kingik

Takaši, Takaši, tenhle horor je na kaši, i když letadlo zůstalo celé. Na palubu letu 7500 nastoupil nežádoucí cestující navíc a sice paní NUDA. A režisér krčící se v rohu kabiny letadla pilotoval nedůsledně, málo poutavě a nevyděsil ani omylem, a i když kormidloval přehledně a technicky přijatelně, vyvstal pocit, že si na technické stránce snímku zakládal víc, když prakticky nic víc z diváckého hlediska nepředvedl. Nutno dodat, že občas na diváka jukla mysteriozní atmosféra. Během letu 7500 mířícího do Tokia zemře za podivných okolností jeden z pasažérů. A následně jeho mrtvola zmizí. Tím se spustí řetězec ještě podivnějších událostí, na které nikdo nemá vysvětlení. Světe div se, ale je to právě stokrát provařené i prověřené prostředí dopravního letadla, ve kterém se mysteriozní děj z 99% odehrává, a které tenhle film dělá alespon trochu zajímavý a určitým způsobem funkční. Ne vždy a za všech okolností, ale příběhu slouží dobře. To, co naopak pozbývá funkčnost, je jakási režisérova umanutá snaha o strašidelnou až jakousi psychologickou hru s divákem. Především na to nemá prostředky v podobě odpovídajícím způsobem vystavěného scénáře a režie, která nemá téměř, co nabídnout, si jako nouzový východ stanovila závěrečnou pointu, kterou větříte o to víc, jak filmu postupně dochází palivo. Nad vším převládají hrozivě nudné a absolutně nezáživné dialogy bez štávy, což jen umocnuje celkovou rozvleklost s minimální snahou o rozpohybování ospalého filmu. Z relativně sympatické herecké sestavy, která čítá povědomé tváře, vlastně nikdo nezaujme. Letuška Leslie Bibb a spol. do té nudy svými mírně nevýraznými výkony úměrně zapadají. Takaši Šimizu není žádný začátečník a jeho snímek, když už nic jiného, má slušnou technickou kvalitu, která by se v kině neztratila. Jeho vynalézavé kamerové nájezdy občas vykouzlí hutnou atmosféru, ale v konečném součtu je to málo, protože scénář Craiga Rosenberga je nudný a je v něm znát inspirace slavnějšími filmy. Šimizu se až příliš spoléhal na atmosférické vyznění, které je sice v několika scénách fajn, ale to je asi tak všechno. Zapomnělo se na tempo, zajímavé postavy, akčnost i logiku a tím vším prostoupila nuda, jejíž přítomnost se ve filmu rozlévá v téměř neúnosné míře i zásluhou utahané režie. Nemám nejmenší doporučení, abyste do tohoto letadla nastoupili. V horším případě neustále rostoucí nudou usnete, a v tom lepším případě snímek dokoukáte, avšak nijakým způsobem ve vás nebude rezonovat. Tenhle let za mnoho nestál. Mé hodnocení: 40%

Oscar už je dědeček o hůlčičce, není to na pohled ani nijak zvláště pěkný štramák, ale pořád přitahuje velkou pozornost. Herci dokáží pro tohle prestižní ocenění udělat cokoliv, aby ho získali. Slavnostní ceremoniál kolem Oscarů je vždy pompézní, účastníci se předhánějí v luxusních robách a oblecích, a nejinak tomu bylo i u 86.ročníku udílení cen, které uváděla Ellen DeGeneres, a které rozhodně nebyly bez překvapení stran oceněných tvůrců a jejich filmů. Největší zájem se vždy podle mě upírá na cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Letos ji všichni už předem posílali DiCapriovi a nakonec ji jemu, i zbylým nominovaným, vyfoukl Matthew McConaughey. Muž s AIDS vyzrál na muže z burzy. Je v podstatě jedno, jaký herec nebo film vyhraje. Jde o to, co tomu vítězoslavnému pocitu předchází. Tři hodiny uvolněné nálady, sličných hereček, hudebních vystoupení, uctění památky zesnulých umělců, objednávka pizzy (to byl nápad jíst v těch luxus hadrech pizzu) a uhozená selfie blbost, z které jsem se fakt nepodělal, jak ti, co ji rekordně sdíleli. Zkrátka večer plný dojmů a bilancování z filmového světa za uplynulý