Tsuki

Čest to bohužel původní Ghibli klasice nedělá a to z toho prostého důvodu, že se toto filmové provedení rozhodlo zpětně měnit události už zavedeného příběhu. Ve výsledku to proto není tak úplně pokračování „po deseti letech“ v tom pravém slova smyslu, ale spíš do určité míry předělávka, která z původního animáku těží a překrucuje nebo využívá některé události příběhu tak, aby se jí to víc hodilo do krámu. Takto z toho vznikl film, který je sice sám o sobě docela fajn, ale ne pokud dobře znáte původní klasiku. Dá se totiž do určité míry říct, že film spíše „vykrádá“ to, co bylo na původním animáku dobré, ale nepřináší nic moc kvalitního navíc. A co víc, změny, které se rozhodl v příběhu provést, nepůsobí moc dobře – například to, že Amasawa Seidži zde není aspirující výrobce houslí, který se učí tradičnímu řemeslu v Itálii, ale hudebník hrající na cello, který právě po 10 letech v Itálii prorazil se svou kapelou. Čiší z toho snaha o „líbivost“ – totiž, že na plátně přece jenom dělá lepší dojem, když je hlavní postava oslavovaným hudebníkem, ne řemeslníkem. Na jednu stranu chápu, na druhou stranu je to však jedna z několika změn, které ve výsledku působí trochu lacině. Je fakt, že během sledování jsem si film docela užila – herecké výkony jsou ucházející, jako vždy se mi líbila tématika cesty k naplnění vlastního snu, aniž by se člověk vzdával (jedno z mých oblíbených témat) a jako romantický film to byl docela příjemný zážitek. Jenže je fakt, že mi v lepším dojmu dost pomohlo to, že jsem samotnou Ghibli předlohu už roky neviděla, takže jsem si nevybavovala všechny detaily a některé podivné změny a neduhy mi v tu chvíli jaksi unikly. Teprve když jsem nad tím s odstupem přemýšlela, došlo mi, že všechno, co je na filmu dobré, bylo už v originálu, zatímco vše nově přidané je nanejvýš průměrné. Mnohem větší hodnotu by mělo, kdyby se tvůrci tomu velkému úkolu vytvořit pokračování slavné Ghibli klasiky postavili čelem a napsali zajímavý a plnohodnotný nový příběh, který nemá potřebu původní film ani vykrádat, ani měnit jeho události. Takhle je bohužel výsledek nejen poměrně tuctový, ale dokonce i povrchnější a stereotypnější než originál, ze kterého vychází (narážím i na trapnou scénu citového výlevu jisté rivalky v lásce, která konfrontuje Šizuku se svými city k Seidžimu, načež se Šizuku zachová stejně tak hloupě, jak se dá čekat od jakéhokoli průměrného romantického filmu, který chce za každou cenu přijít s nějakým dramatickým zvratem…). Suma sumárum, potenciál zůstal rozhodně nenaplněn a fanoušci původní klasiky budou přinejmenším neuspokojení, pokud ne vysloveně zklamaní. Je zvláštní, že film působí tak, jako by cílovým divákem byl spíš někdo, kdo původní Mimi wo sumaseba nezná (už proto, že spousta scén se ve vzpomínkách opakuje – některé tedy v pozměněné verzi). Přitom právě na tento film se budou chtít kouknout především fanoušci Ghibli animáku (a nutno říct, že v Japonsku je právě Mimi wo sumaseba v rámci Ghibli filmů velmi oblíbené), takže mi to hlava nebere. Co se dá dělat – sám o sobě je film docela fajn romantikou o naplnění životních snů, ale čiré ryzosti a originalitě původního anime se zdaleka nevyrovná, tedy nedostojí ani očekávání. (Viděno 16.10.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(3,2★)~

