erased

Možná je to z velké části jen špatným scénářem, ale Russell Crowe na postu režiséra nijak nezazářil. Přiitom kdyby skončil v první polovině nalezením prvních dvou mladých Connorovic bratrů, mohl to být hit. Do té doby ještě totiž nestihne tak šíleně začít otravovat otravný turecký spratek, ani žíly trhající romantika s ještě otravnější Olgou, a dokonce ani slepá umíněnost hlavní postavy. Právě její hledání spolu s nervy drásajícími flashbacky do zákopové války otevře prostor pro asi nejzajímavější vojenskou jednotku, kterou jsem ve filmu viděl, a pokud by příběh rámoval pouze aktivitu této Imperial War Graves Unit, nebylo by si na co stěžovat. Jenže události, které následují, vyústily ve stav, kdy jsem byl jen takhle daleko od mrštění ovladače po televizi. Křečovité romantické pasáže, montáže, ze kterých málem krvácí oči i uši, fightin' around the world, jeho australská osvěta barbarských turků kriketem, nikam nevedoucí zápletka s tureckým nacionalistickým bojem proti okupantům a sluníčkový závěr mě postupně doháněly ke stále větší nepřítečnosti. Druhá hodinka tohoto filmu tak setřela všechny mé dlouholeté (a do té doby úspěšné) snahy ne-nenávidět Crowea, a nedokážu si představit, čím by mě ještě dokázal přesvdčit si tento sysifovský úděl někdy znovu zopakovat.

Přestože byl Carnahanův underdog Smokin' Aces už od svého uvedení mým favoritem, protože přesně balancoval na mé vlastní hranici mezi nevkusem a pohlcující zábavou, Stretch působí jako jeho přepálené dvojče a tuto hranici překračuje tím špatným směrem. A toto já autorovi poprvé v jeho kariéře nežeru. Těžko mu lze upřít kvanta vynikajících momentů založených především na znovu bezvadně napsaných vedlejších postavách, jenže dohromady je slepuje krajně nesympatická hlavní postava, která mi byla hned po úvodním utření nosu od kokainu naprosto ukradená, přestože díky na jejím osudu založené reflexi Los Angeles občas film působil jako ulítlá verze Drive. Asi bych mnohem raději viděl povídkový film o profesních zážitcích superšoféra Karla, excesech šáhlého milionáře Karose, Laurentově snaze o jeho dopadení za pomoci nenáviděné francouzštiny, rozmachu nového šoférského byznysu pod vedením Joviho, vzájemném setkání Davida Hasselhoffa, Raye Liotty a Normana Reeduse v jedné limuzíně, nebo o začínající rapperské kariéře hvězdy jakési reality show.

Nadšení do vikingské tematiky se autorům nedá upřít, jenže co s ním, když ze seveřanské ságy díky pravděpodobně vlemi chudému rozpočtu zůstal akorát plytký turistický výlet několika maníků v parádních kostýmech po skotské vysočině? Hloupý, několikrát i nesmyslný scénář spolu s nezajímavými postavami navíc i tomuto nadšení podkopávají nohy, takže přestože samotná akce vypadá obstojně, pachuť tvůrčí bezradnosti kazí dojem i z ní. Obzvlášť při konfrontaci s atmosferickými Vikings. A ani ti Amoni už nejsou to, co bejvávali...

Zdravá porce vtipu, blbinek, dojímání i napětí - přesně to všechno z legendy britské rodinné zábavy dělá už víc než půl století zaručený evergreen. Nejnovější reinkarnaci peruánského bručouna tento přístup vychází překvapivě dobře, v žádném ohledu netlačí na pilu, a právě svou svižností a grácií se může zařadit mezi ty nejlepší klasiky od disneyho. Jen konečně s britským humorem a třešničkou na dortu v podobě Petera Capaldiho. Nezbývá než doufat, že se Paddingtonův návrat uchytí a dočká se pokračování, protože jedinou chybu filmu vidím v tom, jak rychle mi utekl v porovnání s tím, kolik času bych s méďou chtěl strávit.

