Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (750)

plakát

The Stone Roses: Made of Stone (2013) 

Od fanouška pro jiné věrné... Standartní dokument ze zákulisí kapely, jehož hodnota spočívá v mimořádně dobře realizovaných záznamů živých vystoupení. Zbytek filmu ovšem nezapře nekritický obdiv a problémy, před nimiž byl postaven Shane Meadows samotnými The Stone Roses v průběhu natáčení. Úvodní dynamická montáž naznačí dramatický příběh plný zvratů. Skutečnost je o poznání přímočařejší - skupina nahrála přelomový debut a pak bojovala s vzájemnými spory i očekáváním fanoušků. Meadows věnoval mnoho času úspěšnému prosazení ve druhé polovině osmdesátých let, kdežto únavné rozmíšky další dekády stěží zmíní. Členové kapely o tom mluvit nechtějí, spíše se pokouší o domněle vtipné hlášky a srší náhlou energií. Nejvíce o nich poví sesbírané archivní záznamy výstupů ve všemožných talk show - pobaví zvláště interview se zpomalenou moderátorkou měsíc před vydáním první desky. Naopak mi scházelo vysvětlení, jak a koho ovlivnili The Stone Roses, kam patřili v místní scéně. O tyto informace Meadows nezavadí, raději zachytí fanoušky při pokoncertové extázi. Nic proti, leč příště podobný dokument naladím pouze v případě, že budu rovněž skalní. (MFFKV 2013)

plakát

Krátká setkání (1967) 

Předzvěst nenaplněného... Minimalistický vhled do mysli sovětské mládeže šedesátých let, tichý a výmluvný. Opatrné stopování mírnících se poměrů v centralizované kinematografii a pokus definovat nové hrdiny. Jestli druhá polovina padesátých let v sovětském filmu věnovala větší péči jedinci i mimo kolektiv, stanovila si nastupující dekáda za úkol reflektovat soukromé sny a prohry, nikoli nadosobní cíle. Jednalo se však o slepou větev, neboť období tání zvolna ustupovalo. O velkých věcech protagonisté Krátkých setkání nemluví, protože to neumí. Popisují své zájmy a touhu žít mimo angažovanou společnost. Vzkaz vládnoucím je vlastně krotký a mezigenerační střet sotva naznačený. Ani styl příliš nepřekvapí – eklekticky přejímá silné dobové trendy. Mystické zásahy (prasklá struna, prasklý talíř) nebyly rozvinuty, totéž platí pro Vladimira Vysockého, jehož „hřmění“ se divák dočká vlastně pouze jednou. Pro Krátká setkání platí, že odrážejí zápasy své doby. Když ovšem film řeší dobové téma, častěji mu hrozí vyvanutí při nastolení jiných otázek. Jestli Vás zajímá mládež, život v moderním sovětském městě, kolorit šedesátých let a slavný tamní zpěvák, všechno najdete ve filmu Červencový déšť Marlena Chucijeva. Podobné ladění, jen odolalo času. (MFFKV 2013)

plakát

Harry Dean Stanton: Zčásti fikce (2012) 

Divný patron = jiný pohled... Dokumenty o filmovém zákulisí mám tuze rád, dokonce i ty mechaničtější, jsou-li informačně nabité. Stantonův portrét se radikálně liší, snaží se objeít všechny normy, na základě nichž se tvoří dokument o filmu/tvůrci. Mluvící hlavy buď scházejí nebo jsou černobílé, hudba nesestává z neutrálního podkresu, poněvadž samotný Stanton zazpívá několik bluesových songů. Dokument je o něm, přizpůsobil se jeho přáním (o soukromí mluvit zpočátku nechce, režisérka na to musí oklikou) a pozoruhodně kopírují jeho způsob myšlení. Stanton by mohl představovat ideální reklmu na stáří – každým rokem ošlehanější rysy, mysl v maximálním pořádku, prohlubující charisma, hlas čistý a zpěv naléhavý. Proto není těžké pochopit nábožné naslouchání všem jeho slovům, i těm řečeným vlastně jen mimochodem. Nejdůležitější je vztah k tomuto osobitému herci, nenaladěný divák by na konci mohl cítit nevolnost ze stále stejných póz či hledání filozofické úvahy v každém Stantonově vydechnutí. Harry Dean je dle komentujících hostů hercem všude a neustále, a proto nikdy neztrácí svou auru. Ukázky potvrzují, jak neobyčejné postavení Stanton měl; nároční režiséři po něm chtěli, aby zůstal sám sebou a neuměli si za něj představit vhodnou alternativu. Musím říct, že tento ležérní dokument mě navzdoryobčasné rušivé strojenosti neobyčejně zaujal. P. S. – David Lynch z pozice tazatele vytáhne sadu banálně trapných otázek. Zábavné sledovat;) (MFFKV 2013)

plakát

Oliver Stone: Neznámé dějiny Spojených států (2012) (seriál) 

