sinp

sinp

Martin Mišúr

okres Praha
(MM + Q + NK) : (½ KGM – 8½ KFS) ∞ film ≠ √csfd = sinp

homepage

54 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 15 22 29
    • 1.1.2014  20:44

    Od fanouška pro jiné věrné... Standartní dokument ze zákulisí kapely, jehož hodnota spočívá v mimořádně dobře realizovaných záznamů živých vystoupení. Zbytek filmu ovšem nezapře nekritický obdiv a problémy, před nimiž byl postaven Shane Meadows samotnými The Stone Roses v průběhu natáčení. Úvodní dynamická montáž naznačí dramatický příběh plný zvratů. Skutečnost je o poznání přímočařejší - skupina nahrála přelomový debut a pak bojovala s vzájemnými spory i očekáváním fanoušků. Meadows věnoval mnoho času úspěšnému prosazení ve druhé polovině osmdesátých let, kdežto únavné rozmíšky další dekády stěží zmíní. Členové kapely o tom mluvit nechtějí, spíše se pokouší o domněle vtipné hlášky a srší náhlou energií. Nejvíce o nich poví sesbírané archivní záznamy výstupů ve všemožných talk show - pobaví zvláště interview se zpomalenou moderátorkou měsíc před vydáním první desky. Naopak mi scházelo vysvětlení, jak a koho ovlivnili The Stone Roses, kam patřili v místní scéně. O tyto informace Meadows nezavadí, raději zachytí fanoušky při pokoncertové extázi. Nic proti, leč příště podobný dokument naladím pouze v případě, že budu rovněž skalní. (MFFKV 2013)

    • 1.1.2014  20:42

    Předzvěst nenaplněného... Minimalistický vhled do mysli sovětské mládeže šedesátých let, tichý a výmluvný. Opatrné stopování mírnících se poměrů v centralizované kinematografii a pokus definovat nové hrdiny. Jestli druhá polovina padesátých let v sovětském filmu věnovala větší péči jedinci i mimo kolektiv, stanovila si nastupující dekáda za úkol reflektovat soukromé sny a prohry, nikoli nadosobní cíle. Jednalo se však o slepou větev, neboť období tání zvolna ustupovalo. O velkých věcech protagonisté Krátkých setkání nemluví, protože to neumí. Popisují své zájmy a touhu žít mimo angažovanou společnost. Vzkaz vládnoucím je vlastně krotký a mezigenerační střet sotva naznačený. Ani styl příliš nepřekvapí – eklekticky přejímá silné dobové trendy. Mystické zásahy (prasklá struna, prasklý talíř) nebyly rozvinuty, totéž platí pro Vladimira Vysockého, jehož „hřmění“ se divák dočká vlastně pouze jednou. Pro Krátká setkání platí, že odrážejí zápasy své doby. Když ovšem film řeší dobové téma, častěji mu hrozí vyvanutí při nastolení jiných otázek. Jestli Vás zajímá mládež, život v moderním sovětském městě, kolorit šedesátých let a slavný tamní zpěvák, všechno najdete ve filmu Červencový déšť Marlena Chucijeva. Podobné ladění, jen odolalo času. (MFFKV 2013)

    • 1.1.2014  20:42

    Divný patron = jiný pohled... Dokumenty o filmovém zákulisí mám tuze rád, dokonce i ty mechaničtější, jsou-li informačně nabité. Stantonův portrét se radikálně liší, snaží se objeít všechny normy, na základě nichž se tvoří dokument o filmu/tvůrci. Mluvící hlavy buď scházejí nebo jsou černobílé, hudba nesestává z neutrálního podkresu, poněvadž samotný Stanton zazpívá několik bluesových songů. Dokument je o něm, přizpůsobil se jeho přáním (o soukromí mluvit zpočátku nechce, režisérka na to musí oklikou) a pozoruhodně kopírují jeho způsob myšlení. Stanton by mohl představovat ideální reklmu na stáří – každým rokem ošlehanější rysy, mysl v maximálním pořádku, prohlubující charisma, hlas čistý a zpěv naléhavý. Proto není těžké pochopit nábožné naslouchání všem jeho slovům, i těm řečeným vlastně jen mimochodem. Nejdůležitější je vztah k tomuto osobitému herci, nenaladěný divák by na konci mohl cítit nevolnost ze stále stejných póz či hledání filozofické úvahy v každém Stantonově vydechnutí. Harry Dean je dle komentujících hostů hercem všude a neustále, a proto nikdy neztrácí svou auru. Ukázky potvrzují, jak neobyčejné postavení Stanton měl; nároční režiséři po něm chtěli, aby zůstal sám sebou a neuměli si za něj představit vhodnou alternativu. Musím říct, že tento ležérní dokument mě navzdoryobčasné rušivé strojenosti neobyčejně zaujal. P. S. – David Lynch z pozice tazatele vytáhne sadu banálně trapných otázek. Zábavné sledovat;) (MFFKV 2013)

    • 1.12.2013  22:13

    Dle očekávání – velký třesk... Stoneova verze dějin USA je patřičně zdramatizovaná, překotná a podivně netrpělivá. Viděl jsem epizodu tři a deset (dějiny atomové bomby, dějiny boje proti terorismu od nástupu prezidenta Bushe ml.) a musím říct, že hodina času pro jednu problematiku nestačí. Minimálně pro zvolený koncept – Stone a jeho tým historiků obdivuhodně pracují s archivními materiály, uvážlivě je začleňují a nechávají vzájemně střetávat. Když pominu jejich občasné duplicitní užití napříč kapitolami, nemám v tomto ohledu žádný problém. Horší je hlas vypravěče (Stone), vršícího údaj na údaj, možná i záměrně nedovolující zpracovat množství údajů. Aby toho nebylo málo, zapsané citáty osobností čtou různí herci, čili napodobují jejich hlas i dikci. Tato poměrně agresivní strategie byla užívána v krizových obdobích studené války a působí velmi lacině a neprofesionálně. Stone si při svém výkladu libuje ve slově „kdyby“ a rozpracovává vize alternativních (lepších) dějin. Liberální historici si při té příležitosti rádi idealizují jednu osobnost, která nedostala důvěru (např. demokratický kandidát na prezidenta v padesátých letech Adlai Stevenson). Stone si vybral Rooseveltova víceprezidenta a levicového kandidáta na prezidenta v roce 1948 Henryho Wallace. Tento muž byl ve své době zdiskreditován za údajné napojení na komunisty, což Stone ostře odmítne (Wallace přitom opravdu byl financován komunisty, ač ho tato podpora nikterak netěšila). Tvůrci opakovaně „vylepšují“ historii, pokud mají ideál. Stone realizoval ambiciózní a působivou sérii, není však možné opomenout jeho silné levicové smýšlení. Na druhou stranu laciné odsouzení Stonea coby demagogického salónního levičáka by jen prokázalo neschopnost argumentovat. Tento projekt možná hodlá sdělit informace neobeznámeným, jenže věnovat mu pozornost by měli právě ti obeznámení. Procvičí se v argumentech, zážitek zaručen. (MFFKV 2013)