Roku 1990 se Chris 'Supertramp' McCandless vydal na cestu do divočiny hledajíc autentický život, a ač z ní cestu zpět nenašel, nedlouho před smrtí zjistil, že to, co hledá, je vlastně úplně jinde. O pět let později se na podobnou cestu za nalezením sebe sama vydala Cheryl 'Strayed' Nyland, a její příběh je snad ještě o to silnější, protože svého cíle došla, a to jak toho geografického, tak i osobního. Zážitek z filmového zpracování její introvertní poutě bohužel kvalit Into the Wild nedosahuje, třebaže jen o chlup. Začíná slibně, v záblescích prostřihává mezi osamělou cestou a v hlavě se honících vzpomínkách, jenže do minulosti s přibívajícími mílemi nejednou zabředne příliš hluboko, a vyprávění často připomínající proud vědomí v těchto až příliš okatě dojemných scénách ztrácí dost ze sugestivnosti. Vše ostatní, co přibližuje Wild k dokonalosti, nemá cenu zmiňovat, protože toho je příliš, jenže tento poslední krůček mi tam prostě k mé vlastní škodě chybí. Kdyby nebylo této výtky, pravděpodobně už bych totiž měl sbaleno.

Na špičku gangsterských seriálů Power sice ani nevidí, ale Starz se v něm i tak povedl husarský kousek. Ač jsou všechny postavy seksy a kewl, krajně nesympatickým chováním ve svém středním věku všichni do jednoho připomínají nějaké nevylítané puberťáky hrající si na hlavouny. A právě touto všudypřítomnou lidskou blbostí nakonec ve výsledku Power působí nejpřesvědčivěji, protože si dokážu představit, že takhle nějak ti bývalí houmís a jejich bičis v reálu asi vypadají. Bohužel to ale nemění nic na tom, že skoro všechna ta dokola opakovaná ubulená dramata z osobních životů hrdinů seriálu jsou jenom nestravitelnou vatou mezi slušným pilotem a závěrem. Mimo ně totiž prakticky vůbec nefunguje, což je obzvlášť škoda v případě základní premisy dvojitého života gangstera a podnikatele. Chuť dokáže zpravit jen jediná sympatická postava, tedy jednodušší parťák hlavní postavy Tommy, a klubové a jiné hudební pasáže, ze kterých přímo srší opojení nočním životem na vysoké noze. Jen kdyby ten hudební patlal a herecké poleno 50 Cent zůstal pouze u produkce - kdykoli se totiž objeví před kamerou nebo zazní jakákoli jeho hudba (vlezlou titulní znělku nevyjímaje), stahuje s sebou do své žumpy průměrnosti i zbytek seriálu. To samé pak platí i o druhé sérii, v níž se děj konečně posouvá kupředu, i když i k tomu dochází více méně jen ve dvou nebo třech lámacích epizodách. Zbytek je znovu nekončící gansterskou telenovelou bez náznaku gradace a se zdraví nebezpečně častým výskytem půldolaru. Právě jeho pasáže (obzvlášť s blížícím se finále sezóny) působí víc jako nezamýšlená komedie. A obzvlášť vzhledem k vůbec poslední scéně mě už pokračování jeho výplachu přestává zajímat. V podobném tónu se nese i zbytek sérií - výjimkou je jen konečně konzistentně zajímavých posledních pět epizod.

Blackjack? Ruleta? Sázky? Fuck you. William Monahan po svém kurzu moderního filmu pro svět, co na něj sere, určitě není o nic víc šťastný, než James Benett. Svůj zdvižený prostředníček totiž personifikoval do postavy, která a priori nehazarduje s penězi, nýbrž se životem, který mu nestojí ani za konvenční lhaní. Nebo si ho naopak cení příliš. V úvodu možná po vzoru Cizince prvním výstřelem trefí první signální, která diváka rázem oslepí, ale teprve urputná pravdomluvnost zbytku zásobníku plného kousavých monologů a dialogů vystřílená do mrtvého těla před obrazovkou dala nevýraznému thrilleru podtext existencionálního dramatu o absolutním vítězství či smrti. Všechno nebo nic. Být či nebýt. Atakdál. A nebo taky možná autor napsal film o blackjacku, ruletě a sázení. Co já vím... Fuck you. Tak jako tak ale filmu nejde upřít geniální využití filmové hudby, několik vynikajících scén a na to, že jde nakonec hlavně o konverzační drama, nečekaně svižné tempo. You are the perfect example of how a person can start off with no problems whatsoever, and then go out of their way to make sure that they have all of them. ---There's no relative degree of suffering.