Dle očekávání – velký třesk... Stoneova verze dějin USA je patřičně zdramatizovaná, překotná a podivně netrpělivá. Viděl jsem epizodu tři a deset (dějiny atomové bomby, dějiny boje proti terorismu od nástupu prezidenta Bushe ml.) a musím říct, že hodina času pro jednu problematiku nestačí. Minimálně pro zvolený koncept – Stone a jeho tým historiků obdivuhodně pracují s archivními materiály, uvážlivě je začleňují a nechávají vzájemně střetávat. Když pominu jejich občasné duplicitní užití napříč kapitolami, nemám v tomto ohledu žádný problém. Horší je hlas vypravěče (Stone), vršícího údaj na údaj, možná i záměrně nedovolující zpracovat množství údajů. Aby toho nebylo málo, zapsané citáty osobností čtou různí herci, čili napodobují jejich hlas i dikci. Tato poměrně agresivní strategie byla užívána v krizových obdobích studené války a působí velmi lacině a neprofesionálně. Stone si při svém výkladu libuje ve slově „kdyby“ a rozpracovává vize alternativních (lepších) dějin. Liberální historici si při té příležitosti rádi idealizují jednu osobnost, která nedostala důvěru (např. demokratický kandidát na prezidenta v padesátých letech Adlai Stevenson). Stone si vybral Rooseveltova víceprezidenta a levicového kandidáta na prezidenta v roce 1948 Henryho Wallace. Tento muž byl ve své době zdiskreditován za údajné napojení na komunisty, což Stone ostře odmítne (Wallace přitom opravdu byl financován komunisty, ač ho tato podpora nikterak netěšila). Tvůrci opakovaně „vylepšují“ historii, pokud mají ideál. Stone realizoval ambiciózní a působivou sérii, není však možné opomenout jeho silné levicové smýšlení. Na druhou stranu laciné odsouzení Stonea coby demagogického salónního levičáka by jen prokázalo neschopnost argumentovat. Tento projekt možná hodlá sdělit informace neobeznámeným, jenže věnovat mu pozornost by měli právě ti obeznámení. Procvičí se v argumentech, zážitek zaručen. (MFFKV 2013)

plakát

Phil Spector (2013) (TV film) 

Mnoho slov na úkor činů... A tohle mělo znamenat co? Drobná epizoda ze života Phila Spectora, která mu k jeho smůle zkrátila životní hýření. Byla by z toho výtečná rozhlasová hra, poněvadž se tam stále mluví a dohaduje. Obraz stěží představuje přidanou hodnotu, vše se odehrává v šedivých prostorech a nudné náhražce excentrického sídla. „Zachovalá“ advokátka Helen Mirren a značně chátrající Spector Ala Pacina nepěkně analogizují herecké kariéry těchto velikánů. Je to o zanikajících časech a nepřejícnosti okolí. Jistý náběh na provokativní tematizaci presumpce viny (= společnost/porota Spectora a priori nesnáší, a proto si na něm při první příležitosti vybije zlost) nepřesáhne banální zmínky o honech na čarodějnice a vyznívá do ztracena. Vůbec například nepřipouští opačný výklad, o který se též hraje – zda by mohl Spector pro své zásluhy požívat určitých výhod a proč tomu společnost brání. Tvůrci nezapřou fanouškovství, když do dialogů uměle připisují historky z hudební branže. Občas zazní dialog, který jako kdyby ušel konečnému sestřihu, neboť se k dané postavě vůbec nehodí. Nicméně nejhorší překvapení přichází v samotném závěru, který není. Snad v důsledku náhlého snížení finančních prostředků, každopádně křiklavější utnutí jsem dlouho neviděl. Bylo by možné argumentovat, že televizní produkce nemůže suplovat vysokorozpočtový snímek. Jenže doba se někam posunula. Ten nevkusný plakát trefně pojmenovává hlavní problém – návrat kamsi o dvě dekády zpět ve filmovém vyjádření, lhostejno zda televizního. Doufám, že Spectorovi zásluhy jednou převezme někdo svědomitější. (MFFKV 2013)

plakát

Cizí oběd (2013) 

