Genero

Už Amundsen říkával, že na krk patří šála a omrzlá ruka se strká do kapsy. Tak proč se tím, kurva, v tom blábolu nikdo neřídí? Sice musím pochválit jednoduchý, levný a originální nápad, ale ta trojice na lanovce se zase chová jako banda užvaněných dementů s rampouchem v hlavě a už jsem jenom čekal, kdy začnou hromadně olizovat zábradlí. Inu, zima z lidí trotly činí, vlky z lesa žene hlad. Já vím, že se mi to hezky říká, když jsem celý film strávil zachumlaný do houní a na vatru uprostřed obýváku jsem ještě mohl přihodit otoman a příborník. Ale víc jak dvě prostě nevytlačím! Nu což, dal bych si nějakou dobrou, levnou lahvinku na zahřátí, ale po Ironu bývám často ironický.

Profesionální gladiátořina není práce pro každého, ale časy jsou zlé, takže nezbývá než co nejproduktivněji sekat, řezat a píchat. Tehdy ještě neotylý pan Crowe býval docela bourák, co musel napnout bicepsy i tricepsy, aby se pokusil o nějakou tu občanskou neposlušnost a ošukání Commodovy sestry. Jenže ošukat Commodovu sestru chce i Commodus, takže všechno spěje k tragikomickému finále. Pan Fénix je více než slizkým soupeřem a člověk nikdy neví, jestli dává přednost chlapci, dívce nebo ovečce. Snad podle nálady. Škoda, že konec je tak plytký. Císař, který se válí jako zasraný otrok v písku uprostřed Kolosea, to by musel být pro plebs natolik šokující výjev, že by se Tacitovi zavařil kalamář a investigativních reportáží o této události by byla okamžitě plná Alexandrijská knihovna. Asi jako kdyby dneska královna Alžběta II. každý pátek tančila v gayklubu u tyče. Pan Skot je opravdu mistr nad mistry, protože dokázal uplácat z prdu ultimátní kuličku.

Pan Cronenberg rozhodně nepatří mezi režiséry, na jejichž nové filmy bych se třásl jako zoofil na ptakopyska. K Dějinám násilí se ale vždycky rád vracím, protože se mi líbí, že každá další mrtvola významně zlepší sexuální život hlavního antihrdiny a nos zaražený do obličeje, prošláplý ohryzek a zlomený vaz působí v podání toho bláznivého Kanaďana samozřejmě, kouzelně a roztomile. K tomu napjatá atmosféra, naprosto bezchybné výrony pana Viga, Harrise a Hurta, ale bohužel i makabrózní bobr paní Bello. Při každé vzpomínce na něj bych si nejraději uhryzal pravačku v zápěstí. Trochu mi dělá vrásky liberálnost takové imperialistické říše zla jako je Bundesrepublik Amerika , kde nikoho neuráží, když ustřelíte v sebeobraně hlavu libovolnému počtu padouchů. Tady v Kotlince, kde je povoleno se násilnému útoku bránit nanejvýš slovně, vás v nejlepším případě obviní ze sadismu, rasismu a pravděpodobně i fetišismu, takže si o vás už neopře ani Romulan svůj dvoukolák. Opravdu smutné.

Pokud máte pravačku výrazně delší než levačku, trpíte častými výpadky pravopysu a s vyděšeným křikem se budíte z hrůzného snu o kadeřích, jste jasnými adepty ke vstupu do klubu. Překvapivě zábavný film o moskevských náccích, kteří prokazují, že chytrost nejsou žádné čáry a mezi jednotlivými kopanci sepisují svůj fundovaný seznam podlidí ze všech Kazachstánů, Turkmenistánů, Tádžikistánů a ostatních Tataristánů, kteří jim berou vysněnou práci metařů, kopáčů a drogových dealerů. Nepochybuji, že pro diváky, co denně netrpělivě čekají, až odejde maminka do práce, aby mohli zuřivě bušit baseballovou pálkou do sklenice cikánské omáčky a za nepřetržitého hajlování bodat pěstní dýkou do plátku cikánské pečeně, bude toto skorodokudrama inspirací. Pro nás osvícené xenofoby se stává Russia 88 detektorem neomylně reagujícím na sračky v hlavách těch milých, holohlavých chlapců.