    • 1.12.2013  22:13
    Phil Spector (TV film) (2013)
    **

    Mnoho slov na úkor činů... A tohle mělo znamenat co? Drobná epizoda ze života Phila Spectora, která mu k jeho smůle zkrátila životní hýření. Byla by z toho výtečná rozhlasová hra, poněvadž se tam stále mluví a dohaduje. Obraz stěží představuje přidanou hodnotu, vše se odehrává v šedivých prostorech a nudné náhražce excentrického sídla. „Zachovalá“ advokátka Helen Mirren a značně chátrající Spector Ala Pacina nepěkně analogizují herecké kariéry těchto velikánů. Je to o zanikajících časech a nepřejícnosti okolí. Jistý náběh na provokativní tematizaci presumpce viny (= společnost/porota Spectora a priori nesnáší, a proto si na něm při první příležitosti vybije zlost) nepřesáhne banální zmínky o honech na čarodějnice a vyznívá do ztracena. Vůbec například nepřipouští opačný výklad, o který se též hraje – zda by mohl Spector pro své zásluhy požívat určitých výhod a proč tomu společnost brání. Tvůrci nezapřou fanouškovství, když do dialogů uměle připisují historky z hudební branže. Občas zazní dialog, který jako kdyby ušel konečnému sestřihu, neboť se k dané postavě vůbec nehodí. Nicméně nejhorší překvapení přichází v samotném závěru, který není. Snad v důsledku náhlého snížení finančních prostředků, každopádně křiklavější utnutí jsem dlouho neviděl. Bylo by možné argumentovat, že televizní produkce nemůže suplovat vysokorozpočtový snímek. Jenže doba se někam posunula. Ten nevkusný plakát trefně pojmenovává hlavní problém – návrat kamsi o dvě dekády zpět ve filmovém vyjádření, lhostejno zda televizního. Doufám, že Spectorovi zásluhy jednou převezme někdo svědomitější. (MFFKV 2013)

    • 1.12.2013  22:12
    Cizí oběd (2013)
    ****

    (Láska) prochází žaludkem, (film) sází na přímočarost... Indická kinematografie – respektive její hindská část – má u nás těžce narušitelnou pověst. Bollywood působí na city, vypomáhá si množstvím přeexponovaných muzikálových čísel a váže se na tradiční prvky kultury daného regionu. Právě poslední bod nejvíce brání cizokrajnému seznámení s Indy. Lehká komedie Cizí oběd domnělý handicap nečekaně sebejistě ruší. Snímku v tomto ohledu nesmírně pomohl režisérův studijní pobyt v Americe. Cizí oběd připomíná (klasickou) hollywoodsku produkci čitelným vyprávěním i umírněným stylem. Režisér neztrácí čas s marnivými pasážemi atrakčního rázu – každý dialog, každá postava i gesto mají své místo. Umírněný humor přitom nenarušuje vážnější podtext filmu, v němž se obratně ukrývá společenská kritika. Navzdory optimistickému ladění snímek nezobrazuje idealizovanou Indii, nýbrž prvky každodenního života, o něž málokdo stojí (ruch, špína, hierarchický systém). I samotná zápletka prochází mnoha zvraty, pro něž by v běžném hollywoodském filmu pravděpodobně nebylo místo. Domnívám se, že sloučení závažného a odlehčeného napříč kulturními tradicemi je hodné následování. Snímek totiž „neopustil“ svou zem, pouze naznačil určitou propustnost dvou samostně se rozvíjejících kulturních tradic. A věřím, že ku prospěchu věci. P. S. – jídlo je zde skutečně nádherné, opět univerzálnější, než by se mohlo zdát... (MFFKV 2013)

    • 1.11.2013  22:06

    Ve své době dravá omladina, dnes to působí jako stará škola… Působivý průnik do drogové čtvrtě, neuspořádané společnosti, od níž se příliš rad, jak žít, pochytit nedá. Pokud mi cosi neušlo, tak ve filmu nezazní ani na minutu hudba, což ovšem není prakticky k postřehnutí, neboť ostatní hluk se neustále stará o barvitou zvukovou plochu. Již úvodní titulky avizují „hlukový film“ se vším všudy – nehostinný ruch mimo obraz, jehož adresáti si snad ani nemůžou rozumět. Schatzbergovi se výborně podařilo ukázat tep ulice, na níž se najednou odehrává padesát věcí. Kolem jednoho hrdiny se takový svět netočí, ač mu mladý Al Pacino dodal velkou energii a respekt. Rovněž on se potýká se zmatkem a životní neuspořádaností – bordel je v bytech, životních vyhlídkách i proměnách postav. Film plyne tak pozvolna, že bych mu další hodinu klidně přál. Zasloužil by si epickou strukturu, kterou uměl/umí Coppola nebo Scorsese. K tomu drobný krok schází, i když více na straně možností než schopností. Schatzberg pravděpodobně patřil en do této krátké doby a v jiné podmínky nenašel. Splnil historickou roli a odporoučel se. Naštěstí nemusel jako ceněný fotograf donekonečna rozmělňovat sám sebe ve filmovém průmyslu... (MFFKV 2013)

    • 1.11.2013  22:05

    Nekompromisní úlet... Lon Chaney byl předčasnou smrtí ukrácen o pozici hororové ikony. Pomyslný trůn drží pro hollywoodskou němou éru, jenže tam se zaujatý divák potácí mezi ztracenými filmy a chátrajícími kopiemi zapomenutých děl (úvodní titulek tvrdí, že 161 jeho filmů se dochovalo 45). Idea vše sestříhat a naznačit šíři Chaneyho herectví vypadala lákavě. A tvůrci se skutečně zaměřily na proměny líčení, masek, gest – tj. nejzajímavějších vlastností Chaneyho herectví. Výsledek ovšem není pro každého a bohužel mě nedokopal k vášnivé touze shánět všechny dostupné kopie. Hudební doprovod se rovná nejnepřístupnější alternativě: hlučný a nesouvislý noise se „zapíná“ jakoby náhodou, čímž spolehlivě udrží nudícího se diváka vzhůru. Montážní rozpuštění Chaneyho filmů ctí postupy falešné kontinuity, perverzních dvojsmyslů a neuchopitelných fantasmagorií. O to smutnější je brzká jednotvárnost materiálu, který zřídka vyloudí oživující prvek. Chaneyho tvář se zásadně proměnila v průběhu několika let. Mám dojem, že uchování raných filmů by pověsti ošlehaného a podivně unaveného herce neprospělo. Zaujala mě jeho vizáž v poslední fázi, kdy jsem nešťastně vypočítával role, jež mu mohl Hollywood přiklepnout na počátku třicátých let. Možná nevědomky snímek svědčí o stylistickém pohybu hollywoodské kinematografie na konci němé éry. Přejímání utlumených rysů francouské, německé či sovětské avantgardy není žádným tajemstvím, surrealistický záběr na mravence okusující hnijící chleba mě ale překvapil. Škoda, že Chaney nebyl přibalen jako dárek evropským experimentátorům té doby... (MFFKV 2013)

