garmon

Špatní herci i dobří herci. Je to navíc hodně, ehm, televizní? Hodně iritujících prvků, trochu instantní scénář, skoky v jednání postav, v jejich motivacích. Slabší tři.

Velmi zvláštní kombinace: je to festovně originální, má to neskutečnou kameru, přesto to ale není moc obrazově zajímavé, ani to nemá nikterak silný výraz. Že by to bylo tou distancí od příběhů? Možná trochu béčkovými herci? Možná nejsem práv poetiky; působí to trochu jako Fassbinder — ta low-cost výprava — jen místo společensko-politické tématiky si to libuje ve fantasmatech a mytologii. Každopádně tyhle námořnické a jiné historky o dezintegraci: připomíná to kde co, máme to všichni nějak pod kůží, ať už je to Coleridge, Der fliegende Holländer, Stevenson, Pauvre Matelot, Querelle de Brest, Rip Van Winkle anebo Bruno Ganz v Dans la ville blanche. Velmi schopná hudba, opět evokující Peera Rabena a tedy Fassbindera. Finále skvělé! Po dvou týdnech zvyšuju na pět, umí to zpětně rezonovat.

Tempově a atmosférou to trochu připomíná pozdního Schroetera anebo Requiem od Tannera. Je to unavené, trochu chladné, spekulativní, přesto to nese stín smutku odcházení a všechna nabízená řešení k tomuto jevu, který všichni projdem, jsou vzácně povznesená a mířící do tmy s gustem.. Řekl bych, že spousta textu by se dala řešit obrazem. Je to trochu upovídané. Film je navíc vesměs interiérový, scény jsou často v divadelní stylizaci. Nese to až portugalsky pomalé tempo. Zřetelná je stopa resnaisovské hravosti, možná buñuelovské subverze, film jimi ale zdaleka není naplněn. Zajímaví herci.

Souhlas s Mulosz i panem profesorem Blažejovským! Dodám pár věcí: když jsem si letos dal Sokurovovu Pohádku, všiml jsem si, že jsou k ní zjevně přidělány anglické titulky už producentem, a to patrně aby se výtvarně hodily k celku. Sokurov měl zřejmě možnost ovlivnit jejich podobu: jsou ve fontu evokujícím secesi, zaoblené stejně jako úvodní a závěrečné titulky filmu. Budiž; vzpomněl jsem si na Sokurovovu Truchlivou netečnost, kde se tahle „totalita“ toužila docílit podobně – ale byl zde obdobný, ehm, nedostatek vkusu (technologie? profesionality? stylu?)… – totiž: každý současný zápaďácký film s výtvarným názorem (za všechny Trierův Antikrist, Noeho Enter the Void, Mandincovi Divoši) disponuje vkusnějšími a lepšími nápady jak propojit vizuální a textovou stránku díla. Sokurov má k tomu náběh, ale je to náběh tvůrce, který úplně neví jak na to a ve svém okolí nemá lidi, kteří by mu pomohli. Zde v Kameni jsem toto vnímal především v rovině efektů kamery. Mají-li být ve filmu proto, aby podpořily jeho snovost, jsou příliš snadné. Prostě nějak deformuje obraz a ořízne formát. Podobně dělal v té době efekty i Jan Němec v Jméno kódu: Rubín. Asi by se dalo prostě říct, že to zestárlo, spíš to ale bylo staré už tehdy. Jako uspávadlo to nicméně funguje skvěle. Jako evokace Čechova pro mě nikterak – nikdy nebyl takhle umrlčí. Druhá věc, která mě napadá je, že když ke mně film nemluví dostatečně silným výrazem, nezajímá mě moc, když z něj není patrné, o čem je. Toto je celé konceptuální umění. Po shlédnutí Germanova Je těžké být bohem, jsem si přečetl Strugacké. Podobně i po shlédnutí Dnů zatmění od Sokurova. Oba filmy působily a byly silné. Při sledování Kamene jsem si v půlce našel review online, kdo že to ten strejda v tom baráku je. Že tam je ochočená volavka už mi bylo celkem fuk.

Jednohubka. Večerníček. 28 minut dokonalé estetiky. Trochu Twin Peaks, ale jen trochu. Chamdamomovy konstanty: šperky, woodoo, figuríny, 20. léta, glamour/drag, citace (Červený balónek!), obdarování chudého, divadlo, hlavně opera a balet. Hry s narací: jde vlastně často o němý film, tohle je ale spíš studie k Měšci bez dna, kde se to realizuje do mrtě: za postavu hovoří vypravěč mimo obraz anebo vedlejší postava atp. Svět je to uzavřený, ne vždy úplně záživný, často skoro konceptuální.

Je to opět velmi vtipné a poučené a taky totálně umělé, pokleslé a konzumní - inu, mládí. Nicméně jsem se nenudil a obrazově jsou tam velenádherná místa. A furt se lesběj; no fakt-)! Zaujalo mě, že to i s navijákem dal kamoš, který je velmi prostý a s takovýmito filmy nemá žádnou zkušenost - asi že je to popík. Trochu se pořád dohaduju, co je tak zvláštního na Elině Löwensohn - dobrá herečka podle mě není, pěkná už taky ne. Asi že Mandicovi drží na cokoliv dlouhá léta. Jinak nevím.