Český název je sice přeložený dost fádně, ale naštěstí samotný film tuctový není. Možná je těžké vždycky vyprodukovat dokonalý a magický animák na té nejvyšší úrovni, jako třeba V hlavě nebo Duše, ale moc si cením toho, že se Pixaru vždy daří vnést do každého projektu něco nového, neotřelého a mířit dostatečně vysoko, aby výsledek byl více než průměrným filmem. Povedlo se jim to u Frčíme a tentokrát se jim to povedlo znovu. Proměna (Turning Red) je filmem o dospívání a když pomineme samotnou proměnu v Pandu červenou, je vesměs o všem, s čím se tak běžná pubertální třináctka může potýkat a jaké emoce se jí zmocňují. Moc se mi líbilo, že tentokrát se Pixar nebál vsadit na čistě „holčičí“ stránku, včetně toho, že téměř všechny postavy jsou ženské. Statisticky vzato je totiž v příbězích (filmových, knižních či jiných) většina postav mužských a ženy vždycky zastupovaly to nižší procento. Filmů a příběhů s převládajícími ženskými postavami je skutečně málo a tvůrci v Pixaru si to nepochybně uvědomují. Tentokrát se proto zachovali velmi progresivně a výsledek se povedl. Naštěstí to není jen tak obyčejná holčičí pohádka s upištěnými puberťačkami, přestože to tak na první pohled může působit – což mimochodem dělá i dynamický a expresivní „anime“ styl, který režisérka zvolila a který je dalším novým prvkem, jenž jsme do teď u Pixaru neviděli. Čiší z toho velká snaha režisérky o autentické zobrazení dívčího světa - jeho tužeb, snů, starostí, přátelství, vztahů s rodinou… A ano, je to pubertálně „přepísklé“, ale tady je to záměr, který k tomu dobře pasuje. Stejně tak filmu sluší i jeho zasazení do nostalgického přelomu devadesátek a začátku nového tisíciletí. Tomu samozřejmě odpovídá i volba vizuálu a stylu pro klučičí kapelu, která vyvolává vzpomínky na někdejší Backstreet Boys, 'NSYNC a další jim podobné lamače dívčích srdcí. :D Osobně mě na filmu bavil ten nostalgický návrat do dívčích vzpomínek. Přesně toto dobové zasazení svým způsobem zaručuje, že si film užijí nejen dnešní děti a mládež, ale právě takto „nostalgicky“ i dnešní dospělé ženy, které třeba taky kdysi měly vlastní tamagotchi nebo vzdychaly nad nějakým tím boybandem. Navíc hlavní postava vnitřně rozpolcené a pubertálně emotivní Mei je díky svému zápalu a energii vlastně velmi sympatickou a svěží postavou. Trošku mi to připomnělo Mezi námi děvčaty (Freaky Friday), kde hlavní postava taktéž měla svoji hlavu a své trable a nerozuměla si s matkou. Tady je to ale trochu jiné právě v tom rozpolcení (poslušná dcera versus svérázná puberťačka) a v myšlence filmu, která směřuje nejenom k usmíření matky s dcerou, ale především k přijetí svého pravého já takového, jaké je. Možná tato myšlenka není až tak originální, ale její zpracování v tomto filmu má rozhodně mé sympatie. Ostatně pro dobrý film není vždycky nutné nějaké hluboké nové poselství. A ono nejde vždycky ve filmu použít zcela novou myšlenku. Důležité je, s jakou péčí a záměrem je film tvořený, protože přesně to dává vznik hodnotnému dílu. Myslím, že tady se to povedlo a vznikl zábavný a milý snímek, který srší energií, neotřelým stylem a nebojí se přijít s několika novými nápady (za mě bylo zároveň dobrou a progresivní volbou zavést tématiku menstruace, která je často i v dnešní době tabuizovaná a tím spíš bychom ji nečekali zrovna v pixarovském animáku… ale přesně to se stalo :) Takže palec nahoru). ~(4,3★)~