    • 1.11.2013  22:04

    Tak. A teď to ještě nějak zpracovat… Excentrickému Slovinci neupřete jedno – dovede unikátně přeložit suchopárnou, nadosobní a pohříchu nepopulární látku do zábavného jazyka, jemuž není těžké rozumět. Riziko přílišné banalizace visí ve vzduchu a některá přirovnání jsou na hraně, ale i o tom je role kritického diváka (zde více posluchače), k němuž se Žižek hlásí. Aby bylo jasné – opět ztěžuje přijetí myšlenek nekonečným vršením a odbočkami na pět minut, ač od Perverzního průvodce filmem učinil jistý pokrok. Krátké úseky ticha a vydechnutí jsou opravdu namístě. Druhý zvrácený výlet byl zahájen nekompromisně. Žižek v „metodologickém úvodu“ zahlásil, že nechtěné ideologie se nezbavíme, neboť jsme její součástí, žijeme jí a živí nás (nepřímo tím přitom relativizuje tradičně negativní konotace toho slova). Vzápětí nás ujistil, že podobný únik ani není v našem zájmu, protože touha toužit probíhá jako nekonečná směna. Právě ekonomické pojmy, jimiž označuje systémy hodnot (církev-instituce provádějící výhodný „deal“ se svou ovečkou) boří poslední zbytky ideálů a vytváří pole pro odvážné a neodolatelné interpretace. Pro českého diváka je zvlášť vzrušující konstrukce nárazu ledovce a vyrušení milenců v Titanicu, který Žižek aplikoval na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Zní to šíleně, je to náramně přesné. Tento příklad zastupuje to nejplodnější i nejproblematičtější z Žižekova nazírání na ideologii. Když aplikoval psychoanalytický náhled na film, byl v jistém směru nad dějinami, čili nadčasový. Platnost zdejších analogií však může být oprávněně odvozena od současných témat. A otázka zní, zda jsou opravdu přelomová či poněkud nadsazená nedostatečným odstupem (například pasáž o rabování ve Velké Británii). Narážím na to, že některá aktualizační napojení je možné snadno vyvrátit (Taxikář a nechtěná intervenční role USA v současném světě), protože z nich příliš čpí předem modelovaná odpověď. Otevírá se v nich současně prostor pro angažovaný postoj, který pokládám za nejdůležitější hodnotu celého dokumentu. Žižek obnažil vše možné i nemožné, zostudil důstojné hodnoty i si utahoval z reklam na Coca Colu, aby nakonec vznesl pevný a radikální apel. Kdo by „legračně mluvícího“ Slovince obvinil z absence názoru a podrývání všeho a všech (dokonalá byla pasáž o ateistech), zcela by se mýlil. Tohle byl úderný a mimořádně účinný pamflet. Odpůrce nebude hledat obtížně, což je mu jedině ke cti. (MFFKV 2013)

    • 1.10.2013  23:01

    Snění je naštěstí připuštěné za všech okolností… Když se dostane podivín do velkého světa, zpravidla obhajuje naivní ideály – stalo se to ve filmu Byl jsem při tom nebo Dave a spadl do toho i neodolatelný filozof Ernani v podání Toniho Servilla. Tyto filmy tlumočí postoje tvůrců a společnému úsilí nic neschází: Ať žije svoboda je vtipný, přiměřeně vážný a dostatečně závažný snímek, který většině diváků pravděpodobně zvedne náladu. K politice nepřistupuje s nasupenou vidinou zdrcující kritiky, nýbrž empatickou snahou porozumět obtížné službě. Opakovaně skloňované slovo „únava“ má vysvětlit ústup vizí, nedostatečnou průbojnost, apatii, korupci atd. Únava má být reakce na stav věci, smutným důsledkem nastolených poměrů. Jenže snímek obhajuje neobhajitelné a vytváří z politiky vakuum. Režisér Roberto Andò netematizuje stranická omezení, nezbytnost kompromisů, každodenního relativizování vlastních ideálů ve prospěch společného cíle. Vůbec není jasné, zda je zdejší (levicová) strana mocenským nástrojem jednoho muže či neovladatelný organismus dlouhého šiku hochštaplerů, kteří politiku Ernanimu brání v rozletu. Absence těchto mechanismů činí nápravu „nového“ Ernaniho strašně naivní. Je to přesně takové, jak si unavený volič přeje. Leč nemožné, protože se zamlží asi sto padesát omezení, před nimiž by filozofující Servillo stál. Podobně zjednodušená je druhá zápletka – politický exil politika Ernaniho se zřejmě hodlal inspirovat papežským zběhnutím (Habemus Papam), bohužel se ale točí v kruhu a mimo pár vtípků nic nenabízí. Tento film je tak naivní a politika v něm černobílá, až mě to dojalo. Pakliže může někdo toto pole ještě stále pokládat za prostor plný unavených idealistů, zřejmě není naše situace tak beznadějně cynická. Více takových filmů. (MFFKV 2013)

    • 1.10.2013  23:00
    Líbánky (2013)
    ***

    Koukatelný Hřebejk, asi absolvoval stáž ve Skandinávii (ukončenou předčasně)… Idylická svatba, tajemné úsměvy nečitelných osob a nezvaný svatebčan, jehož zásah dramaticky naruší výjimečnou událost. Krátký popis naláká, připomene skandinávská vztahová dramata, která se s oblibou zavírají do tísnivých sídel. Pokud se tajemné postavy barvitě vykreslí, zdá se, že snad ani není možné selhat. A zde je první problém – mezi úzkostný sever a ambiciózního Hřebejka se vklínil značně nepřesvědčivý scénář Petra Jarchovského. Slibně načrtl manželskou dvojici a nezvaného hosta, aniž by jakkoli využil vedlejší postavy. Svatebčané se mění ve vděčnou stafáž nebo kašpárky pro zasmání (viz opilý Míla v křečovitém podání Davida Máje). Potenciál prostředí byl uspokojivě těžen v první třetině snímku, aby se možné otázky neobratným zásahem nečekaně zúžily a film začal příliš hnát jedním směrem. Nedá se říci, že by v tom selhal Hřebejk-řemeslník, na to je příliš velký profesionál. Bohužel také on mi v posledních letech připadá stále více mechanický a jeho styl pragmaticky „normalizovaný“. Líbánky by mohly náramně zapadnout do období nové vlny, kde by manželku hrála Jana Brejchová a nezvaného hosta Jan Kačer, Popkulturní narážky (zde Nastassja Kinski) by nepůsobily tak škrobeně a filmu by nevadilo, že míří do nečitelna. Neprokazatelný ideál? Snad, ovšem z tohoto filmu jsem si odnesl nepříjemný pocit něčeho, co mohlo a mělo být realizováno. To by si však žádalo čas – vynikající námět byl podle všeho nadšeně přepsán na papír a za velkého spěchu realizován. Dramaturgicky zabité dílo nesvědčí o neobratnosti tvůrců, jako spíše o nestřídmosti a nekompetenci lidí na úrovni výroby. (MFFKV 2013)

