garmon

garmon

Vojtěch Dlask

okres Jablonec nad Nisou
cinefil muzikant

29 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
    • 30.4.2021  20:53

    Normalizace v čiré podobě.

    • 22.4.2021  14:30

    Nebylo to marné. Karel Mareš uměl napsat krásnou hudbu.

    • 7.4.2021  21:10

    Viděl jsem už silnější Fassbindery, ale přesto je to film, který je skvěle udělaný, skvěle zahraný, udrží v napětí až do konce a hovoří o věcech, které zažíváme každý. Je Peter ve vleku touhy udělat pro své blízké (pro své blízké ženy) to nejlepší proto, že mu nedávají dostatek lásky anebo proto, že je narcistní osobnost? Anebo je to totéž? A: když vidí svetr a chce své ženě dát pletací stroj, nejsou to také dostihy ve společenské zadávce? Chce taky jen to, co mají všichni ostatní. A jeho žena Erika: nenese i ona (i když film táhne Zepletal a je o mužském hrdinovi), když nedovede říct "tyhle šaty já nechci, protože na ně teď nemáme" spoluzodpovědnost za celou tragédii? Když místo toho vypočítává svému muži za co všechno je ještě třeba zaplatit půjčku, a že by si měl zas o nějaké peníze říct svému otci - ? - ačkoliv má sama otce, kterému by mohla říct? Jestli si po shlédnutí palčivě kladu tyhle otázky, je to moc dobře, protože film funguje jak má - a je jedno, že flashbacky jsou značně ehm nestandardní (opravdu chvílemi nevíte KDY jste) anebo že při posledních 20 minutách ztrácíte s hlavním hrdinou trochu ahnung o tom, zda ještě chodí do práce a co je ještě normální... Velmi silně mi to téma evokovalo francouzský film Adversaire a zkusím ho tu hodit do podobných: bezohledné ničení sebe sama kvůli penězům je narcistní stejně jako snaha působit dobře na druhé, aby nás měli rádi. Řekl bych taky, že tenhle film je mužským protějškem sevřenějšího Strachu před strachem ze stejné doby.

    • 21.3.2021  08:22

    Film je skvěle natočený! Převyšuje realizačním mistrovstvím český film nejen své doby, ale i dneška, skoro 20 let po dokončení. Je skvěle zahraný a má skvělou střihovou skladbu. Potíž je jednak v ne zcela věrohodném scénáři - zvlášť směrem k závěru Fíla vrší příliš snadných náhod - a pak v takovem dejavu pocitu. Kdyby takový film vznikl v osmdesátkách v sousedství filmů dejme tomu Caraxe anebo aspoň na přelomu 80. a 90. let vedle dejme tomu Žiletek anebo Nejasné zprávy o konci světa, mohl fungovat když ne jako generační, tak aspoň víc časový ve smyslu souznění estetiky s příběhem a duchem doby. Odstup který má ho trochu degraduje do pohrobka: Jodorowského Svaté krve, ale i Caveova románu ...a uzřela oslice anděla - a mnohých jiných. Nejsmutnější na tomto je, že Fílovi není umožněno už 20 let točit, ačkoliv je zjevně tvůrce, který UMÍ a má co říct.

    • 6.3.2021  20:54

    Tady si Godard ještě frčel v nezávazném estétství, zatímco ho už ale fakt štvala politika. A dnes je to opravdu už jen překrásně barevná šílená nuda.

    • 5.3.2021  20:42
    Dotek zla (1958)
    ****

    Odsud už je jen krůček k Eraserhead.