Tahle šílenost je něco naprosto jiného, než jsem kdy viděl (hmmm, snad leda Chrustaljove, vůz! ale v barvách – v pastelových, nečekaných barvách a malbě al fresco) – dobře to popisuje člověk, který vylepil jeden z vícera sestřihů na torrenty – „divný, camp, surrealistický, naprostý bizár … produkt cholerického temperamentu, ukrajinského nacionalistického cítění, nonkonformního ducha narušeného desetiletími sovětské stagnace … ohňostroj podivnosti. V podstatě je to B film natočený A režisérem na pokraji uměleckého zhroucení … zlomená vize.“ V Modlitbě za Mazepu je hlavním výtvarným motivem jakési leporelo anebo tabernákl: iluzivní, rozkládací prostor kulisy, tu tvořící loretu okolo hrobky, tu stan, tu drobnou skříňku – onu bulgakovskou odklápěcí lebku, z níž se pije víno na satanově hostině. Iluzivnost, prazvláštní estetika východních devadesátek. Rozhodně film ale není „nepodarek“, jak by se zde podle hodnocení mohlo zdát. Muselo to mít festovní rozpočet – Iljenko zjevně v devadesátkách netočil, protože chtěl, aby to „stálo za to“ – vzpomenu-li si na nízkorozpočtové produkce Muratovy z té doby, je to nabíledni. A oproti ní to není příliš aktuální (hmm, dobře - dnes už zase jo - Iljenko viděl nový střet s Ruskem dopředu) – je to fanfarónské, nabubřelé baroko s ambicí přesáhnout svoji dobu. Neskutečná je hlavně kamera, která se nezastaví a jde z ní hlava kolem. K ní se přidává velerychlý střih – není to klipovitost, ale ta je snad jediné, s čím to jde srovnat, tempově je to fakt fičák! A když nad tím přemýšlím dál, není to ani varianta pozdního Jakubiska po ukrajinsku, jak jsem si myslel, než jsem do toho šel: Iljenko ví, o čem točí, nejde ani za mák vstříc nějaké komerci, ani není senilní a léty strávenými po boku nějaké alfa oslice vykastrovaný anebo frigidní: Mazepa v závěru s Jefimenko v SM oblečku - to je přeci sám Iljenko a jeho věrná, poněkud zestárlá a zesprostlá hvězda! Ten film je plný krve a semene, jediná chyba, kterou bych mu vytknul je, že se potřebuje opírat o nějakou historickou skutečnost – kdyby tam tenhle povinný rámec nebyl a básnilo to třeba jako Bílý pták anebo Mavka, je to jednoznačně pět hvězd.

Velmi morbidní film, který ale ve druhé půlce přes svou tíživost a pomalost nenudil. Vlastně nebyl ani depresivní, snad jen velmi bolavý. Věrný. Realistický? Možná trochu expresionističtější, než by byla realita, ale hluboce odprožitý. Výborně napsaná i ztvárněná role pohřebačky! Po Dnech zatmění druhý Sokurov s přiznanou maketou městečka: buď neměl peníze na letecký záběr anebo je to poetika. Atmosférou či pocitem podobné Trys dienos. Rané devadesátky ve východní Evropě - doznívání new romance a punku. První půlka Žiletek se k tomu celkem dá přirovnat. I s tou Pergnerovou celkem.

"Filmy jsou opičáci, kteří mrdají svoje múzy, oslněné reflektory." Je to jen taková dílnička. Barbarella 21. věku. Něco podobného dělal teď Noe s čarodějnicemi. Ty sebezpytné komentáře jsou jak od Godarda - jen vzory jsou tu jiné.

Nádherně natočené! Němý film s ruchy, do toho nesmírně vtipný rámec vyprávění staré drag dvorní dámy. Chvílemi si to jak kdyby bere ještě z Tarkovského (snímání přírody), chvílemi i z Kurosawy (boje, pohyb osob v lese), celek je skrz dlouhé sklo jako nesatanských Osm hrozných. Specifičnost tohoto je v neuvěřitelném svícení (prasátka!) a v neevropském způsobu vedení herců – gestika je záměrně jiná, režisér se (kromě šperků, šperků, šperků) soustředí na afektovanou mimiku a přesná gesta, navíc zrychluje ty komické a zpomaluje ty, které připomínají tanec. Záběry se stále vlní, příroda je klidná jen zdánlivě. Je zářivá. A to vše podporují reálné, ale detailně sejmuté ruchy (zvuk je skvělý!), případně je to podloženo alternativně vyluzovanými ruchy na cello. Do toho jako hlavní téma zní 9. Enigma variace od Elgara – a ta zní skoro jak Musorgskij – ejhle jak se i tu prolíná Asie s Evropou. To, že je to celé Rašomon musí být dané předem stranou. Neautenticita a přejímky jsou pro Chamdamova pramenem autentického, jde o potěšení mnohokrát převyprávěného, ale jinak. Postmodernita. Škoda, že ho to nenechali natočit v osmdesátkách, byl by aktuální. Nabízí se srovnání s jiným magicko-realistickým dílem: Ortesové Žalostícím stehlíkem, kde ve stylu Stendhala vznikají stále nové přepisy motivací, které z lineárního příběhu za chvíli udělají psychedelický multipříběh, v němž jde naprosto o jiné, mnohem podstatnější věci, než je syžet. Trošku to taky připomíná pohádky madame d'Aulnoy, v nichž "řemeslná hodnota šperků mnohonásobně převyšuje brilianty i zlato, z nichž jsou vyrobeny".