rok. Vysoká účast známých herců mě osobně potěšila, protože byly ročníky, kdy tam skoro nikdo nepřišel, respektive nikdo zajímavý. Předlouhé, a ne vždy se zajímavými rituály a proslovy, ale takoví jsou Oscaři. Milovaní i zatracovaní. Nenávidění i obdivovaní. A diváky na celém světě hojně sledovaní. Nelíbí se mně, že toho večera se vše točí kolem pár vyzdvihovaných filmů, které nemusí každého zaujmout. Platí to i o vítězném filmu "12 let na gauči" ,ne blbost, v řetězech to bylo. Film ze současnosti o černochovi, který trestal bělochy tím, že je přivazoval na dvanáct let ke gauči za to, co dělali běloši s jeho pra pra předky. A ještě zbývá předat mého Oscara za ten slavnostní večer: Oscar for beauty goes to...Charlize Theron. Mé hodnocení: 60%

Nekonformní akční děda si chce po vymezených 96 hodin (o kterých ve filmu samozřejmě nepadne řeč) zachovat důstojnost, a co do uhýbání před letícími kulkami, je mrštnější než Heidi Klum ve své reklamě na kosmetiku. Bohužel, film to není ani dostatečně nadsazený, ani nikterak efektně zrežírovaný, aby se dal brát jako zábavně nablblý popcornový odvaz. A to i přesto, že ohledně tempa a dynamiky zjevné potíže nevykazuje. Značné a poměrně nepřekonatelně rušivé potíže má stran scénáře a režie. Nabízela se otázka, jak tedy pojmout další díl, bez toho, aniž by to nebyla už jen nastavovaná kaše. Scénář velel jasně. Ústřední hrdina bez bázně a hany Bryan Mills musí být vystaven těžké zkoušce. Musí to být něco hodně osobního. V prvním případě to byla záchrana unesené dcery, ve druhém čelil pomstě pozůstalých mafiánů a ve třetím případě bude muset očistit své jméno. Jeho bývalá manželka bude totiž zavražděna a on se stane hlavním podezřelým z vraždy. Zní vám to otřepaně? A také to otřepané je. Navíc, asociace s Uprchlíkem s Harrisonem Fordem přijde záhy. A je nasnadě, jak s tím ostřílený Bryan Mills naloží. A stihne toho relativně hodně. Film se chtěl vymezit hlavně na svoji akční stránku. Za tímto účelem byl angažován diváky nepříliš oblíbený režisér Olivier Megaton, jehož režijní styl i dosavadní kredit stále budí nemalé rozpaky. Ani tentokrát se nepřešvihl přes akci průměrného ražení, ve které se průměrně natočené bitky střídají s průměrně natočenými karamboly v autech. Akce rozhodně dech nevyrazí a téměř v ničem nezaujme. Mnoho diváků si postěžuje na její celkovou nepřehlednost vlivem nevalné práce s technikou střihu, přičemž zlomkovitý střih neocení akční pamětníci. Do toho se vloudilo množství scenáristických chyb ve zdánlivě nepodstatných detailech. Můžete je zrovna tak přehlédnout, jako být jimi obtěžován. Namátkou je to úniková cesta hlavního hrdiny bezprostředně po nalezení mrtvoly manželky ve vlastním bytě, kdy pronásledující policejní hlídka se při prověřování možností chová lajdácky, nebo snadný přístup na patologii bez jakékoliv ostrahy, přičemž geniální Mills na mrtvé tělo manželky v chladícím boxu natrefí hned na první pokus, nebo asistent vyšetřujícího detektiva ptající se po zavražděné ženě neomylně určí, že se po ní ptal i Mills a jiné přešlapy. Jsou to jen chybné detaily, ale když se nakupily, už se to přehlížet nedalo. Scénář produkujícího Luca Bessona a jeho kolegy Kamena příliš nápaditosti nepobral, ačkoliv je kladen důraz na sofistikované způsoby i postupy unikajícího hrdiny. Jinak by to ani nemohlo být, než že jeho postupy jsou velmi sofistikované a velmi uvědomělé, nebo to podle scenáristů tak mělo přinejmenším vypadat. V tomto ohledu je největším "vrcholem" scéna s jogurtovým nápojem, který si Millsova dcera chodí pravidelně kupovat do jednoho a totéž krámu, přičemž z matematického hlediska konstrukce čísel, zásadně nebere hned ten první, co se jí dostane pod ruku, čehož "chytře" využije její chápavý a uvědomělý tatík, t.