    • 2.3.2021  10:07

    Je to mistrovsky sestříhané a Legrand udělal překrásný mix hudby. Jinak jsem to ale dal natřikrát - úplně velezábavné to už dnes není. Co z toho jde na první dobrou (mimo jisté nekomunikativnosti - protože pokud člověk daná témata a peripetie nezná, musí si je pro lepší orientaci nejdřív vygooglit), to je poněkud frivolní a elitářský portrét hochštaplerské smetánky uprostřed parties v luxusních vilách, restauracích, plné krásných žen a starých boháčů: a Welles se k tomuto okruhu neváhá sám hlásit. Všichni ti multimilionáři, rentiéři, "slavní"; dělá to dojem trochu ploché duše - jako by Welles nebyl schopný postavit se tomuto hlavnímu Falzu. Ano - možná v záběrech na Chartres ve 2/3 filmu - ale i tam jde z jeho replik trochu show, ani v tomhle pokusu o opravdovost nejde tomuhle shakespeareovskému herci tak úplně věřit. Z toho na mě jde jakýsi smutek. Jinak jsem se občas srdečně zasmál - nejlepší bylo sestříhané mlčení obou hlavních protagonistů a jejich uhýbavé pohledy při otázce KDO TO TEDY PODEPSAL?! Pobavila mě i hračička s Ojou Kodar v závěru - tolik figur, tolik zcizováků, tolik montáže! Překrásná hračka!

    • 26.1.2021  09:58

    Moc příjemně natočený film, který ovládá obrovské charisma Myriam Mézières. Ta je zjevně potomek neandrtálců, když není v black and white, je zrzavá, má přesné posazení očí i tvar lebky a těla. A ostatně souloží ve filmu s opicí (ok, "de peluche") a je to jedna ze scén, která jinak dost uměřený a civilní snímek nakopne k veselosti a svobodnosti. Ty rysy - snoubila se mi v nich Iva Janžurová s mou sestřenicí Gábinou a dalšími Ženami. Každopádně Mézières je tu hvězda první velikosti a to o čem hovoří v kontextu svých činů dělá film velký - nezapomenu na její nadšení z toho, že může dělat stryptýz za plexisklem na pouti - protože nerozlišuje mezi sny diváků peep show a diváků Racinovy Bereniky - mám to stejně-). Tenhle film taky naprosto nenásilně vytahuje téma v dnešní Francii obzvlášť ožehavé - jak jsou na tom přistěhovalci, zejména Arabové a černoši - jaká je jejich morálka, jejich zacházení se ženami, jejich peklo v licoměrném Prvním světě. Ale film se tohoto jen dotkne, je existenciální - to uživatel borsalino trefil. A brzo se mi začala líbit černobílá kamera - podobně přeexponovaná jako třeba v Kristových rocích od Jakubiska. A celý tenhle film i díky ní ovládá i taková zvláštní nečasovost - je zjevně potomkem myšlení všech Godardů atd. (ostatně od Rivetta si bere i téma divadla ve filmu a v životě - a Rivette si za rok vezme Benoît Régenta do La bande des quatre - kde holky zkouší na jevišti pro změnu Bereniku od Corneiile). Tanner svým naprosto přirozeným zacházením s prostředky Nové vlny (bez jejích přepičatělostí a "revolučnosti", ale i bez její hravosti), s ukotvením do reality půlky 80.let vytváří velmi výrazné vlastní kino - puristicky čisté v zachycování, ale vůbec ne nezábavné, navíc krásně autenticky pornografické, aniž by se při sledování toho člověk sebemíň styděl. A navíc skromné v prostředcích a opravdu silné ve výrazu, protože má co říci. Svět snad podobný Akermanové Portrait d'une jeune fille de la fin des années 60 à Bruxelles (ono francouzští Švýcaři a Belgičani bývají v jisté komornosti výrazu dané asi jejich sousedstvím vedle obrovité Francie občas podobní).

