Tsuki

Byla jsem až překvapená, jak poutavý druhý díl byl. Zatímco k jedničce jsem měla i nějaké ty výhrady (spíše subjektivní, zkrátka protože nejsem tak úplně cílový divák a neznám knižní předlohu), toto pokračování mě vtáhlo natolik, že už ani nevadilo, že nepobírám všechna ta zvláštní slova a termíny (koneckonců, když se něco provolávalo, tak ať už to bylo Muad'dib, Mahdí nebo Lisán al-Gharib, brzy člověku docvakne, že vše ve výsledku odkazuje na Paula jakožto spasitele, tudíž je to to samé :)). Nicméně bylo určitě dobře, že jsem si těsně před zhlédnutím druhého dílu připomenula právě i jedničku, abych byla víc v obraze. A druhý díl nabízí mnoho, co by se dalo vyzvednout. Zaprvé tedy to, jak skvěle to drží napětí od začátku do konce, včetně toho, že i přes velmi dlouhou stopáž se tam nezdá být nic nadbytečné a nezajímavé. I rod Harkonnenů na mě působil jaksi „zlovolněji“ než v prvním díle – stačila už třeba ta scéna na začátku, ve které prohledávají oblast a hledají Fremeny, přičemž jejich schopnost levitovat velmi přidává na hrůzu vzbuzující atmosféře. Samozřejmě se posléze ukáže, že samotní Fremeni umí vzbuzovat hrůzu ještě více (pozdější scéna, ve které jde Rabban sebejistě a s odhodláním do boje proti Fremenům, ale jak se Fremeni jeden za druhým vynořují a opět ponořují do písečné mlhy jako neslyšní smrtonoši, jeho odvaha ho naprosto opouští…). Podobných silných scén, ve kterých by se napětí dalo krájet, je ve filmu mnoho. Hodně z toho mají na svědomí výborné herecké výkony (z herců mnohdy to napětí přímo sálá). Zatímco Chalamet předvádí velmi uvěřitelný „přerod“ své postavy ze zatím nejistého Paula, který se za každou cenu chce válce vyhnout, v bystrozřivého a sebevědomého vůdce, který jasně vidí nevyhnutelné, ostatní postavy jsou neméně působivé. Zaujala především princezna Irulan (v podání Florence Pugh) a její moudré vhledy, ale také psychotický Feyd-Rautha ztvárněný Austinem Butlerem. Ten opět tímto výkonem, který je velmi odlišný od Elvise, ale přesto stejně zářný, naplno předvedl svůj herecký um. A když už je řeč o Feyd-Rauthovi, celkově mě velmi zaujala naprosto odpudivá estetika světa rodu Harkonnenů. Mám dojem, že ztvárnění některých věcí na filmovém plátně bych možná ještě o to víc docenila, kdybych četla knižní předlohu… Na závěr ještě musím dodat, že stejně jako v jedničce se ve filmu najde pár zajímavých i cenných myšlenek – spoustu z toho vyvěrá z tajemného vědění sesterstva Bene Gesserit, které na pozadí tahá za nitky a tvoří tím příběhově zajímavý protipól jiným postavám, které jednají jen na základě aktuálních okolností, tuh a cílů, aniž by viděli širší obraz. Celkově oceňuji rozličnost postav a „rodů“, které zastávají, jejich rozdílné náhledy a zajímavé dialogy, které jejich střety generují… Ze všech různých úhlů jde o výborný film, navíc ve velkolepém provedení. Přestože je tedy aktuálních 91% možná trochu overkill, hodnocení na pomezí 4 a 5 hvězd si rozhodně zaslouží. ~(4,4★)~

