garmon

garmon

evžen bakule

Česko
cinephil anarchique


23 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
    • 12.4.2019  22:35

    Greenaway už leď točí takřka jen pro přeprodejce umění: kurátory, dramaturgy, historiky... Všechny ty, kteří nejlíp vědí, "jak by mělo současné umění vypadat." Odpovídá tomu forma i bezvýrazné obsahy. Sympatické je, že se usilovně snaží překročit vlastní stín. Film má skvělý střih a je to i o něco menší plast než poslední režisérovy opusy. Kašírka a podivná umělost z něj ale čouhá i tak. A k tomu zní the best of Prokofjev: když člověk jen trochu vidí pod povrch toho lesklého designu (čti: má o něco větší povědomí o Prokofjevovi než rejža), nepůsobí to najednou o moc hlouběji, než nějaký prostřední hraný dokument - hladký nablýskaný povrch, mistrovská technologie, konec. A: na západě by neměli točit o Rusech, dopadá to vždycky trochu jako Doktor Živago: přefinancované akademické nic. Greenaway je navíc léta otravně didaktický: všechna ta jména a kontexty jsou jak ze špatně vedené hodiny dějin umění ("a toho znáte? a toho taky? a víte co udělal tenhle s tímhle? ...a to bylo, když tenhle potkal tohodle" - historky z "natáčení" se vrství, aniž by vypovídaly víc, než že autor zná hodně jmen) - odkazy, neautenticita, zprostředkovanost, které opravdové umělecké Dílo snadno zahrnuje a překračuje - a to i při přiznaných citacích a polystylovosti. Tohle mi pohřbilo i živelnost hlavního herce.

    • 31.3.2019  22:00

    Příběh z internátního semináře plný popisu uzurpování, nezdravosti a chybnosti církevní výchovy. Řemeslně čistá práce, etikou jednoznačně stojící za normalitou a možností svobodného vývoje mladého člověka bez křivení církevními dogmaty.

    • 29.3.2019  00:13

    Po letech jsem si Tichou dohodu dal, je velmi silná. I přes nešikovnosti, nedotaženosti nového jazyka, kterými jak píše Tsunami možná Kazan sám sobě ukazoval, že na to ještě má. Připomnělo mi to Hasovo Sanatorium na věčnosti: hledání otce a s ním sama sebe. A jedno jestli Žida anebo Řeka. Moc krásný happy end. Nádherná hudba! Přenádherná Faye i Kirkovy oči.

    • 15.3.2019  22:23
    Sousedi (2014)
    ***

    Serie bizár skečů. Připomíná to trochu Delikatesy, trochu Kolského, morální neklid je v tom převrácený do šklebu. Trochu to poetikou připomíná i české Knoflíkáře - a s tím už se mi vezl ten pocit, tehdy zfanfrněli celé Česko, aby bylo do roka a do dne pomalu každému trapně se k tomu vracet. Příliš snadné. Bohužel.

    • 5.3.2019  11:08

    Něco jako Kouř, ale bez muziky a drajvu Sklepa. Bláhová je skvělá a film je výtečně nasnímaný. O nic velkého nejde, ale je to zábavné a není to hloupě napsané.

    • 28.2.2019  21:27

    Vůbec mi nevadí ta propagandistická třetina, ani velkoruský patos. Kdyby byl aspoň každý třetí film takhle neskutečně nabušený co se kamery a sdělení týče!

    • 21.2.2019  21:45
    Buzíci (1974)
    ***

    Neurazilo. Rozhodně zábavnější než Svěrákova Jízda! Sexualita je v tom dodnes aktuálně veselá-).

    • 20.2.2019  18:28

    Lars studoval v posledních dvaceti letech trochu dějiny umění a chce, aby to bylo poznat. Bohužel chce být i hluboký a zábavný a chce aby to bylo poznat. A není. Ale uvědomuje si to. Inženýr.

    • 19.2.2019  21:42

    Zatím můj nejslabší Techiné. Pryč bylo tempo, přesnost úhybu k jinému žánru, pryč byla až na závěrečnou scénu manýristická kamera (spíš v ní bylo vidět pár chybek), pryč byla atmosféra - přišel jsem si chvílemi jako ve venezuelské telenovele. Nevinní jsou filmem velmi francouzským ve smyslu špatného Truffauta a pokleslé Vardové, Resnaise anebo i Rivetta. Philippe Sarde obšlehl hudební téma z 18. století a točil ho pořád dokola, i režie mi přišla taková, jakoby to už Techiné chtěl mít z krku. Vždycky se mi v takových chvílích vybaví režiséři typu naší Chytilové, která bojovala, aby mohla natočit dva filmy za desetiletí - holt Francie je bohatší...

