Tsuki

Matsuyama působil v roli svobodného "otce" roztomile. Vždycky je u něj zajímavé sledovat tu škálu různých rolí, které zvládá, ať už jsou jakkoliv odlišné. Ani se nedivím, že už za své herecké výkony získal tolik cen. Ale tento film kromě hereckého výkonu Matsuyamy stál především na vykreslení vztahu mezi ním a malou Rin, kterou hrála Ashida Mana. To bylo opravdu povedené. Je sice škoda, že už nezbyl žádný prostor pro rozvoj vztahu mezi Daikichim a Yukari (Karina), ale to nakonec v podstatě nevadí, protože tento film byl koneckonců o něčem jiném než o romantické lásce. ~(3,8★)~

Čtyři hvězdičky s odřenýma ušima. Ve výsledku se mi hodně líbila kombinace Aragaki Yui a Nishikado Ryoa, kteří tvořili pěkný pár. Navíc se i ve vedlejších rolích objevili někteří dobří herci, jako Arakawa nebo má oblíbená Renbutsu Misako (přiznám se, že v první chvíli jsem jí nepoznala - jako dospělá už dělá trošku jiný dojem, než když jsem ji viděla například v Tenkōsei: Sayonara Anata). Takže s hereckým obsazením jsem byla spokojená a s příběhem taktéž. Jen mě zpočátku trochu rozčilovalo, jak se Wakaba (Aragaki Yui) pořád arogantně oháněla zákonem (no vážně, jak na druhou hlavní postavu vůbec mohla udělat tak dobrý dojem, aby se do ní zamiloval?) Jinak taky působilo divně, jak se rozumně a dospělácky se v mnoha případech chovaly ty jejich děti (jak už ostatně zmínil i Sykon), ale dalo se na to zvyknout a nakonec to dokonce ani nepůsobilo tak špatně. Příběh je sice jako obvykle daleko od reality (všechny postavy se nakonec zachovají neuvěřitelně obětavě a správně), ale jako celek to působilo mile.~(3,5★)~

Pokles oproti předchozímu dílu. Ne že bych litovala, že jsem na to šla do kina, ale trojka byla zatím z celé téhle Step Up série nejlepší. U mě je vždycky hodně rozhodující hudba. Tady se nenašlo nic, co by mě přímo oslovilo - takové ty hudební "mixy" sice u dané taneční scény splní svůj účel, ale ve výsledku nezanechají žádný pořádný dojem. Z tanečního hlediska to bylo tentokrát opravdu hodně efektní (na můj vkus možná až moc - tj. houpání se na autech, skákání na provazech atd atd.), což není sice na škodu, ale raději koukám na taneční pohyby než nějaké šílenosti kolem. Velké plus ale byla Kathryn McCormick v hlavní ženské roli. Na druhou stranu mi ale chyběl sympatický mužský protagonista. Ve trojce mi mnohem víc seděl Moose jako jakýsi tanečník-vtipálek, tady se nabízel akorát klasický typ model-tanečník-svalovec, takže nic moc. A když už jsme u toho, na konci jsem sice byla ráda, že se Moose opět objevil v drobné roli, ale jeho výstup se mi zdál naprosto debilní a bezvýznamný (nemyslím tanec, ale ty jeho kecy potom). Celkově pouze slabý nadprůměr. ~(3,3★)~

Bylo sice fajn v něčem po delší době vidět Jesseho Eisenberga, ale nebylo to tak vtipné, jak bych očekávala. A celkově to nemělo ani jinak moc co nabídnout. ~(2,3★)~

Třetí Step Up v pořadí si mě konečně opravdu získal. Předchozí dva díly sice nebyly špatné, ale přišly mi z nějakého důvodu spíše průměrné, co se týká hudby a tance. Tady se konečně našlo aspoň něco, co mě vysloveně nadchlo, ať už to byl výběr hudby nebo některá taneční čísla (Battle of Gwai jsem si musela pouštět několikrát :)). Děj samozřejmě netřeba zmiňovat, je to pořád to samé, ale tady jde koneckonců o něco jiného, že? A když už bych se chtěla zaobírat něčím jiným, než jaký dojem dělal tanec a hudba, tak bych ráda zmínila aspoň to, že mi zde udělal radost Moose jako jedna z hlavních postav. Ve dvojce jsem si ho docela oblíbila. Jen mě trochu štvalo, že s ním Luke v první polovině filmu tak zametal a on si to ještě nechal líbit, přestože mu na jeho holce/škole záleželo. Ale to už se opět dostávám k dějové linii - ta je zkrátka u takových filmů vždycky podřízená tanečním scénám. Nestěžuju si však ani v nejmenším. Dosyta jsem si to užila. :) ~(4,0★)~

Slabší tři hvězdičky. Level japonské trhlosti mi tady přišel už trošku přes míru. Nejvíc jsem s úrovní trhlosti byla spokojená asi v Hanazakari no Kimitachi he, kde mi to zkrátka sedlo. Tady to místy drhlo a sklouzávalo to k trapnosti. I přesto jsem se ale bavila. Obzvlášť Yamamoto Yusuke pobavil svou komediálností. Některé postavy mě naopak zpočátku rozčilovaly (Honey-senpai...), ale nakonec jsem to všechno zkousla včetně Nekozawy, který byl v osmém díle, kde šlo o jeho proměnu, dost vtipný. Shrnula bych to jako seriál na jedno kouknutí pro ty, kterým nevadí šílený japonský humor. Možná by to ocenili více ti, kteří četli mangu nebo viděli anime, ale to já bohužel nejsem. ~(2,5★)~

