kingik

Eugene a Tucker jsou dva nerozluční kámoši, které nerozdělí ani to když jeden z nich po pádu ze schodů upadne na 4 roky do komatu. První z dvojice před svou nehodou chodil s dívkou se kterou ovšem ani po dlouhé známosti neprovozoval sex a druhý z dvojice je věčně nadržený týpek jehož snem je celý život střídat holky a navíc jeho největší vášní je každý měsíc listovat časopisem Playboy, který pravidelně odbírá. Jenže po dlouhé době v komatu se toho hodně změnilo a Eugenova holka se mezitím stala březnovou Playmate časopisu Playboy a oba kámoši se rozhodnou vydat se za ní do vily Playboye, kde se setkají nejen se spoustou krásných žen, ale také je na cestě tam potká celá řada průšvihů a celé to vyvrcholí setkáním se zakladatelem slavného časopisu Hugh Hefnerem. Kámoše ztvárnili za mořem populární komici Zach Cregger a Trevor Moore a aby to všechno měli pod kontrolou napsali si scénář, zrežírovali si ho a sami se obsadili do hlavních rolích. Výsledkem je naprosto odvázaná komedie plná hrubozrných a fekálních vtipů a otevřených sexuálních narážek Jen namátkou: pokálení v důsledku atrophie, šíleně nadržené lesby s ruským přízvukem, rádoby drsný raper s uměleckým jménem Horse Dick v podání Craiga Robinsona nebo psí moč ve skleničce sličné modelky atd. Nedalo se nesmát se.

Jedna uzavřená místnost. 4 účastníci, nebo chcete-li kandidáti experimentu pro výzkum lidské psychiky a ovládání mysli a spousta záludných otázek, jejichž odpovědi nezná skoro nikdo To, že se v tomto projektu vedeném šíleným vědcem Peterem Stormarem, nebude jen vyplňovat úvodní testovací formulář s množstvím otázek, je jasné hned poté, co je jedna z účastnic střelena do hlavy. A to je teprve začátek solidní a napínavé psycho jízdy s neodhadnutelným koncem. S každou další špatně zodpovězenou otázkou zemře další účastník. Zajímavé a neotřelé téma nelze jednoznačně žánrově zařadit a má ode všeho trochu. Jeho síla spočívá ve výborném hereckém obsazení a také v manipulaci s divákovým přesvědčením s následným až šokujícím vyústěním, které si neustále klade otázku, zda je něco takového možné v reálném životě. To, co se děje v uzavřené místnosti, je velmi zajímavé, a asi by se nikdo nechtěl dostat do podobné bezvýchodné situace a být v kůži kandidátů, kteří pro pár dolarů nevěděli, do čeho jdou a jak to s nimi dopadne. Ve filmu zní působivá hudba Briana Tylera a režisér Jonathan Liebesman umožnil divákovi se v tom velmi dobře orientovat. Jednoznačně zajímavý film.

