Šakalík

Nakonec docela milé překvapení. Absence Zacka Snydera na režisérské sesli není naštěstí tak patrná, jak jsem se obával. Nová třístovka se nese v duchu prvního dílu, nehraje si tedy na historický dokument. Místo toho masíruje diváka krvavou akcí s jednoduchým příběhem, který má sice parametry prvotřídního kýče, ale čert to vem. Co se hlavních postav týče – zatímco Themistokles je veskrze tuctový a vůbec ničím zajímavý Řek, jeho sokyně Artemisia v podání Evy Green drží prapor filmu vysoko nad hlavou. Úžasné jsou především její bad-ass outfity, které prostě nemají chybu. :-) Naopak NAPROSTO zbytečná je ve filmu moje jinak oblíbená Lena Headey – především její finální výstup v čele sparťanské armády je vyloženě směšný. Přesto film hodnotím pozitivně, i když nebýt Evy Green, nemuselo to dopadnout...

Mně osobně se PA série docela líbí, teda snad až na nepovedený předchozí film. Tenhle nový spin-off není nejhorší, byť prvním třem dílům se ROZHODNĚ nevyrovná. Jeho slabinou je absence napětí, což je dost paradoxní, protože právě tento faktor udělal Paranormal Activity jméno. Místo toho se člověk alespoň párkrát zasměje. Příběh filmu je poněkud uvalený, což ale asi není žádné překvapení. V poslední dvacetiminutovce se konečně začne i strašit, i když ve srovnání třeba s výbornou trojkou to je opravdu jen velmi slabý odvar. Naopak jsem ocenil závěrečné propojení s prvním dílem, přesněji řečeno s jeho samotným závěrem, který jsme tak mohli vidět z úplně nového pohledu. Paranormal Activity je sice již materiál značně vyčpělý a nic zázračného od něj již asi čekat nelze. Nicméně za jedno podívání to pořád ještě stojí.

Na Roniny jsem se docela těšil, jenomže ve výsledku mi zbyly jen oči pro pláč. Příběh je slabý až hrůza, plný nelogických zádrhelů a prapodivných dějových zkratek, postavy jsou až na jednu výjimku nevýrazné a úplně nejhorší jsou romantické plky mezi Kaiem a Mikou, z nichž mi bylo fyzicky nevolno. Věčně ufňukaná Mika je vůbec postrachem celého filmu a je jen škoda, že jí někdo hned ze začátku nezatnul tipec. :-) Jedinou zajímavou postavou je tak (bezejmenná?) čarodějnice, na jejíž kouzelná představení je radost pohledět a je třeba uznat, že jsou z technického hlediska udělaná výborně. Jenže na to, že má film skoro dvě hodiny, se v něm zase tolik nestane, kromě věčného tlachání o samurajské cti a věrnosti pánovi. Závěrečná potyčka je sice docela fajn, ale všechno se odehraje strašně rychle. Docela mě zaskočil samotný závěr – takový konec jsem opravdu nečekal a přidávám za něj nějaké ty kladné body navíc.

Druhé pokračování Hobita mě vyloženě zklamalo. Zatímco jedničkou mě Petr Jackson příjemně překvapil, dvojka se ubírá přesně tam, kam podle mě nepatří – do bezduché akční fantasy. Po pohádkové atmosféře prvního dílu (a knihy) už není ani památky, zatímco na nedostatek akce si nemůžeme věru stěžovat. Jenomže o tom Hobit prostě není. Moje vůbec nejoblíbenější knižní pasáž – průchod Temným hvozdem – je ve filmu trestuhodně osekaná (zachrání to rozšířená verze?). Oproti tomu se nešetří na nových a ÚPLNĚ ZBYTEČNÝCH postavách, které se na nebohého hobita lepí jako bláto na boty. Z kategorie úplně demetních je romantická linka Kiliho s Tauriel (kdo to sakra je?) a kapitolou samou pro sebe je napuchlý Orlando Bloom, jenž svou vlastní kultovní postavu degradoval na tvrďácky vypadajícího tlouštíka s lukem. Abych jenom nehanil – výborný je souboj Gandalfa se Sauronem a při každém záběru na monumentální dračí bestii mi naběhla husí kůže. Takže ano – určitě je na co koukat a návštěvy kina rozhodně nelituju, ale tohle prostě není Hobit.

Takhle příjemně mě už dlouho žádný film nepřekvapil. Zatímco jednička mě nijak zvlášť neoslovila, dvojka je úplně jiné kafe. Je to temné, dospělé, dobré. V první polovině dýchá na diváka ponurá atmosféra totalitní společnosti, jejíž absurdní parametry spolehlivě vyvolají silné emoce. Ve druhé části atmosféra přece jen malinko uvadne, nicméně vše je vynahrazeno hromadou akce, která je navíc skvěle zrežírovaná. Za zmínku stojí i samotná Jennifer Lawrence – tenhle zázračný objev posledních několika let je nyní doslova na roztrhání, ale dovoluji si tvrdit že plným právem. Přestože zrovna tahle role od ní žádné velké herectví nevyžaduje, o jejím talentu není pochyb. Z mého pohledu se druhé Hladové hry zkrátka povedly – ostatně za všechno hovoří závěrečný pohled Jennifer do kamery plný odhodlání, vzdoru a nenávisti... Ano, já ten třetí díl chci! P.S.: Přestaňte překládat vlastní jména!

Po vizuální stránce působivý thriller, který navíc nabídne i zajímavý příběh a slušné herecké výkony. Příběh autorky webkomiksů, jejíž morbidní kresby se stanou předlohou skutečných vražd, je velmi napínavý a taky pořádně zamotaný, takže člověk musí dávat pozor, aby se v tom neztratil. Svým způsobem to je duchařina, která předvede i několik nečekaných twistů, takže divák je neustále v napětí, co bude dál. Pravda, samotný závěr je už hodně překombinovaný, nicméně celkově jsem měl z filmu velmi kladné pocity. Jihokorejská kinematografie si drží vysokou úroveň...

Tenhle film má dva vážné nedostatky. Prvním z nich jsou nesympatické postavy, které člověka vysloveně odpuzují. Druhým nedostatkem je mizerný scénář, který dvouhodinovou stopáž nedokáže zaplnit ničím smysluplným, a tak je film z velké části nudný. Ke kladům snímku patří podařené pasáže, ve kterých Lilith ukáže své pravé já – jakmile se pekelnice rozzuří, je opravdu na co koukat a její mordy mají šmrnc. Bohužel takových momentů je ve filmu poskromnu a části mezi nimi se příšerně vlečou. Stejně tak předvídatelný závěr nikoho neoslní. Z mého pohledu je to tedy jen slabší průměr.

Takhle by to šlo. Film oplývá oldschoolovou atmosférou osmdesátkových thrillerů, má originální a přitom zajímavý příběh a nebojí se ani nějakého toho gore, byť žádný krvák to rozhodně není. V malém městečku uprostřed ničeho se dějí prazvláštní věci, kterým se místní šerif snaží přijít na kloub. Jenomže čím více do případu proniká, tím zamotanější celá věc je. Svým způsobem je tento příběh velmi bizarní, nicméně zdařilá režie udrží film v rozumných mezích. Líbilo se mi finální rozuzlení, u kterého mi na tváři vyrašil škodolibý úsměv. Tento film se mi zkrátka zamlouval a potvrdil, že osmdesátá léta byla zdařilým thrillerům nakloněna.

Další z řady rádoby artových hororů, které jsem pří vší snaze nepochopil. I když hororů – strašidelného na filmu vlastně nic není. Ponurá atmosféra totiž nevyvolává strach, nýbrž těžkou ospalost, a tak je jedině dobře, že film trvá jen 80 minut. Film se odehrává na sklonku 16. století na finsko-ruské hranici (respektive švédsko-ruské, protože území dnešního Finska tou dobou formálně patřilo pod švédskou korunu). Jenže postavy a vůbec celé aranžmá filmu jakoby do té doby nepatřily. Tajemná bažina a především záhadná sauna uprostřed ní (překvapivě moderního vzhledu) pak utěšeně zapadají do prazvláštní mystiky celého filmu, jehož poselství mě ale obloukem obešlo. Sem tam sice film nabídne trochu toho napětí, ale naprosto bezobsažný scénář a velmi úsporná výprava veškeré snahy o smysluplné dílo spolehlivě zazdí.

Zatímco jednička byla ještě překvapivě solidní film, tímto pokračováním se Rodriguez vrací někam k Planet Terror. Machete Kills je obsahově naprosto ujetá zhovadilost, která je prošpikovaná nadsázkou, recesí i sebeparodií – a protože to je Rodriquez, vůbec nic mu není svaté. V některých scénách se člověk neubrání hlasitému smíchu, v jiných jen nevěřícně kroutí hlavou. Je až k nevíře, kolik známých tváří dokáže Rodriquez do svých úchylností nalákat – v tomto případě se divákům po delší pauze představil třeba Mel Gibson, který záporáka Voze hraje se šarmem sobě vlastním (i když strašně zestárl). Závěrečný trailer na vesmírné pokračování dává jasně na srozuměnou, kterým směrem se bude Machete ubírat. Obávám se, že další díl už prostě psychicky nedám.