garmon

Téma samotné je na plný počet. Zpracování vlastně taky – jde z toho velké zklidnění, Birkinka je samo manýristická, hraje nejčastěji samu sebe, ale některé momenty má velmi silné – pláč nad zapomínáním, bolavé připomenutí Resnaise v tomto. Výtvarná stránka je taky překrásná, upomene na Štěstí. Jsou tu veselé a moudré babičky jako v Bez střechy a bez zákona, ale není tu žádná Mona. Jediné co mi přebývalo byl scénář: občas kostrbaté dialogy, tuctová zápletka prozrazení sblížených a její rozuzlení – dovedu si představit takovéto citové povlávání a introspekci ještě déle a hlouběji a obešel bych se vlastně bez dramat. Omrzelost, přetlučení se a silácká slova jsou dramatem samy o sobě. Mladý Demy mi pro roli přišel ještě přeci jen příliš dětský, ale to příběh posouvalo zas ještě trochu jinam – náruživost mladého kozlíka tam nebyla, spíš emoce kloučka bez mámy. Moc pěkné byly vsuvky s videohrou – Vardová byla dlouho do stáří aktuální, zajímala se o mladé lidi a jejich vášně, byla empatická a zjevně otevřená.

Nádherné kompozice! Opravdu jak kdyby rozhýbaný Cartier-Bresson. Myslím, že radektejkal trefil hřebíček na hlavičku s tou dvojlomností filmu. Nevím, nakolik Vardové s dialogy Resnais pomáhal, ale rovina milenců je opravdu jak z Loni v Marienbadu. A podepisuju i Dionysovu chválu jejich dialogů. Na mysl mi přišel ve frankofonní (Tanner to má taky) kultuře staletí opakovaně se navracející aspekt ušlechtilého klasicismu anebo rovnou racinovského dramatu – ti dva tady jsou vybraní jak z maleb Fernanda Légera (anebo jsou jak vlysy z Paláce Adria v Práglu) – anebo jsou rovnou jak ony sochy z parku v Marienbadu. A kamera to ví a porovnává detaily jejich tváří. A Varda to ví taky a nechává je slavnostně deklamovat dialog jak poesii (tohle uměla skvěle Durasová ve svých scénářích a hrách). Film to tím výrazně odloučí od vnější dramatičnosti a místo třesení se o budoucnost milenců sledujeme zpovzdálí jak kdyby stélu anebo vlys fenomén partnerské krize. A k tomu se přidává druhá rovina, ve které vidím jasnou inspiraci Rossellinim (závěr je jak z Cesty po Itálii). Zajímavé pro mě bylo, co z toho všeho rozvíjela Varda dál – Cléo je silně godardovsko-truffautovská, až Štěstí si z Pointe courte bere záběrování a Bytosti zase prostředí. Dramaturgii už pak měla Varda jinou – mnohem osobitější a uvolněnější. Možná je tu patrný smysl pro dějovou zkratku. Hudba v Pointe courte je taky takový podivný neoklasicismus auricovsko-milhaudovského ladění. Tohle se psalo, když už se nechtělo přiznat, že jsme neoklasici – má to náš Klusák v Jirešově Křiku, je toho všude spousta.

Tohle je jeden z nejpoctivějších, nejryzejších filmů, které jsem za poslední rok viděl. Je celý o Lásce, je naplněný humorem a je postavený na kýči: jako by se autor předem vzdal složky, které dílo dělá dobrým a stavěl jeho kvality všude jinde. Připomíná to Fassbindera (Strach jíst duše byl o stařeně a koníkovi), natolik je to neústupné a přitom pokleslé: pokleslá je práce s barvami (kamera je úžasná!), celé ustrojení – vždyť jde jen o románek jak z harlekýnek. A přitom je v tom všem víc étosu než v různých moralitách vysokého stylu.

Pěkných pár záběrů z ručky na dvorec.

Film je rozkročený mezi společenskou stránkou zápletky, která dávno vybledla a stránkou citovou, či lépe etickou. Už jen vymotat se správně po komunisticku ideologicky z takovéhoto rozhození figur musel být oříšek. Solovjov byl zjevně schopný produkovat v Moskvě, tak ve Střední Asii, a právě tak i v escobarovské Kolumbii a to víceméně o čemkoliv. Němci, Američané i Kolumbijci tu hovoří rusky a jako mezihry jsou použity dokumentární záběry z války. Podobně jako v dalších S. opusech, nese se vyprávění ve velkorusky rozmáchlé formě, vysoce elegantním podání a povlovně plynoucím epickém tempu. Plus je prosáknuté láskou k Drubič – momenty s ní jsou ve filmu ty nejsilnější. Pořád nemám jasno, kde má původ specifikum Solovjovova jazyka: virtuóznost záběrování, dokonalost formy. Jasně: ruská škola, kusy z toho stylu jsou jak kdyby z Nové vlny, ale on pak čuchal i tu Novou vlnu osmdesátek – byť generačně starší, má v sobě prvky neobaroka, takového toho manýrismu, akermanovské redukce, u něj tedy maximalizované zbytněním formy. Snad že Američani? Jednou tomu přijdu na kloub. Tady to dech nabírá při záletech toho „zmatkonoše“ – vlastně je v něčem podobný hrdinovi z rumunského Glissanda: ženy okolo něj jsou outsiderky, ničí je. Zbytek je poněkud Anděl s ďáblem v těle anebo Mefisto a tahle osmdesátková retro kinematografie. Občas trochu kýče. Charakteristika Filmového přehledu tu celkem odpovídá, jen je to baron B. K. Asi kafkovská aluze.