Existenciální „pohádka“ s poměrně důmyslnou sociální kritikou. Mohli bychom tématiku nerovnosti pohlaví a smyslu života pojmout mnohem serióznějším a jaksi „intelektuálně dospělejším“ způsobem, ale proč vlastně? Byl by to úplně jiný film. Diváci, kteří filmu vytýkají přílišnou banalitu, naivitu a dětinskost, si potřebují uvědomit jednu zcela zásadní věc – toto je přece svět Barbie! Svět, který má svá vlastní pravidla a styl, jež mu skrze hru vetkaly samy děti (především samozřejmě holčičky). Tento svět vzniká právě a jedině skrze dětské vidění, představivost a nekomplikovanou dětskou upřímnost. A přesně toto pojetí, tento druh dětské estetiky, bezelstnosti a přímosti, si film zcela záměrně volí. Ne, není to hloupý a banální film. Je jen jednoduchý a přímočarý, stejně jako by to vyobrazily děti při hře s panenkami. Ale to mu nic neubírá z pravdivost. Ostatně, je to dost možná jen naše dospělé „ego“ které se takovému zpracování vzpírá. Film si každopádně nebere servítky – vyobrazuje nejhorší ženské i mužské stereotypy (v případě žen např. snahu se zalíbit, marnivost, někdy až prostoduchost; v případě mužů neschopnost projevit skutečné city, machismus, předvádění se, někdy až přehnanou aroganci…), jenže vtip je v tom, že ve světě Barbie je postavení/úloha pohlaví naruby. Barbie jsou ty, co hrají prim, zatímco Kenové jsou v podstatě jen hezkým doplňkem. Neboli ženy a muži (včetně výše zmíněných stereotypů) jsou prohození. A tady začíná veškerá legrace, ale díky bohu, hlavním záměrem filmu není pouze pobavit. Pod vším tím pestrým růžovým zevnějškem a naivním nádechem má totiž film zcela jasně co říct a najde se mnoho podnětů k zamyšlení. Stačí tomu jen být otevřený a nechat to do sebe proplout. Osobně je mi ono „jednoduché“ pojetí filmu velmi sympatické – na nic si nehraje a předkládá vše zcela jasně, s patřičnou nadsázkou, velmi přímočaře. Vidím v tom jasný záměr a vizi, která opravdu koresponduje s dětskou hrou s panenkami. Nicméně se najde i pár nedostatků. Trochu mě zklamalo, že příběh matky a dcery nebyl úplně rozvinutý (tahle linka se sice nastolila, ale ve výsledku měla jen velmi omezený prostor). Dále nebylo jasné, co si myslet o té bandě manažerů v čele s šéfem Mattelu (Will Ferrell) – byli sice v „reálném světě“, ale jako by i oni byli mimo realitu (groteskní „honičku“ jsem moc nepobrala). Snad se to dá vysvětlit tak, že sám Mattel je taky takový svět na pomezí reality a iluze (tedy blízko samotnému světu Barbie). Celkově však jejich charakteristika ležela v šedé zóně – jsou to padouši nebo to myslí dobře? Jde z toho cítit, že samotné vyobrazení firmy Mattel ve filmu bylo vlastně velmi problematickou a ošemetnou záležitostí. Vzhledem k tomu, že Mattel zaštiťuje tento film a značku Barbie, tak vlastně není vůbec divu. Ale tento vnitřní rozpor je v tom zkrátka velmi citelný. Celkově vzato jsou tohle však jediné dvě větší výhrady, které k Barbie mám. Greta Gerwig za mě opět odvedla výbornou práci a přišla se zcela neotřelým filmem, který společně s Oppenheimerem ovládl letošní léto. Stejně tak jsem nadšená z výkonu Margot Robbie a Ryana Goslinga, kteří se očividně svých rolí ujali s velkou grácií, otevřeností a elánem. Tento film mi jednoduše udělal radost a oceňuji jeho sdělení, které může podnítit nejen zajímavou výměnu názorů, ale dovést i k důležitým vnitřním uvědoměním. ~(4,6★)~