č. na útěku. Abych nezapomněl, jeho hlavní prioritou je teď chránit jeho dceru, protože po ní někdo jde a postupně se dobrat pravdy, kdo na něj vraždu ex-manžeky narafičil a proč. Otřepané scenáristické postupy a pokusy o jakési zvraty, jsou však značně průhledné a v konečném důsledku nijak nepřekvapí. Akce je relativně méně a je vyvážena pátráním a zběsilým pobíháním z místa na místo, kdy se Mills snaží dobrat pravdy. Podle scenáristů to stačí, ale je to na jeden z očekávaných hitů sezony málo. Při těch všech výše zmíněných negativech, se film dostává z toho nejhoršího zásluhou Liama Neesona, který je zkrátka ve své roli neselhávající a bez problémů se mu dá jeho konání věřit. I když se tímto jeho akční kapitola uzavírá, představoval jsem si velkolepější a výbušnější završení série. Zůstalo hlavně dobře nasazené tempo, spolehlivě uvěřitelný Neeson a jeho kreace, kdy sprška kulek mu nečiní nijaké potíže a zůstává nezraněn, i když jdou po něm i elitní zabijáci z ruské mafie a výbuch auta, ve kterém seděl, je pro něj relaxační masáží. I s tímhle filmem se dá v kině poměrně úspěšně relaxovat, nicméně dojem luxusní akční masáže a následného se ocitnutí v akčním ráji, se však ne a ne dostavit. 40%

Vzpomínkový pořad na úspěšné televizní seriály a filmy. Je zajímavé, jak protagonisté po letech vzpomínají a s odstupem času hodnotí své účinkování, i v tvorbě poplatné tehdejší době. Rovněž není od věci srovnat fyzickou proměnu herců a také fakt, že pro některé z nich byla jedna nezapomenutelná role, rolí životní. Dobře odvedená práce. V díle, který jsem viděl se mimo jiné vzpomínalo na seriál Chlapci a chlapy a také na populární televizní filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Uvidím, co přijde dál. Klady: zajímavé připomenutí televizní tvorby + zajímavé komentáře k rolím přímo od herců nebo režisérů + netradiční mapování divácky úspěšných evergreenů + pořad má dobré tempo. Zápory: možná, že po několika dílech, to začne působit jednotvárně. Mé hodnocení: 80%

Komorní písnička, komorní klip. Aguilera dala vyniknout svým křivkám v jemně zvoleném outfitu a nesnažila se svým mocným hláskem na tak útlou ženu přeřvat dvojici hudeníků z A Great Big World se kterými se pro účely songu spojila. Zpěvačka je někdy jako proutek a někdy je jí pořádný kus. V tomhle klipu jí to zase jednou sluší, ale neodpustila si pravděpodobně autentický pláč. Proč ne, písnička je to tklivá s přemýšlivým textem, který se pro dobro věci a celkové vyznění omezil jen na pár slok. Možná to písničce nějakým způsobem prospělo, když se do ní tak vcítila, ale jestli pláče u každé její performance, tak to musí být už nesmírně vysilující a spíše to hovoří o její afektovanosti. Song to zase až tak překrásný není. Jak píšu, jedná se o komorní záležitost na poslech vhodnou po úmrtí někoho blízkého, po prodělání nějaké složité životní situace nebo po rozchodu s vaším partnerem. Osobně mám raději veselé a optimistické songy a v poněkud rychlejším tempu. Ovšem skladbu není dobré nějak podcenit. I přes dojemné a občas až příliš truchlivé vyznění si v hitparádách došla až na vrchol. Taky to má jedno pozitivum. Za normálních okolností bych o sdružení A Great Big World jen stěží zavadil. Stačila jedna Christina a už jsou celkem slavní. Pěkně a silně procítěně zahráno a zazpíváno s emocionálně obrazovým ztvárněním, avšak přes svoji značnou komornost s mizivou šancí si zařadit písničku do mého playlistu. Mé hodnocení: 60%