(Láska) prochází žaludkem, (film) sází na přímočarost... Indická kinematografie – respektive její hindská část – má u nás těžce narušitelnou pověst. Bollywood působí na city, vypomáhá si množstvím přeexponovaných muzikálových čísel a váže se na tradiční prvky kultury daného regionu. Právě poslední bod nejvíce brání cizokrajnému seznámení s Indy. Lehká komedie Cizí oběd domnělý handicap nečekaně sebejistě ruší. Snímku v tomto ohledu nesmírně pomohl režisérův studijní pobyt v Americe. Cizí oběd připomíná (klasickou) hollywoodsku produkci čitelným vyprávěním i umírněným stylem. Režisér neztrácí čas s marnivými pasážemi atrakčního rázu – každý dialog, každá postava i gesto mají své místo. Umírněný humor přitom nenarušuje vážnější podtext filmu, v němž se obratně ukrývá společenská kritika. Navzdory optimistickému ladění snímek nezobrazuje idealizovanou Indii, nýbrž prvky každodenního života, o něž málokdo stojí (ruch, špína, hierarchický systém). I samotná zápletka prochází mnoha zvraty, pro něž by v běžném hollywoodském filmu pravděpodobně nebylo místo. Domnívám se, že sloučení závažného a odlehčeného napříč kulturními tradicemi je hodné následování. Snímek totiž „neopustil“ svou zem, pouze naznačil určitou propustnost dvou samostně se rozvíjejících kulturních tradic. A věřím, že ku prospěchu věci. P. S. – jídlo je zde skutečně nádherné, opět univerzálnější, než by se mohlo zdát... (MFFKV 2013)

plakát

Panika v Needle Parku (1971) 

Ve své době dravá omladina, dnes to působí jako stará škola… Působivý průnik do drogové čtvrtě, neuspořádané společnosti, od níž se příliš rad, jak žít, pochytit nedá. Pokud mi cosi neušlo, tak ve filmu nezazní ani na minutu hudba, což ovšem není prakticky k postřehnutí, neboť ostatní hluk se neustále stará o barvitou zvukovou plochu. Již úvodní titulky avizují „hlukový film“ se vším všudy – nehostinný ruch mimo obraz, jehož adresáti si snad ani nemůžou rozumět. Schatzbergovi se výborně podařilo ukázat tep ulice, na níž se najednou odehrává padesát věcí. Kolem jednoho hrdiny se takový svět netočí, ač mu mladý Al Pacino dodal velkou energii a respekt. Rovněž on se potýká se zmatkem a životní neuspořádaností – bordel je v bytech, životních vyhlídkách i proměnách postav. Film plyne tak pozvolna, že bych mu další hodinu klidně přál. Zasloužil by si epickou strukturu, kterou uměl/umí Coppola nebo Scorsese. K tomu drobný krok schází, i když více na straně možností než schopností. Schatzberg pravděpodobně patřil en do této krátké doby a v jiné podmínky nenašel. Splnil historickou roli a odporoučel se. Naštěstí nemusel jako ceněný fotograf donekonečna rozmělňovat sám sebe ve filmovém průmyslu... (MFFKV 2013)

plakát

Vyslanec stínů (2012) 

Nekompromisní úlet... Lon Chaney byl předčasnou smrtí ukrácen o pozici hororové ikony. Pomyslný trůn drží pro hollywoodskou němou éru, jenže tam se zaujatý divák potácí mezi ztracenými filmy a chátrajícími kopiemi zapomenutých děl (úvodní titulek tvrdí, že 161 jeho filmů se dochovalo 45). Idea vše sestříhat a naznačit šíři Chaneyho herectví vypadala lákavě. A tvůrci se skutečně zaměřily na proměny líčení, masek, gest – tj. nejzajímavějších vlastností Chaneyho herectví. Výsledek ovšem není pro každého a bohužel mě nedokopal k vášnivé touze shánět všechny dostupné kopie. Hudební doprovod se rovná nejnepřístupnější alternativě: hlučný a nesouvislý noise se „zapíná“ jakoby náhodou, čímž spolehlivě udrží nudícího se diváka vzhůru. Montážní rozpuštění Chaneyho filmů ctí postupy falešné kontinuity, perverzních dvojsmyslů a neuchopitelných fantasmagorií. O to smutnější je brzká jednotvárnost materiálu, který zřídka vyloudí oživující prvek. Chaneyho tvář se zásadně proměnila v průběhu několika let. Mám dojem, že uchování raných filmů by pověsti ošlehaného a podivně unaveného herce neprospělo. Zaujala mě jeho vizáž v poslední fázi, kdy jsem nešťastně vypočítával role, jež mu mohl Hollywood přiklepnout na počátku třicátých let. Možná nevědomky snímek svědčí o stylistickém pohybu hollywoodské kinematografie na konci němé éry. Přejímání utlumených rysů francouské, německé či sovětské avantgardy není žádným tajemstvím, surrealistický záběr na mravence okusující hnijící chleba mě ale překvapil. Škoda, že Chaney nebyl přibalen jako dárek evropským experimentátorům té doby... (MFFKV 2013)

plakát

Perverzní průvodce ideologií (2012) 