Willow Springs je ještě poloamatérský: Schroeter stál za kamerou, jednou rukou snímal zvuk, kostýmy dělala Montezuma. Zvuk je samo příšerný, občas někdo uteče ze záběru (a občas se někomu vyškrábne z náruče kočička: ale on zaujatou pózu udrží až do konce záběru i bez ní, cheche) – to jsou sice jen technické parametry, ale je to celé ještě takové syrové a hovězí; kýč je opravdu kýč, neumětelství a vyprázdněnost je ještě nešikovností a prázdnem. Na začátku slyšíme známou árii Mignon z Thomasovy opery (ale tu zpívala i Aťka Janoušková v Benefici profesora Alexandra a Barbary de Anatolia) a pak už to jede –- tadáááá – pěkně árie za árií, písnička za písničkou, slzavá věta z houslového koncertu za slzavou větou z jiného koncertu – přesně tak, jak to Schroeter dělal celou svou kariéru. Představte si, že seženete štědrý grant, vezmete pár svých (buzních) kamošek, absurdně je nalíčíte, pěkně je obléknete (prohoďte si adjektiva), a namísto toho co jste slíbili grantové komisi původně dělat (bylo to tuším cosi o Warholovi a Marylin – Marylin's Dream byl původní název), začnete z plezíru točit home video někde mezi detektivkou a psychodramatem – Manson vraždil pár let před tímto a Wernerem to hnulo. Dobrodrůžo to určitě bylo. Zajímavé pro mě bylo, že ke konci začaly obrazy nabývat té krásy, kterou znám z jeho profi filmů. Rychle se učil a měl vizi. V tomhle filmu si zkoušel celky a ke konci i svícení.

Vrcholně estetizované a tedy perfektně natočené drama střihu Antonioniho anebo Hirošima, má lásko. A s těmi vraky lodí všude okolo asi i poučené Bergmanem. Sranda, Persona vzniklá v témž roce taky využívá ženské ruce. Takže: citové hry lidí, zápletky založené na manipulaci a zneužívání převahy jednoho nad druhým. Esteticky dokonalé, poučené existenciální částí Nové vlny. Pocit je tísnivý, to znám z vícera japonských filmů šedesátek, napadá mě Písečná žena anebo Záznam o japonském hmyzu. Japonci vždy tendovali k redukci, věci se opakují, děje se toho málo a i to je podané spíš introspektivně. Překrásná hudba – série s hiáty ve dvou flétnách, prolínání anebo se motá jen jedna a bourdon je v druhé z fléten v nízké poloze. A pak přebere motiv harfa a jako barevná skvrna se nahoře objeví smyčce. Bohužel to jede dokola snad 30x a pak už to je nejen tísnivé, ale i obehrané. Obecně nesleduju Japonce snadno, na tomto si uvědomuju i svou dlouhodobou únavu z nové vlny, z její modernistické čistoty prostředků – ve 14 letech by mě bylo toto sebralo totálně. Perfektních posledních pět minut, za ně zvyšuju na 4.

Dobře natočený, trochu příliš cudný, chladný a unaveně působící film s hvězdným obsazením skvělých evropských herců o věčném střetu dobra, víry a pokroku s tmářstvím. Volonté je v projevu občas podobný Haničincovi, snad blízkost k různým retro filmům v nichž hrával to snad může některé zdejší recenzenty posouvat k hejtování. Řekl bych ale, že je to velmi poctivá filmařina, samozřejmě s výhradou akčních scén, krvavých vražd, údů a obnažených ňader. Podobnou atmosféru má film Mariken van Nieumeghen a možná i nějaké ty pohádky od Herze. V něčem podobná byla Hrdinská protivenství Baltazara Kobera od W. J. Hase. Zajímavé je, jak je po 35 letech rozpoznatelné, kdy jde děj záběr od záběru („nyní točíme odchod alchymisty ulicí, prosím paní s košíkem rychleji a Gian Maria se otočí a zamračí“), a kdy to režiséra opravdu baví. Rád jsem viděl čarodějnici Karinu – bylo jí už 48 let a z mrkací panny se už posunula. Její role je malá, ale svědčí jí: ženská krása ještě byla vidět – Delvaux pro ni měl smysl. Devreese opět skvělá hudba – v době rozvinuté elektroakustiky, postseriality či minimalismu snad poněkud nečasová, stále ale nepůsobící starobně. Zajímavě nasnímaný je závěr - tady se Delvaux ještě jednou vrátil k určujícímu instrumentu Muže s oholenou lebkou a byl tu podobně neunavený, posedlý a silný.