Tvůrci si nezaslouží, aby byli hozeni do Seiny, ačkoliv se jedná o ambiciozně pojatý přehmat ve francouzské kinematografii s cílem oprostit se od kýčovitosti původní Angeliky. Srovnávat či nesrovnávat novou verzi s klasikou? Srovnání se stejně film nevyhne. Rozhodně ne, pokud jde o nové herecké obsazení dvou stěžejních rolí. Nora Arnezeder & Gérard Lanvin jsou dost možná nejhorším milostným párem na filmovém plátně za poslední pětiletku. Jestli se vám vybaví původní herecká dvojice, tak si možná uvědomíte, že k sobě ladila ještě dříve, než se vzájemně sblížila a to měla na to víc pokusů, tedy filmů, než jen tenhle jeden, který žádného následovníka s velkou pravděpodobností mít nebude, ačkoliv regulerně končí jako první část. Angelika a Joffreye de Peyrac v nové verzi k sobě marně hledají cestu, a když ji k sobě zdánlivě najdou v podobě obejmutí či polibku, působí to jako nechtěná parodie. Chemie je mezi nimi mizivá. Erotická scéna jejich divného milostného splynutí má navodit pocit, že ti dva k sobě patří od nepaměti, ale tak lacině povrchně nelze pojmout vztah dvou proslulých postav stříbrného plátna. Z filmu vyvstane nejednou pocit, že ho natočili dva různí režiséři. Jeden není příliš technicky zdatný a akční scény vypadají nablble i průměrně a někdy až nepodařeně, a aby tak nevypadaly, tak se hodí do zpomaleného záběru a vypadá to ještě hůř. Ten druhý je chvílemi zdatným vypravěčem, který místy umí vytvořit pěkný kompoziční záběr pro široké plátno. Skutečnost je však taková, že klasiku dostal do rukou režijní veterán Ariel Zeitoun, který navíc není francouzského původu. To kdyby si někdo stěžoval a ohrazoval se, že tunisan przní pověstný francouzský film, který měl něco do sebe a ubírá mu na poetice. Tahle verze je skutečně zbavena veškerého poetického balastu. Přiznám se, že styl původní předlohy jsem tady nepostrádal. Kromě toho, je tady dán v rozumné míře prostor politikaření, a s ním spojené intriky na královském dvořem z nichž je obviněn, a nejen z nich, samotný hrabě Peyrac, který končí uvězněný v nechvalně známé Bastille. Zpět k hercům. Je to opravdový castingový přehmat vidět hrát Noru Arnezeder Angeliku a Gérarda Lanvina de Peyraca, ale k dobru jim nutno připočíst, že se nesnažili původní herce nijak napodobovat. Mnohem lepší jsou scény, ve kterých Arnezeder nemusí být za krásku, za kterou je svým okolím neustále považována. Ve scénách, kdy se ostříhá a přebarví vlasy na tmavo, získá její herecký projev na určité věrohodnosti. Opravdu nelze srovnávat její zvláštně agresivní sexappeal s půvabem Michele Mercier, která byla pro roli Angeliky stvořena. Lanvin působil v roli pajdavého a zjizveného hraběte až moc chlípně a chyběla mu Hosseinova důstojnost i nenapodobitelný nadhled. Nemyslím si, že by si mě ani jeden z nich přímo získal. Nabýt charisma původní dvojice, bylo takřka nemožné. Interiéry a exteriéry vypadají uspokojivě a nechybělo moc a vypadaly by jako z dražšího televizního filmu. To dělala ta nevyrovnaná režie, se kterou jste často nevěděli, na čem jste. Otřesně natočenou scénu s chabým konceptem vystřídala scéna dynamická, případně vkusně romanticky zabarvená a zase naopak. Tohle hektické i hekavé střídání probíhalo až do poslední třetiny, kterou považuji za nejvyrovnanější a nejlépe zvládnutou. Po ní se dalo i těšit na případné pokračování, na které závěr filmu odkazuje, ale kterého se už případní zájemci nedočkají. Ve filmu je v jedné scéně ke slyšení hudba z původní Angeliky, a to aby zřejmě nešel do ztracena záměr o remake. Když bych měl napsat vše, co je špatně na nové verzi, tak by to byl dlouhý sloupec. Nesmím zapomenout na Nicolase, který se asi tomu původnímu přišel po letech vysmát. Možná i moderní Angelika přišla s takovým záměrem. Nechutná jako kvalitní francouzské víno, a občas i trochu ztrpkne na jazyku, ale zvědavost je silnější než promarněné ambice, a ta divákům nedá spát, dokud Noru Arnezeder neuvidí na vlastní oči jako markýzu andělů. Tak věhlasnou se ale nestane. Kdo se bude nudit, může počítat vyskytující se české herce, ale pozor, jedná se o méně známé tváře s čestnou výjimkou, kterou tvoří Jirka Pomeje. Nadabovaná verze dělá film plně snesitelným. Mé hodnocení: 60%