Film, který je mimo jiné o vůli přežít. Popravdě si nejsem jistá, jestli bych já v takové krizové situaci vůli k přežití našla, a přitom podle slavné Příručky jak přežít Johna Wisemana je prý samotná vůle žít stejně, ne-li více, důležitá než konkrétní znalosti nutné k přežití. Což je zajímavá skutečnost. Film vykresluje nehostinnou krajinu Aljašky s fůrou nebezpečí, z nichž největší jsou medvědi grizzly. Jedna ze scén je téměř „hororová“ a upřímně mě vyděsila. Co ale povyšuje film na něco víc než „jen“ dobrodružný thriller o přežití v drsných přírodních podmínkách, je napětí mezi dvěma hlavními postavami, z nichž každá má nejenom zcela jiné zázemí a charakter, ale především mezi nimi pomalu probublává skrytá zášť a stejně tak pomalu se okrývá zrada. Jenže pokud mají přežít, je třeba táhnout za jeden provaz. A právě to vzájemné „tření“ a komplikovaný vztah dělají film o to napínavějším. Anthony Hopkins byl v roli rezervovaného miliardáře se sklonem k intelektuální zvídavosti jako obvykle výborný a Alec Baldwin mu tvořil náležitou protiváhu. V rámci mých preferencí možná nejde o typ filmu, který bych chtěla vidět opakovaně, ale rozhodně stojí za to vidět aspoň jednou. ~(4,1★)~

Během první série jsem to chtěla vzdát a upřímně jsem nechápala to vysoké hodnocení, které seriál má... Nakonec jsem přece jen dokoukala nejen první sérii, ale dala šanci i druhé, takže můžu hodnotit jakožto divák, který viděl všechny doposud vyšlé díly (cliffhanger samozřejmě napovídá, že bude i třetí série). Ale aby bylo jasno, ani druhá série můj dojem příliš nevylepšila. Hlavním problémem seriálu je to, jak je špatně napsaný. Námět sice originální, styl vyprávění a práce s časem (flashbacky, postupné odkrývání událostí…) se taky dají označit za neotřelé, ale co ty postavy! Postavy a jejich vývoj vztahů jsou tak špatně napsané, až to bolí! Je to hrozně nepřirozené, umělé… a divák pak jen těžko hledá sympatie k postavám a ztotožňuje se s nimi. Už jen to, jak se hned zkraje seriálu dá hlavní trojice dohromady a utvoří nerozlučnou partu. Marně jsem hledala nějaké opodstatnění, proč se vůbec spřátelili. Řešení případů vražd mi jako divákovi nestačí, pokud postavy nezažehnou jiskru zájmu. Několik prvních dílů mi proto přišlo hrozně nudných a nezajímavých. Postupně jsem si pak na hlavní trojici zvykla a přijala jsem fakt, že jsou zkrátka nerozluční přátelé, takže pak už se na druhou sérii koukalo o něco lépe. Ale zábava to i tak nebyla. Na to, že má jít o komedii, to vlastně příliš vtipné není. A to spletité propojení postav a případy vražd jsou popravdě dost přitažené za vlasy (což je asi věc stylu, takže svým způsobem chápu…). Bohužel mimo tři hlavní postavy, které minimálně hrají dobří herci (což trochu vyvažuje ten špatně napsaný scénář), není v seriálu žádná jiná skutečně zajímavá vedlejší postava. Což je dost smutné a je to jen další důvod, proč mě seriál nechytl. Vedlejší postavy se dají rozdělit na dvě kategorie – postavy koukatelné a postavy iritující. Většina postav byla sice koukatelná a divák tak nějak přijal, že v příběhu jsou, ale nebyly vysloveně zajímavé… Z těch lepších postav se dá započítat třeba umělkyně, kterou hraje Cara Delevingne ve druhé sérii, a pár dalších ucházejících (Theo, Lucy, Poppy…). Seriál má ale poměrně velké procento „otravných postav“. Detektivka Williamsová, která se objevuje nejen v první sérii, ale bohužel i ve druhé, byla vysloveně na zabití. Otravnost této postavy způsobuje nejenom to, jak je špatně napsaná (viz třeba to, že se tam na pozadí rozehrává nějaký jakože složitý vztah s její partnerkou, se kterou si pořizují dítě, až na to, že pozadí této postavy se v seriálu ukazuje být samoúčelné a zbytečné…), ale bohužel i to, jak je špatně zahraná. Herečka (Da'Vine Joy Randolph) zaujala pozici „seriózní“ drsné detektivky, která dělá z lidí blbce, ale jako divák jí to zkrátka nežeru. A to, jak v jednom kuse měla ruce v kapsách, mě neskutečně vytáčelo (v takové míře je to často známka toho, že herec neví, co s rukama). Další otravné postavy byly různorodí fanoušci podcastu, kolem kterého se celý příběh točí. Opět šlo o dost zbytečné postavy, které příběhu nic moc nedávají. Když se naopak v příběhu ve druhé sérii objevila Amy Schumer, měla jsem za to, že její postava bude nějak důležitá, ale opět to vyšumělo v další otravnou nepodstatnou postavu. Ve výsledku to na mě působilo tak, že na to, že seriál neumí pracovat s postavami (že jsou špatně napsané), se ohání až zbytečně velkým množstvím postav, které ale nefungují. I když jsem si zvykla aspoň na tři hlavní postavy a oceňuju jejich herecké výkony, celkový zážitek je pro mě nanejvýše průměrný. Na postavách a jejich osudech mi bohužel nezáleželo, a tak to nebylo ani napínavé, ani zábavné… Nad tímto seriálem tedy krčím rameny s určitým nepochopením, jak je možné, že má takové ohlasy. Ani má oblíbená Selena Gomez nepomohla, abych tomu dala víc než 3 hvězdy. ~(3,2★)~

Vždycky si znovu připomenu, jak výborná textařka a přemýšlivý člověk Taylor je. Tentokrát při poklidném poslouchání akustické studiové verze všech písní alba Folklore nahlížíme do kreativní tvorby a „příběhu“ každé ze skladeb. Očividně, když se spojí talentovaní lidé jako Taylor, Aaron Dessner a Jack Antonoff, vzniká „magie“. Přestože tito lidé, stejně jako my všichni, zažili v roce 2020 během pandemie a „lockdownů“ těžké chvíle, byli schopni z toho vytěžit to nejlepší. A je to nádhera. Obzvlášť jsem žasla z toho, jak se ve tvorbě písní skvěle doplňovali Aaron Dessner a Taylor Swift. Takhle si představuju čiré umění v ryzí formě, která si na nic nehraje. Byl to moc příjemný poslech a jsem ráda, že jsem se o pozadí písniček mohla dozvědět něco víc. Myslím, že takhle posluchač každou jednotlivou píseň mnohem víc docení. ~(4,2★)~

S planetou opic (žádnou z verzí) jsem nikdy neměla tu čest. Ale jsem ráda, že jsem začala právě tímto „dílem“, který by v rámci chronologie určitě stál na počátku. Celou dobu jsem si říkala, kam až příběh povede, a je vlastně velmi osvěžující dívat se na to očima diváka nezatíženého věděním, co všechno se v rámci „planety opic“ odehrává v (zřejmě apokalyptické) budoucnosti. Každopádně, sledovat postupné „zlidšťování“ opičích postav bylo divácky maximálně poutavé – filmu se daří budovat napětí, dramatičnost a závažnost celé situace. Hodně tomu přidávají uvěřitelně ztvárněné opičí postavy. Je úžasné, co se v dnešní době dá ve filmu vytvořit (a to je tento film už víc než 10 let starý!) a obzvlášť to byl herecký výkon Andyho Serkise, který v roli šimpanze Caesara vytvořil fascinující hlavní postavu plnou emocí čitelných jen z pouhé mimiky. Tahle role ve výsledku zastínila všechny, včetně Jamese Franca v hlavní „lidské“ roli. Hutný (a nutno říct, že trochu děsivý) příběh končí neuzavřeně, ale sekvence v závěrečných titulcích samozřejmě zcela jasně napovídá, kam všechno směřuje. Zbývá tedy otázka „co bude dál?