Náhled do zdánlivě monotónního života jednoho uzavřeného a mlčenlivého uklízeče veřejných toalet. Píšu „zdánlivě“, protože ve skutečnosti film ukazuje skrz běžný život pestrou škálu okolností, situací a motivů – pohrdání „podřadným“ povoláním, kontrast zastaralých a moderních přístupů, rozdíl mezi zodpovědným/pozitivním přístupem k životu, který v základu ztělesňuje hlavní postava, a opačným postojem „oběti“, který naopak můžeme sledovat u jeho lehkomyslného kolegy, jenž všude hledá „zkratky“ a neustále si stěžuje na nespravedlnost života… V těch povětšinou nemluvných a klidných obrazech filmu se toho dá najít vskutku mnoho. A to je za mě velmi sympatické (rozhodně bych neřekla, že tento film je „o ničem“). Wim Wenders očividně zdařile nasál a převedl na filmové plátno japonský styl, jak se často vyprávějí filmové příběhy – tedy pozvolnost a přirozenost života, na jejichž pozadí se emoce a hloubka možná neukazují okázale, ale velmi citelně tam jsou. V tomhle ohledu je to film opravdu velmi japonský - už jenom svým hlavním motivem, kterým je vděčnost vůči krásám přírody a radostem prostého života (film zmiňuje japonský výraz „komorebi“, který oslavuje krásu pronikání světla mezi listovím stromu, ale celkově tento přístup souvisí i s jinými japonskými koncepty a známými pojmy, kupříkladu „ičigo ičie“ – ocenění jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, nebo třeba estetikou wabi-sabi). Je zajímavé, jak krásně zde posloužila inspirace tokijskými veřejnými záchodky na Šibuji, které se proslavily svým vkusným a nápaditým designem, ale i čistotou a výborným udržováním (zde tedy musím zmínit, že udržovat bezplatné veřejné toalety v krásném a čistém stavu je v Japonsku naprostým standardem, který je součást výborných služeb veřejnosti a japonského smyslu pro pohostinnost… nejde tedy o nic, co by se omezovalo pouze na záchody na tokijské Šibuji). Myslím, že se dost dobře nenajde jiná země, ve které by takovým způsobem mohlo fungovat propojení veřejných záchodků a poklidné přírodní estetiky v jednu ódu na život. Japonsko je toho však schopné levou zadní. Celkově jsem si všechny ty výjevy ze života ve filmu užila a se zájmem jsem poznávala hlavní postavu, která rozhodně nebyla pro diváka otevřenou knihou, právě naopak. V životě Hirajamy probleskává melancholie a divák brzy pozná, že jde o postavu velmi osamocenou. Jakušo Kódži ztvárnil hlavního hrdinu ve vší té umírněnosti velmi pestře a zároveň přirozeně. Je to zkrátka herec, který i s minimalistickými prostředky vyjádří mnoho a je koneckonců radost ho sledovat v jakékoli roli, kterou hraje. V celku vzato tedy nemám filmu co vytknout, snad až na úplný závěr. Konečná scéna totiž v podstatě sází pouze na sílu emočně nabité písně Feeling Good od Niny Simone a výrazový emoční repertoár herce... Což o to, Feeling Good je už odedávna jedna z mých oblíbených skladeb, ale přiznám se, že jsem od samotného závěru čekala trochu více. Nemám na mysli nic konkrétního. Jen jsem z toho jako divák cítila, že už nepřišel žádný lepší nápad, než tam prostě hodit nejlepší písničku a čekat, že to její tóny a emoce herce utáhnou. Jako by tomu něco ve scénáři scházelo… Jinak však výborný počin - neříkám, že nutně oscarový (pokud byl tento film nominován, zasloužila by si to i spousta dalších…), ale zcela jistě nadprůměrný a originální. ~(4,2★)~

Rovnou řeknu, že tento film bohužel spisovateli Mijazawovi Kendžimu a jeho životnímu příběhu nedělá moc čest. Aniž bych si na něco hrála, upřímně přiznávám, že o Mijazawovi a jeho životě jsem v podstatě dopředu nic nevěděla a na film jsem šla spíš proto, že v něm hraje Suda Masaki a Jakušo Kódži a že upoutávka působila zajímavě. Ale tím spíš bych čekala, že jako „nepopsaný list“ mě ztvárnění života právě takové svérázné japonské osobnosti zaujme a třeba i překvapí. Jenže opak je pravdou. Na to, jakým svéhlavým člověkem a podivínem