    • 24.1.2021  10:12
    Svatá krev (1989)
    **

    ...nedokážu sdílet obecné nadšení umělcem, u kterého se pořád křičí: "není to dobré? to nechce být dobré" "nedává to smysl? to nemá dávat smysl" "je to pokleslé? to má být pokleslé" "působí to diletantsky? to je naschvál" "je to špatné? nerozumíš, že si z toho tvůrce dělá legraci". Viděl jsem podobné obrazy ve filmu hodněkrát (Dario Argento, Ulrike Ottinger! a ostatně Black Moon od Louise Malla), byly mnohem lépe udělané (namátkou i ten náš nebohý Jakubisko - a ostatně - kde to bral on, že? Fellini...). Podobných výjevů se dá za odpoledne vymyslet tucet, jsou to pouhé figury v toku vyprávění, nezkvalitňují dílo ani kdyby to celé byla jedna velká čítanka tarotu itself. Ta dryjáčnickost tady mi nikdy nikde moc nesedla, ale respektuju obdiv ke kolotočářství jako jednu z opakovaně se vracejících podob nostalgie a touhy po svobodě (od Le Six po Wenderse a Ivana Fílu). O žádném opravdovém duchovnu v tomhle dílku se nedá hovořit - portrét kultu je spíš šprýmovný, zbytek je kýč ("že to je kýč? to má být kýč"). Několikrát mi ve filmu vytanulo, že "na Jižní Ameriku asi super" - lacinost by mi nevadila, kdyby neměla tak debilně telenovelí podobu a takovou ambici. Když jsem se ptal příbuzné, co navštívila před pár lety Jodorowského přednášku v Praze, zda TOTO viděla, řekla: "ne, ale když on byl i ve svých takřka devadesáti TAK sexy" - asi ten kult tedy bude i o tom. U Svaté hory jsem byl ještě ochotný předpokládat, že něčemu úžasnému nerozumím (přinejmenším až do toho idiotského závěru). Když nám o tom přednášel doc. Jozef Cseres jako o novém typu kinematografie - wau! -, byl jsem ochotný odhlédnout od toho, že on sám se poněkud do osoby zvráceného génia zacházejícího s nejtajnějšími světahybnými symboly projikuje (což je v případě akademického živnostníka přeci jen trochu legrační, ale mých tehdejších 27 let se ještě nechalo snadno obelstít). Dneska vidím v Jodorowském přinejlepším zručného fabulátora (narativ nebyl špatný), v horším případě komediantského podvodníka, co umí ve své gnózi pro střední stav správně zaťukat tu na tajemno, tu na téma spásy anebo násilí, tu na téma mysticismu spojeného se satanismem. Lynchovi i Žulawskému toto šlo líp včetně řemesla.

    • 13.1.2021  22:23

    Má to divnou střihovou skladbu. Příběh by se dal odvyprávět během pěti minut, tak ho přerušují "výjevy". A někdy jsou ty výjevy moc krátké a drobí tok. Carstensen i Caven jsou ještě celé bezbarvé a Raaba jsem už taky viděl řádit jinak. Nejvíc si to celé asi užívá Fassbinder a Brigitta a ben Salem - toho tu vidí člověk poprvé uvolněného, smějícího se -krasavec! Celek působí trochu jako kdyby se diletantům kór povedl filmek. Mládí zelené-). Všichni jsou napudrovaní jak z Valerie a týdnu divů mj.-) - tam byli taky upíři.

    • 5.1.2021  17:04

    Küstersové cesta je zjevně vytvořena jako koncert pro Brigittu. Naroubovat na to politický film, moralitu a sirkovské melodrama k tomu, to muselo být v synopsi scénáře docela obtížné. Prvky se ale ve Fassbinderovi stále opakují, záleží spíš na jejich rozložení a napojení. Podobné domácnosti už jsem viděl nejmíň v Obchodníkovi se zeleninou i ve Strachu jíst duše; podobné zatočení s nevinnými osobami mnohokrát - tak tomu chce melodrama a morytát... Zde začínáme v překrásném barvotiskovém německém hospodářském zázraku. Jen jsem odpočítával kdy se asi kdo narodil a jaké měl asi zážitky v poválečné době - to vše pro našince pluje tak nějak pod hladinou Mohanu. Idylku jak ze seriálu začnou ale brzy subverzivně nahlodávat režisérovy manýry: free jazz linoucí se ve středostavovské domácnosti v úvodní scéně, dcerka v mnichovském bordelu a vzápětí novinář v kabrioletu jak z Dallasu, kde to navíc nepasuje do ročního období, kterým je jindy zjevně brzké jaro (pohřeb, zpívající ptáci) - všechno tohle je ale trade mark a proto na Fassbindera koukám - kvůli té svobodě! Nicméně dnes už by bohužel toto neprošlo-)). Bavila mě Ingrid Caven, byť asi trochu hraje sama sebe a to vlastně ani nijak zvlášť dobře - jak Schygulla, tak Carstensen mají širší rejstřík. Carstensen zde je plně služebná, absolutně nevybočuje, bylo to sympatické po tom všem, co s ní Fassbinder uměl natočit... Celek filmu mi připomínal charakterem spíš Svět na drátě - asi kvůli komparzům a "filmovosti" kdykoliv vykročíme mimo byt. Hvězda dolů - za co - asi za přeci jen zbytečnou povlovnost 3/4 filmu, když pak najednou radikalizace staré paní proběhne v pěti minutách. Konec je ovšem výtečný! Dovedu si první závěr představit, ostatně Svět na drátě končí před svou codou podobně velkolepě. Nejvtipnější ale byly odrostlé účesy zaměstnanců kanceláře a všech herců ve druhé verzi točené asi po pár týdnech / měsících. Bubble74 říká v komentáři vlastně vše důležité.