...uf. Výživný kousek, fakt jen na čas nastuzenosti, kdy se nedá nic jiného. Anebo pro skalní fanoušky. Nejvíc mi to připomnělo Ottingerové Madame X – Eine absolute Herrscherin, ale uvědomil jsem si na tom i spojnici s Mazací hlavou, s Rivettem a s Warholem (bogajego) a s Duras a s Greenawayem – u něj s počátky ve The Falls a samosebou s chladným anglosaským konceptualismem – to u Schroetera tak patrné není, spíš je to performance a queer cinema. Kámoš koukal se mnou a shrnul režisérské poznámky pro celý fim do vět: „Tahle ať dál brečí! …a hodně kytek! – všude kytky!!!“ Prošel jsem si v duchu všechny části tetralogie a udělal průměr: První, španělská část Na Kubě, 1949 je snad za jedinou hvězdu: je k nepřečkání. Je to celé „Carmen“, přišel jsem si, že jsou tam Carmen všichni – páně režisérova operácká diskoška tu frčí naplno. Snad to není tak totálně bez děje jako Der Tod der Maria Malibran, ale musíte si počkat. Kralují tu Montezuma a Ellen Umlauf, která je hyperošklivá a sešlá, a přitom to musela být překrásná žena – alkohol, drogy? Je to pomalé, trapné, chtěné – chtěně trapné a pomalé. Hodně jsme se nasmáli. Sebeparodické melodrama. Je to nejdelší část, má přes hodinu a když vydržíte toto, už to vydržíte. Herci tu deklamují do předem namluveného pásu, takže jsou to postsynchrony naopak a vlastně je to celé travesti show. Druhá, Neznámá hodina s podtitulem Drama na kolejích je ve francouzštině a je to tak za 2 a ½. Ferréol je tu pěkně vypasená, evokuje mi dávnou „blbou Růžu“ z klipu Tří sester. Ferréol ale mohu a vlastně se mi líbila tak trochu neorealistická atmosféra i sevřenost. Travesti je to stále. Montezuma je tu za kurvu a máti Ferréol je vybraná z rolí, které pro Fassbindera hrávala Irm Hermann – odporná hausfrau. Třetí část, Zlomené srdce, dal bych 3 hvězdy, je to nedějové, ale najednou jsou obrazy natolik funkční, že se člověk nesměje. Je to černobílá část, skoro se tu nemluví, ale kraluje tu Bulle Ogier (nicméně Montezuma i Ferréol jí zdatně sekundují). Je to taky část se cinéma vérité – lidi na ulicích koukali, co se to děje – a že se dělo – Ferréol v strumphosen asi v Pařížu, chacha... Čtvrtá část je Zrada, je v němčině a kraluje tu Udo Kier (a Montezuma). Nového už nic moc nepřináší, dá-li se to takhle vůbec říct; dal bych max 2 hvězdy. Trošku připomíná Ovoce stromů rajských jíme, ale právě tak se to moc nehýbe. Ostatně – opět je tu páně režisérova operácká diskoška a k tomu Rossiniho Petite Messe Solenelle – krásná hudba. A k tomu tyjo břinkací orchestrion jak od Lišky – možná proto mi to tu Chytilovou evokovalo. Každopádně sedmdesátky jak mají být. Pro mě je záhadou, jak Schroeter dovedl upozadit toto „své“ a natočit koukatelné narativní filmy. Ottinger tohle neumí.

Několikrát jsem si kvůli prostředí vzpomněl na Żuławského Szamanku. Pintilie stojí mnohem pevněji nohama na zemi, ale ten důlní šmír ve stejný rok, to je zvláštní shoda náhod. Pintilie uměl mistrovsky realizovat. V těch nejlepších okamžicích mají jeho filmy tempo a humor, kterému nedovedu odolat. Jak už jsem jich pár viděl, snad dovedu analyzovat jejich ingredienci: rychlé střihy s maximálním kontrastem, pobavení nad všudypřítomným balkánským rozkladem,, nad ubohým pachtěním se pomístních mamrdů, věcně brutální sexuální scény anebo prostě lidská nahota tak samozřejmá, a přitom často deklasující, jak kdysi u Greenawaye. Răzvan Vasilescu je navíc smějící se bestie - herci obecně jsou výteční, snad v komparzech lze zahlédnout trochu nepečlivosti. Ale Pintilieho filmy někdy slábnou v okamžicích, kdy se začne brát vážně. Když odstoupí od mrazivé reflexe současné absurdity k zobecnění anebo poodejde k jinému žánru - k podobenství? Přitom je nám všechno jasné i tak... Tady film zvážní jednoduše při obavě o hrdinův život. A najednou se reliéfuje schéma desperátského detektiva, které sem přechází z amerických klasik. Neprůstřelného. Závěr nemusel být tak bouchací a mohl být vymyšlený chytřeji i bez dopovídávání. Jinak super.