Mijazawa byl (krom psaní básní/literatury se věnoval naplno i zemědělství, byl vegetariánem, zarytě propagoval Ničirenovu sektu buddhismu přes rozpory v rodině a jeho rodném kraji, naučil se esperanto atd.), tak filmové ztvárnění volí naopak tak plochou a standardní formu vyprávění, až je paradoxně nudné to sledovat. Příběh je chronologicky vystavěný, ničím moc nepřekvapí a i emočně působí velmi plytkým dojmem. Je možné, že jsem při sledování nebyla v tom správném rozpoložení, ale přišlo mi to velmi dlouhé a nezacílené, jako by prostě jen zfilmovali bod po bodu jeho život, ale všechno je to jaksi povrchní a bez příběhového oblouku. Přitom herecké výkony byly jinak více než dobré, obzvlášť mě zaujal výkon Mori Nany, kterou jsem si nedávno zafixovala díky Makanai: jak se vaří pro maiko. Ta holka je zkrátka přirozený talent! Nicméně, i přes dobré výkony to prostě emočně nefungovalo a nijak mě to nezasáhlo. Na druhou stranu, dojmy se nepochybně můžou různit člověk od člověka, vzhledem k tomu, že Japonka, která seděla vedle nás v kině, naopak s velkým dojetím v závěru filmu ronila slzy. Tak nevím – dojme mě leccos, ale tohle to určitě nebylo. (Viděno 8.5.2023 v kině Aeon Cinema Theatus Chofu, Tokio.) ~(2,7★)~

Jako čtenář předlohy jsem vlastně s filmovou adaptací velmi spokojená. Ano, jak to tak bývá, kniha je sice lepší a komplexnější a nabízí toho více, co se do filmu bohužel nedostalo, nicméně přesto, že se celý příběh bezmála 500stránkové knihy musel vměstnat do jediného filmu, ustál to až překvapivě dobře, nic zásadního nechybí, a i na malém prostoru se podařilo dobře vykreslit charakterovou rozpolcenost hlavní postavy, díky které je ostatně tento příběh tak zajímavý (v některých ohledech by se dokonce dalo říct, že mladý Coriolanus Snow je pozoruhodnější a prokreslenější postavou než Katniss Everdeen a její příběhový vývoj). Zde musím zároveň zmínit, že pro mě nový a neokoukaný herec Tom Blyth zvládl tuto roli nebývale dobře. Za mě rozhodně výborně obsazeno. Stejně tak samozřejmě potěšila Rachel Zegler, kterou mám v hledáčku od chvíle, co naprosto uhranula svým výkonem v novém West Side Story. Když se ovšem vrátím k vystavění příběhu ve filmu, tak přestože to jako celek funguje, najde se jedna vada na kráse a tou je poslední třetina. Film je rozdělený stejně jako kniha na tři „části“, přičemž ta poslední se odehrává ve 12. kraji a je velmi odlišná od prvních dvou, kde jde především o samotné „hladové hry“. Jedná se o velký předěl, ve kterém se příběh stočí nečekaným směrem a začne nové vyprávění. A v knize se v této poslední části příběhu odehraje ještě mnoho. Oproti tomu, ve filmu tato poslední část působila uspěchaně a že osekává téměř vše, co není nezbytně nutné. Důležité sice zůstalo, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že pro diváka, který knihu nečetl, může tato závěrečná část působit jaksi neúplně a zkratkovitě. Jedna z věcí, co trochu utrpěla, bylo nejenom další prohloubení vztahu s Lucy Gray, ale především chyběl hlubší náhled do vztahu Coriolana se Sejanusem. Film bohužel dává Sejanovi a jeho přátelskému vztahu s hlavní postavou méně prostoru, než je nutné (v knize např. Coriolanus interaguje také se Sejanovou rodinou a dobře se s ní zná). Filmu by rozhodně prospělo, kdyby dal poslední třetině příběhu o něco více ze své stopáže a některé prvky a události v ději lépe rozvinul. Vůbec bych se nezlobila, kdyby