    • 1.10.2013  22:59
    Šmejdi (2013)
    ****

    Zejména prevence, což ovšem není až tak málo… Nejtristnější na tomto nezbytném dokumentu paradoxně byl jeho dopad, respektive náhlý zájem o něco vědomě přítomné. Proto na mě bohužel materiál nezapůsobil tak zdrcujícím způsobem, jak by měl, neboť „jenom“ zhmotnil představy. |Dokument o předváděcích akcích, reliktu divokého nástupu kapitalismu na počátku devadesátých let, který se nestihl dostat pod kontrolu, má osvětový charakter. Oslovuje a varuje potenciální oběti, pro kohokoli dalšího opakuje a shrnuje známá fakta. Popisuje mechanismy náborů pomocí zrnitých materiálů. Pozitivní je nesporná (leč místy marná) snaha o zachování kritického odstupu, což byl podle mého názoru nejtěžší úkol. Jediným problémem je zdvojování otřesných záznamů, protože tvůrci chtějí vše vynést na světlo. Přidanou hodnotu mají tvořit zástupci odborné veřejnosti, i když v tomto směru nedochází k vyřčení ničeho nového. Někdy se dokonce nevědomky argumentuje podobně jako v případě předváděčů – viz kuchař Vaněk a jeho bodré (důvěra) připomínání, že ty nabízené pánve jsou opravdu k ničemu (serióznost). Příčiny se stopují letmo, spíše formou vyvolání otázek adresující společnosti. Není pochyb o tom, že tyto akce jsou vychýlením z určitých existujících a tolerovaných norem. Pakliže se nepopíše slabší forma nátlaku, není možné zahájit účinnou prevenci. Tyhle otázky však dokument ve mě jako divákovi vyvolal, což potvrdilo jeho smysl a potenciál podnítit diskuzi. (MFFKV 2013)

    • 1.9.2013  19:06

    Půvabná mystifikace… Rád poslouchám Rudolfa Hrušínského. Jeho dikci, rozvahu při volbě slov a cit pro odlehčení situace. Působí mimořádně autenticky, což by ovšem mohlo být snadno zpochybněno. Ostatně o tom je tento krátký film – režisér Roman Štětina našel recitovaný dialog Hrušínského s jeho vnukem, kde starší poučuje mladšího o všem možném na tomto složitém světě… Střihačské nůžky změnily význam komunikace, takže v nové verzi Hrušínský zkouší obšírně charakterizovat umění. Mluví uvážlivě, jen těžko se jeho slova odmítají, protože při své abstrakci popisují něco velmi blízkého, toliko nepopsatelného. Mimoto intimní prostor radiové hry činí celou konverzaci ještě uzavřenější. Když v závěru nabídne Štětina působivou sekvenci Hrušínského z šedesátých let, mystifikuje ještě jednou a neméně účinně. Nechci tuto jedinečnou scénu prozradit, takže sdělím jediné – je možné přepsat význam, diváka zavádět a zmást. Jestli však autor najde v této své verzi hlubší podstatu původního záznamu, není tento zásah proti ničemu a nikomu. Umění se hranicím brání, proto i Hrušínský/Štětina zavedli vlastní definici úmyslným klamáním. (MFFKV 2013)

    • 1.9.2013  19:05

    Osobní nasazení režiséra si zaslouží respekt… O podivných seancích, filmech a jiných aktivitách vídeňských akcionistů je známo celkem dost. Lidé v Rakousku mají údajně slušné povědomí také o akcionistické komunitě, kterou od sedmdesátých let pevně (míněno diktátorsky) vedl Otto Muehl. Tento sugestivní dokument prokázal, že stále je o čem mluvit a na odhalení čeká množství materiálů. Režisér Paul-Julien Robert snímek pojal jako vyrovnávání s dětstvím, které strávil v komunitě. Konfrontace s matkou, hledání dalších pamětníků, pátrání po otci – vše je mimořádně osobní a tíživé. Vzbuzuje obdiv i podivení nad otevřeným vystavením takové zkušenosti. Robert líčí, jak Muehlova skupina manipulovala, převracela význam slov, obratně vydírala. To vše za účelem zrušení mocenských elit a dosazení vlastních hodnot. Vzpomínky a citace doplňují akcionisty natočené záznamy (zachytili snad úplně všechno, na zpracování čeká tisíce hodin materiálů). Zrnité a odpudivé záběry pro mě znamenaly vrchol filmu. Kdyby někdo sestříhal objemný materiál do dvou hodin plných Muehla a bez autorského komentáře, byl bych první, kdo si koupí lístek. Říkám to však poněkud nerad, neboť režisér Robert v debatě po filmu připomněl, že snímek nebyl o Muehlovi, nýbrž o osobních zkušenostech a manipulacích členů jeho věku. Snažil jsem se to respektovat a nechat se vést jeho záměry. Snímek si to totiž zaslouží. (MFFKV 2013)

    • 1.9.2013  19:04
    Útěk (2012)
    **

    Ve své kategorii ucházející liga… Nenáročné historické drama plné výpůjček z nákladnějších eposů. Vlastní vklad – severské prostředí a naturel – tam celkem dobře zapadá. O nic přelomového se však nejedná: připomínalo mi to videoklip nikterak přínosné symfonicko-metalové „grupy“, co ještě nevyrostla z fantasy snění. Nevybízí k tomu pouze hlučná a patetická hudba, které je opravdu nad míru, ale zejména patos v pohledech, gestech a dialozích. Podobně vážně se bral Refnův Barbar (2009), ač v něm Mikkelsen alespoň všechno neustále nekomentoval a nehledal vhodné přirovnání. Zde se hraje na popisné dialogy, co mají rozvíjet víceméně chromou mytologii. Doporučuji jedno – nesledujte vůbec titulky, protože z tváře postav beztak snadno vyčtete, o čem zrovna mluví. Mimoto norština je pro Středoevropana tajemně znějící jazyk a lépe neznat přesné znění hovoru… Kochat se na filmu v omezené formě dá, tvůrcům očividně záleží více na filtrech a efektních zpomalovačkách, než na originalitě příběhu. Záleží pak na normě, kterou si divák určí – snímek je svižný a stěží začne nudit, s omezenými prostředky naložil účelně a při obsazení se kromě namakaných hochů našlo místo i pro dobře namaskované zjevy, bez nichž by líčená doba byla o poznání chudší. Ve zkratce – k nezávaznému pobavení asi ano, hledat něco víc by byl velký omyl. (MFFKV 2013)