    • 24.12.2020  22:51
    Bolwieser (TV film) (1977)
    ***

    Fassbinder byl nejsilnější ve vymknutém zobrazení vymknuté současné reality anebo v quasi divadelní stylizaci nejlépe vlastních textů. Jeho retra bývají vesměs slabší, respektive nevybočují tolik z tehdejší produkce Božských Em a Andělů s ďábly v těle (s výjimkou kritičnosti a étosu). Podobné je to v Manželství Marie Braunové (příznačně oceňovaným k mediokritě směřujícím Truffautem), podobné je to v Despair, podobně je to v Lole i v Touze Veroniky Voss. Tady hraje velmi atmosféra blížící se války, je to vlastně to na co navázal Trier Evropou. Trissenaar je skvělá typově i herecky, ale člověku je tak nějak líto, že se nesetkává s Schygullou - zahrála by to taky. Asi s Rainerem zrovna nemluvili. O tom, že je to skvěle zrežírované nemusí být další řeč. Jen tomu chybí trochu víc eh Fassbindera. Vtipné mi přijde už poněkolikáté zacházení s hudbou, kdy Raben zní takřka furt a na zákmity emocí v jeho trochu vyčpělé filmovce se občas pasují zákmity emocí ve filmu (občas ne) - je to staré, ale dnes ve věku uniformní américké muziky k filmům je to moc pěkné, rukodělné.

    • 16.12.2020  10:10
    Strach před strachem (TV film) (1975)
    *****

    Řemeslně dokonalý, jen o něco chladnější Fassbinder. Herectví není tak vyšponované jak je u něj zvykem, výprava je televizně uměřená, německý kýč z ní netryská a nekřičí o pomoc tak okatě; hudba působí dokonce trochu jak od Luboše Fišera; materiál hýří krásnými barvami - trochu to stylem připomíná i třeba Herzovu Morgianu, jen bez secese anebo Altmanovy Images. Carstensen je tu odbarvená na hodně světlý odstín a evokovala mi Ingrid Thulin, snad i Bibi Andersson anebo dokonce Faye Dunaway - vylézalo to, co v jiných jejích filmech bylo skryto pod líčením a přeháněním - že není jen hysterka a oběť až k smíchu, ale taky opravdu dobrá, citlivá herečka. Zdálo se mi to celé jako ideální spona režisérových období - prostředí bytu trochu jak z Obchodníka se zeleninou, kamera jak z Čínské rulety, snímání Kurta Raaba a jemně vychýlených Carstersenové stavů jak ze Zoufalství a celek taky trochu jak z Touhy Veroniky Voss - a to už byl docela jiný Fassbinder. Tam mi už přišlo, že ten zde na začátku zmíněný chlad převážil nad potřebu snímat - že ho to už tolik nebavilo. Stylová studie. Tady je příjemně rychlý a povzbudivý závěr - podle mě by to F. napsal jinak, tady je znát, že to je cizí scénář. Ostatně - Schroeterův Den idiotů je jak kdyby dořečení k tomuto - tam je to dovedeno do důsledku a to i esteticky, i hudbou, i logikou situace, bez rychlého závěru.

