krůčky došel až do běžné distribuce a to bez kompromisů a s tím, co v podstatě dělá už dvacet let – za to má můj obrovský respekt a přeju mu masivní úspěch, aby mohl svou tvorbu posunout zase o kus dál. Párty Hárder: Summer Massacre už je opravdu regulérní film se vším všudy – oproti natřískané Párty Hárd hodinovce má pozvolnější tempo a promyšlenější scénář, ve kterém je snad každý vtip dohraný a leckterá vtipná momentka dostane ještě nadstavbu. Nejzásadnějším prvkem je vývoj postavy Poulíčka, která projde největší proměnou a skvěle doplní dvojici hlavních hrdinů z prvního dílu. Přes všechny prasárny a nadávky dostane prostor i utužování kamarádství, které je funkční a uvěřitelné. Možná jsem čekal, že to bude ještě více přepálené, ale Marty se zaměřil na soudržnost příběhu a nesnažil se jen kupit bizáry a oplzlosti jak na běžícím páse, což filmu nepochybně prospívá. Držím Martymu palce, aby se jako režisér etabloval stejně silně jako Řezník – nejen česká hudební scéna potřebuje čas od času rozčeřit zahnědlé vody, český film to potřebuje ještě víc. Tak ať se lidi hrnou do kina, Éra Déra je tu!

Trailery ve mně vyvolaly obavy, zda je Baz Luhrmann tím pravým režisérem pro biopic o Elvisovi, všechna skepse však byla během prvních deseti minut pryč. Perspektiva vyprávění z pozice manažera byla zajímavou volbou, ale stále si nejsem jist, zda tou nejvhodnější – na namaskovaného Hankse ve fatsuitu s jižanským přízvukem jsem si zvykal hodně dlouho a jeho schizofrenní obhajoba svých činů místy pokulhává. Oproti tomu Austin Butler byl fenomenální ve všech směrech a rychle jsem se s jeho pojetím Elvise sžil. Největší důraz je kladen na začátek Elvisovo kariéry a následně na jeho poslední léta spojená s hotelem International v Las Vegas. Jeho působení v armádě a Hollywoodu je věnován nejmenší prostor, ale v rámci filmu s tím nemám nejmenší problém. Nejvíce na mě zapůsobilo live vystoupení s písní „Trouble“, které bylo nejvíce vyhrocené a famózně zpracované. Hudební výstupy jsou precizně dávkované tak, že většinou skvěle fungují jako takové vyvrcholení jednotlivých kapitol příběhu, případně v rámci časových předělů. Elvis je krásným filmovým pomníkem jedinečné hudební ikony a jejího nešťastného osudu, jehož otěže nedržel v ruce jen plukovník Parker, ale vlastně celá společnost.

Humphrey Bogart skončil na vrcholu. Jeho poslední filmová role sice nepatří mezi ty nejikoničtější, ale rozhodně si zaslouží pozornost. Je vcelku symbolické, že završil svou kariéru takovouto rolí – Bogart v mnoha ohledech ztělesňuje archetyp svých klasických postav a dává tím sentimentální tečku za svou kariérou, která bohužel skončila dříve, než bychom si všichni přáli. Bogie byl srdcař a makal do posledního dechu, i s vědomím brzkého skonu dal svému herectví maximum a za to před ním navěky smekám. Boxerská dramata mám v oblibě, tohle však řeší spíš zákulisní machinace než úskalí zápasníků, i když i to je zde silně zastoupené v postavě Tora Morena. Jeho vztah se sportovním novinářem Eddiem Willisem, který se nejprve podílí na jeho vykořisťování, aby posléze svedl boj se svým svědomím a učinil zásadní rozhodnutí, které bude morálně správné, avšak k němu samému nepřívětivé, je stěžejním prvkem celého filmu. Závěrečná scéna je pak krásným epilogem skvostné kariéry jednoho z největších filmových velikánů všech dob.