    • 1.8.2013  14:39

    Působivé, nevyrovnané, snivé... Od Shirley jsem si sliboval poctu prostorům a rekvizitám období klasického Hollywoodu. V přeneseném smyslu vstup herců do tehdejších místností či pokojů, pohled na nenápadné předměty (sklenička, lžíce, hodiny), které často rozhodujícím způsobem působily na psychiku a jednání postav. Touto cestou se ovšem Gustav Deutsch nevydal. Jeho „rozpohybování“ snivých obrazů mi připomnělo hyperrealistickou malbu, jíž sice není možné věřit, ale vytváří zvláštní pocity přítomnosti mimo čas a prostor (místnosti jsou vesměs prázdné a působí „nezařízeně“). S ohledem na koncept krátkých uzavřených segmentů je tento dojem ještě zdůrazněn. Mimořádný účinek mělo rozhodnutí použít ruchovou zvukovou stopu, naopak původní písně bych si odpustil, vytrhávají z nálad jednotlivých kapitol. Režisér pojal celý snímek jako angažované potýkání Shirley s důležitými okamžiky americké historie do poloviny šedesátých let. Každou kapitolu uvede hlasatel v rádiu shrnutím nejdůležitějších události daného dne (zejména druhá světová válka, poválečný antikomunismus a černošský zápas za lidská práva). Deutsch je podle všeho levicový liberál a ústy Shirley vyslovuje své postoje. Proti tomu není možné namítat, pouze mě mrzí, že vnitřními dialogy poněkud bourá tajemno kolem postav. Některým částem to podle mě ublížilo, protože sestávají de facto z květnatých dialogů o mezinárodně-politické situaci. Tyto úvahy jsou samy o sobě zajímavé, nicméně Shirley mě uhranula spíše těmi částmi, kdy se původně statický obraz měnil ve film – tj. nenápadnými pohyby, kradmým úsměvem či doteky postav. Tyto momenty byly magické a paradoxně se opět měnily v obraz (ovšem tentokrát v mé mysli). (MFFKV 2013)

    • 1.8.2013  14:38
    Dredd (2012)
    ***

    Na jeden zátah uspokojivé, na druhý asi celkem úmorné… Přijatelný výplach, který se snaží přiblížit hráčskému prožitku – několikrát jsem prsty mačkal neexistující tlačítko. Povedl se Karel Urban, protože roli věnoval správnou mechaničnost a nepřístupnost. Nejde pouze o neodmyslitelnou helmu, nýbrž určité tajemství, které kolem sebe Dredd staví. Stallone v podivné staré verzi věnoval Dreddovi sebe sama, čímž tajemství dokonale zrušil. Škoda, že zbytek je poněkud plochý (neříkám, že špatný, je to otázka vděčnosti). Travis by určitě dělal (či dělá?) výborné reklamy – jeho vystižení drogových opojení nemá chybu a hned bych na místě kupříkladu zástupců Pepsi Coly volal a žádal obdobný výkon. V čemsi mi to připomnělo to lepší z Daredevila, tj. prodlužované pózy, líbivý hudební doprovod a velká slova v patetickém podání. S těmi mám trochu problém: Dredd se na jednu stranu nechce nikde příliš zasekávat, vysvětlení svého světa pojme několika větami a hned se vrhá na akci; na druhou stranu opakovaně zastavuje proud násilí a nastavuje klidnější tvář plnou únavných mouder. Akční potenciál byl vytěžen částečně, po loňském Zátahu mám na chlapa obleženého v nepřátelském baráku trochu jiné nároky (i když proti indonéské zemitosti se zde otevřeně hraje zejména na filtry a střihové vychytávky). Potenciál je o několik stupňů dál a celý koncept mi připomínal testující pilot. Tak uvidíme, co na to výplatní pásky... (MFFKV 2013)

    • 1.8.2013  14:38
    Tore tančí (2013)
    ****

    Hledání Ježíše ve špatný čas a na nesprávném místě… Nevyzpytatelný film, od něhož by bylo velkou chybou očekávat průzkum „punkové sekty“ kdesi v německém zapadákově. Punkový úvod je pouze záminkou pro mnohem komplexnější zamyšlení nad ovládaným/ovládajícím z provokativní perspektivy těch „normálních“. Ze všech aktivních postav se dá vyčíst velmi málo, neboť jednají nevyzpytatelně a na první pohled několikrát popírají sami sebe (ironicky vyjma dogmatika Toreho). Ačkoli jsem měl v některých okamžicích dojem, že jednání postav příliš řídí autorská zvůle, musím se poklonit před sugestivním účinkem, kterého bylo dosaženo. Snímek od jisté chvíle vyvolává nesnesitelnou tíži, touhu někam odvrhnout svůj hněv vůči tyranům na plátně, což naráží de facto do prázdna, protože motivace stále chybí – čím méně divák zná a odváží se očekávat (doufám, že vševědoucí diváci, co mají sklony odhalit jakoukoli pointu po patnácti minutách, zde ustoupí ze své vášně), tím pro něj bude stupňovaná krutost hůře snesitelná. Podobně nevyzpytatelný je i styl, poněvadž film má minimálně tři tváře: výborně natočené scény opojení hudbou (nejen punk, ale i moderní disco) střídají klidné „mezihry“, které se nakonec překlopí v naturalistickou úzkost všech zúčastněných. Nejsem vůbec příznivec efektních scén násilí na zvířatech a přišlo mi, že na konci se koloběh absurdit šponoval až příliš dlouho, což jsou dva důvody pro ubrání jedné hvězdy. Rozhodně mi snímek neimponoval jen svou nevyzpytatelností, jako spíše myšlenkami, co se snažil rozvíjet. Otázka, zda je víra odvahou či následkem strachu, nachází legitimní odpověď v obou cestách, leč následky se drasticky liší. Opravdu podlý a nepříjemný film, „radost“ pohledět… (MFFKV 2013)

    • 6.7.2013  01:06
    Pytel blech (1962)
    ***

    Mezi autenticitou a otravností nebyla už dlouho taková součinnost... Začínající Věra Chytilová zachytila dívčí internát bez zmírňujících zásahů. Její film připomíná cvičení v možnostech média, což ho činí poměrně nestravitelným ke sledování. Dívky nepřinášejí velká témata, baví se o banalitách. Při hlučné konverzaci se odhaluje jejich postoj ke každodenním radostem i strastem, který se s nimi pravděpodobně táhl do konce života. Sklon režisérky moralizovat zůstal upozaděn, nemluvě o ironickém pozorování bezradných autorit. Chytilová dokázala protagonistky přesvědčit, aby tzv. nevystoupily z role. Proto jsem úplně nepochopil vytvoření umělé postavy sledující a komentující děj. Dívka z Moravy ani jednou nevstoupí do záběru, ani jednou nezačne komunikovat se zbytkem. Svými vnitřními monology tvůrčí metodu pozorování nikterak nerozvíjí (proč by se mělo slídivé oko kamery zhmotnit v konkrétní osobu?), takže tento experiment vyzněl do ztracena. Intuitivní struktura měla zřejmě za následek poměrně nevšední minutáž – krátký film to není, k dlouhometrážnímu schází několik minut. Důležitý byl nepochybně pro režisérku, ale vždy dám přednost filmům, k nimž se odrazila po této zkušenosti. (MFFKV 2013)