“ Na to, že žánrově nejde vysloveně o můj typ filmu, musím říct, že mě rozhodně zajímá pokračování. Vlastně se dá říct, že i přes označení akční / dobrodružné sci-fi je tento příběh velmi blízký realitě a v tom nejspíš spočívá jeho „děsivost“. ~(4,2★)~

Další příběh z pera Ikeido Džuna, stejně jako třeba Hanzawa Naoki, Šitamači Roketto či Nanacu no kaigi. Zázemí hlavní postavy (ten „chudší“ ze dvou Akirů :)) a vůbec příběh celkově dost odkazuje právě na Hanzawu. Děj filmu se dokonce částečně odehrává v Hanzawově světě, konkrétně ve staré známé bance „Sangjó Čúó“. Říkám „částečně“, jelikož propojení s Hanzawou a jeho světem je sice zcela zřejmé, ne však úplně důsledné. Ve filmu se totiž v poměrně velké roli objeví například Išimaru Kandži, avšak nemá zde roli ředitele Asana (Hanzawův nadřízený v první sérii), ale hraje zde majitele společnosti lodní dopravy. Stejně tak ani časově nesedí existence banky Sangjó Čúó, pokud porovnáváme s Hanzawou Naokim. Je však možné, že přestože ve filmové podobě věci zcela nezapadají, v samotné knižní předloze je vše propojené mnohem lépe – ostatně se kolem knih Ikeido Džuna vytvořil tzv. „Ikeido Universe“, je tedy asi přesnější tyto propojení nazývat světem samotného autora, nejen světem Hanzawy Naokiho, který je koneckonců pouze jedna z postav celého tohoto smyšleného světa. Přesto však nelze tomuto konkrétnímu filmu upřít mnohé podobnosti s příběhem Hanzawy. Je ale zajímavé, že oproti seriálu Hanzawa Naoki zde nejsou v podstatě žádné černobílé postavy, žádní ryzí záporáci (v Hanzawovi i v Šitamači Roketto jich přece jenom pár bylo). Postavy a jejich vztahy byly výborně vykreslené, což se rozhodně musí ocenit. V tomto příběhu navíc tentokrát hraje velkou roli OSUDOVOST. A prvek osudovosti, či jakéhosi předurčení, zde byl krásně zvládnutý. Ne vždycky to tak je. Tohle byl osudový film s patřičnou hloubkou a dávkou emocí. Navíc Takeuči Rjóma a Jokohama Rjúsei hráli oba výborně. Film je kvalitně napsaný, zrežírovaný a zahraný, navíc s poutavým a emotivním příběhem, jak jsme od autora předlohy zvyklí – co víc si tedy přát? Nezbývá než film patřičně ohodnotit a doporučit všem fanouškům Hanzawy a jiných příběhu Ikeido Džuna. Určitě si přijdete na své. Na závěr zmíním pouze jedinou věc, která by se na filmu dala hodnotit negativně, ale to je bohužel „problém“ celé řady japonských filmů a seriálů, který však lze snadno přehlédnout. Je totiž trošku na škodu, jak rádi Japonci na filmovém plátně idealizují pracovní život a někdy dokonce workoholismus. Na jednu stranu to ve filmové podobě působí hezky a neškodně, na druhou stranu to jen živí japonské zažité přesvědčení o obětování života práci (a sami víme, jak škodlivé to může mít dopady). Všimněte si v tomto filmu, jak je vykreslený Jamazaki Akira (Takeuči Rjóma) – nemá žádný osobní život, nemá rodinu ani přátelé. Žije pouze prací a svým „posláním“, a v práci zůstává často sám jako poslední. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně velmi smutné, přestože to film samozřejmě idealizuje. Toť poznámka na okraj o tomto japonském „neduhu“. Film jako takový ale hodnotím velmi vysoko a ráda se k němu v budoucnu vrátím. (Btw, teprve po zhlédnutí filmu jsem si všimla, že už pár let zpátky vznikl taktéž seriál Akira to Akira s jiným obsazením – jde sice pouze o mou domněnku, ale říkám si, že v seriálové podobě bylo možná těžší příběh ukočírovat a předat ho dostatečně poutavým způsobem. V tomhle ohledu mi vyhovovala právě „kompaktní“ filmová podoba, která byla dobře zvládnutá :) Ale kdo ví, třeba někdy pro srovnání kouknu i na seriál) (Viděno 24.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5★)~

Dobře a přirozeně napsané filmy je vždy třeba ocenit! Tohle je jeden z nich. Námět o dívce, která vlivem nehody ztrácí krátkodobou paměť a každý den se probouzí do „stejného“ dne, aniž by si pamatovala, co se událo den předešlý, moc dobře známe – většina lidí asi především v podání Adama Sandlera a Drew Berrymore ve filmu 50x a stále poprvé. Ale i Japonci tuto romantiku už jednou zfilmovali jako 50 kaime no First Kiss. Tento film je však i přes stejný námět a romantický žánr velmi odlišný - jak provedením, tak příběhem. Už jenom to, že vše začíná ve chvíli, kdy se hlavní postava dozví, že se jí naopak po několika letech paměť napravila a je schopná si znovu pamatovat vše, co prožívá. Načež se pak vracíme do minulosti, abychom viděli, co se mezitím událo a postupně odkrývali ztracené vzpomínky. Je to tak trochu „detektivka“, protože divák opravdu netuší, kam film směřuje. Je to romantický film, ale rozhodně ne tak přímočarý a předvídatelný, jak jsme zvyklí. A to je na něm zajímavé. Navíc tvůrci zachází s námětem velmi citlivě a všechny postavy jsou napsané tak krásně a přirozeně, jak se to moc ve filmu nevídá. Žádné karikatury, umělá dramata, ani ždímání emocí. Filmu se daří dojmout diváka zcela přirozeně a toho si moc cením. Snad jediná výtka – filmu by prospělo nějaké to krácení na konci. Stopáž už tak byla dost dlouhá a závěr ještě zvolnil tempo, takže se tím jaksi rozmělnil. Na celkovém dojmu však ani lehce rozvleklejší konec moc neubral. Film se pro mě zařadil mezi přední japonskou filmovou romantiku. Nádhera! (Viděno 19.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~

Je to hodně jiný Dumbo než ten, kterého známe, ale musím říct, že přes mou prvotní skepsi jsem nakonec byla výsledkem mile překvapená. Disney v posledních letech vše předělává na hrané verze a vesměs jde spíš o propadáky, ale možná i tím, že si tento námět tentokrát vzal do parády sám Tim Burton a že příběh prošel docela zásadními změnami, je z toho zcela nový a rozhodně ne špatný filmový zážitek. Trochu mě mrzelo, že už to tematicky není tolik o hledání sebedůvěry, jelikož se těžiště příběhu víc přesunulo na pouto Dumba k mamince a zároveň na vztah Dumba s lidskými hrdiny příběhu, ale na druhou stranu film přináší nějaké nové a neokoukané nápady a zároveň se stále drobnými narážkami snaží odkazovat i na to, co je pěkné na původní klasice. A ostatně ani to hledání a nalezení sebedůvěry není opuštěno úplně (přestože je toto téma umenšeno), dokonce si to ke konci filmu vysloužilo docela pěknou scénu. Zpočátku jsem nebyla moc nadšená z toho, jak velkou úlohu mají v tomto novém filmu