WaraiOtoko

Jelikož jsem s postupujícím věkem živě viděl již většinu svých oblíbených interpretů, letos jsem vybíral festival s pro mě spíše neznámými jmény. Volba proto letos padla na Amsterdam a festival experimentální elektroniky Pitch. Při naposlouchávání interpretů před příjezdem jsem sice nakonec stejně zjistil, že v mé posvátné složce vlastně mám několik skladeb od DJů, co na festivalu budou vystupovat, odradit jsem se však již nenechal... Jelikož po zkušenostech dobře víme, že šetřit síly před festivalem se vyplácí, tentokrát jsme se tedy vydali do Amsterdamu vzdušnou čarou. A musím říct, že byť v našem letadle byla teplota jak při cestě na měsíc a skafandr jsme si zapomněl doma, určitě tento způsob dopravy budu preferovat i do budoucna. Po příletu a seznámení se se systémem místní MHD, kde se platí za ujeté kilometry jako v taxíku (pražská opencard může jen tiše závidět), jsme se vydali do hotelu a z něj už rovnou na festival.

Ze švédské kapely Little Dragon s příjemným vokálem Jukimi Nagano, jsem sice už mnoho neslyšel, ale i tak to byl příjemný úvod do festivalu. Při sháňce po občerstvení mě pak jen zaskočilo, že byť jsem si byl jist, že v se v Holandsku platí „ojrem“, na mé peníze se tvářili, jako bych si je tiskl doma, bylo mi však vysvětleno, že se ve festivalovém areálu platí žetony, které se daly nakoupit v automatech. Což mi přišlo jako fajn nápad, jelikož to výrazně šetřilo čas s rozměňováním. Za ne až tak zdařilý nápad ale považuji nevratné kelímky, takže jsem se musel smířit se všudepřítomným ambientním zvukem navozujícím pocit pohybu po skládce. Po Little Dragon, jsem si chtěl dát repete Moderat po nedávném pražském vystoupení v Arše v Praze, kde zněli velice dobře. Bohužel se však potvrdilo, že jezdit na festivaly kvůli headlinerům může být ošemetné, vystupovali totiž v uzavřené hale, která se i přes svou velkou kapacitu poměrně snadno zaplnila. Nakonec jsme tedy dali přednost jednočlenému projektu Slow magic, na menší klubové scéně, což jak se později ukázalo, pro mě byl asi nejsilnější zážitek z festivalu, elektronický mág schovaný za dnes již obligátní maskou prokládal výrazné bicí výraznými melodiemi s podmanivými plochami, také jsem musel ocenit improvizační nadání, pokud to tedy nebyl záměr, každou chvíli se mu mašinky jakoby zasekly a do prostřihů sázel působívá bubnová sóla. Po něm jsme se šli podívat na hlavní stage, kde již hráli Mount Kimbie, na které jsem musel trochu poupravit názor, jelikož při jejich chilloutovějších polohách se velice příjemně relaxovalo. Napodruhé jsme se již do zastřešené haly dostali, ale byť SBTRK nezněl nejhůře vydýchaný vzduch a tlačenice mi vcelku znemožňovaly naplno docenit zvukové koláže s výrazným hlasem Sampha. Také proto jsme ještě před koncem změnili stage a zašli se podívat na Phon.na, který mě mimo jiné zaujal svým videoklipem. Na hlavní stagei pak ještě vystupovali Massive Attack k jejichž poslednímu albu si asi ani po tomto vystoupení cestu nenajdu, ale minimálně jsem si alespoň připomněl, jak úžasnou skladbou Unfinished Symphathy je. Afterparty se poté měla nést v duchu houseových melodií v podání George Fitzgeralda a Makama, ale bohužel jak se posléze jako již mnohokrát ukázalo, to že se vám od DJe líbí produkce, ještě nemusí znamenat, že věnuje stejný čas jako do své tvorby i do selekce skladeb pro své sety, unylé oldschooltechno mi tak posloužilo jen jako připomínka, že doba už přeci jen trochu pokročila. Při cestě zpátky na hotel nás pak zaujaly houfy zajíců, kterých je tu v noci stejně jako ve dne lidí...

Po vydatném spánku a pozdní snídani, jsme se vydali na krátkou procházku městem a navštívili místní vyhlídkovou kostelní věž (kterých tu mnoho nenajdete, výškových budov je zde minimum). Druhý festivalový den jsme začali s Toddem Terjem, který měl zahrát „živý" set, což nejspíše znamenalo, že pouštěl především své věci, živých nástrojů či dalších hudebníků jsem si nevšiml. Člověk ale alespoň tentokrát věděl do čeho jde. Na hlavní stagei jsme ještě poté stihli kus vystoupení Kanaďana Caribou se svým bandem, byť jeho vokál nepatří k nejjistějším skladby jako Sun, nebo Can't Do Without You zněly i naživo senzačně. Na základě doporučení jsem si ještě poslechl noir kytarový industrial Darkside a elektronického experimentátora Clarka z Warp records a oboje si rád přidám do svého playlistu. Žádný interpret se pak již neodvážil vystupovat na hlavní stagei proti mistrovství světa ve fotbale a tak jsme na závěr festivalu sledovali na obří obrazovce přenos čtvrtfinále, kde hrála Kostarika proti Nizozemsku. Další den jsme před odjezdem už jen navštívili několik muzeí a prošli si historickou část města.

