MM11

Tvorba Martina Šulíka patří s těch porevolučních k těm zdaleka nejsympatičtějším. Od citlivého Slováka lze vycítit upřímnou snahu, on žádné umělé stereotypy nevytváří, byť se konkrétně zde nechává inspirovat tou nejtradičnější realitou prost vzruchu a vizuální představivosti. To dobré ale je, že k těm opakujícím se tragikomickým formulkám od převažující většiny umělecky bezradných fušerů přidává i dávku nezodpovězených otázek. Žádné fňuky, ale dosti tvrdé hledání podstaty. Jeho postavy navíc skutečně dýchají životem, žádný Macháčkovský typ tvorby na tělo, věřím, že Šulík odsledoval i detaily gest od reálných osob. K tomu samotnému principu kladení dotazů - Šulík rozhodně není mudrc, všechno se rozvíjí v rovině náznaků. Ani postavy si své peripetie do závěrečných titulků nemůžou zcela vyřešit, protože to prostě nejde. Život jde dál a rázný řez je jen v pohádkách. Přesto jsem měl s posledního závěru příjemný pocit spokojenosti, minimálním prostředkem v něm Šulík lidsky a věrohodně ukázal, o co v životě jde. Pro mě osobně jedna z českých špiček.

Stárnoucí a nabroušená Kirstie Alley hraje samu sebe ve filmu o spisovatelce, co píše scénář sama o sobě... Inu, nejlepší je zřejmě skutečně vycházet s osobních prožitků či je to aspoň nejschůdnější. Televizní zpracování navíc snese i sem tam mírné rýpnutí do poněkud výlučného systému amerických produkcí, takže vše vypadá OK. Je to opravdu docela přijatelná oddechovka s pár výborně břitkými dialogy, je jen škoda, že tak solidní scénář v půlce dočista ztratí tempo a konec vyplivne jako by ho to ani trochu nezajímalo. Někdejší hvězda Kirstie Alley v posledních letech nenasbírala přehnaně moc kladných bodů, ale její bývalý fanoušci (kteří se na ní teď bojí podívat) můžou být docela překvapeni, že minimálně neztratila svůj lehce agresivní šarm. Tento a podobné filmy sice nenabízí přehnaně mnoho filmařských kliček, na tu svou hodinku a půl však bez potíží zabaví.

Nezdravě obézní a navrch vycpaný génius Orson Welles je tady jednou z nejlepších karikatur, co film stvořil. Když si vezmeme, že podobnou roli nabalil režisér sám sobě, nezbývá než pokorně smeknout. Do panoptika příšer bych přitom zdaleka neposílal jen jeho. Vstupenku už by měla pomalu připravenou i Marlene Dietrich, jejíž věčně propadlé líce a voskový výraz začíná být symbolika jako hrom. A nemluvě o nečekaném Charltonu Hestonovi, který hraje tu nejméně pravděpodobnou roli s velkou grácií. Celý tenhle noir je prošpikován nápaditostí, drobnými rysy geniality. Zavání to nabubřelostí, sám Welles vychytává pro sebe ty nejvypiplanější scény a s dějem si vlastně dělá, co se mu zamane. Je to čarující film, bere z noirového umění to nejlepší a zároveň dává tušit, že se doba chýlí ke konci. Nejen žánru, ale i výjimečného Wellese, ten mohl v Evropě dokázat věci převratné, jenže...

Nuceně důchodcovský Robert De Niro se vydává za potomky a objíždí pláně rodné hroudy sem tam, na oko je to příjemné. Pak začne v místy nepřesvědčivých dialogových výměnách glosovat stav světa s úplně cizími lidmy a člověku dojde, že s vlastními dětmi to může drhnout taky. Bohužel platí, že titulní Frank Goode je příliš nezajímavá postava, do níž ani kapacita De Niro nenapumpuje potřebnou energii. Je tradičně schopný, byť v podobně smutně laděném snímku O Schimdtovi byl jako důchodce přesvědčivější Jack Nicholson. Nezklamali ani zářivé hvězdy (Drew Barrymore je roztomilá, Sam Rockwell správně ironický). Příběh sám je však místy poněkud nevzrušivý a prozření probíhá tak nějak mimochodem. Věřím, že Kirk Jones natočil upřímný film, kde si hrdinu ani trochu neidealizoval. Dojel trochu na tradiční fígle, každý je už mnohokrát viděl. Film, který prostě nepřekvapí, byť je fajn.