samotní lidé, ale nakonec jsem musela uznat, že je vlastně dobře, že se celý příběh takto nanovo předělal. Oceňuju odvahu vytvořit z námětu něco jiného a nového, protože ostatně nemá smysl předělávat film na hranou verzi jen tak, jak leží a běží. Inovace a nové kreativní nápady jsou vždycky důležité, jinak je filmařina o ničem a zavání to jen snahou vydělat na něčem, co už existuje. Tady jsem ten pocit neměla. Tim Burton i scénárista odvedli dobrou práci. Přestože za mě tedy nic nenahradí klasiku a její kouzlo, uznávám že film svými změnami a nápady funguje. Líbil se mi třeba i nový motiv na konci, který hezkým způsobem odsoudil držení zvířat v zajetí. Celkově proto film hodnotím nezávisle na původní klasice - jako takový je to povedený a nápaditý nadprůměr, který vzdává hold klasice a zároveň se nebojí být svůj. ~(4,0★)~

Příběhů o přijetí vlastní unikátní osobitosti, jakkoli se z pohledu společnosti může zdát zvláštní až bizarní, není nikdy dost. Mibo (Nónen Rena) od malička miluje ryby a mořské živočichy a s vášní věnuje všechen čas jejich poznávání. Obdivuje je jak živé (a s láskou je maluje), tak mrtvé v podobě lahodných rybích pochoutek. Okolí jí neustále dává najevo, že možná není tak úplně normální, ale naštěstí za Mibo stojí matka i celá rodina, kteří se ji snaží v jejím zvláštním koníčku maximálně podpořit a dát jí volnost. A tak si Mibo ze své odlišnosti nic nedělá. Cesta za štěstím a životním posláním je však hrbolatá a Mibo nejednou narazí… Na IMDB kdosi tento film nazval japonským „Forrestem Gumpem“, a toto přirovnání je vlastně docela příhodné. Stejně jako Forrest, i Mibo má neutuchající podporu své matky, která se jí snaží vštěpovat, že je v pořádku být jiná a nesplňovat nutně očekávání společnosti. A stejně jako Forrest podnikne cestu životem, aniž by se vzdávala svého vlastního svébytného vidění. Tento film je možná místy krapet přemrštěný v japonském šíleném stylu (který nemusí vyhovovat každému), ale v jádru je to nádherný snímek, který ukazuje, že člověk může být šťastný naprosto po svém, a že všechny ty stereotypy společnosti jsou možná opravdu jen na škodu. Bavila jsem se moc a „Sakana no ko“ jsem až do konce fandila. Mimochodem, film je založený na autobiografii japonské televizní osobnosti Sakana-kun, takže je do značné míry natočený podle jeho života. Nónen Rena proto do role vtělila určitý mužský prvek a vytvořila postavu, která překračuje hranice pohlaví. Možná právě proto se film nejmenuje „Sakana-kun“, ale volí poněkud méně pohlavně vymezené označení „Sakana no ko“. Každopádně se v tomto filmu objeví přímo sám Sakana-kun v roli podivínského rybího „strejdy“, který Mibo inspiruje k tomu být plně sama sebou a vytvořit si svou televizní persónu. Samotný Sakana-kun mi paradoxně ve filmu trochu vadil, přestože jde o jeho vlastní příběh. Zdálo se mi, že jaksi nepřirozeně přehrává, ale na druhou stranu jde o jeho vůbec první filmovou roli, takže mu nechci křivdit a odsuzovat ho, i vzhledem k tomu, že jeho běžné vystupování vůbec neznám. Nónen Rena byla naopak výtečná a stejně tak mě velmi potěšila vedlejší role, ve které se objevil neméně skvělý Jagira Júja. Celkově jde o hezkou a příjemnou podívanou, která umí být jak komická, tak mile dojemná.  (Viděno 10.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5★)~