    • 9.12.2020  21:29
    Wie ein Vogel auf dem Draht (TV film) (1975)
    ***

    Formát tohoto "pořadu" už bohužel z televizí vymizel - je to "medailonek" anebo "pořad písní toho a toho" - v Česku té doby byl na to expert Jan Němec pro Martu Kubišovou a Juraj Herz pro Naďu Urbánkovou, ale bývalo to až po Písničky Divadlo Sklep. Fassbinder je samozřejmě bizarní a náležitě nevkusný - je to celé vtipné, hlavně když ropuší Brigitta ladně prochází mezi naleštěnými západoněmeckými kulturisty s přehazovačkou posbíranými někde v Mnichovské sauně a operetním falzetem zpívá Diamonds are best girl's friends německy - vot éto camp!

    • 9.12.2020  09:18

    Vzpomněl jsem si na Kinoautomat. První půlka zde byla skvělá, vtipná, radostná. Potom mi trochu přišlo, že je to přestalo bavit. Sémiotické hry, dramaturgické porady - br. Nejlepší byly momenty, kdy se děj vracel, protože došli do slepé uličky. Mohli to šperkovat víc. Někde o Robbe-Grilletovi psali, že používáním pokleslosti došel k přijetí pokleslosti jako své srdcové základny - je to tak - dokud děláme na něco pastiš a držíme si to od těla, není v tom dost lásky. Je tedy důležité si správně vybrat...

    • 4.12.2020  23:33

    V řadě yuppie muzikálů mi při srovnání s Tommym, Alice in Wonderland: An X-Rated Musical Fantasy anebo Rocky Horror Picture Show přijde Forbidden Zone nejvtipnější a nejpříjemněji natočená. Hudba je skvělá, skvělá!!! Nikde se to nezastaví.

    • 19.11.2020  17:23

    Je zvláštní, že co se v roce 1960 zdálo na Kadárově kinu tak progresivní, působí po deseti letech tak starobně. Film vůbec není špatný, nese určitý patos, asi i kvůli přítomnosti Židů. Celé je to kadárovská konverzačka vlastně připodobnitelná k Obchodu na korze, jen ve zcela jiných kulisách. Metafyzický osten není úplně zformulován, respektive - víme, že jde o sílu víry, ale řada motivů to znejasňuje a zamlžuje, takže si nejsem jistý, zda to celé nebylo jen omyl. Nesedí některé dramaturgické detaily, ale co už. Liškova hudba je hodně zvláštní, dlouho jsem ji nepoznal. Amerika pánům úplně nesvědčila, Forman s Taking off nasedl na atmosféru úplně jiné doby. Ale taky nezkoušel dělat hloubky tohodle typu.

    • 17.10.2020  21:09

    Dokud člověk neprokoukne klíč a herectví toho kluka, je to tak silné, že to připomene Antonioniho.

    • 11.9.2020  08:42

    ...nešlo to. Ten patos, ta vychcíplost. Tohle je regio kino z Belgie. Jeden postřeh: na konci Les rendez-vous d’Anna zpívá Aurore Clément a capella Piafku. Tady na začátku zpívá Nina Ave Verum Corpus od Mozarta. První zpívá neuměle, druhá taky, druhá má být asi synonymem nevinnosti, první byla spíš metaforou hořkého poznání. Nina zpívá Ave Verum trochu jak muzikál. Stejný prvek, dva výsledky.

    • 9.9.2020  21:15
    Loučení (1983)

    Je to zas jako u Ty a já - film je tak dokonalý, až se mění v kýč. A je to zas jako u Jdi a dívej se: pro efektní záběr neváhá Klimov ničit živou bytost. Kýč je to zejména propagandou a polaritou duchovna - je to podobné Tarkovského emigrantským filmům, jeho patosu - ovšem: Rusové! Zajímalo by mě, jak by některé ženské scény pojala Šepiťko. Neskutečný Šnitke v muzice..

    • 1.9.2020  23:32
    Tenet (2020)
    *

    Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec mě bavil víc - tady z toho vykradli tu ženskou a celý její vztah. Tancující trpajzlík ve Twin Peaks měl v těch dvou minutách co mu byly určené víc spirituálního přesahu než dvě a půl hodiny tohoto. A Happy end měl při stejné technologii o 50 let předtím víc vtipu i děje. Chvílemi tu byla dobrá hudba, efekty samozřejmě ohlušivé. Amerika točí o zlatě a o způsobech mučení či zabíjení. To přebije většinou vše ostatní.