Pokud tedy máte rádi progresivní elektroniku a pohodovou atmosféru přímořského města, mohu Pitch festival jedině doporučit

Stejně jako loni jsem měl celkem problém vybrat si z českých festivalů, nic pořádného se zaměřením na elektroniku stále nemáme a křepčit na božském Kájovi nebo se podívat na přehlídku (africké) alternativy do (černé) Ostravy není úplně pro mě. Proto jsem se letos vypravil do města elektronice (a hipsterům) zaslíbeného – do Berlína.

Po příjezdu a ubytování se v hotelu na strategickém místě mezi oběma hlavními festivalovými místy (k mému překvapení byť na letišti, kde se festival konal, nebylo žádné stanové městečko, se sehnáním volného hotelu nebyl příliš problém) jsme se nejprve vydali do města kličkovat mezi všudypřítomnými cyklostezkami na Postupimské náměstí, kde jsme byli seznámeni s vášní italského architekta Renzo Piana pro terakotu, přes památník věnovaný židovským obětem k Braniborské bráně. To už se ale začalo stmívat, a tak jsme vyrazili na obří, již neaktivní letiště Tempelhof.

Večer naštěstí už u bran nebyly příliš velké fronty, takže jsme relativně rychle prokličkovali až k letištní hale, která byla dost zachovalá, a tak působilo stylově oblečení festivalového personálu do letištních uniforem a lineup na tabuli s odlety letadel. Ona vlastně celá hala by mohla hostit menší festival, ale hlavní stage nás teprve čekala. Skutečně, těžko si představit ideálnější prostor pro festival v centru města, z terminálu jsme již viděli roztančený dav na disko veteránech Pet Shop Boys, nicméně my jsme dali přednost krátkému občerstvení u stánků, kterých se sem také vešlo požehnaně, a tak bylo z čeho vybírat, včetně veganských jídel, či japonských specialit, takže první dojem z organizace velice dobrý. Po Pet Shop Boys hrála jedna z kapel mého mládí, britská znovusjednocená čtyřka Blur, a byť už Damon Albarn dávno není ten arogantní, rozjívený punker, na pódiu to vůbec nebylo znát a všechny skladby byly zahrány s nasazením, takže i přes únavu jsem si s davem na Parklife s chutí zaskákal. Oproti předchozím Pet Shop Boys byl vizuál podstatně umírněnější, plátno za kapelou také navozovalo spíš klubovou atmosféru, po věnování jedné skladby do Sýrie pro mě poté přišel vrchol v závěru v přídavku se sice poněkud ohranou vypalovačkou Song 2, která se mi vryla do paměti už v dětství díky soundtarcku k Fifě 98, a především s geniální orchestrálkou The Universal. Kvůli únavě jsme pak zamířili zpátky na hotel, cestou se mi ale už text „Oh my baby, Oh my baby, Oh why? Oh my" z hlavy dostat nepodařilo.

Druhý den jsme se také odpoledne raději věnovali turistice. Nejprve jsme navštívili technické muzeum s impozantní sbírkou modelů plachetnic a také letadel a lokomotiv v životní velikosti. Po obědě jsem se ještě projeli nejrychlejším výtahem v Evropě, abychom mohli obdivovat panoramata města. Před vyhlídkovou budovou nás také čekalo menší překvapení, jelikož jsem si zde všiml povědomé tváře, která mě sice asi nepoznala, ale přesto nás oslovila, jestli neumíme anglicky a začala se nás vyptávat, co si myslíme o blízké hodinové věži, což jak se ukázalo, byl první semafor v Evropě a tázající byl bubeník Blur... Poté jsme se ještě zajeli podívat na Alexander Platz, kde bylo skutečně živo a na každém rohu vystupoval nějaký pouliční umělec, byť jsme si po včerejšku chtěli před festivalovým prime time ještě odpočinout, podlehli jsme syndromu „a tamhleta budova v dálce vypadá také zajímavě".

