erased

Nepřímé pokračování ucházející Bible navazuje na rozporuplnou novozákonní druhou polovinu, a spolu s ním klesá kvalita tohoto televizního biblického projektu do nejzatuchlejší žumpy. Předchozí stále relativně střízlivý ježíškovský příběh je zde dotažen do prakticky nekoukatelného extrému plného prapodivných zázraků, fanatických idiotů v rolích apoštolů, komicky banálních politických pletek, ochotnického neherectví a levného zpracování všeho od kostýmů až po digitální efekty. A i ten přeobsazený Ježíš stojí za starou sandál.

The Affair toho má tolik co nabídnout seriálovým fanouškům i amatérům, že je až s podivem, jak málo je přes své výjimečné kvality známý. První, co zaujme je samozřejmě obsazení - ústřední dvojice je doslova seriálovou elitou, a dokazuje to i jejich naprosto samozřejmá nominace na Zlaté Glóby. Nutno dodat, že i zbytek osazenstva jim zdatně sekunduje, a oproti jiným seriálům zde najít špatně vedeného herce je těžší, než najít jehlu v kupce sena. Samotný příběh je ale ztělesněním obyčejnosti, všednosti, něčeho, co každý zná nebo poznává. Proto bez unikátního způsobu vyprávění mohla tato skvadra skončit v pouze neobyčejně povedené mýdlové opeře. Opak je však nakonec pravdou. Je to totiž konfrontace dvou vzájemně propletených životních příběhů očima, ústy a archetypální povahou dvěma naprosto nespolehlivými a zcela odlišnými vypravěči dvou pohlaví, co z The Affair dělá bezprecedentní zkušenost, která jde do takové hloubky duší svých postav, že se nedá než hltat každou vteřinu, protože se dá jen stěží najít projekt, se kterým by se dalo identifikovat stejně jednoduše a do takové míry. Dle první řady tak jednoznačně nejlepší současný seriál stanice Showtime, kterému se dá vytknout jen to, že Ruth Wilson kvůli své roli musí zapírat rodný sexy přízvuk, a prostřední díly, které bohužel trestuhodně nevyužívají tu zmíněnou základní premisu. Nejistoty vyvolané nespolehlivým podáváním informací se ale ani tato slabší část nezbaví.

Jedna místnost, dvě postavy, dvě Alison. Líp už to snad ani nejde.

Vynikající rozjezd jedné z nejlepších akčních sérií. Bourne ještě vypadá jako ušlápnutý benjamínek, ale vůbec mu to nepřekáží v tom, aby zářil jak v akčních, tak i pomalejších pasážích. Zdaleka nejlépe z celé série zde však funguje příběh, ve kterém se řeší jen a pouze Treadstone. Postava Conklina ještě není nijak přitažená za vlasy a z antagonistů je zdaleka nejpřesvědčivější. Spolu s Profesorem a Manheim-em dělají Bournovi vynikající protihráče a z prvního dílu akční legendu. Extreme ways are back again, extreme places I didn't know.

Jako odpůrce Marvelovek ale milovník nenáročné televizní zábavy si na rozdíl od áčkových Agents of S.H.I.E.L.D. nemám u Agentky Carterové na co stěžovat. Té komiksové tematiky je v ní totiž naprosté minimum, a když se přece jen objeví, díky povedenému retro stylu působí všechny ty vynálezy a excentrické dovednosti vtipně a tak nějak roztomile, že se na ně ani nedá zlobit. Nicméně přestože samotná titulní postava seriál táhne bez problémů, a když už sem tam zavrávorá, zábavu jistí její side-kick Jarvis, nebo dokonce i zbytek agentů SSR, očekával jsem zde mnohem více Dominica Coopera v roli Howarda Starka a Howling Commando, kteří patří mezi těch pár věcí, které mě na MCU zaujaly. Jinak ale nemám co vytknout - svižné a odlehčené retro bez superhrdinů mi prostě a jednoduše sedlo.

Jako rádoby zapřísáhlý odpůrce téměř čehokoli od Marvelu jsem čekal katastrofu, k mému překvapení se mi však na disk dostal jeden z nejsvižnějších seriálů poslední doby. To sice neříká ani zbla o jeho celkových kvalitách, avšak na tvorbu Josse Whedona, třebaže zde převážně pouze produkční, znovu nezbývá, než pět chválu. Agenti jsou totiž splněným televizním snem každého fanouška dnešních blockbusterů - jsou akční, vtipné, hrají si na to, jak jsou chytré, a prostě mají šmrnc. Snad jen ty postavy to chtělo lepší, kromě dvou mladých Britů a jedné dámy v květovaných šatech totiž není vůbec o co stát, a to ani v případě samotného oživeného hlavního hrdiny, jehož kamenná hláškující tvář sice bavila ve vedlejší roli, ale na hlavního tahouna děje i vtipu prostě nemá. Samozřejmě, co se toho samotného děje týče, ideální stav na sledování je čerstvě po lobotomii a jeho drtivá většina je dle nálady buď k pláči nebo k smíchu, jenže jak už jsem zmínil, to nezávazné a (většinou) nezávažné popcornové pojetí mu dává šťávu, která mnoha slibným sériím chybí. Dojmy z druhé série by nicméně nemohly být rozporuplnější. Nové přírůstky do SHIELDu jsou ještě horší než všichni jeho původní členové, dokonce i mí oblíbení Britové a Reina prošli tak drastickou změnou, že jsem je nepoznával. A pak je tu ten posun od poměrně civilního pojetí k tupým X-menovským mutantům! Přestože se mi prakticky každý jednotlivý nový aspekt Agentů příčí, výsledek díky neskutečnému dramaturgickému zlepšení a ději nabírajícímu na obrátkách funguje a hlavně baví. A to i přestože se spolu s tím ztratila ta nezávazná svižnost, která mě oslovila v první sérii.

Přistupovat k The Strain jako k hororu, který bere každou vyřčenou větu a všechny události i postavy vážně, pravděpodobně bych se nedostal ani do poloviny první řady. První díly totiž vypadají jen jako kvalitnější Helix, což by v případě dotažení do zdárného konce nemuselo být špatně, jenže The Strain by se takto mohl jen zařadit do seriálového průměru. Ovšem když se někdy kolem třetího dílu ukáže, že zápletka s vražednou nemocí je jen pozadím pro trochu jiné pojetí zombie apokalypsy, upírští ilumináti naplno rozdmýchají šílené konspirace, a zničehonic se za těmi béčkovými replikami dá sledovat sebeparodie (ať už chtěná nebo ne), rozjede se del Torův seriál jako ta nejzběsilejší řežba plná patetických hlášek, nepravděpodobných postav a situací, slizkých nechutňáren a všech myslitelných hororových klišé. K tomu nemůže chybět historická van-Helsingovská vložka, tuny zbytečných vztahů nebo starověký hustodémon jako hlavní boss. Prostě Asylum jako vyšité. Je pravda, že ke konci už to trochu ztrácí dech, ale spolu s dlouho očekávaným návratem metalisty a smrtí alzhaimerové báby se zábava u posledních dvou dílů vyšvihne do hvězdných výšin. Jen je trochu škoda toho komorního (levného) pojetí, chaos v nočních ulicích New Yorku zobrazený v trochu větším měřítku by mohl být boží. Jediným, co mě ale po té prochechtané se guilty pleasure sezóně upřímně štve je, že Corey Stoll konečně hraje postavu, která hned tak nenatáhne brka, ale jeho tupé ho spolehlivě zbavuje veškerého jeho plešounského šarmu. Tak se snad někdy taky nakazí, ať mu ta falešná hříva zase opadá. A když jsem u toho, já bych vlastně tu ukrutně bolestivou smrt přál polovině obsazení... Chlupodravé břitvy jsem se ve druhé řadě konečně dočkal, spolu s ní se Eph proměnil v málem dokonalého akčního hrdinu, jenže přestože v seriálu zůstávají všechna ta zmíněná žánrová klišé, nejednou už přestávají být vtipná nebo alespoň zábavná, a já se nemůžu zbavit dojmu, že to nakonec del Toro přece jen všechno myslí vážně. Těch zábavných pasáží je nicméně stále dost na to, aby utáhly celou sérii, ať už jde o romanci dědečka Palmera s nadrženou francouzskou modelkou, idiotské plky Goodweathera mladšího a školku jeho nemrtvé maminky, vysloužilého mexického protiupířího wrestlera, nebo hrdinný odboj kongresmanky na Staten Island. Oproti první sérii ovšem neskutečná škoda opadané hřívy metalisty.

Partička ze sklepa se stala kultem tak rychle, až jí to bylo na škodu a kvalita IT Crowd chtě nechtě s přibývajícími díly spíš klesala. Oproti průměrné poslední řadě je ale Poslední Byte bohudík krokem vzhůru a zároveň rozloučením s Ajťáky v tom nejlepším duchu. "Game over, old sport."

Já, jako člověk na Tima Burtona alergický, nemůžu být spokojenější. Disney se samozřejmě nezapře, ale jeho krocení režisérova šíleného génia jenom prospívá a nakonec mi nová Alenka připadala stejně kouzelná jako kdysi býval Nekonečný příběh. Tedy připadala by - kdyby mi stále bylo 5 let. A Šklíba byl dokonalý - jak jeho úsměv, tak i hlas.

První velký film Sharpas Cinemas nepůsobí se svými třemi téměř nesouvisejícími akty až tak konzistentně, jako novější Into the Mind, ale zároveň se mu alespoň nikdo nemůže vyčítat žádnou přehnanou uměleckost nebo přetvářku. První část tak funguje jako jeden vynikající freeride klip a druhá k jízdě přináší tu pohodovou náladu partičky kamarádů cestující po horách celého světa. K tomu nepasuje třetí, zelené myšlenky kázající část, ale o to lépe právě ona funguje. Šílenec JP Auclair se i zde postará o adrenalin (a jeho sjezd v Rosslandu patří k tomu nejlepšímu, co jsem viděl), kapitolka se seniory nadšenými do lyžování stejně, ne-li víc než samotní protagonisté, zase obstarají pohodu a vše dohromady s upřímně vyznívající ekologickou problematikou šlape naprosto parádně. Samozřejmostí, která vždy dokáže nadchnout je, že k tomu hraje vynikající soundtrack, jenže celkově se nedá ubránit dojmu, že autoři po tvůrčí stránce dospěli teprve ve výše zmíněné novince.