Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Sci-Fi

Recenze (839)

plakát

Solaris (2002) 

Umíněná srovnávání s Tarkovského filmem nejsou absolutně na místě. Soderbergh se totiž rozhodl natočit vlastní interpretaci Lemovy klasiky. A to tak volnou interpretaci, že jsem měl několikrát pocit, jako by ji snad ani nečetl, nýbrž o ní jen slyšel z druhé ruky. Ve výsledku je to ale právě jen volná inspirace předlohou geniálním tahem. Už od příletu na stanici Solaris je totiž jasné, že změny se nebudou týkat pouhých detailů, a při přistoupení na autorovu hru konečně nemusí hledání rozdílů být tím, co by čtenáře/diváka dokázalo každou chvíli vytáčet. Díky autorovým zásahům do děje i motivací a povah postav je totiž tato verze Solaris i přes sci-fi kulisy především civilním lidským dramatem, a to mnohem lidštějším a obyčejnějším, než je Solaris Lemův nebo Tarkovského. Výsledkem toho je, že je i přes exotické prostředí a nereálnou premisu mnohem snazší se k ústřední dvojici vztahovat, a já proto nad mrazivým a dojemným příběhem, stejně jako nad hereckým koncertem Clooneyho a Nataschy McElhone plesal tak, že mi jako zdaleka největší provinění autora připadalo to, že jsem s nimi mohl strávit pouhou hodinu a půl. Bohužel, přes zmíněné klady a navíc i hypnotickou hudbu a režii, které vytváří neskutečnou atmosféru, se pro mě celý film, snad právě kvůli té jeho výsledné obyčejnosti, nestal tak pamětihodným zážitkem, jako jsem doufal a očekával. To však ani při nejmenším nesnižuje jeho výjimečné kvality.

plakát

Solaris (1972) 

Jedna věc Tarkovskému nelze upřít: podařilo se mu natočit věrnou adaptaci knihy, a zároveň do ní vložit vlastní myšlenky. Proto není Solaris tolik úvahou nad lidským pojetím vědy a mezích komunikace, jako skvělou psychologickou epopejí. Na tom samo o sobě není nic špatného, jenže Tarkovského neúspěšným pokusem prolomit žánrové bariéry vznikl zvláštní hybrid, na kterém jde vidět, že jsou autorovi právě ty sci-fi prvky přítěží. Jak jinak totiž vysvětlit ten autorský úprk v podobě nemístného úvodu na Zemi, ve kterém se předčasně představí a vysvětlí polovina děje knihy jako pouhá premisa celého příběhu? Obzvlášť s ohledem na to, jak skvěle Tarkovskij později pracuje s manifestacemi vzpomínek, svědomí a podvědomí hlavní postavy, mě volba striktně chronologického vyprávění vytáčela do neskutečné míry. Jediný přijatelný důvod pro tak konvenční ústupek v jinak očividné a úspěšné autorské exhibici se snad dá brát to, že ani v této podobě nejspíš není Solaris pro nečtenáře předlohy právě nejjednodušším filmem k pochopení, nebo i jen zorientování se. Nic to ale nemění na tom, že úvod je těžkým selháním jak svou přepálenou délkou, tak i špatným umístěním. Otřesnému začátku ale s přehledem vévodí naprosto idiotská vize Země v budoucnosti v čele s jízdou metropolí, na kterých jde dokonale vidět, že Tarkovského styl a fantazie na sci-fi jednoduše nestačí. Podobně nemastně neslaně bohužel působí film ještě několikrát i později, když už se psychologie Krise Kelvina konečně začne rozvíjet ve sci-fi kulisách, ale několikrát jsou na ni ústy hlavních postav násilím naroubovány filozofické úvahy a názory jak autora knihy, tak i autora samotného filmu. Stejně zbytečně pak působí Kelvinův rozhovor s matkou, který až příliš doslovně tlačí na pilu Freudovské interpretaci, jako by snad z předchozích dvou hodin nebyla patrná ažaž. Ale dost bylo spílání. Solaris se totiž i přes mé očividné neshody s autorem stal skvělou atmosferickou audiovizuální podívanou, ze které dělá nezapomenutelný zážitek především kamera a v neposlední řadě i hypnotické záběry na samotnou Solaris. Realistickou nemožnost kontaktu a vzájemného porozumění mezi dvěma světy zde pak nahradil skvělý paradox optimističtější myšlenky vydařeného kontaktu, ovšem za cenu duševního zdraví hrdiny (které je navíc výsledkem psychologického vývoje z odcizené lidské trosky v plnohodnotného, citově vyzrálého člověka). Právě z toho závěrečného záběru, ve kterém do sebe vše dokonale zapadne, vyloženě mrzne krev v žilách, a já díky němu nemám nejmenší potíž s přijetím té v úvodu zmíněné změny myšlenky filmu oproti knize.

plakát

Chlapectví (2014) 

Jo. Teď, přesně o jednu kapitolu napřed, je asi nejlepší doba na reflexi uplynulých let. Těch několik styčných bodů možná podpírá úplně jinak naplněný život, ale přesto jsme na chlup stejní. Ale. Protože pokračování nikdy nepřijde, já se teď cítím, jako by někdo přestřihl šňůru. Jak na sebe budu vzpomínat za třicet let? A jak pak dopadne repríza Chlapectví? A bude mě to vůbec zajímat? To je ve hvězdách, nicméně začít takový projekt a nedotáhnout ho do konce právě teď beru jako podpásovku. Ne. (Pocitově naprosto nekritické absolutní hodnocení, protože jsem film viděl přesně ve chvíli, kdy jsem měl, a čert vem, že byl vlastně o ničem.)

plakát

Expendables: Postradatelní 3 (2014) 

Tak to vypadá, že veteráni akčních klasik jsou znovu za zenitem. Třetí Expendables jsou díky slepé odbočce do juniorské ligy v prostřední části docela jasným důkazem, že se to nostalgické ohlédnutí vyčerpává. A slabé celosvětové tržby to už jen podtrhávají. Ten pokus osvěžit obsah mladíky a jejich hračičkami je totiž mezi dvěma hlavními akčními pasážemi naprosto zbytečnou výplní stopáže bez jakéhokoli náboje, a nic na tom nemění ani to, že minimálně polovina toho nového týmu není až tak strašná, jak jsem se obával. Přitom co se akce a postav týče, očividně ještě má tento tým pořád co nabídnout, stálice válí se stejnou vervou jako vždy (jen škoda toho Jet Liho), nové přírůstky si dokážou každou scénu ukrást pro sebe (Ford!!!), a úvodní a závěrečná bitva jsou rozhodně tím největším a možná i tím nejlepším, co se zatím v sérii objevilo. Jenže na tom jde prostě vidět, že už tvůrci po vážnějším prvním a vtipnějším druhém dílu neví kudy kam. Do čtyřky to chce návrat Mickeyho a nostalgicky se s revivalem osmdesátých let rozloučit, dokud to ještě jde.

plakát

Želví nindžové III (1993) 

Poslední díl filmové želví trilogie mě ve své době minul, a na rozdíl od jeho předchůdce mi to ani tolik nevadí. Zcela mě totiž minul i dnes. Spolu s cestováním časem totiž korytnačky ztratily to, čím se pro mě staly nadčasovými, a tak na celé trojce potěší snad jen návrat Caseyho. Dobrý vtip se totiž prodere na povrch jen sporadicky, celé to působí zbytečně (a křečovitě) osudově a chybí tomu to zasazení do devadesátkové popkultury. A hlavně ve "starověkém" Japonsku 16. století neměli pizzu.

plakát

Želví nindžové 2: Tajemství kapaliny (1991) 

I don't believe it... It's like videogames in 3D!!! Nechápu, jak mi mohlo v dětství toto pokračování uniknout a o to větší šok mě čekal, když jsem zjistil, že je The Secret of the Ooze ještě lepší, než jeho předchůdce. Je v něm totiž přesně to, co se od sequelů očekává: víc všeho. Víc pizzy. Víc hlášek. Víc akce. Víc humoru. Víc hudby. Když je řeč o hudbě, závěrečná tanečně-bojová scéna v klubu za doprovodu Vanilla Ice je ztělesněním geniality. Jo, a víc pizzy. Go Ninja, Go Ninja, Go!

plakát

Želví nindžové (1990) 