Cesta ze striptýzového klubu k Playmate jest lemována (silikonovým) poprsím. Je třeba si položit zásadní otázku, jestli má vůbec cenu natočit životopisné drama o modelce kyprých tvarů, kterou proslavilo- - -pauza- - -aha, co ji vlastně proslavilo?! Na tomhle filmu se právě ukazuje, jak je důležité, aby osobnost, o které se točí film, vynikala něčím, co by mělo nějakou zásadní a nosnou hodnotu. Anna Nicole Smith byla skandalistka, která se chtěla nabalit na miliardáři nad hrobem. Ke všemu se až chorobně honila za slávou. Byla závislá na prášcích, alkoholu, byla svobodnou matkou, milovala svého syna, fotila pro Playboy. A upřímně, je na tom něco pozoruhodného? Ne, není, ke všemu je to blbě natočeno, spousta scén je utnutá amatérským zastavením obrazu, střihem se divák následně ocitá v další naprosto nesouvisející scéně, a tak pořád dokola. Řeknete si, že Anna fotila nahoře bez, ale celý film se obešel bez nahoty(!). Agnes Bruckner byla hrozná volba. Stačí se podívat na její filmografii, hned je vám jasné, že tahle herečka nezahraje nijak úžasně. Přesně tak, kromě vymodelovaného velkého poprsí, se v ničem nepřekonala. Podoba s charismatickou Annou veškerá žádná. Sexappeal na bodu nula. Tragické bylo, když se mělo ve filmu znázornit něco tragického, třeba úmrtí blízkých postav kolem Anny. Její syn byl zřejmě feťák, nejsem si jistý, ale asi to tak mělo vyznít. Ostatně většina dějových linek je nedořečená, nedotažená a nedořešená, takže se ani nedivte, když budete filmem tápat. Jednoho dne si syn vzal tajně jakýsi prášek z máminy kabelky, když seděl u jejího nemocničního lůžka, a už se neprobudil. Působilo to divně. I smrt Anny byla znázorněna naivně, světe div se, především krásně(!) a bez emočně, ostatně jako celý film. Spousta životních etap modelky je zde vylíčena polovičatě, a ty etapy, co měly být v jejím životě hnusné, působily úplně opačným dojmem, většinou nepřirozeně až trapně. Mediálně propíraný vztah s miliardářem zaváněl zkreslením, z pracovních nabídek se dostaneme jen k nezajímavému znázornění profesních aktivit, do toho protagonistka vede nezáživný vnitřní monolog, v zrcadle se zjevuje jako Marilyn Monroe, což byl její celoživotní vzor, se kterým ji pojila leda tak předčasná smrt. Na režii Mary Harron bylo znát, že ji natáčení asi nebavilo. Podle toho film dopadl. Je nudný, natočený technicky špatnou televizní formou a má jen pár sekvencí, které se povedly. K tomu lepšímu patří scény ze striptýzového klubu, povedl se i výběr písniček, které provází film a (umělá) prsa Agnes Bruckner snesou přísné měřítko, derou se z dekoltu, ale mají zákaz ukázat se divákovi. A když hlavní protagonistce bylo potřeba zkonstruovat hrudník, nebylo od věci zkonstruovat lepší film, jehož obsah by byl méně plastikový, nafouklý a nesplaskl by hned poté, co doběhnou závěrečné titulky. 40%