    • 6.7.2013  01:05

    Tíživé téma, film o poznání méně... Výmluvná rekonstrukce vlády Rudých Khmerů v Kambodže. Není třeba je představovat, jejich pověst hovoří za vše. Jako kdyby si toho byl autor vědom a obrátil tradiční optiku – výrazně osobní dokument se spolehl na dobové záznamy v menší míře, než je zvykem. Režisér Rithy Panh odmítl věrohodnost obrazových materiálů a vyřezal sošky protagonistů. Rozmístil je do miniaturizované oblasti Kambodže, kde následně popisuje jejich trýzeň. Vemlouvavý a emotivní hlas „svědka“ pravděpodobně každý neocení, vyžaduje totiž alespoň zlomek zájmu o problematiku, jakou má Panh. Vyprávění o jednotlivcích je pozvolné, nepříjemně mrazivé a stále značně abstraktní (sošky nesdělí každý pocit, vypravěč však ano). Kontext převzetí moci Rudých Khmerů je zmíněn okrajově a zajímavostem (hraná propagandistická tvorba Rudých Khmerů) se nechce Panh věnovat skoro vůbec. Trauma, které přímo kape z popisu daného období, se bohužel stává určitou pastí. V závěru naznačí vypravěč Panh ještě silnější zainteresovanost, proti níž se stěží může cokoli namítat. Platí ovšem, že pro seznámení s problematikou není Chybějící obraz příliš vhodný. Zda je to správně či špatně, nechávám otevřené. (MFFKV 2013)

    • 4.7.2013  23:19
    Jsi bůh (2012)
    ****

    Řízný rozjed, slabší dojezd... Málokterá věc je mi natolik ukradená jako hip-hopová scéna v Polsku. Nevzpomenu si vlastně na jediný film věnovaný „kázající“ komunitě, k němuž bych se rád vracel. A přesto jsem s ujetou partou kolem Magica strávil velmi příjemné dvě hodiny. Stylové a řemeslně precizní dílo se s výjimkou závěru nebere přehnaně vážně, nekopíruje doslovně zahraniční pózy, naopak je přizpůsobuje specifickému prostředí. Peripetie kolem nahrávání zabaví, hoši při něm dostávají oprávněnou sodu a neupadají v přílišné moralizování. Tento stav platí do konce druhé třetiny – posléze osud Magica ovládne vážný zbytek filmu. Vypuštěný nadhled částečně kompenzují stylizované sekvence na podiu i uprostřed prázdného města, které nepůsobí vůbec křečovitě. Těžko soudit, zda výsledek odpovídá postojům členů Paktofoniky a dalším postavičkám. Ve filmu se mihne množství nenápadných figurek, jejichž postupně proměny chování prozrazují citlivé (či nevyřešené) vztahy v rámci komunity. Tím se však nemusí zase tak trápit, získala skvělý pomník. (MFFKV 2013)

    • 1.7.2013  20:52

    Místy až tragikomicky prázdné… Ozbrojený převrat uprostřed normalizace se nápadně podobal tehdejšímu zřízení: umanutostí a šedí. Získat povědomí o zákulisí činů a něco vzrušujícího se dozvědět se celkově příliš nepodařilo. Záleží na charismatu protagonisty, jinak zůstanou informace zastřené. První účastník (jak se jenom jmenoval...?) nemá co říct, víceméně ani pro co žít. Film loudavě sleduje jeho marné pokusy o nalezení přítelkyně; místy zkouší nudný materiál čímsi oživit a znenadání skončí. Protagnistovo charisma mířilo do záporných hodnot, a proto nic nereflektoval (vyjma té prázdnoty a bezčasí). Terorista Fero byl o poznání sdílnější, byť dostal suverénně nejméně času. Typický rapl se zálibou ve zbraních popsal, co ho k akci vedlo, a přidal zábavné historky. Režisér si všiml, že vděčnější konflikt doutná v jeho rodině, avšak ponechal ho až na drobné popíchnutí korektně spát. Už v předprodukční fázi bylo asi jasné, kdo bude největší hvězdou a Hučín opravdu „nezklamal“ – militantním způsobem objasnil motivaci a současné postoje. Jeho egem se tvůrci nechali opatrně vést. Při sledování výcviku Hučína a mladé dobrovolnice se divák asi zabaví, jenže v tu chvíli už byl původní záměr výrazně upraven. Příznačné je, že Hučína i ostatní dokáží vyvést z rovnováhy blízcí, kteří nemají k antikomunistickému terorismu žádnou citovou vazbu. O nich ten dokument ovšem nebyl. Perspektiva vyprávění tří pamětníků se neukázala příliš užitečná a nabízí se otázka, proč tomu tak je. Více než čtvrtstoletí od oněch událostí... P. S. – výbuchů chtivý divák nebude zklamán, zejména Hučín předvede svůj arzenál v plné síle... (MFFKV 2013)

    • 1.7.2013  20:16

    Hravý inzerát na dům (z panelu)… Neobyčejně osvěžující pohled na panelovou výstavbu toliko tři roky po líbivé a infantilní oslavě „panelového věku“, kterou natočil začínající Jiří Menzel (Domy z panelů /1960/). Zde pokrok příliš vábně nevypadá, spíše připomíná odlidštěné a bahnité prostředí s mlhavou perspektivou. Mechanické zvuky a neklidná jazzová hudba dokreslují chaos bez dialogů, neboť není co dodat. Zajímavé je zachycení „pracujících“ – činí se jako mravenci, aby si vybudovali vlastní domov, avšak tváří se při tom dost kysele. S jedinou výjimkou a tou jsou děti. Pro ně není rozkopaný úsek ani trochu mrzutý, naopak místem zábavy a dobrodružství. Nejen tím mi tento kraťas připomněl proslulé Panelstory Věry Chytilové – kamera je podobně neklidná, kočárky ztracené a lidé zmatení. Oproti odvážné frašce v podání Chytilové je Táborského krátký film „mírumilovnější“ a méně agresivní. V něčem mi to je snad i bližší, neboť účinku („tam nechci bydlet“) bylo rovněž dosaženo. Samozřejmě bráno s vědomím, že přímé odmítnutí zde nepřicházelo v úvahu a ani nebylo záměrem... (MFFKV 2013)

    • 1.7.2013  20:11

    Milé cvičení pro náročné... V padesátých letech se ve Velké Británii prosadilo hnutí mladých a rozhněvaných filmařů, kteří vešli ve známost jako Free Cinema. Tito tvůrci chtěli zachytit život realističtější optikou, vyjádřit okrajové společensko-kritické stanivsko a aktvizovat společnost. Jeden z jejich filmů byl o dělnících, kteří denodenně po nocích připravují chod tržnice (Každý den kromě vánoc). Film sice neměl zvuk, ale byl velmi naturalistický, tváře chudých konkrétní a výzva celkem jasná. Tak, proč to říkám?. Nyní si představte naprostý opak výše neznačeného a dostanete skoro přesně snímek Viktora Takáče. Sociální akcent ustoupil, protagonisté jsou nanejvýš v obrysech, členění je spíše intuitivní. A hlavně – snímek nepopisuje domnělou realitu, místo toho se opírá o fantazijní svět. Není jasné, co je skutečné, kde začíná autorská vize. Přiznám, že bych uvítal vysvětlení od samotného autora, i když možná hra spočívá mj. v jeho nedodání. Horší je, že prostředí cirkusu mne odjakživa míjelo a dodnes nezajímá, proto na mě neměl tento krátký film vlastně žádný účinek. To však není chyba jeho, nýbrž diváka. (MFFKV 2013)