Na hotelu jsme si tedy odpočali jen hodinu a vyrazili tentokrát místo pěšky na festival autobusem, což jak se později ukázalo, nebyl úplně dobrý nápad, jelikož byť zastávka měla správný název Tempelhof, byla úplně na druhé straně od vchodu na festival, a protože obcházet letiště bohužel není otázka pár minut, nestihli jsme začátek My Bloody Valentine, což mě dost mrzelo, jelikož jsem si den před festivalem znovu poslechl jejich poslední desku a musel jsem přehodnotit svůj názor, že už to není ono. Naštěstí jsem stihl alespoň mou oblíbenou Soon. Poté jsme se přesunuli na Björk, která už chvíli hrála, a tak jsme se nestihli probít trochu více dopředu, což by bylo záhodno, jelikož tady bylo na co koukat. Kromě samotné Björk s ní vystopovalo i islandské taneční uskupení, které jí vytvářelo i chorály v některých skladbách, a jak už téma její poslední desky napovídá o živly na pódiu nebylo nouze. Samotná Bjork se jinak příliš neprojevovala a její až mírně strojové „Danke" po každé skladbě působilo troško odtažitě. Bohužel celodenní chození po městě se začínalo projevovat, a tak jsme si šli na chvíli odpočinout do „artové" vesničky uprostřed festivalu, kde se vystavovalo a dalo nakupovat nejrůznější současné umění. Naštěstí jsem zde také našel svou funkovou svatyni, kde se mi úspěšně podařilo načerpat síly do další poloviny noci, kterou jsme začali s Pantha du Prince, u jehož zadumané, pochmurnější elektroniky se dalo příjemně meditovat. Po jeho vystoupení končil program na letišti a tak jsme se festivalovými autobusy svezli přímo do Klubu Xberg, který svou velikostí naštěstí neměl problém pojmout vytrvalé zbývající tanečníky z letiště. Na Breakbota jsem byl hodně zvědavý, obzvláště když jsem viděl poznámku, že půjde o live vystoupení, proto jsem byl ze začátku trošku zklamán, když stál na pódiu sám schovaný za obřími funky rty. Rify z některých skladeb jsem poznával, ale byly silně remixované do trošku klubovějšího zvuku, což mi úplně nevyhovovalo. Naštěstí se po pár skladbách objevil basák, kytarista a zpěvák Irfane, který to vrátil do klasické funky francouzské roviny, kterou znám z desky. Po něm jsem si chtěl ještě poslechnout trochu deep houseu v podání Claptone, ale bohužel jak se ukázalo, stage kde vystupoval, byla hodně malá a naprosto přeplněná, takže jsme se raději už vrátili zpět na hotel, ale jinak musím organizaci pochválit, nikde dlouhé fronty, vše začínalo dle plánu. Také návštěvníci byli fajn, kupodivu jsem narazil na minimum opilých/nepříčetných lidí.

Poslední den jsme se už jen jeli podívat na pomník pruského vítězství (kde jsem zavzpomínal na svou oblíbenou epizodu z GitS) a vyrazili všudepřítomným metrem (kde je jen potřeba dávat pozor na smrtící dveře, během naší krátké návštěvy jsem viděl dva lidi, kterým se uvízlé zavazadlo a kočárek musel páčit ven div ne páčidlem) zpět na autobusové nádraží.

Loni jsem Polákům záviděl, letos jsem si řekl, že stejnou chybu neudělám, do Plocku jsme se tak vypravili autobusem přes Varšavu, kam jsme dorazili o něco dříve, abychom si mohli krátce projít město, překvapilo mě, jaká je Varšava rovina protkaná čtyřproudovými dálnicemi (silniční doprava spolehlivě zabíjela jakoukoli atmosféru města). Naštěstí se nám podařilo najít historickou část města, která výsledný dojem z Varšavy zachránila, byť je rozlohou poměrně větší než Praha, díky opravdu širokým ulicím mi tak vlastně přišla větší jen „opticky“, nebyl problém ji za 6 hodin projít aniž bych měl pocit, že jsem o něco zásadnějšího přišel.

Po naobědvání jsme se vydali do Plocku, kam jsme dorazili ještě relativně s předstihem, abychom stihli rozvinout stan a v klidu se utábořit, jelikož hlavní program festivalu začínal všechny dny až od 20.00 (což mi přišlo jako výtečný nápad, co si budeme povídat, umělci hrající na festivalech přes den působí povětšinou jen jako vata a zbytečně komplikují orientaci v celém programu). Nemile nás však překvapilo, že po příchodu ke vchodu jsme narazili jen na několik zmatených lidí, nakonec se nám podařilo zjistit, že se otevření bran posouvá na 18.00. Vydali jsme se tak s batohy zpátky do centra, bohužel nám však nedošlo, že kemp je na druhé straně festivalu a přes brány se k němu s batohy nedostaneme, takže i po druhé návštěvě bran festivalu jsme museli odejít s prázdnou a obejít celý festival (což nám bohužel docela výrazně vyčerpalo síly) přitom by úplně stačilo, kdyby si organizátoři dali práci se zakreslením vstupů na festival do mapy místo strohé tečky na mapě googlu. Po rozestavení stanu bylo tak již 20.00 a my jsme se vypravili do třetice k branám festivalu.