byl film třeba o 10-15 min delší (ostatně v dnešní době nejsou filmy, které stopáží atakují tři hodiny, žádnou výjimkou). Napadá mě, že v poslední třetině knižního příběhu je toho vlastně tolik, že by snad dokonce fungovalo i to, kdyby se příběh rozdělil na dva filmy (první o hladových hrách, druhý o životě v kraji). Na druhou stranu, je mi velmi sympatické, že se filmoví tvůrci rozhodli příběh nedělit a všechno odvyprávěli v jednom celovečerním filmu. Jen zkrátka škoda té zkrouhnuté poslední třetiny. Důležité však je, že i přesto film funguje, má silné vyústění a závěrečný dojem z celku je vesměs dobrý. Co taky filmu velmi přidává body jsou některé propracované detaily – vizuální i příběhové. Obzvlášť narážím na přesvědčivě ztvárněný kontrast mezi Kapitolem a Hladovými hrami v původní trilogii a v tomto příběhu, který se odehrává více než 60 let nazpět. Kapitol má sice dobře našlápnuto k lesku a slávě, které vidíme v původní trilogii / původních filmech o Katniss Everdeen, ale je přece jen ještě těsně po válce v dezolátním a trochu dezorganizovaném stavu. Na to poukazuje mnoho hezkých detailů a celkově musím pochválit výpravu. Zároveň se tento kontrast a rozdíl 60 let zábavnou formou odráží také v postavě Caesara Flickermana – zatímco v „současném“ Kapitolu je to moderátorské eso a veleslavný showman, před 60 lety je pouze trapným rádoby kouzelníkem a začínajícím moderátorem, který se očividně živí především jako hlasatel počasí. Je rozhodně zábavné vnímat nejrůznější rozdíly mezi starým a novým Kapitolem a jeho obyvateli. Osobně jsem si to moc užila a i přes výše zmíněnou výhradu si myslím, že jde o povedenou filmovou adaptaci, ke které se ráda vrátím. ~(4,3★)~

Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje).  Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~

Jeden velký „experiment“, který může vzbuzovat rozporuplné pocity. Film je to veskrze bizarní (což je zřejmě pro tohoto režiséra příznačné, pro mě je to však první setkání s jeho dílem, takže nemůžu posoudit), místy může dělat až zvrácený dojem – např. minulost a dětství doktora Godwina Baxtera a jeho vztah s otcem, ale i mnoho dalšího. Na druhou stranu film obsahuje mnoho podnětných myšlenek a zajímavých replik, skoro by se až dalo říct „životních pravd“ vzhledem k tomu, že mnoho vyvěrá z nezastřeného „dětského“ vidění, smíšeného s podivnou jiskrnou dávkou intelektu. V jádru jde o film o svobodě a nesvázanosti pravidly či společností, ale úžeji jde o svobodu žen vůči mužům a jakousi ženskou emancipaci. Nicméně obsah nejde ve skutečnosti moc do hloubky a myšlenky, ač zajímavě podané, nejsou nijak převratné ani nové. Co totiž film opravdu odlišuje a dělá speciálním, je jeho forma, nikoli obsah. Vizuál, scénografie, zpracování příběhu a jeho podání jsou rozhodně nevšední, místy až kontroverzní. Bohužel, určité věci jsou v důsledku trochu sporné a na hranicí přijetí a pochopení, z velké části proto, že film dává velký důraz na sexuální scény a je jich doslova plný. Divák se pak může ptát: Pokud je v těle dospělé ženy mentálně dítě, je vůbec v pořádku dávat tak obrovský důraz na jeho pohlavní život? A pokud je film o emancipaci žen a osvobození z majetnického přístupu a sexismu mužů, proč dobrou polovinu stopáže tvoří scény s nahou Emmou Stone a sexem ve všemožných polohách, což (přiznejme si to) do důsledku potěší především mužské osazenstvo diváckého publika? Není