    • 5.2.2019  15:53
    Stroszek (1977)
    ***

    Už jsem pár Herzogů viděl a nemůžu mu pořád přijít na chuť - možná, jak tu zmiňuje uživatel StaryMech, je to v absenci "citové naléhavosti, otevřenosti a důslednosti" oproti Fassbinderovi a Schroeterovi a Wendersovi. Tedy: důslednost bych vynechal, není vlastní ani jednomu z nich. U Herzoga opakovaně shledávám akcent na opravdovost, na hraniční prožitek, na nehledanost, ale s nimi mi o to víc nesedí jeho stylizovanost - ať už je žánrová anebo dramaturgická. Je to jako kdyby skrz cinema verité zachycoval divadlo. Často se to šine od scény ke scéně. A k tomu to divadlo zachycuje stylově i řemeslně nepřesně. Fassbinder tohle jednoduše řeší manýrismem obecně, Schroeter taky. Nejblíž vidím Stroszka Wendersovi a základní zápletka Paříž-Texas je ostatně Stroszkovi hodně podobná. Co je na Herzogovi sympatické je jeho soucitnost. Zas mi ale nehraje ve všech aspektech - když nejde o dokumentární záběry, je hodně stylizovaná a tím zjednodušovaná: zlí jsou příliš zlí a hodní příliš hodní. Dovedu si představit, že je Herzog cosi jako gnostik, který zachycuje přímé dojmy z transcendence způsobem, který je mu vlastní, beze strachu o styl, bez snahy o čistotu - v tom by se asi Fassbinderovi blížil nejvíc. Některé scény ve Stroszkovi evokují až jakousi videoinstalaci - třeba zrovna závěrečná. Blíží se i Lynchovi. Jinak ale pořád váhám - není tu pohyb, je tu jen rámec...

    • 19.1.2019  23:02
    Schůzka (1985)
    *****

    První půlka filmu je neskutečná. Rychlá, vyvádějící každým dalším okamžikem z zažitých očekávání a příběhových klišé. Tady je vidět, co si brala druhá francouzská "nová vlna" z Rivetta a čím ji obdaroval Żulawski... To sebezničující zmatení zažil asi skoro každý... Poslední třetina filmu je smířlivější, pomalejší, ale ani ona nenechává na pochybách, že Techiné nehodlá vyprávět v zažitých rámcích. Kdyby tak někdo točil v Česku! Pořád mi při pohledu na Binoche znělo, jak si nesedla s Akerman - "uvnitř je jako led", řekla o ní Chantal...

    • 7.1.2019  20:28
    Oči černé (1987)
    **

    Měl jsem problém s kašírovaností a schématičností tohoto koprodukčního produktu. Nejživější - ale ne moc zábavné - mi dlouho přišly jen scény z Itálie - jako od Viscontiho. Michalkovův smysl pro úchvatné dryjáčnictví, jak jej znám z Příbuzenstva a Urgy, dostal příležitost až ve scénách z Ruska, ale tam mi je na konci přebili nepatřičně filmoví omdesátkově pouťáčtí cikáni v krajině nad ránem. Ty jsem fakt ne a nezbaštil. Koprodukčnost a filmový přeprodej národních artiklů mi už pak zpětně osvětlil i diskomfort z lázeňských scén prve: když se začne v díle uvažovat v povšechných charakteristikách (italská pěvkyně, lázeňský život, ruská duše), klepe na dveře nechtěný kýč. Krásných bylo první deset sekund tématu hudby. Krásná byla scéna po milostné noci s pláčem a také scéna v kurníku. Tím mi to končí. Končalovskij mi přijde jako lepší filmař.

    • 24.12.2018  22:46

    Zatím nejsilnější Techiné pro mě byly Děti noci a Barocco. Divoké rákosí dost ztrácí v lyrizující poslední třetině tempo. Tam se Techiného polystyl a postmoderní fragmentárnost stává pastorální a bez napětí. Na druhou stranu díky bohu, že aspoň francouzské filmy o mladých nemusí být vždy členěny dvěma, třemi mrtvolami s ksichty rozcupovanými údery heveru anebo benzínem podpálenými sídly institucí. Techiné mě vždy překvapuje dokonale do sebe zapadající zkratkou střihové skladby a uhýbáním žánrových klišé. Zde se nicméně občas dostává do blízkosti retro filmů typu Louise Malla, ale i řady opusů našeho Kachyni či v té nižší variantě mladého Svěráka či Hřebejka.