You're the worst lawyer ever! Nedá se říct, že bych při ohlášení spin-offu dokonale uzavřeného světa Breaking Bad skákal radostí, a že má být jeho hlavním tahounem zrovna Saul Goodman ve mě příliš nadějí taky nevzbuzovalo, nicméně už pilot stačil k tomu, abych přístup k seriálu podstatně přehodnotil. Hned se totiž ukázalo, že za ním nestojí jen snaha o vyždímání dalších peněz z veleúspěšné značky, protože ač si ze svého životního dítka bere hodně, Gilligan očividně na vavřínech neusnul a naservíroval unikátní seriálovou jízdu balancující někde na pomezí samotného Breaking Bad a seriálového Farga. Překvapivě se dokonce nekoná ani podlézání původním fanouškům, a vedlejší postavy opakující si své předchozí role se obejvují jen sporadicky (ovšem když už, stojí to za to!), a dávají prostor Odenkirkovi, který se naproti očekáváním svého údělu utáhnout celý seriál prakticky na vlastní pěst zhostil na jedničku. Tempo samotného seriálu sice občas hapruje, což obzvlášť podtrhává nijaká poslední epizoda, většina prostoru je nicméně nabušená podprahovým humorem a absurdními situacemi, ze kterých jde hlava kolem. I just talked you down from death sentence to six months probation. I'm the best lawyer ever.

Bez zmínky o Megatonovi se, zdá se, komentář k jakémukoli jeho filmu neobejde, ale odbydu si to rychle: když jsem si na jeho epileptický střih zhruba po půl hodině zvykl, a přestalo mi z něj být fyzicky špatně, na nejoblíbenější výtku k poslednímu Taken jsem rázem zapomněl. Při konverzacích sice stále rušil a ani ta akce díky němu není zrovna na žánrové špičce, nicméně když už na ni dojde, dá se u ní lehce zabavit. Co mě ale začalo rušit mnohem víc byl prázdný a nudný scénář, a to se mi jako zapřísáhlému fanouškovi Bessona píše zatraceně těžko. Té zmíněné akce je totiž v táhnoucích se dvou hodinách v poměru k nezáživným naháněčkám a rodinným peripetiím zoufale málo. Zachraňuje je jen Forest Whitaker reprízující si svou roli z The Last Stand, jenže to je slabá záplata na to, jak nezajímavá je poslední nástavba na Millsovy osudy.

První část Mockinjay už nepůsobí jen naivně hloupě po vzoru předchozích dílů, jakákoliv událost, které se tou dobou ještě nespící divák dočká, už je na rovinu zcela tupá, ne-li idiotská až debilní. Proto možná není až taková hrůza, že se za celé dvě hodiny prakticky nic nestane. I ta nudná uondaná prázdnota plná střídavě uplakaných, střídavě nakrknutých pohledů (které jsou navíc na poměry Jenny otřesně zahrané a hlavní postava celý film vypadá, jako by byla v jakémsi limbu) je totiž lepší než počátky proletářské revoluce, o které mají asi Hladohry být. Ta se v obou předchůdcích dala bez upřímných záchvatů smíchu tolerovat díky rozptýlením v podobě ucházející akce, ubohoučkého "nastavení zrcadla dnešní době" (prostě evergreen), nebo tvářičky Katniss. Pokud jsou ale jedinou zajímavou událostí ve filmu píseň pějící soudruzi všech obvodů, hrdě se vhrající vstříc smrti za osvobození země od kruté tyranie kapitalistických vykořisťovatelů, nemám už za co přidávat hodnocení. Kromě vynikající titulkové písněŁ. I to je ale na hraně, protože vynikající soundtrack od Lorde ve filmu krom této jedné výjimky stejně nezazní.