Docela zklamání. Co se jevilo z traileru jako bomba horor, je ve skutečnosti ten nejobyčenější hororový (pod)průměr. Už výchozí situace, ve které uvízne šest lidí ve výtahu, nebyla nijak originální, ale šlo o to, jak s ní budou tvůrci pracovat. Originální byl nápad, že jeden z těch šesti bude Ďábel v lidské podobě. Výtaháři si dávají na čas, hasiči jsou ještě neschopnější se dostat k uvězněným pasažérům a divákovi nezbývá, než si nudné chvíle krátit tipováním, kdo je tedy ve výtahu onen Satan, ale já ho odhalil, už když zmíněná šestice lidí do inkriminovaného výtahu nastupovala, a i když tento horor diváka intenzivně mate tím, že ve chvíli, kdy dojde k vraždě, světlo v kabině výtahu zabliká, nebo úplně zhasne, tak na mě si nepřišel a vše jsem prokoukl. Pokud jde o Satana, tak z něho vůbec nešel strach a byl celkem k smíchu, a když se nepodělám při jeho zlověstných hrozbách strachem, tak co je to za Satana?! V tomto ohledu film selhal. Napětí a psychologickou kresbu uvízlých postav tento horor evidentně neměl v plánu, ale oproti tomu úvodní titulky se zlověstnou hudbou a kamerou snímající město Philadelphie vzhůru nohama, neměly chybu a následné pohrávání se symbolickým číslem 6 nepostrádalo punc něčeho velmi tajemného, které ovšem se závěrečným trapným odhalením, vzalo za své. Autorem námětu je M.Night Shyamalan, a když je v titulcích uvedeno jeho jméno, je nutné počítat s propracovanou závěrečnou pointou, ale tady to nehrozí. Závěrečné detektivovo odpuštění muži, který způsobil nehodu, při které zemřela vyšetřovatelova žena i dítě, snad ani nebylo myšleno vážně. A pokud tento nepropracovaný horor, který počítá s divákovou naivitou, nebudete brát moc vážně, je docela možné, že se pobavíte. 40%

Bylo to zajímavé. Pěkně zahrané a citlivě natočené. Bez té divné pointy, bych se klidně obešel. Jako odraz dnešní doby, to má něco do sebe.

Jednou v noci začnou mladou dvojici, Clementine a Lucase, tyranizovat neznámí útočníci. Hrůznou noc odstartuje krádež jejich auta, a ačkoliv se dvojice obrátí na policii, ta se nijak neobtěžuje zasáhnout a drzost útočníků roste z minuty na minutu. Nejsilnější zbraní filmu je, že divák zpočátku útočníky nevidí, tím jeho představivost pracuje na plné obrátky. Je vidět vlastně jen rozsvícené baterky, mihající se stíny postav a útočníci mezi sebou komunikují jen vydáváním skřeků. To byl od tvůrců moc šikovný tah, stejně tak je důležité zmínit, že film si zakládá na autenticitě a minimum hudby a dialogů mu jen prospělo. I když mezi dvojicí napadených a útočníky téměř nedojde k žádnému fyzickému kontaktu, tak by se napětí a hutná atmosféra bezmoci dala krájet. A až se ukáže, že nemilosrdní útočníci jsou nezletilé děti, tak to celou tu hrůzu jen podtrhne. Film byl natočen podle skutečných událostí. Pokud hledáte nějaký napínavý thriller, tak zkuste tenhle.

Domácí "bububu" video se po roce vrací s událostmi, které o 60 dnů předcházely děj z jedničky, a ani na podruhé moc (ne)vystraší. Ačkoliv opětovné setkání s duchy se rozhodlo vytasit se s inovativnějšími postupy a působí maximálně realisticky, tak divák obeznámený s jedničkou už na to neskočí, a v tomto případě je lépe připraven, než tomu bylo před rokem. Setkáme se s postavami z jedničky Katie a Mikem. Její sestra se se svojí rodinou nastěhuje do nového domu, a hned při příchodu si všimnou podezřelé aktivity, která nasvědčuje tomu, že v domě nejsou a nebudou sami. Do všech místností si tedy nechají nainstalovat kamery, aby zjistili, jaký nezvaný návštěvník zamyká dveře zevnitř nebo vytahuje v noci čističku bazénu ven z vody. Děj je pak důvěrně podobný tomu z jedničky. Pro diváka to znamená, že bedlivě pozoruje den za dnem a noc za nocí každý pohyb nebo přesunutí předmětu, ale "fake" je "fake" a ošálit divákovi smysly se daří opět jen napůl, i když připouštím, že tentokrát je kladen zvýšený důraz na maximální autenticitu a mnohem snáze se ve dvojce uvěří, že by to nemusel být podvrh. Z tohoto hlediska je pokračování lepší než o rok starší jednička. Dokonce jsem se jednou nebo dvakrát lekl. Ovšem na stejném principu už byla založena jednička a tvůrci se s ničím mimořádným neblýskli. Rodina, již duchové terorizují, není ani trochu sympatická a duchové je podle mě málo strašili. A tím pádem byl málo vystrašen i divák. 60%

Nebavil jsem se tak, jak před léty. Populární muzikanti umí bezvadně hrát, ale tady bylo toho trapného humoru až přespříliš a film ztratil na konzistenci. Sled scének, kdy jedna lepší střídá druhou horší, je sledovatelný jen díky Les Charlots, kteří rozesmějí i mrtvého. Znám od nich lepší komedie. 50%

Důstojné zakončení trilogie s perfektními hereckými výkony a výraznou snahou odklonit se od humorného pojetí a více se přiblížit původní předloze. Jean Marais prohrává na plné čáře souboj s Louis De Funésem o to kdo je větší hvězda ve filmu, ale stále si zdatně vede ve ztvárnění legendární dvojrole. Film rovněž aplikuje myšlenku největšího zloducha světa velmi sofistikovanou formou a nápaditěji než v předchozím díle. Divák se střídavě směje a současně mu je naservírována tajemná atmosféra panství, nějaká ta mrtvola, množství převleků a masek a poměrně otevřený konec, ale překvapivě už se žádné další pokračování nikdy nerealizovalo. Ve filmu však nakonec převládá divadelnost, která filmovou podobu brzdí. 60%

Prvnímu dílu se pokračování nevyrovná. Je ve všem horší, ale herecké výkony všech zúčastněných opět nemají chybu. Živelná komika Louise de Funése definitivně zatlačila do kouta původní hvězdu trilogie Jean Maraise. Humor však tentokrát dostal až moc velký prostor a to dost zatlačilo původní myšlenku, a sice, že Fantomas měl být seriozním a temnějším dílem, které na humor nebude tolik sázet. 60%

Al Pacino hraje renomovaného soudního psychiatra FBI Jacka Gramma, který se dostal do svízelné situace. Tajemný hlas v telefonu mu oznámí, že mu zbývá jen 88 minut života. Gramm kdysi pracoval na složitém případu sériového vraha dívek, který má být po deseti letech strávených ve vězení popraven a možná právě tento muž bude mít spojitost s tajemným volajícím. A navíc umírají další dívky a někdo je vraždí úplně stejným způsobem jako uvězněný vrah a všechny stopy tentokrát vedou k psychiatrovi. Výhružný telefonát, který psychiatr zpočátku považuje za nejapný žert některého ze svých studentů se brzy ukáže jako nefalšovaná hrozba. Mohl to být skvělý a napínavý thriller, ale zůstalo jen u průměrného vyznění. Scénář je celkově dost odfláknutý. Vše co se ve filmu odehrává by rozhodně trvalo mnohem déle než 88 minut. Představoval bych si, že stanovený časový limit nabídne napínavé honičky s tajemným iniciátorem výhružných telefonátů, ale větší prostor dostávají horlivé debaty na ulici, v bytě nebo v autě a scénář je nepříjemně napěchovaný množstvím logických děr, kterých si povšimne i méně zběhlý divák. A aby toho nebylo málo tak musí mít hlavní postava nějaké trauma a v tomto případé je to smrt malé sestřičky k níž se vztahuje lhůta 88 minutového limitu, ale málem jsem se vážně míněnému vysvětlení zasmál. To vše by se dalo klidně tolerovat, ale Jon Avnet nemá dar režiséra jehož režie překoná nedostatky scénáře a jeho "televizní" režie nijak neohromí. Celkově však film nenudí a místy ukazuje, že kdyby se víc zapracovalo na nezanedbatelných detailech, tak to mohl být brilantní thriller. Pointu filmu není těžké při troše pozornosti odhadnout, ačkoliv odhalení identity volajícího se ve filmu "mistrně" maskuje. A když to elegantně ustál Al Pacino, tak to jistě ustojí i lehce zmatený divák. Mé hodnocení: 60%