v tom určitá míra pokrytectví? Nemohla jsem si pomoct, ale v tomhle ohledu film dělá dojem, že jde o vyobrazení ženské „emancipace“ z pohledu mužů. A pokud si všimneme, že jak předlohu, tak scénář i režii mají na svědomí muži, možná nejsem tak daleko od pravdy… Nicméně, toto je forma, kterou si film zvolil, a rozhodně si neklade za cíl být umírněný a korektní, takže je nutné ho tak taky brát. Když tedy odhlédnu od některých sporných otázek, jde v zásadě o výborný a nekonvenční film, kterému se rozhodně daří podněcovat diskuzi. Téma svobody je mi osobně blízké a v tomto snímku má sex a fyzičnost své zcela důležité místo, jen by mě popravdě zajímalo, jak by film působil, kdyby se zaobíral i jinými aspekty svobody než pouze sexem. Ohledně svobody jde přece o více, no ne? Jak by film asi působil, kdyby byl v tomhle ohledu více vybalancovaný, se už můžeme jenom domnívat… (na závěr ještě samozřejmě dávám palec nahoru za Emmu Stone a její famózní výkon, této role by se rozhodně nedokázala ujmout jen tak ledajaká herečka). ~(4,1★)~

Možná to není úplně úroveň Schindlerova seznamu, ale rozhodně jde o film podobného významu a hodnoty. Tím spíš, že jde o reálný životopisný příběh – o Nicholasi Wintonovi jsem sice slyšela, ale mnoho nevěděla, tudíž s povděkem kvituju, že tento film vůbec vznikl. Během sledování mě napadlo, jak neuvěřitelná je vlastně síla médií (v dobrém i špatném smyslu). Nebýt pořadu BBC That’s Life, čin tohoto člověka by se nejspíš vůbec neproslavil, věděla by o něm jen hrstka lidí, se kterými by příběh odhodlání a lidskosti Nicholase Wintona „umřel“, a do důsledku by nepochybně nevznikl ani tento film… Přitom to jsou právě takové činy a příběhy, které stojí za to předávat dál. Dobře, že to i přes skromnost tohoto člověka dopadlo právě takto. Tady musím zmínit, že oba herci (mladá i starší verze Nicholase Wintona) odvedli výborný výkon. Anthony Hopkins jako obvykle naprosto skvělý, ale mile překvapil i mně neznámý Johnny Flynn. Oběma dvěma se podařilo vykreslit skromnou, místy až uzavřenou povahu protagonisty s jeho lidsky ryzím zájmem konat to, co považuje za správné. Je radost sledovat tak „čisté“ a uvěřitelné herecké výkony na filmovém plátně. Velký díl chvály ale přesto náleží především skutečnému Nicholasi Wintonovi, bez kterého by tento příběh plný čirých emocí a lidskosti zkrátka a jednoduše neexistoval. ~(4,3★)~

Zábavná „oslava“ japonské lázeňské a koupací kultury! A to v podání velkého množství japonských herců v čele s Ikutou Tómou, plus navíc i s trochou národnostně odlišného prvku (Acugiri Jason, Chris Hart, částečně i Eidži Wentz), čímž se nepochybně tvůrci snaží poukázat, že lázeňská kultura je tady pro všechny, nejen pro rodilé Japonce. Film není a očividně ani nemá ambice být nikterak hlubokým dílem (dokonce i samotné postavy postrádají hloubku), a jako takový je třeba ho brát. Jde spíš o příjemné a místy vtipné ztvárnění japonské lásky k jejich lázním (onsen) a veřejným umývárnám a s tím spojenou kulturou a zvyky. Jelikož jde o komedii, spoustu z toho je vedeno do lehkého absurdna (např. vtipné vyobrazení „sekty“, která učí koupání jakožto pravidly svázanému rituálu) a upřímně, najdou se velmi humorné scény, ale i takové, které nejsou až tak povedené a trošku to ujede do trapnosti. Vcelku je však bilance dobrá a já osobně jsem se bavila především postavou, kterou hraje Kohinata Fumijo – to jeho ryzí