Jeff Daniels střihá netradiční roli s více než se ctí a Mia Farrow sází na image nepříliš hlučné a místy upozaděné hrdinky lehkých románů, která si právě tou prostotou má diváka získat. Ono se to poměrně daří, scénář čili manžel Woody Allen s ní jednoduše tak zametá, že by jakási sebereflexe nepřišla jen od nejtěžších cyniků. A kdyby přece jen, Allen to jistí koncem. To naznačuje, že ani zde rozhodně nevysychá proud slibných nápadů. Jenom u filmu tohoto formátu zamrzí ta Woodyho posedlost v kvantitě. Třeba u scén bezduchého plácání postav z plátna a jejich proklínání urpchnouvšího Toma Baxtera se člověk skvěle baví. Jenže ta samotná idea je ještě daleko vděčnější a na konci jsem měl rozmrzelý pocit, že scénář psal génius, který na něj měl tak dva dny a že něco chybí. To samozřejmě při plném obdivu k Allenovi, neumím si vůbec představit jiného tak masově úspěšného a zároveň inteligentního tvůrce, chrílícího to každoročně s konstatantní mírou kvality. Jen to bohužel topí filmy jako tento, mohl být klidně i kultovní, takhle "pouze" drží laťku.

Tak to bylo doopravdy vynikající! Věčný příběh nejtragičtějšího ladění dostává nečekanou inovaci a v titulní úloze největší dánskou herečku všech dob. Ač se tato verze o "tom shnilém ve státě Dánském" točí regulérně v Německu, vliv dánských melodramatických postupů je dosti patrný a zabíhá od postů režiséra k hlavní hvězdě. Asta Nielsen dovádí postavu Hamleta do nových končin, jde o jakési sebeuvědomění sebe sama. Skryt identity pro obecné blaho, což je herecky úkol pouze pro opravdového mistra. A tím tato ďábelsky charismatická hvězda nepochybně je. Hraje jemnou mimikou, ve většině scén úsporně využívá účinku pouze svých očí, tragika tedy pramení z vnitřních pocitů. Dvouhodinová štreka pro Shakespearově dědictví je svojsky prostá soudobých vlivů (byť by si doktor Caligari Astu určitě oblíbil), velkolepá produkce navíc není tak vyprávěčsky plastická jako například pozdější Olivierova verze. Na filmu se zkrátka nepochybně podepsal čas. Jedinečnou je tato adaptace ženskou stránkou Hamletovi osobnosti, kterou Asta Nielsen tak dobře vyjádřila. Jí samotnou produkovaný pomník vlastní zemi je dílem jen a pouze této herečky.

Ve všech ohledech nesmírně americké, což leckdo jen tak nepřekousne. Příběh o bezdůvodně zmařených životech, které rázem z ničeho nic dostávají možnost své druhé šance, to je poměrně mezinárodní tématika. V evropském pojetí by se zřejmě víc hrálo na psychologii, čehož je Hollywood jen málokdy schopen. On je však tak dobrý, že to vlastně vůbec nepotřebuje. Tlačí na pilu, ale opět obratně a jen v mezích uznaných norem, takže může mít milovník dojemných asijských továren na slzy dokonce i pocit, že se řeší všechno pěkně naturalisticky. To samozřejmě moc neplatí, ale zase si vážím, že Penny Marshall nepřikrášluje na místech, kde by klidně mohla. Konec je silný a pro cyniky municí k nezaplacení. Je určitě možné se k tomu stavět i takto a vysmát se. Jisté scény k tomu vybízí (proč je proboha vždycky jeden chytrý doktor oblbován zbytkem lékařského osazenstva, které se chová naprosto infantilně). Jenže to bych se vysmál i výkonům dvou hlavních protagonistů. A to zkrátka není možné, oba hrají jako bohové. Když pro nic jiného, tak kvůli nim si to pusťte.