Antiblockbuster roku! Hodní herci přijdou do nebe, kde si hodí taneček s Backstreet Boys (!), a ti špatní (a to není myšleno jen jako jejich charakter) skončí v pekelném chřtánu. Už je to tak. V L.A. nastal pro hereckou smetánku Soudný den. Seth Rogen a jeho herecká parta (čiji ceuá neceuá pauta) se zabarikádovala před nenadálou invazí Belzebuba v luxusním domě Jamese Franca. A v tomhle domě se strhne pořádná mela, když se herci představující zde sami sebe, začnou v rámci záchrany holého života navzájem podrážet a štvát se, a pak se následně pro spasení duše udobřovat. Divák si s nimi užije legrace, napětí, porce solidního gore a hromadu originálních hlášek a narážek na známé hollywoodské trháky, i filmy, ve kterých osobně hráli, nebo se případně dočkáme jejich na rychlo spíchnutých pokračování (Travička zelená 2). Autorem projektu je Seth Rogen, který zřejmě už měl dost negativní kritiky ohledně jeho hereckých schopností a s Evanem Goldbergem a Jay Baruchelem vyprodukovali žánrový mix na motivy jejich autorské povídky. Seth Rogen prokázal, že pokud jeho herectví má stereotypní ráz, tak jako režisér by rozhodně nezapadl do šedi průměrnosti. Je se svým režijním kolegou Goldbergem technicky zdatný, a jediné v čem to vázlo, bylo občas statické vyznění děje i prostředí. Jinak všem na place nebylo nic svaté. Od úvodní brilantní likvidace párty pařmenů ve stylu "Nezvratného osudu" přes "zabíjecí" hláškovací pasáže, problém s nedostatkem vody, "gangnam style" blbnutí až po posedlého Jonaha Hilla s následným zmrveným vymítáním. Všechno v ideálním poměru a rozložení, až na ten přepálený závěr, který mohl být stylově vybroušenější. Pochopitelně, že film po celou dobu na diváka funkčně pomrkává a herecká partička se se sympatickou drzostí vysmála katastrofickému žánru a blockbusterům zvláště. Do kin vlétl netradičně pojatý film s osobitým pohledem na současnou mainstreamovou hollywoodskou produkci. Relativně herecká omladina dokázala s nejedním upjatým kritikem pořádně zamávat. Tohle mělo vztyčený prostředník. Mé hodnocení: 90%

Kdo jiný, než Pitbull, si může dovolit jít na pláž v nažehleném obleku, kdo jiný, než on, si může dovolit angažovat do svého klipu potížistu Charlieho Sheena a kdo jiný, než on, může přijít s originální variací na sexy léto. Určitě to je song, co rozproudí diskotéky, přesně do tohoto prostředí se hodí, ale aby vynikl, musí jít o diskotéku pod širým nebem, neboť tak je koncipován a v tom je jeho největší přednost. V jiném, respektive uzavřeném prostředí nevyzní a než se rozběhne, je poměrně hudebně nesouladný. Za hudební kakofonii může nepříliš známá italská zpěvačka Arianna, která je Pitbullovým dalším objevem, s nímž uzavřel další hudební spolupráci, kolikátá je to už kooperace, to už ani nikdo nemá spočítané. On jich chrlí přímo kvanta a někdy už je ta kvantita více než znatelná. Tentokrát je to ale ještě na pohodu. Milovníci klasických hudebních děl si zřejmě budou rvát vlasy nad Pitbullovou drzostí a zjištěním, že v písni "zneužil" dílo italského komponisty Ernesta De Curtise, jehož nápěvek (ve) skladbě dobře posloužil. Vše ostatní však v klipu obstaraly, pokud jde o obrazové ztvárnění písně, sexy tanečnice na lodi i mimo ní a osobnosti, kterých je v klipu k vidění pěkná řádka. A ty vlastně tenhle klip tak říkajíc udělaly. Nejedná se sice o umělce, kteří by byli v našich končinách nějak extra známí a populární, převážně se jedná o interprety z oblasti hip-hopu, ale Charlie Sheen, který zde v dobré náladě účinkuje, už mezi známé veličiny v umělecké branži nějakou dobu rozhodně patří. Pokud nevíte, že v tom klipu má být, o to je to větší překvapení, když na něj uprostřed písně narazíte. Samozřejmě, jak je u něho dobrým zvykem, nesmí chybět nějaká ta kočka na rameni, nebo nejlépe dvě. A rozhodně se nejedná o čtyřnohého domácího mazlíčka. Jeho účast je hodně zajímavá a osvěžující. Klip je nápaditě zrežírovaný méně známým režisérem Richem Lee, jenž si dal v prvé řadě záležet na pěkném obrazovém ztvárnění a dobrém režijním rytmu zajímavě korespondujícím se skladbou. Klip má tak v podstatě všechno, co správný letní a pohodový klip má obsahovat. Sexy mrdny, zajímavě využité prostředí s naprosto uvolněnou atmosférou, čímž je výsledný klip hotovou reklamou na léto a letní párty pod širým nebem. 80%

Ojedo, Ojedo, nemáš moc hororových kilometrů najeto a já si v poušti evidentně stopnul toho nejhoršího možného šoféra. Kamaráde, s tebou si už do auta nikdy nesednu. Smyk, karambol, a pak už jen pěšky a trmácivě po mexické vyprahlé půdě, kde si se jal z filmového hlediska zkřížit dva neslučitelné žánrové elementy: exploitation + mystery = opus stupidum debilitae. Ženská hrdinka Zoe (Amanda Adrienne) je nejen sluchově postižená, ale také totál asexuální. Krátce po úvodu filmu padne do rukou násilníků, které střetne v okamžiku, kdy lynčují jakéhosi mexikána (zřejmě z rasistických pohnutek). Normálně by se každý v takovém případě hrozícího nebezpečí hodně rychle zdejchnul, zvláště pokud jde o osobu ženského pohlaví. Zoe se však nechá chytit, ponížit a znásilnit, nad to spoutána ostnatým drátem, což se ukázalo jako jediný nápad v té slabě natočené scéně znásilnění, kdy není nic vidět, vše proběhne rychle, nudně a v maximálně zmateném střihu! Naprosto špatně natočená sekvence, která nebyla schopná vyvolat ani pidi diváckou emoci.Když bylo po té trapné scéně, tak se na scéně zjevil indiánský šaman, který mrtvou ženu pomocí zaklínadel vzkřísil zpět k životu a obdařil ji nadpřirozenou silou ducha svého prapředka(!). Nechybělo mnoho, abych po tomhle scenáristickém "majstrštyku" ten špatně natočený blábol znechuceně vypnul, jak moc mě to nebavilo. Zbytek filmu pak vyplnila pomsta ženy ze záhrobí na bandě nesympatických trotlů, jež ji připravila o důstojnost. Film však s obvyklými morálními měřítky vůbec nepracuje a jen mechanicky přistoupí asi ke čtyřem brutálnějším scénám, ve kterých to schytají nijak herecky ani vzhledově zajímavý týpci. Bandě vévodí "béčkový", a pro násilníka typově vhodný, specialista Rodney Rowland, ale ani jeho herecký výkon nenadchne. Snímek se dokonce pokouší o kontroverzní rasistický podtext, když má utýraná obět vztah s afroameričanem, který se ji vydává hledat a taktéž padne do rukou bandy. Zajímavě neotřelý nápad však z toho nic nevytěžil a nastolený trend blbé a technicky velmi slabé režie nadále pokračoval do finálního zúčtování, ve kterém si brutální taneček nečekaně hodil tomahawk s motorovou pilou. Jednalo se o jeden z mála nápadů, jež zaujal. Jinak film opravdu nezaujal. Michael. S. Ojeda si toho nabral docela dost. Vedle režie si vzal na starost také scénář, kameru a střih. Z technického hlediska je film očirvoucí. Vizuál diváka mučí svým nízkým barevným rozlišením a přeexponovanou kamerou. Ten pravý rajc tomu dodal technicky špatně vedený střih, který mrší i to, co nedojebala otřesná režie. Scénář přišel s malým experimentem, který nevyšel, neb kombinovat Rape & Revenge s mystery prvky vyžaduje jistý nadhled a režijní dovednost. Ojeda nevládne zdatně ani jedním. Ba co víc, selhává i v elementárních základech režijního řemesla. Pochvalu si jako jeden z mála zaslouží Hugo Villasenor, jehož zásluhou vypadá gore i zohyzděná těla libově. Bohužel, těch brutálních scén tady není přehršel, ale minimálně dvě z nich snesou přísný metr. Syrový, brutální a našlapaný snímek se nekonal. Místo toho přišlo brutální zklamání v podobě příšerné a (emočně) nudně vystavěné píčoviny. Hned v úvodu cesty režisérův nablýskaný Pontiac havaroval (ano, přesně ten, co v něm cestuje hrdinka filmu). Hned, jak jsem ho v poušti stopnul, věděl jsem, že nemám nasedat, a že ta jízda nebude stát za nic. A taky že jo! 20%