    • 21.11.2018  20:39

    metaforicky bych tohle vyjádřil obrazem, kdy má samec od prasete asi litr a půl spermatu, ale nemá v něm spermií víc, než jiný živočišný druh v deseti mililitrech

    • 19.11.2018  22:10
    Brémská svoboda (TV film) (1972)
    *****

    Herecký koncert Margit Carstensen.

    • 1.11.2018  17:57

    Brilantni studie narcismu v oidipovskem komplexu!

    • 26.9.2018  16:27
    Rio das Mortes (TV film) (1971)
    ****

    Krásně hippiesácký Fassbinder. Občas si má matka dělá srandu z antisemitismu a hlásí "to jsem zase viděla KRÁSNÉHO Žida!" - i zde by se to dalo použít - Fassbinder je mimo kategorie; je to úkaz, fenomén. Film je stupidní, zdlouhavý, ale potěšení z vyprávění, z hraní, ze štelování kamery, z hudby a z celkového uspořádávání je tak zjevné, že se nedivím ani Schygulle, že byla opakovaně ochotná hrát nahé trubky. Kde je ta doba?

    • 24.9.2018  18:09
    Sweetie (1989)
    ***

    Nádherně nasnímané, velmi dobří a moc hezcí herci. Na začátku filmu jsem si říkal "kruci, tohle bude sakra silná záležitost" - dodnes naprosto nezestárlá estetika, trochu té magie, opět - kamera, kamera, kamera!, odkaz na Vardové Cléo a s ní na to nejlepší ženské kino. Pak se to ale začalo rozkládat ve víceméně zařaditelné postupy amerického nezávislého filmu - připomínalo mi to Gummo, možná Lynchova Alvina Straighta, Malou Miss Sunshine - předpokládám, že takových filmů jsou desítky. Bohužel se to nakonec stočilo k pouhé anekdotě - věci, které mě zajímaly šly stranou a i když si svou tumpachovost G. Lemon užívala, nešlo z toho dostat víc. Následující Anděl u mého stolu už je o dvě třídy výš.

    • 20.9.2018  22:21

    Citlivé, dokonalé, výpravné, ženské, mnohovrstevnaté, opravdové.

    • 18.9.2018  23:00
    Dirigent (1980)
    ***

    Dirigent mě od začátku zklamával – záběry z New Yorku, tak filmové, tak, ehm záběrové… A to ačkoliv Wajdu sedmdesátek mám rád. Myslím, že tu jeho „brand“ výrazně převýšil morál – film s „hvězdou“; o pár let později Depardieu. Průmysl. Ale v Dyrigentovi mi vadilo především to, jak ploše nastavené je samotné zobrazování uměleckého světa: génius versus průměrnost. „Oddanost“ versus facha. Opět „amadeovsky“ ploché, zjednodušující, a ve výsledku i nepravdivé střetnutí „toho geniálního“ a toho „ubohého, nedostačujícího, netalentovaného, neschopného“ (čti rovněž amorálního, žárlivého, zlého). A – už volba „Osudové“ coby ústřední hudební náplně je podle mě nešťastná: hází zápletku zas o hodně blíž „eventovému“ pohledu průměrného na tenhle „vznešený“ svět (jdeme se obléct a na koncert „vážné“ hudby, který k nám sice moc nemluví, ale jsme ochotni si nechat „domluvit“ těmi vzdělanějšími a ušlechtilými: že je to TO, protože – protože?). Protože „se to často hraje“, portfolia dirigentů jsou toho plná, protože se to vydává (protože tomu nerozumíme?) Anebo tak něco… - protože to má marketing. Pathos místo éthosu. Wajda nechtěně ukazuje, co je dodnes onen „event“: lidi jdou na jméno, nikoliv na hudbu. Film je přitom esteticky dokonalý – už jen ty Jandaové brejle-). Fellini se zkouškou orchestru byl i pro svůj vtip mnohem plastičtější. Vidím tenhle film jako první Wajdův nákrok k západní produkci, která mě u něj nebavila ani v Dantonovi, ani v Běsech. A k didaktičnosti, která mi otrávila většinu jeho pozdního díla.

    • 7.9.2018  22:36

    Je to dokonalý kýč - mistrný ve stylu, technických prostředcích a ke všemu ještě s éthosem. Dá se na to dodnes dívat, ba jsem párkrát vybouchl smíchy. Fassbinderův Angst essen Seele auf je na Sirkovi esteticky nezávislý, mnohem vice ho připomíná třeba Martha.