Světe div se, vyvrcholení Prciček (předpokládám, že pátý díl už nejspíš nebude) bylo možná lepší než všechny předchozí díly, včetně toho prvního. Znovu se setkáme téměř se všemi původními postavami a to v docela nápaditém snímku, který dokazuje, že má jako poslední díl svůj význam a že tvůrci jsou stále schopni vytvořit zábavnou atmosféru a vtipné scény. ~(4,1★)~

Člověk by řekl, že mám těch "moderních Popelek" už dost, ale rozhodla jsem se dát šanci i této a zklamaná jsem nakonec nebyla. Je to v podstatě v lecčem podobné Popelce se Selenou Gomez, protože tento film je taktéž dost postavený na hudbě a tanci. Jen mi přišel o něco méně zábavný, postavy nebyly tak zajímavé (například macechy byly mnohem lepší jak v Popelce s Hilary Duff, tak v Popelce se Selenou Gomez) a hlavní postava samotné Popelky (Lucy Hale) mi zkrátka nebyla tak sympatická... ale bavila jsem se a naskytly se tam tak dvě lepší písničky, které se dobře poslouchaly. ~(2,4★)~

V bolestnějších příbězích se v poslední době příliš nevyžívám (z toho důvodu nehodlám dát vyšší hodnocení), ale je pravda, že tento příběh je jeden z těch povedených, který nám říká, že život se dá žít různými způsoby a neexistuje pouze jedna cesta, jak být šťastný. Atmosféra byla příjemná, i když sem tam samozřejmě působila trochu plačtivě. Z herců pak mile překvapila Shida Mirai (Miki), která roli čtrnáctileté matky zahrála hodně přesvědčivě. Na druhou stranu, u Miury Harumy bylo vidět, že v roce 2006, kdy byl tento seriál jednou z jeho prvotin, nebyl herecky ještě moc zdatný (obzvlášt v předposledním díle nezahrál scénu v nemocnici nijak přesvědčivě), ale je pro mě zajímavé sledovat, jak moc se od té doby zlepšil. O dva roky později, kdy se objevil v seriálech jako Gokusen či Binbo Danshi dělal jako herec už úplně jiný dojem, a moc se těším na jeho hraní v budoucnu. Potěšili samozřejmě i někteří ze starších herců, jako Namase Katsuhisa a Tanaka Misako. ~(3,1★)~

Historicky první japonské dorama, kterému se odvažuju dát dvě hvězdy (přestože je to stále dost na pomezí se třemi). Tento seriál sice není ve výsledku o moc horší, než některé jiné, kterým jsem udělila tři hvězdy, ale abych vše uvedla na pravou míru, v poslední době začínám celkově vidět seriály a filmy více kriticky, včetně těch japonských. A dorama Risou no Musuko se skutečně příliš nepovedlo. Je zajímavé vidět, jak se někdy ta úžasná japonská „trhlost“, která je v některý jiných seriálech plusem, dokáže přehoupnout do roviny trapnosti, která naopak seriálu spíše škodí. A tohle je právě ten případ. Obzvláště v prvních čtyřech dílech jsem měla tenhle pocit, nedokázala jsem se vžít do postav a moc mě to nebavilo. Scény mi přišly spíše trapné než vtipné, za což mohly hlavně ty naprosto nevkusné „zvířecí útoky“, které se naneštěstí táhnou celým seriálem až do úplného konce. A obzvláště otravná byla ta stále opakující se věta hlavního protagonisty: „Já nejsem maminčin mazánek, jen mám svou mámu prostě rád!“ Dojem dost kazily i herecké výkony některých mladých japonských „herců“ (nebo bych spíš měla říct „idolů“), jako je Yamada Ryōsuke (hlavní postava Daichi) a Nakajima Yūto (kamarád hlavní postavy) – nutno říct, že oba dva jsou především členové japonské skupiny Hey! Say! JUMP, takže bych řekla, že zpívání jim možná jde lépe než hraní (na druhou stranu, abych jim nekřivdila, je možné, že s věkem se jejich hraní trochu zlepší, i když je těžké něco takového předvídat). Dojem celého seriálu sice trochu zlepšuje druhá polovina, kde už se tak přísně neopakuje ten vzorec z prvních několika dílů (tj. hrozba některého ze studentů školy, který nejdřív všechny dostane svým „zvířecím útokem“, ale pak se za pomoci Daichiho ukáže, že je to dobrý člověk VS. různorodé starosti matky Daichiho, které se snaží vyřešit po svém, ale nakonec jí vždycky domluví učitel výtvarné výchovy z Daichiho školy), ale každopádně, ani ta druhá polovina seriálu příliš nevyniká. Rozhodně ne tak, abych měla někdy vůbec chuť se na tenhle seriál podívat znovu. Na krátké pobavení sice stačilo, ale jinak slabé. ~(2,3★)~