    • 1.6.2013  20:43
    Proboha! (2008)
    **

    Nula od nuly pojde... Bohužel obrovské zklamání, které pramení z toho, že si Maher stanovil velmi primitivní zadání – ukázat, že hlupák je hlupákem (což umí každý blbec). Očekával jsem (a) buď seriózní zamyšlení nad tím, kde se v někom bere víra a jak jí (ne)umí vyargumentovat ateistickému okolí, nebo (b) vtipnou smršť, co se nebere vážně. Film se však snaží o obojí současně. A nemá na to – Maherova „informační výbava“ začíná a končí u hledání rozporů v jednotlivých textech. Výklady mu jdou sice dobře, neboť si pamatuje/zapsal kdejakou prkotinu, ale nedokáže z toho vytěžit víc, než že lidé věří iracionálně (=neví pořádně čemu). Situaci si ještě zjednodušil procházením bizarních sezení a komerčních vytěžení dávno vyvanutého duchovna. Zde by mohl padnout oprávněný protiargument – Maher popisuje americké náboženství, které je tradičně „sektářské“ a nejednotné. Projevuje se to financováním jednotlivých církví (Spojeným státům schází rovnocenná zkušenost evropské vazby církevních představitelů na stát) a roztroušením samozvaných duchovních v nesčetné magory a blouznivce. Situace se po druhé světové válce nepěkně zvrátila a dnes dochází v USA k silné teologizaci veřejného života včetně politiky. Z toho Maher vytěžil nejvíc, když navštívil tupého senátora, aby odhalil naučenou sadu frází pro zbožné voliče. Teologizaci politiky zobrazuje Maher velmi přesvědčivě a přidává nebezpečné důsledky těchto „záštit“. Jenže to je pouze jedna část problému a nejbanálnější (na politika si každý rád plivne). Maherova neschopnost argumentovat se krásně ukáže při krátké debatě s nedogmatickým klerikem v Itálii, na něhož nemůže aplikovat své výpisky z Bible. Celé je to velmi zavádějící: pod domnělým heslem „proti všem“ se skrývá umná manipulace, která stojí buď na démonizaci (Muslimové) nebo zamlžení (chyběl mi výpad proti židovské víře v nefundamentální podobě, čemuž se autor pokrytecky vyhnul). Maher pořád mluví o nutnosti pochybovat, ale kdyby opustil dogmatiky, našel by mnoho lidí, kteří při své víře nebo i díky ní nadále pochybují a nenechají se slepě vést. Závěr bohužel vše zazdil, protože Maher v efektní montáži spojoval nesouměřitelné a vydal ze sebe dogmatickou anti-náboženskou řeč. Napadlo mě, že to byla zvrácená „dekonstrukce“ (dosaďte si klidně jiné chytré slovo;)) samotného filmu ve smyslu – „celou dobu jsem vás nabádal, ať nevěříte a nakonec v závěru přesvědčil, že tím Bohem jsem pro vás já!“. Jestli tímto způsobem Maher skutečně hodlal ztrapnit „kriticky myslící“ diváky, tak mu jedině tleskám. Bohužel se ale obávám, že tu dětinskou řeč myslel vážně… P. S. – nejsem věřící.

    • 1.6.2013  20:42

    Únava jako argument, únava jako trest... Neprávem opomíjený snímek Fritze Langa, který je ve stínu jeho slavnějších děl, ačkoli patří k pilířům filmových projevů německého expresionismu. Stylisticky se jedná o nebývale rozmanitý opus skandinávského střihu o Smrtce na nekonečné cestě bez možnosti vykoupení. Paradoxně nejstrašnější je úděl vykonavatele, kterého unavuje vlastní všemocnost (nemůže prohrát). Jenže to není vše – Lang do filmu velmi účelně zasadil tři „povídky svíce“, které demonstrují postavení Smrti/smrti v lidském životě. Napříč kulturami (renesanční Itálie, Arábie, Čína) se tu rozehrávají mocenské intriky a trestání zakázané lásky. Zejména čínská povídka je mimořádně vtipná a prokazuje černohumorný potenciál expresionismu – její absurdní stylizaci sice nejde brát úplně vážně, ale v hyperbole kroků absolutního monarchy můžeme pozorovat, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Samotná Smrt to totiž v tomto kontextu opravdu není. Ve všech povídkách plní roli poslíčka, místy trapného poskoka tupého vládce. Smrt si vybírá jen částečně, protože podnět k vykonání dostává opět od lidí (nebo od Boha, řekli by někteří diváci). Lang natočil vynikající dílo; svěží, ironické i trvale mrazivé. Již zde prokázal svou umanutost a rysy megalomana. Umět takto potrestat Smrt je vskutku elegantní – unavená se plahočí za dalším plněním, což je nejpřijatelnější trest pro tak strašné zadání.

    • 1.6.2013  20:41

    Totální dno, ale Poloniové zaslouží uznání za odvahu... Některé legendy poněkud přehánějí (Ed Wood), jiné dočista klamou (Uwe Boll). V případě bratrů Poloniů by naopak nebylo od věci jejich filmové diletantství o něco více „zpopularizovat“, protože je zvráceně neodolatelné. Něco tomu však oprávněně brání – právě při dinosauří podívané jsem si uvědomil, nakolik je ono vnímané diletantství jen nejasně prostupující hranicí mezi amatérismem a profesionální filmařinou. Slavní diletanti zpravidla infantilně milovali filmové médium a věřili (snad), že tvoří zásadní díla. Naopak Poloniové (žel) nikdy nezískají profesionální podmínky, a proto na vše ostentativně kašlou. Dělají zábavu pro neširokou komunitu, která to (snad) ocení – spílat jim by tedy bylo zcela zbytečné. Docela by mě zajímalo, odkud bratři zcizili ty otřesné a x-krát recyklované záběry dinosaurů; ani bych se nedivil, kdyby ze sídla potomků Karla Zemana, protože úroveň je jen o něco málo horší než měl český vizionář (před padesáti lety). Ani záběry vyplňující zápletku nejsou technicky v pořádku, mimořádně špatný barevný materiál místy bez upozornění bledne a stíračky byly pravděpodobně tvořeny pomocí programu Windows Movie Maker. Film se bohužel neúnosně vleče a po padesáti minutách Poloniům dojdou nápady, takže historku na pustém ostrově náhle ukončí. Aby ovšem mohli prodávat DVD s označením „dlouhometrážní film“, museli ještě něco přitočit. A v této fázi došlo na neskutečnou dvacetiminutovou vizi postapokalyptické budoucnosti, kde se k dinosaurům přidají ještě nemrtví. Neodmyslitelný atomový hřib a ospalé procházení kanceláří zjevně fungujícího úřadu boří veškeré kategorie – když už se zdá, že nic „horšího“ (rozuměj lepšího) nemůže nastat, záběry trosek hořícího města dodají náramnou pointu. Dívat se na to vcelku nedá, ale zahlédnout kousek zajistí trvalý zážitek… P. S. – neopomenout závěrečné titulky, které běží asi tři minuty, i když osob podílejících se na filmu je dohromady cca. dvacet.