Tak. A teď to ještě nějak zpracovat… Excentrickému Slovinci neupřete jedno – dovede unikátně přeložit suchopárnou, nadosobní a pohříchu nepopulární látku do zábavného jazyka, jemuž není těžké rozumět. Riziko přílišné banalizace visí ve vzduchu a některá přirovnání jsou na hraně, ale i o tom je role kritického diváka (zde více posluchače), k němuž se Žižek hlásí. Aby bylo jasné – opět ztěžuje přijetí myšlenek nekonečným vršením a odbočkami na pět minut, ač od Perverzního průvodce filmem učinil jistý pokrok. Krátké úseky ticha a vydechnutí jsou opravdu namístě. Druhý zvrácený výlet byl zahájen nekompromisně. Žižek v „metodologickém úvodu“ zahlásil, že nechtěné ideologie se nezbavíme, neboť jsme její součástí, žijeme jí a živí nás (nepřímo tím přitom relativizuje tradičně negativní konotace toho slova). Vzápětí nás ujistil, že podobný únik ani není v našem zájmu, protože touha toužit probíhá jako nekonečná směna. Právě ekonomické pojmy, jimiž označuje systémy hodnot (církev-instituce provádějící výhodný „deal“ se svou ovečkou) boří poslední zbytky ideálů a vytváří pole pro odvážné a neodolatelné interpretace. Pro českého diváka je zvlášť vzrušující konstrukce nárazu ledovce a vyrušení milenců v Titanicu, který Žižek aplikoval na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Zní to šíleně, je to náramně přesné. Tento příklad zastupuje to nejplodnější i nejproblematičtější z Žižekova nazírání na ideologii. Když aplikoval psychoanalytický náhled na film, byl v jistém směru nad dějinami, čili nadčasový. Platnost zdejších analogií však může být oprávněně odvozena od současných témat. A otázka zní, zda jsou opravdu přelomová či poněkud nadsazená nedostatečným odstupem (například pasáž o rabování ve Velké Británii). Narážím na to, že některá aktualizační napojení je možné snadno vyvrátit (Taxikář a nechtěná intervenční role USA v současném světě), protože z nich příliš čpí předem modelovaná odpověď. Otevírá se v nich současně prostor pro angažovaný postoj, který pokládám za nejdůležitější hodnotu celého dokumentu. Žižek obnažil vše možné i nemožné, zostudil důstojné hodnoty i si utahoval z reklam na Coca Colu, aby nakonec vznesl pevný a radikální apel. Kdo by „legračně mluvícího“ Slovince obvinil z absence názoru a podrývání všeho a všech (dokonalá byla pasáž o ateistech), zcela by se mýlil. Tohle byl úderný a mimořádně účinný pamflet. Odpůrce nebude hledat obtížně, což je mu jedině ke cti. (MFFKV 2013)

plakát

Ať žije svoboda (2013) 

Snění je naštěstí připuštěné za všech okolností… Když se dostane podivín do velkého světa, zpravidla obhajuje naivní ideály – stalo se to ve filmu Byl jsem při tom nebo Dave a spadl do toho i neodolatelný filozof Ernani v podání Toniho Servilla. Tyto filmy tlumočí postoje tvůrců a společnému úsilí nic neschází: Ať žije svoboda je vtipný, přiměřeně vážný a dostatečně závažný snímek, který většině diváků pravděpodobně zvedne náladu. K politice nepřistupuje s nasupenou vidinou zdrcující kritiky, nýbrž empatickou snahou porozumět obtížné službě. Opakovaně skloňované slovo „únava“ má vysvětlit ústup vizí, nedostatečnou průbojnost, apatii, korupci atd. Únava má být reakce na stav věci, smutným důsledkem nastolených poměrů. Jenže snímek obhajuje neobhajitelné a vytváří z politiky vakuum. Režisér Roberto Andò netematizuje stranická omezení, nezbytnost kompromisů, každodenního relativizování vlastních ideálů ve prospěch společného cíle. Vůbec není jasné, zda je zdejší (levicová) strana mocenským nástrojem jednoho muže či neovladatelný organismus dlouhého šiku hochštaplerů, kteří politiku Ernanimu brání v rozletu. Absence těchto mechanismů činí nápravu „nového“ Ernaniho strašně naivní. Je to přesně takové, jak si unavený volič přeje. Leč nemožné, protože se zamlží asi sto padesát omezení, před nimiž by filozofující Servillo stál. Podobně zjednodušená je druhá zápletka – politický exil politika Ernaniho se zřejmě hodlal inspirovat papežským zběhnutím (Habemus Papam), bohužel se ale točí v kruhu a mimo pár vtípků nic nenabízí. Tento film je tak naivní a politika v něm černobílá, až mě to dojalo. Pakliže může někdo toto pole ještě stále pokládat za prostor plný unavených idealistů, zřejmě není naše situace tak beznadějně cynická. Více takových filmů. (MFFKV 2013)