SoolenJV

Na jedno kouknutí až příliš překombinovaný film. Méně zvratů by možná bylo někdy více. Samotný koncept je fajn, ale přeci jen. Film jasně spadající do krabičky "druhá šance" - uvidíme, jak zafunguje za jiných okolností, a v jiném rozpoložení.

Surrealistické, dekadentní, hypnotické, špinavé, divné a velmi typicky Mansonovské - svým způsobem možná i Lynchovské.

Těžkotonážní, temné, prostě ale krásně natočené. Skvělá vizuální stránka - takhle k dokonalosti dovedená černobílá kamera se přeci jen tak často nevídá... Abuladze zatím jen naťukává motivy rozvinuté v pozdějších filmech, ale jeden je už tady dotažen k vrcholu, který se vyrovná síle podobné scény ze "Stromu přání" - Jen lidé sami jsou tak slepí, že vraždí své vlastní anděly....

Total Recall ve světě Blade Runnera a Minority Report. Vizuálně zajímavá syntéza tří nejlepších adaptací Philipa K. dicka. Jen myšlenkový potenciál, u tohoto autora vždy jasně zřejmý, se vytratil kamsi do ztracena. Zůstala jen blbě sestříhaná počítačová hra - nejen "third-person shooter", ale taky "skákačka" (!), která je ještě navíc příliš dlouhá. S plochým příběhem, postavený na honičkách a akčních scénách se dvě hodiny operuje jen velmi těžko. Recallu mnohem více slušela Vernhoevenova nekompromisní krvavost a shlédnutí se v béčkových monster-sci fi filmech. Tohle je až moc áčkové, moc přístupné všem a přesně se držící v mantinelech letního blockbusteru. Ale šlo čekat něco jiného?

Psychedelický trip, který je čistou radostí z blbnutí, oslavou nesmyslu a žití. Velký třesk mezi The Beatles a Monty Pythononovým létajícím cirkusem. Lepší než se důkladně zhulit, zábavné, se skvělou hudbou a výborně postihující komediální talent Ringo Starra, který je v MMT naprosto nepřehlédnutelný. Sice nejslabší položka ve filmografii The Beatles, ale stále po čertech zábavné.

Čistá radost z hudby. Kudrnatý blond dábel Robert Plant, v každém momentu cool Jimmy Page, virtuózní a introvertní J.P. Jones a silácký Jonathan Bonham - čtyři pánové v letech, kolik rambajsu dovedou udělat. Netřeba doprovodných muzikantů a velkých efektů, pánové na svém - dost možná posledním společném koncertu - předvedli maximum a dali nadšeným divákům své srdce na dlani. Hit za hitem, dynamický střih, povedený zvuk. Silný zážitek...

Argento nikdy nebyl nijak geniální režisér. "Jen" dovedl skloubit dohromady stylotvorné složky tak dokonale, že dovedl povýšit i velmi banální historky na filmy, z nichž se divákům ježí chlupy na zátylku. V "Profondo Rosso" to dokazuje a navrch přidává i příběh, který vyloženě neubíjí svou hloupostí (viz vizuálně odzbrojující Suspiria). Argento zde perfektně pracuje zejména se střihem a kompozicí obrazů, hrou s objekty na černém pozadí a nezvyklými pohyby kamery. O hudbu se opět postarala banda Goblin, doprovod je tentokrát překvapivě melodický a méně neurotický, než je jejich zvykem, ale o to lepší. Možná to není nejčistší Argento - spíše než horor je Tmavě červená je krvavějším krimithrillerem - ale rozhodně je zatím Argentovým filmem, který mě bavil nejvíce.

Budu zoufale neobjektivní (stejně jako vloni u Aloise Nebela): Ondříček dokazuje, že skutečně máme na to, natočit film, za který se diváci nemusí stydět a že "film noir" už není jen prázdnou, zastaralou formální škatulí. "Ve stíNnu" ji naplňuje silným, ale hlavně funkčním obsahem. Politika probublává v pozadí, hlavní je ten kriminální příběh a střet dvou různých ctí. Trojan i Koch jsou typově přesní, vyšetřování "noirovsky" zatemněné, svádějící na falešné stopy, nadhazující falešné vějičky, na které se může divákova snaha být detektivem snadno chytit. Název filmu evokuje atmosféru - temnou, šedivou, okolnostmi depresivní. Vše je vybudováno s důrazem na detail - takhle jinou (a reálnou!) Prahu už jsme ve filmu dlouho neviděli. Ondříček nepotřebuje velká gesta, velká slova a okaté narážky na dobu, v níž se "Ve stínu" odehrává. Ta účelnost je až zarážející. Za filmem je vidět spousta práce. doufám, že se film nakonec probojuje do Oscarového klání. Byl by to důstojný zástupce naší kinematografie.

Film, který vrhá poněkud jiné světlo na veškeré horory. A to kompletně. V podstatě sjednocuje veškerou "mytologii slasherů, duchařin apod. a zaštiťuje ji chytře vymyšlenou hrou s klasickými hororovými klišé. A ono to funguje, baví od začátku do konce a žánrového fanoušky hladí na duši a lechtá na bránici. Že to bude dobrý film, to jsem i čekal. Ale takhle dobrý? Slasher s Lovecraftem se potkávají v Chatě v lesích a uzavírají pevné přátelství. Konečně horor s nápadem, přičemž ani zpracování nijak nezaostává.

Směle překračující hranice, ale v podstatě jen variace na Borota (konfrontace dvou kultur), ze které se vytratila ta svěží bezprostřednost a dokumentárnost. Tady hraje příběh o "polepšení" diktátora až příliš velkou roli. Vtipné je to - místy - pořád, ale... "diktátor" je cítit penězi a snahou nabídnout nekorektnost mainstreamovému publiku. Škoda.