garmon

Vše je krásně barevné, vyrobené do hladka a dokroužené Lubtchanskym v ranku Iosselianiho stylu; jen mi tentokrát ta galerie typů, přehlídka padesátníků poznavších pravý smysl života a s nimi i víceméně soustavné přitakání lidské rase, jejím (zlo)zvykům, stereotypům i půvabům, přišla už trochu očekávatelná. Když jsem porovnával s Podzimními zahradami, našel jsem v některých scénách (camea) tu souvislost, že se Otar prostě už chtěl jenom sám pobavit. Větší smysl to nemá. Nu což. Ale Milenci luny, mnohem nedokonalejší film, ti mě vzrušovali víc.

Moc se to nedá. Není to dobře natočené, ani to není vtipné. Lámu nad Dayanem hůl, Život podle Agfy byl skvělý, ale tohle je něco mezi pozdním Jancsóem a Trhala fialky dynamitem. Dřevní devadesátky s chlupatými baviči.

...za mě vynikající zábava. Mandico má neskutečnou technologii a vtipnou erudici. Je to opět film o stárnutí, ale je v něm znát i konec éry, stejně jako to bylo v Ophulsově Lole Montès. Půdorys je neudržitelně špatný a prázdný, ale právě to způsobuje podivuhodnou svobodu a prostor pro autenticitu. Chtělo to asi být “kde Greenaway končil, my začínáme”, za sebe ale vidím Mandicův nejsilnější osten jinde než v perverzi a vizualitě. Samozřejmě se to s divákem nepáře, takže pokud budete mít jako zdejší ehm verbal něco proti homoelitám, jděte radši via Duna: Část druhá, he.