nadšení pro rituální mytí bylo k popukání. Ke konci film zabředne do sentimentality a příliš přímočaré snahy dojmout diváka, což tak úplně nezafunguje, ale naštěstí se po většinu dění opravdu drží spíše té zábavné linky a odlehčenosti a nesnaží se být něčím, co není, takže nakonec mě ani ten závěr až tak neprovokoval. Celkově vzato si tedy dokážu představit ještě lepší zpracování takového námětu a je fakt, že film má svoje mouchy (např. škoda nedotažené postavy specialisty na onseny – stálo by za to dát jí na konci prostor pro nějakou vnitřní proměnu/prozření), ale jako celkový zábavný zážitek to fungovalo, líbilo se mi být vtažená do drobné komunity návštěvníků oblíbené umývárny v malém městě, a vůbec byly příjemné všechny ty odkazy na japonskou lázeňskou kulturu (myslím, že divák, který do toho má aspoň trošku vhled nebo osobní zkušenost, si to užije více). A to samozřejmě nemluvě o všech těch známých hercích, které je zábava sledovat v těchto rolích. Lehce nadprůměrný odpočinkový zážitek, přesně jak se patří pro tuto tématiku. (Viděno 27.2.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(3,7★)~

Velmi těžká tématika, skoro by se dalo říct, že je „tabu“ vytahovat tohle na světlo, ale i o těchhle věcech je nutné mluvit a poukázat na problém, který se možná odehrává za zavřenými dveřmi v něčím osobním/rodinném životě, ale přesto tady je a je chyba nad ním zavírat oči. Hlavní „antihrdina“ tohoto příběhu Šiba-san (Matsujama Ken’iči) uhrančivým způsobem předkládá pravdu jak své protistraně, kterou ztělesňuje prokurátorka/státní zástupkyně Ótomo (Nagasawa Masami), tak samotnému divákovi. Je to duel úhlů pohledu, ale nejde pouze o věc názoru. Nepopiratelná skutečnost se čím dál víc zažírá prokurátorce Ótomo do nitra. Nagasawa a Matsujama předvádějí herecký koncert a obzvlášť Nagasawa svým pronikavým výkonem skutečně září. Herecky zaujal i Emoto Akira, kterého většinou vídám spíš v záporných či duševně silných až arogantních rolích, a toto je opravdu hodně jiná herecká poloha. Krom hereckých výkonů film vyniká samozřejmě scénářem, výbornou a vizuálně nápaditou kamerou, a v neposlední řadě smyslem pro detail (postupné šedivění vlasů antihrdiny). Zpracování tedy prvotřídní, ale to důležité leží v jádru – silný námět a téma, které nutí diváka k zamyšlení. Otázka péče a zajištění starých rodičů rozhodně není jednoduchá a nemusí jít nutně o věc jasné volby. A přesto jde o otázku na zcela základní úrovni lidského života. Konflikt v sobě ukrývá už samotný název filmu (a zároveň také název knižní předlohy), který však není úplně dobře formulován (Japonci moc rádi používají angličtinu, ale často bohužel chybně). Spíš než o jakousi „ztracenou péči“ (=Lost Care), což nikomu asi nic neřekne, jde významově o „péči, která je zároveň ztrátou“ neboli péči, která znamená ztrátu/porážku. Ve filmu ostatně zazní ekvivalent názvu filmu v japonštině jako „sóšicu no kaigo“ a právě to je tím očividně myšleno – péče o člena rodiny může být na jedné straně krásná věc, na druhé straně třeba i osobním/rodinným peklem. Film si měl ponechat japonský název, který ve své vágnosti (jež je japonštině vlastní) elegantně vyjadřuje premisu filmu. Celkově nemůžu jinak než film hodnotit vysoko. Za mě to byl velmi intenzivní zážitek, který mi vězel v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí filmu. (Viděno 27.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~