Tentokrát šlo vše hladce a přes opravdu důkladnou prohlídku (přes kterou se málem nedostal ani zakoupený poník :). Jsme se vypravili k první stagei, která byla zaměřená na experimentální elektroniku a kde už hrál chytře zlámané beaty The Same a naštěstí protože jsem ještě chtěl šetřit energii na hlavní hvězdy večera, nebyl problém bez hnutí se zaujetím poslouchat až do příchodu Deadbeat, který hrál v podobném duchu a tak jsme se rozhodli změnit styl a vydat se do houseového svatostánku. Skutečně, o tolika lidí tancujících na tak vytříbený deep a tech house se mi v Čechách může jen nechat zdát, s nezadržitelnou touhou po pohybu přišlo však také nepříjemné zjištění, že pokud je festival na pláži, dá se tam očekávat písek, a tančení v písku bez sandálů je poměrně vyčerpávající :), přesto jsem tam však vydržel notnou chvíli a pak se již vydal na hlavní hvězdu večera seveřany Röyksopp, přiznám, že po jejich posledních dvou deskách jsem byl k jejich vystoupení spíše skeptický, ale co vystoupení postrádalo po hudební stránce (přišlo mi, že od svých prvotin už úplně rezignovali na atmosféru na úkor hodně nařvaných houseových rytmů, do kterých byly upravené i některé jejich starší skladby) vynahradilo jejich pro mě relativně překvapivé šoumenství, kde se v „trolích“ maskách například nebáli na chvíli zcela zastavit hudbu :).

Po Röyksopp jsme se rozhodli vrátit do kempu osprchovat se (mimochodem kromě písku je u řeky také překvapivě mnoho komárů :) a pohled na sprchu oblezlou tisíci komáry byl vskutku lehce hororový) a nabrat ztracenou sílu na další den, který jsme začali obhlídkou města. Denní program se skládal z workshopů a prezentace Red Bull Music Academy na náměstí (kde se během odpoledních hodin rozléhala příjemná chilloutová muzika - dokážete si to představit v Čechách?)  Na workshopech jsme však bohužel i přes opakované návštěvy nepotkali žádného z umělců, který měl divákům umožnit nahlédnout pod pokličku svého řemesla. Zamířili jsme tak do kina, kde jsme zhlédli dva snímky spojené s festivalem, jeden o jednom z posledních prodejců undergroundových vinylů v UK a druhý o několika DJs, kteří se rozhodli spojit své schopnosti s opravdovými hudebníky z rozličných žánrů, oba velice potěšili a jen doufám, že alespoň druhý jmenovaný půjde v nějaké omezené distribuci i do Čech. Návštěvu kin jsme střídali s návštěvou místního historického muzea, které nás překvapilo svou obsáhlostí.

To už se blížila 20.00 hodina a tak jsme se vydali opět směrem k festivalovým branám, kde měl dnes hrát hlavní důvod našeho příjezdu, britští inovátoři Plaid. Začali jsme vystoupením domácích Catz and Dogz, které jsem po zhlédnutí loňského videa z festivalu prostě nemohl vynechat a opravdu hodina utekla neuvěřitelně rychle, smutek jsme si tedy šli vyléčit vystoupením Floexe, který tak předskakoval naším idolům Plaid, takže jsme se rázem cítili jako doma, Floexe už jsme několikrát na živo viděl, ale tentokrát jsem si ho užil asi nejvíce, k čemuž krom jeho obvyklé roztomilosti  („hello we are kapela Floex“ :), přispěl i výtečný zvuk a noční obloha a vzhledem k nadšení polského publika jsem asi nebyl jediný, jelikož jako jednoho z mála umělců přimělo neutuchajícím potleskem i k neplánovanému přídavku. Pak už Plaid rozestavili své stoly přeplněné nejrůznějšími hejblátky a vesměs taneční set, na který jsem tou dobou bohužel už neměl mnoho energie prokládali starými peckami doprovázenými původními videoklipy i přes na nejmenší stage početné publikum, se nám je však k přídavku přesvědčit nepodařilo :(. Dál jsme neměli přesně připravený plán a tak jsme zašli na to co bylo po ruce a usvědčili se v tom, že s plánem jde všechno lépe, jak Enter Shikari tak Shapshifters NZ, byly po tom přívalu zajímavé a kvalitní hudby trošku studenou sprchou a jejich nařvané elektro s prvky metalu nám příliš nesedlo.

Třetí den už jen zbývalo sbalit stan a vydat se na cestu domů. Takže celkově mohu říct, že návštěvy nelituji a nezbývá než závidět Polákům dál :/.