Vetchá historka z pera mistryně Marie Majerové a pod dohledem režiséra nenáročných komedií. To vše v nejvypjatější době úporného vlivu socialistického realismu, dost neobratně přeneseného do našich luhů a hájů. Asi jen těžko si lze představit příkladnější produkt naprostého morálního a kulturního úpadku té doby. Film, který je agitační a navádí k boji, je permanentně směšný a v některých momentech zcela bez znalosti konkrétních specifik. Americké rejdy vařené z jedné místnosti, prohnaná agentka či tatíčkovsky domlouvající Gottwald. To jsou chvíle, kdy se dnešní člověk může aspoň snad pousmát. Antisemitské poznámky pod čarou, ujišťování sovětského vojáka o brzkém odchodu a hrůzné lpění na jedné podstatě bez ohledu na osudy jednotlivce (film to nikterak nepopírá) jsou zase místa, kdy reálně zamrazí. Zde není na místě řešit formální zručnost, kde třeba říct, že režisér Cikán odvedl své. Daleko podstatnější je vnímat Výstrahu jako odstrašující dokument doby. Krejčík si může gratulovat, že se tomu vyhnul, tohle by mu mnozí jen tak nezapomněli...

Mám s tím filmem určitý problém. A přitom bych velice nerad zabýhal do nějakých vypjatých kritik konkrétních scén, protože Oliver Stone vytvořil důraznou prací se střihem opravdu nadupanou jízdu. Veškeré nejmenší detaily nesou často vedlejší úmysl, který nemusí být na první pohled zřetelný. De facto však platí, že většina diváků se ztratí ve scénách, kde je přitom kooperace zdaleka nejdůležitější. S torza děje zůstanou za všech okolností lahůdkově exhibující kreace, kde hlavně Tommy Lee Jones a Robert Downey Jr. přehrávají tak dobře, že to až přestává být blbý (úplně opačně na mě působil Harrelson, zabít ho málo). Problém je v tom, že Stoneovi ani trochu nevěřím. Mám za to, že jeho "poselství" je úrovní někde u Deodata. Tj. vyhlášením konkrétně pravdivých tezí nasadí hrozně vypjatý háv, kde nutně nabudí dojem, že mu o původní obžalobu konzumní tuposti a principu hvězd s médii vůbec nejde, že jen přepáleně exhibuje. Řečeno s vědomím, že řada detailů jsou dílem génia a hudba je boží (Cohenův leitmotiv je neskutečný). Hold, zřejmě nejsem určen k pochopení tohoto díla....

Lidem holdujícím národním tradicím a objevitelské vášni vstup bez potíží povolen. Ostatní na vlastní nebezpečí a nacionálně smýšlející jedinci s vědomím vlastní výlučnosti si asi nebudou vědět s touto hrdou odnoží nám cizí poetiky vůbec rady. Příběh je prostý a dojemný bez plochých efektů. Osud mladé Janici je spečetěn od prvních deštivých chvil, které stejně jako další pochmurné záběry ukazují krutost zapadlé vesnice silně naturalisticky (pijavice). Přesto se jako divák zcela jiných končin nemůžu ubránit dojmu, že Ante Babaja si s krutou stránkou života nepohrává tak moc, aby neukázal i nespornou krásu krajiny a snad i života v ní. Nespoutané a stejně jako obyvatelé takřka netknuté. Nečekejte však pětiminutové zírání za doprovodu minimalismu. Film je to živelný (scéna rekapitulující děj je šíleně strhující) a prezentaci charakterů dá značný prostor. Dojde i na, co do emočnosti úplně hraniční scény, které možná ne každý rozdýchá. Ale pro ctitele podobných končin nutná věc, leccos osvětlí.