    • 5.8.2020  22:21

    Vždycky mě tu dovedou překvapit nízká a vysoká hodnocení těch kterých filmů. "Nebuď smutný" mi přijde dnes přinejmenším do své půlky velmi nestravitelný, naivistický film, a přesto si tu stojí, jak si stojí. Všechny ty pánské kvodlibety, které zní napříč filmem jsou krom trapnosti velmi dobře zkomponované, zazpívané a zahrané a srší z nich čistota, prostota a radost z jednoduchého bytí. Ale pusťte to dnešnímu divákovi zvyklému na Christophera Nolana a vysměje se vám. Zrovna tak dnešní Gruzie bude podle mě na hony vzdálena portrétu této idyly. Čiaureli je skvělá - jiskrná, temperamentní, radostná - bytostná herečka! Připomíná mi trochu Annu Magnani, ale zde je mladší a i její esprit je lehčí. Druhá půlka s řidčím množstvím podivných šaškeců připomíná silně Paradžanova a Jakubiska - to je ten pramen. Kančeliho hudba je zvlášť ke konci geniální.

    • 31.7.2020  22:41

    Je to trochu lesbické travesti. Nic proti - z toho stylu roste i dramaturgie leckterého Fassbindera a Ulrike Ottinger. Je to bohužel ještě nespojité - otevřená forma. A tedy jsou to spíš takové jak kdyby živé obrazy, feérie, v horších momentech revue. Občas i bizarně pokleslá - Schroeter miloval operu, velké líčení, velké kašírované city, grimasy a gesta. Pokud ale otvírá ústa zrovna nějaká přelíčená ochechule mimo záznam zpěv, projevuje se naplno povrchnost režisérovy exaltované diskošky. Estétství toho druhu znám z Paradžanovových Kyjevských fresek, občas z nějakého Passoliniho, v tom filmovém Genetovi to taky bylo - v jeho vlastním filmu o věznici s milenci přes zeď. Má to i Chytilová v Ovoce stromů... Tam je to ale vtipnější a dynamičtější - i když scénář děravej. A dalo by se jmenovat dál. Durasová, ale i Warhol. Ta statičnost a nefilmovost patří k trendu té doby. Fluxus. Schroeter byl v tomhle radikálnější než Fassbinder, inklinuje to spíš k nějakému podivnému dokumentu o tvářích, snad k performativnímu dokumentu, k Akermanové, nevím. Vychází to taky hodně z němého filmu. Záživné ani silné to už dnes až na nějaké konkrétní minuty fakt není.

    • 27.6.2020  11:22

    Před nedávnem jsem absolvoval film Pirosmani - rovněž o podivuhodném umělci stojícím stranou proudu. Jestli to bylo osobností samotného malíře, zemí vzniku anebo fakt režií a zpracováním, to si nejsem jistý, ale oproti čistotě, kterou Pirosmani doslova zářil, je v Csontvárym mnohem víc disharmonických tónů a tezovitosti. Oba filmy přitom pracují s klišé "geniální jedinec kontra nechápající svět okolo". Huszárik si tvar ztížil rovinou, v níž nesympatický hlavní představitel hraje sama sebe v současnosti. Možná to naplňuje podstatu Csontváryho schizofrenie (ostatně je tu ještě jeden "druhý"), ale nefungovalo mi to příliš. Bylo to polopatické, přepatetizované. Panoptikální scény ve filmu připomínají Hasovo Sanatorium na věčnosti - sedmdesátky. Jsou tu cesty, sny, vize i pochybná (prý reálná) a hysterická kázání. Ani jedna z figur nevzbuzuje chuť ztotožnit se s ní. A to ve mně přitom samotné Csontvárovy obrazy vzbuzují - chuť je proniknout, dozvědět se PROČ - takže asi chyba. Hlavní představitel je ve filmu chvíli Faustem hledajícím v pustině, chvíli ztroskotancem na břehu anebo na útesu (to "mlčení" uměl ale Bergman prostě líp), pak zas cynickým bouřlivákem - většinou ale vychází prostě jako hysterický opičák, který má za to, že je mu vše dovoleno a nehodlá platit účty. Vědomí vlastní nadřazenosti a mužský šovinismus sympatie nebudí. V momentech, kdy jde ve filmu o kontemplaci, je výraz i přes zajímavou hudbu slabší. V Pirosmanim byla hudebně jednoznačnou výhodou folklorní zakotvenost. Modernismus v hudbě tady vzbuzuje spíš pocit odtažitého akademického chladu. Nejsilnější pro mě ve filmu byly asi autentické záběry z ústavu pro postižené, ale tam to zas vzbuzovalo otázku po etičnosti a oprávněnosti - natáčet před klecovanou paní milostnou scénu je ekl. Malířův svět je prostě velmi rozporný, má nakročeno, je velmi složitý, ale předchozí Huszárikův Szindbád mě ve své snazší klenbě a s ní i určité prostotě vzal víc.

    • 20.6.2020  14:04

    A zas ještě jeden A bout a souffle anebo Kak budem mrtav i beo. A trochu Tati a trochu Passer. Bylo to ve vzduchu. A diky vlivu Tatiho je to krasne ciste kino. Celé je to plné překrásné hudby nořící se z ruchů a zpět do nich - Hollywood se může jít se svými odrhovačkami schovat. Tarkovskij tenhle způsob zacházení se zvukem používal taky - asi to byla v SSSR norma. Film sám je takové divadlo světa - scénář zjevně vědomě prochází všemi možnými i nemožnými prostředími života, aby s nimi hrdinu konfrontoval. A samozřejmě jsou tu velké téma ženy. Gruzínky jako gazely, s řasami na tři prsty. A všem těm prostředím opět vévodí hudba - v té je Gija "doma", byť ten orchestr hraje provinčně strašlivě. Překrásné jsou staré gruzínské mužské sbory i ta tetička co zpívá naprosto přirozeně tklivé místní šansony - z toho dýchne, co za ráj mohla být kdysi Gruzie se svým vínem a pomalým tempem. Vtipné je cameo dirigenta Džansuga Kachidzeho a patrně i skladatele Giji Kančeliho - toho jsem ve filmu přímo neviděl, ale v titulcích na Imdb je V. Kancheli. To je jak když v O slavnosti a hostech hraje Jan Klusák. Étos toho mi připomněl Hesseho Knulpa - lze být na světě proto, abychom se s co nejlepší snahou pokoušeli těšit druhé (a to i za cenu bolavého). Jednu hvězdu dolů kvůli tomu jak to zestárlo.

    • 15.6.2020  08:39

    Nechápal jsem, kde se tohle zjevení vzalo - je to řemeslně nadmíru povedené. A teď jsem viděl Kadárova Obžalovaného a došlo mi to: na tom se Herz učil, dělal tam asáka režie. A tady jen přidal trochu své vrozené panoptikálnosti. Nadějný debut!

    • 7.6.2020  22:41

    Techiné točí příliš často. Někdy jsou pak jeho počiny jako lehoučká salónní hudba v závěru tohoto filmu. A to i přesto, že je to bolavé téma. Dvakrát se mi během sledováni vybavil Lynčův Mulholland drive - tam je téma požírací jednostranné lásky zachyceno syrověji, silněji - i s tou touhou nemilovaného ZMIZET.

    • 7.6.2020  12:13

    Jako puberťáka mě fascinovala estetika padesátek v tom a taky dobře citelná exekutivnost mocných vůči snadné překážce. Česky vyšla i předloha od Ericha Kubyho.

    • 4.6.2020  15:21

    Překrásně nasnímaný, pozoruhodně zrežírovaný film. Jestli byli představitelé neherci, pak klobouk dolů. Evokovalo mi to řadu věcí - přes Mrazíka a Sensuelu (často je to tak nějak krvavě groteskní) až k Zpěvu o Jimmiem Blacksmithovi - což je příliš vzdálené, ale je to také zástupce jakéhosi etnokina, které jinak zmapované nemám. A znovu záběrování: jakási poetizující věcnost scén (tanec na louce) mi zase připomněla mého oblíbeného An Angel at My Table.

    • 26.5.2020  22:03
    Slzy padaly (1982)
    *****

    Strašně nepříjemný film s naprosto neuvěřitelnou hudební stopou. Za tu o hvězdu či dvě víc do plného počtu.

<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14