Saishi

Velmi inspiriující dílko, které přináší pohled na muže a ženu bez stereotypních klišé. Ufňukaný Alan Alda a svěží Doris si postupem času vymění role a od vášnivého sexu se přesunou k splynutí duší a charakterů. Velmi lidské, co do povahových chyb obou zúčastněných i velmi pravdivé a nepřikrášlené :) Pozoruhodné jsou i oficiální drahé polovičky George a Doris - Ellen a Harry, kteří ačkoli se na plátně ani jednou reálně neocitnou, tvoří oporu celého příběhu a pomáhají rozehrát ústředním postavám jejich (zřejmě více jak) pětadvacetiletý víkendový vztah.

Mám pocit, že někteří uživatelé očekávají v Timmy Time bůhvijaká intelektuální témata zaměřená přinejmenším na podstatu fenomenologie. Proboha, je to pro děti školkou povinné, aby věděli, že v tom nejsou sami a vzali si ponaučení z Timmyho chování :) Mimochodem, scéna, v níž Timmymu paní učitelka vzala vláček a nutila ho jít spinkat mi trhala srdce a připomněla všechny ty školkové "útrapy".

Nolan má ve svých dílech vždy až moc vyšperkovaný a za jakous takous brilantností schovaný jednoduchý příběh s ohromující vizuální stránkou, ovšem zapomíná na lidský prvek. Jeho postavy nikdy nesršely věrohodnou psychologií a spíš na plátně pochodovali jako robotičtí igráčci. Ne, že by Inception bylo v tomto ohledu tak moc jiné. Osobně si však velmi cením donucení zhýčkaného diváka přemýšlet u filmu. Nolan mu vnuknul víceúrovňovost interpretace a nemožnost během filmu vypnout, protože uděláte-li to, nepochytáte všechny "hustokrutěpřísné" detaily. Konec považuji za neskutečně dobrý nápad a Nolan si jím u mě šplhnul. Za donucení používat mozek 3 a půl *, tu druhou půlku * dávám, ano je to povrchní, za Josepha Gorrdon-Levitta a Toma Hardyho. Poslední zmiňovaný je pro mě první sympatická figurka v Nolanových filmech. Jinak všem, pro které je tento počin průlomovým a považují jej za film roku, gratuluji, ale já si na tu svoji pecku ještě ráda počkám.

Pedofílie je dodnes jedno z nejkontroverznějších a nejvíce nepřípustných témat v jakémkoli uměleckém díle. Zvykáme si na výstavy mrtvých lidí v lihu, ale zneužívání dětí na plátně či na stránkách knihy bereme jako odstrašující případ, který slouží k jedinému - semknutí společnosti, všeobecnému odsouzení a vyslovení morální pravdy. Nic hlubšího, neboť jakákoli hlubší myšlenka už svou kontroverzí vytrhuje poklidného příjemce z jinak pohodové letargie. Mysterious Skin se s tímhle nelehkým tématem vypořádal nadmíru čistě a bez jakékoli senzachtivosti. A opět se vrací ke kouzlu člověka jako jedince - nepaušalizuje, neříká, co je pro všechny dobré nebo špatné. Důležité jsou opravdové pocity - zoufalství malého Briana je srdceryvné v celé své podstatě, stejně jako atmosféra malého provinčního městeka, kde nikdo nikoho nezajímá. Dlouho jsem neviděla tak skromné dílo, které nevyšumí za týden z hlavy jako zvětralá sodovka. A Josepha Gordon-Lewitta mi prosím pošlete domů.

Až moc mě vytáčí ten klasický axiom, že do 29 je všechno úžasný, život se podobá hopkání po paloučku s jednorožci a až s přibližováním zákeřné třicítky začne člověk řešit, co se sebou. To scenáristovi nebylo nikdy patnáct nebo dvacet? Nevědět, co s mrchou životem je jeden z nejzákladnějších lidských pocitů a rozhodně se neřídí tímhle nejapným příběhem. Pochybuju, že se tohle všechno dá znázornit nesympatickými herci sypajícími jednu otřepanější frázi za druhou. Hysterické Jenně by měl někdo přestřihnout těhotenský průkaz a mít dítě zakázat.

Půvabné spojení a přiblížení dvou extrémů. Ačkoli jsou názory mladých bolševiků otřesné, přesto se člověk neubrání pousmání nad máváním rudých praporů a jejich snění o normalizaci a umakartovém panelákovém bytě se soudruhem Stalinem na zdi. A paní s hláškou: "Pámbíček má komunisty rád," tuhle parodii rozsekla úplně. Tyhle pomatené děti nejsou děsivé, nejde z nich strach, spíše baví okolí a musí přihlížet, jak jejich voličské osazenstvo vymírá. To mladí konzervativci jsou oproti tomu reálnější sebranka zavánějící sektou: "Tobě už je 17 a nejsi u nás? Já vstoupil v 16!" Z party mladých cílevědomých lidí v oblecích, kde se neúspěch neodpouští a kde už i malá dítka dělají vše pro to, aby byla mezi vrcholnými politiky, běhá mráz po zádech. To ten chlapec v rudé čapce, který spílal slečnám, že nectí památku padlého parašutisty, alespoň působil upřímně a zaníceně. Tak jako tak autorka opět potvrdila, že extrémy ať už napravo nebo nalevo nemůžou být dobrou volbou ani se sebelepšími úmysly.

Requiem pro panenku má stejný problém jako filmy o holocaustu, kvůli závažnosti tématu se automaticky přidává pár procent navíc. Je neoddiskutovatelný fakt, že tahle otřesná událost se stala a chovanky byly svými vychovatelkami týrány. Přesto si nemyslím, že po odmyšlení brutálních scén ponižujících lidskou důstojnost zůstane na tomto filmu něco hlubšího a zajímavějšího. Závěr, kdy se hrdinný Renč jako jediný dobrý a spravedlivý po morální obrodě vrhá do pramenů za "kriply". které každý odepsal, mi zavání kýčem a egomasturbací páně režiséra. Na škodu je i to, že si Renč nechal jen předhodit scénář a nenamáhal se zjišťovat dál, co se tehdy stalo. Marika/Eva je stále naživu v ústavní péči.

Nízké hodnocení mě trochu šokuje. Možná, že v záplavě všech těch grandiózních velkofilmů s hustokrutěpřísnou zápletkou a monstrózních morálních dramat alá kolaborovat/nekolaborovat, jsem/nejsem robůtek zaseklý v politickém establishmentu, jsem poslední člověk na zemi/jsem poslední labrador na zemi,... už nejsme schopni vnímat tohle niterné drama, kde vlastně o nic zajímavého nejde. Jenže... ucouraná Maggie je k sežrání a někoho ve stylu Dannyho Treja jakožto odrbaného indiána s ksichtem hrdlořeza by potřeboval každý. Ačkoli divákovy sympatie jsou jednoznačně na straně Sherry, její bratr s manželkou rozhodně nejsou jen záporné postavy - žena vychovávající cizí dítě, které by měla po třech letech "odevzdat", nemůže nadšeně vítat navrátivší se feťačku. U těhle přímočarých příběhů přichází většinou trapný konec zasypaný klišé. Případ Sherrybaby to ale rozhodně není.

Celkové vyznění je žádné, epilepsie hlavní hrdinky otravná a Russel Crowe primitivní hovado, které ve mně vzbuzuje ty nejnižší pudy. I přesto však existuje chemický vzorec a diagnóza pro mou nepochopitelnou fascinaci tímhle snímkem.

Nemám ráda pseudointelektuálské žvásty kolem tvorby páně Bergmana, ale Podzimní sonáta mě svým vyzněním hluboce zasáhla. Ráda se nimrám v tématech o průměrném životě průměrných lidí a nerovný vztah matky a dcery jen ukazuje jak silné téma si Bergman opět zvolil. Co rozhoduje o tom, zda se budeme jen dál patlat ve svých maloměšťáckých životech a kdy už doopravdy prožíváme něco víc? A jak můžeme vědět, že ten nudný pěstitel kaktusů z vedlejšího vchodu nemá bohatší a smysluplnější život než my?