    • 1.5.2013  21:56
    M (1951)
    ***

    Pozoruhodně nepovedený přepis významu... Joseph Losey patřil k těm, kteří se po druhé světové válce marně potýkaly s konzervativním Výborem pro vyšetřování neamerické činnosti. Ještě před definitivním odjezdem do Evropy natočil remake Langovy klasiky, jímž chtěl poukázat na neférové praktiky v průmyslu (potažmo společnosti). Ta touha vyřídit si účty je dost patrná – první půlhodina není nic než kupení dobových narážek, mnohdy trefných, občas neobratných, jindy doslovných a zejména posouvajících původní význam výmarského M. Atmosféra strachu a vzájemného obviňování je vykreslena zdařile, jenže Loseymu se nepodařilo do filmu zapasovat širší rozměr provinění v původním Langovi. Onen ortel davu/vrahů proti vrahovi, protože ten vraždí bezdůvodně čili nemorálně. Kdyby následoval svou alegorii až tak daleko, tak by se dostal do paradoxní situace, protože by musel z vrahů udělat komunisty a tím přiznat jejich provinění proti zákonu. Výsledkem je, že některé postavy jsou zbytečné a nemotivované, řídí se pouze snahou dodržet původní motiv. Dále se nepovedlo obsazení – bylo by naivní očekávat něco jako Peter Lorre, ale herci jsou bezradní sami o sobě, naprosto bez výrazu. Mám pocit, že Losey tento film páchal ve značném spěchu, protože je podezřele technicky nedokonalý a zmateně odvyprávěný. Zjevný posun k realismu, využití exteriérů i naturalistických výjevů (krev na rukou) není od věci, přesto se mi zamlouvala spíše prostorová a zvuková tíseň u Langa. Mimoto závěr se naprosto nepovedl, kvůli výše zmíněným jevům (špatně zahráno, prapodivně motivováno, nevhodně realisticky ztvárněno). Velká škoda tohoto filmu, protože potenciál byl značný, drobné nápady jsou skvělé a Výbor si takovu nálož prostě zasloužil;)

    • 1.5.2013  21:53

    Dobré, ale do nadčasové klasiky kus schází... Tenhle film je pozoruhodný hned v několika ohledech – funguje jako resuscitace expresionismu, jako vývozní artikl informující o těžce budouvané poválečné denacifikaci nebo minimálně jako pohled na rozbourané Německo. Musím uznat, že trosky měst můžou vybízet k expresionistickému pohledu na svět a tvůrci s nimi sugestivně naložili. Bohužel mám dojem, že poněkud nerozpoznali míru. Používat rakursy jako na povel při každé druhé scéně a pověstné stíny stylizovat ad absurdum začne po určité chvíli působit rušivě a v některých monetech dokonce nechtěně směšně. Tím neshazuji jednotlivé nápady, kterých je film plný – jenže mi připadá, že i filmaři němé éry uměli střídměji nakládat s tehdy populární expresionistickou estetikou (je zde hrozně znát, že byla za nacismu násilně potlačena). S tím trochu souvisí i druhý problém a sice doslovnost. Film je obrazově nesmírně bohatý a navzdory tomu okolní rozpadlý svět líčí, jako kdyby ho snad divák přehlédl. Příkladů je nepřeberně: od pobíhajících krys na ulici (hrdina prostě musí prohodit při příchodu domů dialog o krysách) až po pocit viny (hrdina prostě musí ze spaní křičet o nevinných dětech). Připadal jsem si místy až trapně, jedná se tady s divákem jako se slepcem. Zatímco Hildergard Knef se mi líbila i svým výkonem;), tak Wilhelm Borchert má pořád sklon cosi popisovat a hystericky řvát. Jeho role snad ani nešla dobře zahrát, protože mu scenárista v jednání přihodil několik nepřesvědčivých obratů o 180°. Když pominu nepřesvědčivý válečný flashback – zase ta snaha vše doříct – tak se mi formální zpracování nesmírně líbilo. Film náramně ubíhá, má více americký než evropský styl a je celkem odvážný, pokud jde o erotické náznaky. Určitá naivita v závěru mu tolik neškodí, přání doby je třeba respektovat. Ovšem o té mechaničnosti a snaze vše dopovědět to neplatí, v tom se odráží spíše umělecká neobratnost a pravděpodobně hlavní důvod, proč se film nestal klasikou. Srovnejte s tichou výmluvností filmů jako Osvětim, Daleká cesta, Paisa nebo Brány Noci – ten rozdíl je propastný.

    • 1.5.2013  21:50

    Pouze „kamerové cvičení“, leč uvedené do distribuce... Návrat na Britské ostrovy se Hitchcockovi vůbec nepovedl. Působí to jako zbytný projekt, který po zkušenosti s filmem Provaz zkouší, co ještě unese snímek postavený na dlouhých záběrech. V tomto ohledu je určitě o čem mluvit a film celkem vytrvale chválit, protože znamená krok kupředu – Hitchcock úžasně vytěžil dostupné technické možnosti a promyslel orientaci v prostoru velkého sídla, takže bez střihu provádí jízdy, nad nimiž by zaplesal i Jancsó. Unikátní je i práce se zvukem, respektive jeho mizením při vzájemném vzdalování postav. Tohle všechno je hezké, ale když odhodím blok s čárkováním počtu záběrů a vykreslováním prostorových plánů, tak mi zážitek klesne někam k bodu nula. Melodramatické vyprávění zasazené do poněkud nepřesvědčivě vyhlížející Austrálie první poloviny devatenáctého století se spoléhá převážně na dialogy, které mají rozvíjet komplikované vztahy mezi postavami. Není ovšem snadné udržet v paměti všechny informace, které připomínají více náhodný výňatek z románu než cílený výběr toho nejpodstatnějšího. Pro herce je tento film za trest – nejistá Ingrid Bergman je místy naprosto k nepoznání, kožený Joseph Cotten zase připomíná jakéhosi „australského Johna Waynea“, což zní otřesně a je otřesné. Napětí je pozvolné a negradované, nedokázal jsem si vybudovat trvalý zájem o nastalé situace. Pod obratníkem Kozoroha podle mě spojuje dvě oblasti, které Hitchcock příliš neovládal – historický film (viz zmatená Jamaica Inn) a nacionalismus (viz nesnesitelný Juno a páv). Spolu s tím ale zároveň uznávám, že kdyby se u každého režiséra projevoval tvůrčí výpadek tímto způsobem, tak by byl svět daleko příjemnějším místem. Alespoň pro cinefily...

<< předchozí 1 2 3 4 8 15 22 29
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace