Magyar

Vhodné pro milovníky umění (je to balet), osoby bez fantazie (je to polopatické), negramotné (nejsou tam titulky) a epileptiky (jsou tam světýlka).

Do očí bijící propaganda americký armády pro blbečky a dorost. ___ Válka je svinstvo, špína, děs, návrat k nejprimitivnějším formám přežití. OK, někdy je třeba vojensky zasáhnout, ale nehrajme si na opak, nezavírejme oči a neotvírejme ústa pro pění oslavných ód. Jinak se dopustíme odporný relativizace ceny lidskýho života, stejně jako se to povedlo tady Dahlovi. Definitivně mě v tomto názoru utvrdil závěr, kdy už to rejža nemohl vydržet a z gustem do země zašlapal poslední živou rostlinku individuálního bytí. Smrt je přeci hnedle veselejší, když se ukazuje, že láska ženy dobře poslouží jako zdroj síly vojáčka táhnout zubožené šiky k vítězným zítřkům. Uvědomělé milé zbudou jen oči pro pláč, ale pochopí to. Protože hvězdné vlajky vlajou, polnice troubí tklivou melodii a do nebes vzlétá naleštěnej bombarďák US Army, juchů! ___ Lepší volbou k tématu konce války na Filipínách je kniha Šóhei Óoky "Ohně na planinách".

Kdybych koukala na takový filmy, jako tady Subjektiv, taky bych nemohla bejt objektivní. :)

Proč tři hvězdy? To je tajemství.. :) ____ Z toho věčnýho záklonu už mě bolí za krkem a světlo mi vysušuje slzy. Znechutí mě představa, že se ze mě stane taková vyschlá mumie, jako je támhleta, se setrvačně sevřenými rty, skleněným příklopem umlčená na druhou. Uvolním svaly a nahrbím se. Pohledem vymetám prach ve spárách mezi dlaždicema v podlaze kostela, cítím uspokojení z toho šibalskýho výsmyku zornýho pole do světa úlevnýho pinožení. Hlína a prach z tisíců procházejících. Svinstvo, dotek života, připomínka studený zmrzlý hlíny a hibernujících stromů venku za zdmi. Ale ani tady se nedá zůstat dlouho. Proč se tak bojím prohlídnout, být tím, čím jsem? .. Přešla jsem několik dlaždic a dotkla se dlaněmi veřejí těžkých, světlo pohlcujících dveří. Vím, že se to nesmí, protože jsou to živý bytosti, ač mají těla zmrzačený tvůrcem vtisknutou podobou a jejich tichá hrdost se zdá být spíš zástěrkou jejich pokoření. Můj dotyk je však neuráží. Síla mých paží zázračně proměňuje jejich neprostupnou lhostejnost na slavobránu.. Jsme jedno tělo, oči mám zaslepený, jen těžko si přivykají. A přesto, nebo spíš proto?, věřím, že tudy vede moje cesta k tobě. ____ A teď k filmu: Autor by měl méně hledět do nebes a hledět se radši trochu ušpinit, aby jeho dílo nepůsobilo stále tak sterilně..

1. pol. ****, 2. pol. **

Jsou díla, kterými se vine klíčový motiv jako had. V Magnolii je tím základním tématem hysterák. Po třetí scéně v řadě, která vyplyne do ječivýho kopání kolem sebe (případně stejně zabedněný patetický sebelítosti), přemýšlím otráveně už jen o tom, zda by si autor neměl nastudovat základy psychologie, neboť ne všichni lidé reagují na překážky stejně, tzn. jako citově zastydlí ve věku tří let. Téměř shodné emoční nastavení postav co do typu i síly reakcí navozuje pocit umělého světa, se kterým se nemůžu ztotožnit, obývaný figurkami, se kterými nelze soucítit (ani se pyšně potěšit z jejich neštěstí). Těžko si z toho pak můžu vzít ponaučení, jak je ten svět zlej a jen (jak jinak než) dramatické spuštění deus ex machina z nebes ho může zachránit, nebo co to vlastně chtěl autor sdělit. Jakmile asi hodinu před koncem té slzavé anabáze velké finále nastoupí.. už jen otráveně čekám, kdo zakvičí tentokrát.

"Vy už zase potřebujete [dosaďte libovolný nepoživatelný předmět]? Člověče, Vy to snad žerete!" Překvapivé objevení původu oblíbené repliky jisté nerudné dámy z chemické laboratoře, kterou prý neplánovaně rozveselovala své zaměstnance.

Nevím, jestli vás uklidním nebo zklamu, ale materialismus, rutina ani měšťáctví vás samy o sobě nezabijou. Pokud si máte komu postěžovat, koho vyslechnout, pokud ještě dumáte nad tím, jak napsat výstižnej komentář na čsfd (bez ohledu na to, jak vypadá vaše cílová skupina), vaše vědomí se v zemi bez souřadnic jen tak neocitne. Pan R. nebyl bojovníkem za "lepší život", stal se vykořeněným, bezduchým nástrojem své odplaty. ___ Tak tu rodinnou oslavu nějak přežijte, dejte si pivo, projeďte se na kole.. nebo si dejte pivo a běžte se projet na kole.

Obsah dalšího, netrpělivě očekávaného filmu Robina Kašpaříka "Jsem brána" (2012): "Po návratu z neúspěšné mise k Venuši se astronaut Artur Kolek stáhl do ústraní. Zklamaný, že neobjevil důkaz mimozemské existence, žije stereotypně v chatě u jezera. Až do chvíle, kdy na jeho rukou začne něco růst…" Upřímně doufám, že to nebude Klára Jandová.

V zádech hrdinů-loutek vězí klíček, kterým jsou zas a znova povolávaný do svých živůtků, aby vyprávěly příběhy tak dlouho, než se jejich stroječky ochodí a ze skřípotu a drkotu přejdou do sotva slyšitelnýho, plynulýho vrnění promítačky. Jen sem tam, když kolečko škobrtne a nečekaně poskočí, je možno zaslechnout výkřik: Cožpak to nikdy neskončí?! .. Chm.