Jak se dá nemilovat film, díky kterému jsem se stal závislým na pizze v době, kdy v celém městě byla jen jediná pizzerie? Film, na kterém jsem vyrůstal, a u kterého mi ani tehdejší nepochopení každé druhé hlášky nebránilo se skvěle bavit u tehdy tak realisticky působících gumových oblečků, Obi Vana Třísky a Darth Shreddera? Film, na který mi sice ještě včera nezbyla jediná vědomá vzpomínka, a přesto jsem si při návratu k němu po téměř dvaceti letech vybavoval každou scénu? Ne, nemilovat se nedá, o to spíš, když i dnes dokáže spolehlivě hodit do pohody a pobavit. Želví nindžové jsou prostě kult a tečka.

plakát

Želvy Ninja (2014) 

Cowabonga, tak takový blast from the past jsem nečekal! Nové CGI želvy sice nežerou tolik pizzy a v těch přehnaných efektech se docela ztrácela i ta rodinná pohoda filmu, na kterém jsem vyrůstal, ale i tak mě jejich hláškovací maraton zastihl nepřipraveného a mě nezbylo, než se po slabším úvodu naprosto nekriticky bavit jak nostalgickým vzpomínáním na málem zapomenutý klenot, tak i skvělou akcí ne nepodobnou Transformers, jen přehlednější a hlavně zelenější. Navíc je fajn, že i když je mezi mnou a želvami stále věková mezera, konečně to jsou teenageři, kteří vyrůstali na podobné popkultuře jako já. A tak jsem se nenechal rušit ani nemístným soundtrackem, protože kdo by hleděl na nějakou přepálenost když jsou hned za New Yorkem Himálaje, když jakýsi mrakodrap ve městě má dle délky pádu z něj zhruba stejnou výšku jako nejvyšší vrchol tohoto pohoří, když Tříska konečně nevypadá jako spláchnutý chuchvalec vlasů (naopak má asi nejlepší akční scénu ve filmu), když je tu Megan Fox zezadu, a v neposlední řadě když G.O.B. Do příště jen víc té zmíněné pizzy.

plakát

Predestination (2014) 

Cestování časem očividně nepotřebuje plno samoúčelných efektů a hromadu akce. Predestination dokazuje, že s parádním zdrojovým materiálem a do toho nejposlednějšího detailu promyšlenou realizací samotného filmu se dá natočit v žánru bezkonkurenční film i když se založí na pouhém dramatu jednoho člověka. Díky nevídaně přesnému dávkování informací je úplně jedno, že je od prvního momentu docela jasné, jak se věci mají: autoři totiž ze všeho nejdřív svedou ze stopy, rozvíří bujnou fantazii, vyždímají z ní všechny možné i nemožné teorie, a tak je ve chvíli, kdy se kruh konečně uzavře, jedinou útěchou pro znásilněný mozek to, že vrahem je přece jenom zahradník. Jenže on film neskončí, zamotá hlavu pro jistotu ještě jednou a teprve spolu s triumfálním "AHA!" někde v průběhu titulků konečně naplno odmění diváka vyžívajícího se v cestování časem a filmových skládačkách. P.S. Oscara pro Sarah Snook. Can we change our futures? I don't know. The only thing that I know for sure is that you are the best thing that's ever happened to me. I miss you dreadfully.

plakát

Lucy (2014) 

Po dost dlouhé době je Lucy Bessonovým filmem, který mě nebavil. Pryč je totiž nadsazenost jeho předchozích autorských a produkčních kousků, která nejednou hraničila se (sebe)parodováním, a místo ní si Lucy s každou přibývající minutou hraje na stále vážněji míněné sci-fi. A to si Besson očividně ukousl až příliš velké sousto. Na to, jaké teorie v průběhu filmu rozjíždí je základní premisa až příliš přitroublá, zároveň ale ne dost zábavná. Humor absentuje prakticky úplně, akce se slušně rozjede až na konci filmu, a tak Lucy spíš působí jako jedna velká autorská obrazová i obsahová exhibice. Přesto nemůžu říct, že by se mi to až příliš ambiciózní téma příčilo, naopak právě ta narůstající procenta urychlené evoluce pro mě byla jasným vrcholem filmu (vedle tradičně boží jízdy Paříží), jen bych něco takového viděl raději v něčem, co se netváří tak prvoplánově.