    • 30.8.2018  14:55

    Politické filmy s trendy herečkami hrozně stárnou-(.

    • 28.8.2018  09:54

    Tiché světlo jako mix Bergmanna a Dreyera (u něj hlavně interiéry – jsou jak ze Slova), námět jak z Vardové Štěstí, pocit ze „světa“ jak v Trierově Prolomit vlny, příroda jak z Tarkovského – tedy: „už viděno“ – není to nic zbrusu nového, nová je pouze kamera, nádherná, nové je vedení naturščiků. Reygadas není myslím jen festivalová bublina. Zajímalo by mě, jak by se doplnilo jeho občas zpomalené upřílišněné duc-hovno s tím naspeedovaným nafoukaným snobem Gasparem Noem (který se ve svých lepších kouscích dostává k témuž skrz špínu města a rychlosti) – kdyby si pánové třeba rozdělili film po scénách, aby z toho nebyla jen estétská snobárna. Velmi silné 3.

    • 22.8.2018  11:28

    Spíš 2a1/2* - není to tak otravné jako Akermanové vážně míněné koncepty, ale koukat se na to stejně moc nedá. Jde o kamerové zkoušky na její o tři roky později realizovaný muzikál Golden eighties - člověku dojde, co znamená prosadit filmový projekt. Scény jsou nekompletní, zpřeházené, herci často čtou text a mnohokrát jej vracejí, kamera statická, opakují se i starší Akermanové fórky (sólo zpěv měl už raný Godard). Připomíná to i mnohem říznější Formanův konkurz. V druhé půlce vidíme aspoň tři celistvější scénky z muzikálu a mně došlo, jaká ztráta pro něj byl odchod Aurore Clément z projektu a jaká výhra výměna Magali Noël. Vtipné je sledovat samotnou lesbickou Akerman, jak si při zkouškách hapticky užívá krásné ženy okolo. O ně tu totiž hlavně jde. Někdo tu už psal, že Akermanové nevyrovnaná tvorba ve svém úhrnu vypovídá i o osudu filmového režiséra naší doby - se všemi nápřahy, ústupky i přešlapy.

    • 20.8.2018  22:03

    Tohle je pro mě už přesně přes čáru: konceptualismus k nekoukání. Respektive příliš snadné - je to ten “stroj na dílo” - stačí jeden nápad a máte film. Akerman sice přidává k chladu a odcizenosti obrazů ženskou a domáckou něhu, ale celek totálně uspává. Riziko hypnotického, hranice filmu a vůbec umění po fluxusu. A kdybych byl zlý ještě trochu, vidím v tom i přizpůsobivost: tvůrce, který dělá to, co se zrovna nosí - v sedmdesátkách koncept, ke konci devadesátek romantické komedošky. Pro mě děsná nuda. K proklikání.

    • 10.8.2018  18:30

    Zajímavý mix devadesátkové anarchie, osmdesátkového novovlnění a motivů dvojenectví, odrazů a magie. Příjemně nezávazná vztahovka s potemnělými akcenty. Chvílemi perfektní filmová hudba a luxusní hlavní hrdinka.

    • 15.7.2018  21:44

    Ještě Techiného tak dobře neznám, ale chvílemi jsem film trpně snášel scénu od scény. Nejsilnější mi přišel, když hovořil jen kamerou a hudbou.

    • 10.7.2018  17:55
    Nepřítel (2002)
    ***

    Jeden z těch filmů, které jsou důležité jako prevence. Bez ohledu na styl, úroveň atd. Jako metafora našeho narcismu.

    • 3.6.2018  22:50
    Sensuela (1973)
    ****

    Aki Kaurismäki v kostce. Anebo: Aki Kaurismäki se k Teuvo Tuliovi má stejně jako Fassbinder k Douglasu Sirkovi. Tohle je ale luxusní filmové řemeslo - esteticky naprosto dokonalá věc! Uvědomoval jsem si po celou dobu, jak tomuto činí geografická blízkost příbuzné klenoty jako Mrazík.

    • 29.5.2018  23:37
    Barocco (1976)
    ****

    Předobraz raného trierovsko-caraxovského novovlnění. Co přinesl Zulawski do francouzské postmoderny: exaltovaný polyžánr s manýrou úplně všude - od barevného plánu, přes scénář po herectví. Nádherná hudba.

<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace