Sobis87

Zakletý v čase v sobě mísí romantický žánr se sci-fi, přičemž jako romance se dá s odhlédnutím od ozvláštňujícího prvku v podobě cestování časem označit za tuctovou záležitost a jako sci-fi zase funguje jen okrajově. On totiž ten nápad o manželovi, který díky genetické poruše, jejímž prostřednictvím cestuje v čase, se už v první polovině vyčerpá a pak už jen následují variace na různá shledání a opouštění propojené v tuctovou milostnou linku, kterou drží nad vodou hlavně sympatická ústřední dvojice – Eric Bana a Rachel McAdams. Samotný námět je velmi atraktivní, bohužel originální nápad zkřížit romanci s cestováním časem doplácí na to, že ta romance čistě spotřební záležitostí. Pánům nebude dělat problém ten film dodívat a dámy zaručeně dojme. Jako film na večer ve dvou funguje celkem dobře (ověřeno), ale nic extra to také není.65%

J.J. Abrams to ve svém celovečerním debutu ostříleným režisérům De Palmovi a hlavně Johnu Woo, který se zasloužil o nejhorší díl, pěkně nandal. Jeho „nemožná mise“ je bezpochyby nejlepším dílem série a vyčnívá ve všech možných aspektech (aspoň z hlediska žánru). Hlavní hrdina Ethan Hunt je v tomto díle polidštěn, chystá se založit rodinu a svoji práci pověsil na hřebík. Emoce ho však nutí se vrátit (záchrana jemu blízké agentky) a právě tyto psychologické procesy hrají nemalou roli i s vyvíjejícím se dějem (záchrana partnerky). Abrams svému hrdinovi dodal větší lidský rozměr, obdařil ho vztahem s nefalšovaným milostným vzplanutím a jako pěkný sadista následně tyto v osobním životě nově nabyté „prvky“ následně obrátil proti němu a udělal z nich jeho hlavní slabiny. Do těchto slabin ho s velkou vytrvalostí a zalíbením průběžně kope Owen Davian v podání skvělého Phillipa Seymoura Hoffmana, který se tak pro svou vypočítavost, chladné tyranizování a zálibu v psychickém teroru stal nejlepším záporákem v celé sérii. Zatraceně, tenhle chlápek by rozbrečel i Jamese Bonda! ____ Režijně je Mission Impossible III precizně zvládnutým filmem, Abrams se po „ladně“ natočených předešlých dílech nebojí použít steady-cam, klade velký důraz na kinetiku a celkově se i z hlediska audiovizuálního snaží o větší realismus. Akce v jeho podání je velmi dynamická, působivá spíše v celcích a výstavbě místo důrazu na jednotlivé eye-candy záběry a nabízí příjemný kompromis mezi realismem a popcornovou líbivostí. Stejně jako v pozdějším Star Treku se i v třetím Mission Impossible projevuje Abramsova záliba ve „světelné deformaci“ obrazu, ovšem oproti reaimaginaci sci-fi klasiky, kde bylo světelných zdrojů o poznání více, to není ještě v takové míře. ____ Vedle zmíněného Hoffmana a Toma Cruise, který v některých momentech možná až moc upustil uzdu svému egu, se film hemží samými známými tvářemi, přičemž zamínku rozhodně stojí tradičně skvělý Billy Crudup s Laurence Fishburnem a členové Huntova týmu v čele s Jonathanem Rhys Meyersem a krásnou Maggie Q. Škoda jen těch rádoby dojemných a rozněžnělých posledních cca dvou minut, které rozhodně nešetřily cukrkandlem, ale výsledný dojem mi nakonec nezkazily. Takhle by měl vypadat moderní akční film, který nabízí kompromis mezi inteligencí a čistou zábavou.

Po kvalitním prvním díle v režii ostříleného Briana De Palmy se další „nemožné mise“ chopil John Woo a ten původní koncept výrazně překopal. Z napínavého špionážního thrilleru se tak stala přímočará a plytká akční jízda. Vybavte za vlasy přitažený (na efekt) závěr s vrtulníkem v tunelu v prvním díle a představte si, že v tomto duchu se nese prakticky celé jeho pokračování. Jestliže ale De Palmovo explozivní finále dokázalo vzhledem k „umírněnému“ zbytku, který mu předcházel, překvapit svou agresivitou a spádem diváka zarylo do sedačky, pak „dvojka“ Johna Woo neustálým vršením repetitivních akcí velmi brzo unaví. John Woo je sice machr na akční sekvence, mistrovským kouskům typu Hard Boiled a Kulka v hlavě se ale bohužel v tomto ohledu nepřibližuje. V Mission Impossible II mě akce až na výjimky docela nudila a množství zpomalených záběrů narušovalo její dynamiku. S přihlédnutím k podprůměrnému scénáři, ve kterém se nešetří klišé, musím konstatovat, že druhá nemožná mise Ethana Hunta přinejlepším průměrným popcornovým zážitkem, což je v kontrastu se solidní jedničkou velká prohra. Třetí díl v režii J.J. Abramse je po tomto tuctovém akčňáku přímo zjevením.

Filmy studia Asylum si vždycky rád seženu, abych se jimi následně proklikal od úvodu k závěrečným titulkům v rozmezí 10ti-15ti minut. A jaký to má význam? Tyto filmy jsou jednoduše tak špatné, že kdybych jim věnoval celou tu půldruhou hodinu, kterou běžně trvají, neskonale bych litoval promrhaného času vzhledem ke kvalitám takových „špektáklů“. Na druhou stranu mám slabost pro přestřelené béčkové filmy plné hovadských nápadů a právě produkce studia Asylum oplývá těmi nejhoršími filmy této kategorie. Tyto filmy jsou ve své špatnosti a amatérismu vlastně celkem zábavné, platí to ale jen pro akční scény, ty konverzační jsou jen nutným zlem zajišťující filmu dlouhometrážní stopáž. Mega Piranha (tedy další „asylum-flick“ parazitující na budoucích hitech – v tomto případě se jedná o Ajovy Piraně 3D) nezůstává svému mateřskému studiu nic dlužná a udržuje laťku nastavenou filmy The Terminators a Mega Shark vs. The Giant Octopuss – tedy jednoduše řečeno to je prostě laciná sra*ka, které ohromí maximálně tím, co všechno se tvůrci nestydí vypustit na běžný trh. Proč jsem tedy tomuto filmu věnoval svůj čas, když jsem už dopředu věděl, do čeho jdu? Protože pohled na přerostlé piraně skákající z vody na město a zakousávající se do budov (navíc v otřesném provedení) prostě stojí za to.

Ačkoliv je Birdemic neskonalou sra*kou, faktem zůstává, že mě tvůrci tohoto filmu svým amatérismem dokázali královsky pobavit…tak na pět minut. Při prvním útoku vražedných ptáků jsem doslova ztuhnul v nechápavém úžasu nad jejich provedením, který následně přerostl v explozivní smích…lépe řečeno tedy spíše v posměch. Celý film je pitomě napsaný, pitomě natočený a zahraný přímo otřesně, přičemž jen ta směšná vizualizace spolu s ohavnou zvukovou stopou je jediným zdrojem zábavy, který film nabízí. Z tohoto hlediska se Birdemic ale okouká po několika minutách a sledování zbylé stopáže pak naprosto pozbývá významu. Ale ten prvotní šok stál opravdu zato. Brrr, děsí mě, kdo všechno může se svým „veledílem“ prorazit na trh. A označení „pocta Hitchocockovým Ptákům“? Čirá provokace.

Peklo. Tahle motorkářská variace na Rychle a zběsile je neskutečně trapná a zásluhu na tom má vedle rádoby drsného Ice Cubea a zhovadilého scénáře, na který se pří plavbě kanálem nabalilo neúměrné množství klišé, překvapivě i naprosto nezvládnutá akce, které se snaží dodat dynamiku až frenetický střih. Výsledkem je pak za vlasy přitažená slátanina, která diváka ubíjí dialogovou vatou a při samotné akci nedokáže vůbec strhnout, protože je navýsost směšná, lacině "cool", trikově nezvládnutá...a jednoduše nudná. Závěrečný chick-fight na motorkách a následná honička, při které se hrdina vyhýbá kulkám a přitom si to sviští snad nadzvukovou rychlostí, je jedno velké WTF, u kterého jsem si div neukroutil krk. 30%

Po průjmovém Undead jsem od bratří Spierigových moc nečekal, jejich druhý film je však k mému překvapení o několik úrovní výš, což sice v porovnání s otřesným debutem ještě nemusí nutně znamenat úplnou výhru, ale označení „dobrý film“ si Daybreakers rozhodně zaslouží. Dobrý, bohužel ne vynikající, což vzhledem k velmi atraktivnímu námětu zamrzí, neboť by se z něho dalo vytřískat o poznání více, než Spierigové ve finále nabízejí. Celý ten nápad se světem, kterému vládnou upíři a lidé jsou až „ti druzí“, se mi velmi zamlouvá, vykreslení fikčního světa je opojné a vzhledem k nízkému rozpočtu pozoruhodně efektní (zde se nepochybně projevila zkušenost tvůrců na poli nezávislé tvorby), akce přes určitou chaotičnost nepostrádá spád a brutalita taktéž nechybí. Vzhledem ke slibnému námětu ale tvůrci bohužel jedou na půl plynu, divák po skvělé a atmosférické první třetině čeká hlubší ponor do atraktivního fikčního světa, ale místo toho film ve své druhé polovině sklouzne na pole prostého béčka a některá témata, jako je mutace vlivem nedostatku krve, trestuhodně odbude. Závěrečná pointa sice není vůbec špatná, ale fakt, že tvůrci druhou polovinu filmu v kontrastu k té první celkem odflákli, opravdu zamrzí. Linie s dcerou záporáka nakonec vyzní do ztracena, zajímavá postava Willema Dafoe by si zasloužila více prostoru a konec se jeví být poněkud uspěchaným. Slabší momenty se dají přežít díky luxusnímu hereckému obsazení v čele se zmíněným Dafoem, Ethanem Hawkem a Samem Neillem, líbivému vizuálu a celkové atmosféře. Ve výsledku tedy solidní ozvláštněná žánrovka, avšak té pachuti z promarněného potenciálu se nějak nemohu zbavit. Škoda. 70%

Navzdory angažování hollywoodské herecké smetánky, do které Jude Law, Forest Whitaker a Liev Schreiber bezesporu patří, není snímek Repo Men ničím jiným než „prostým“ béčkem. Toto tvrzení samozřejmě okamžitě není nutné brát za kritiku, jen je třeba neočekávat snímek s vyššími ambicemi a přesahem, teprve pak by se o Repo Men totiž dalo hovořit jako o zklamání. Samotný námět sice skrývá nemalý potenciál k zamyšlení nad etickými a společenskými otázkami, film je však moc nerozvíjí, pokud tedy nepočítáme plytké dumání hlavního hrdiny, které není nic než povrchní – tedy neuspokojivé – a svou přítomností akorát brzdí jinak dynamicky vyprávěný příběh. Ten je v některých momentech sice trochu přitažený za vlasy, vše ale vynahrazuje vedle skvělých herců (Law si konečně zkusil pořádného „badass“ ranaře, Whitaker opět nezklamal a Schreiber si svého grázla zatraceně užívá) solidní režie, svižná a brutální akce a také výborně zvolená hudba, která zachraňuje i trochu přepálené (ale působivé) závěrečné „romantické kuchání“. Tvůrci si na nás navíc přichystali efektní zvrat, který může být při znalosti scénáristických postupu sice trochu předvídatelný, ale běžného diváka zaručeně překvapí (osobně jsem jeden náznak zaznamenal hned v úvodní čtvrthodině, další pak v druhé polovině, avšak během postupného vývoje děje se tvůrcům podařilo, abych na to úplně zapomněl, takže jsem o překvapení nebyl ochuzen). Svým závěrem se Repo Men sice trochu přibližuje kultovnímu Brazilu Terryho Gilliama, jeho propracovanosti fikčního světa, atmosféře a chytrosti však nedosahuje, i tak se ale jedná o solidní zábavu, která díky výše zmíněným kvalitám potěší i navzdory tomu, že námět nebyl z intelektuálního hlediska plně využit. Repo Men rozhodně nabízejí kvalitnější divácký zážitek než třeba tematicky spřízněný film Repo:Genetická opera. 70%

Jordan Scott v celovečerním debutu Cracks nezapřela svého otce – legendárního Ridley Scotta – a natočila precizní dobové drama, které prozrazuje svůj románový původ. Při sledování filmu jsem si právě chvílemi připadal, jako bych četl klasický román od mistra-spisovatele, který pečlivě buduje zápletku a charaktery a nevyhnutelně míří k tragickému vyústění, ve kterém se vše protne, kruh se uzavře a ohromený/ šokovaný/dojatý divák/čtenář na jeho konci sotva lapá po dechu. Přesně takový zážitek mi nabídl snímek Cracks, který oplývá pečlivou režií, strhujícím a propracovaným scénářem se silnými charaktery a výbornými herečkami (pro muže zde není místo…) v čele se skvostnou Evou Green, nejednoznačnou Juno Temple a okouzlující a talentovanou Španělkou Marií Valverde. Celé vyprávění plyne pomalým tempem, díky čemuž je čas hlouběji se ponořit do jednotlivých charakterů, přičemž právě Miss G Evy Greenové je opravdu pozoruhodnou tragickou postavou, o jejichž dalších osudech bych se chtěl dozvědět ještě více, což je pro tvůrce více než dobrá vizitka. Film je z vizuálního hlediska skromný, ale zároveň i líbivý a poetický a místo snahy o povrchní efektnost se v Cracks klade důraz převážně na soudržnou atmosféru až snových rozměrů. Velkou zálibu na výsledných kvalitách filmu má nepochybně samotná románová předloha, ovšem vydařených adaptací není nikdy dost.

Ať si každý říká, co chce, já se po většinu doby sledování Cop Out zatraceně bavil. Největší chyba je k tomuto filmu přistupovat jako k dalšímu osobitému počinu Kevina Smithe, protože on tentokrát jen režíruje a scénáře se ani nedotkl. Film tedy není ani z poloviny tak trefný, pravdivý a inteligentní jako například takoví Clerks nebo Flákači, ale vtipný je rozhodně a scénář je tak rozvětvený (hledání baseballové kartičky, boj o náklonnost dcery, vyšetřování případu drogového dealera, vztah policejních parťáků v rámci žánru buddy-movie, nevěrná manželka, detektivové-konkurenti, atd.) , že je smršť vtipů téměř kontinuální. Jejich kvalita je značně kolísavá, ale než stačíte zakroutit hlavou nad nepovedeným buranským fórem nebo jinou trapárnou, už do vás tvůrci šijou další várku. _____ Bruce Willis má s komediálním žánrem nemalé zkušenosti a na rozdíl do Tracy Morgana, který někdy až moc tlačí na pilu, hraje střídměji a nesklouzává k trapnosti. Guillermo Díaz je od Bláznivé školy opět v ráži a jako hlavní záporák směle drží krok. Nejvíce ale exceluje Sean William Scott jakožto zlodějíček-provokatér, u jehož kreací jsem se lámal smíchy (otravné opakování vede). Potěšilo mě i obsazení Rashidy Jones, na jejíž hlasový projev jsem si vytvořil závislost, a Any de la Reguera, přičemž ani jedna se nenechala zastínit žádným ze svých slavnějších kolegů. ____ A jak z toho všeho tedy vychází Kevin Smith? Prostě jako zručný rutinér, což není žádné překvapení, neboť jeho autorské filmy stavěly především na skvělém scénáři a podobné kvality se od tohoto filmu „na zakázku“ prostě nedají očekávat. Smith umně odkazuje na „osmdesátkový“ žánr buddy-movie (Smrtonosná zbraň, 48 hodin,…) a scény s padouchem, u nichž byly typické přechody od vtipného špičkování detektivů k vážnému vyobrazení možné hrozby, jsou zcela přesné. Cop Out tedy plní jakousi nostalgickou funkci pro obeznámeného diváka a obecně je dobře fungující komedií, která sice nepotěší fanoušky auteura Smithe (patřím mezi ně), ale ty, co se prostě jen chtějí podívat na zábavný film bez ohledu na režiséra, může potěšit (taktéž můj případ). 75%