Cavill si vyměnil červené slipy s Reevem a Routhem, narval se do elasťáků a je z něj tak trochu jiný hezounek s příkladně ulízlou pěšinkou, silou v pažích a psychikou v prdeli. Rozjezd je pomalý, Kal-El pořád přemítá o smyslu života a nepředstírá žádnou zrakovou vadu. Jako homosexuální emzák je výrazně odlišný nejen od lidí, ale i od jiných emzáků a mezi ostatními si připadá jako Laco Deczi na výročním koncertě Napalm Death. No člověk by se schoulil do klubíčka a zaplakal. Potom konečně občas poletuje vzduchem s vervou včelky Máji, strašně moc miluje lidstvo a kdo by mu snad chtěl ublížit, tomu omlátí o držku všechno, co mu zrovna přijde do ruky. Třeba tahač, kolesové rypadlo nebo dvouplošník. V polovině přiletí UFO, vystoupí z něj zlý generál Zod a všechno neomylně zamíří přímou cestou do hajzlu. Nejdelší digitalní demolice v dějinách filmu řízená dvěma osobami jasně ukazuje, že bratři Warnerové vypustili Supermana z hrobky výhradně za účelem promazání měšců.

Příjemné a milé retro vzpomínající jak to bylo tenkrát, když hérečky nosily na hlavě šlehačkové dorty a opravovat septik bez kvádra byla známka punku. Zabývá se především zábavnými peripetiemi kolem problému, jak natočit jednu sprchovou scénu, aby nebyly vidět kozy a vnitřnosti a věčným trápením usouženého Hitche, co všechno by šukal, kdyby nebyl tak starý a tlustý. Trochu mi to připomínalo Burtonova Eda Wooda, jenom je to mnohem méně legrační a Perkinse nikdo nenutí zápasit s obří gumovou chobotnicí. Velice mě pobavilo, že se postavy ve filmu přehrabují ve fotografiích skutečného Hitchcocka a skutečné Janet Leigh, jen nevím, jestli to bylo spiklenecké pomrkávání pana režiséra směrem k divákům, nebo se rekvizitářům nepovedlo sehnat fotky Hopkinse a Scarlett Johansson. Tak, milý Gervasi, snad příště zamíříte mnohem více na východ a vaším dalším projektem bude životopisné drama Troška. O titulním představiteli už mám naprosto jasnou představu. Jenom si nejsem jistý, jestli Sandra Bulldock takovou kládu zvládne. Co vy na to? A co na to Ed Gein?

Asi takhle...

Ze ctihodných občanů se stávají ctihodní zombíci, kteří útočí na vše živé s agresivitou nasraného medojeda a je jim úplně jedno, jestli je to vlastní dcera, homosexuální milenec nebo babička. Spadeno mají hlavně na Židy a neváhají ze stovek vlastních těl zbudovat pyramidu, aby překonali vysokou zeď Jeruzaléma, za kterou se bázlivě krčí a sere strachy Benjamin Metanjahu. No, nechtěl bych tvořit základnu pyramidy. Proti nim stojí ve vlastní produkci Pitt, který někam přiletí letadlem, s někým si povídá, chvíli telefonuje se svojí hnusnou manželkou (ještě hnusnější než Andělína), zachrání nějaké ty přičmoudlé sirotky a letí o destinaci dál. A přitom všem se pořád tváří jako Ježíš, když zrovna vykopal z hlíny Lazara. Věřím, že tvůrci chtěli natočit něco světoborného, velkolepého a okázalého, jenže asi tak od poloviny jsem měl takový pocit, že jim ujel trolejbus.

Tomáš létá ve svém letadélku nad pustou pouští a střílí nějaké mimoně, protože kradou měď a hliník. Z písku trčí ruka Sochy Svobody (ta s pochodní) a vrchních deset metrů Empire State Building, což v člověku vyvolá poněkud pesimistické tušení něčeho nepříjemného. Všechno šlo do hajzlu, neexistují města, ulice a zooporno. Díky této expozici jsem se začal tetelit blahem, že zase někdo natočil klasické, atmosférické, čistokrevné sci-fi jako od Raye Bradburyho. Tetelení mě ale přešlo v čase 55:33, když Tomáš zjistí, že ten přízrak, s nímž roky zápolil, není zlý mimozemšťan, mutant ani cigoš, ale Morgan Freeman. V ten okamžik mi připadalo, že Ray Bradbury začal hulit hašiš a blábolit píčoviny. Všechno další dění samozřejmě neochvějně směřuje k tomu, aby Tomáš prozřel a stal se dobrým manželem a lepším klonem. Tváří se to nesmírně fikaně, ale zejí v tom díry hluboké jako prdel Eltona Johna. A ke všemu zjistím, že Olga Kurylenko bere prachy za to, aby vždycky někam přišla a čuměla. Ale představa, že lidstvo jednou zničí tisícihlavá armáda Tomů Cruisů je opravdu znepokojivá.

Peter Farrelly pro mě vždy znamenal typický příklad umělce, jehož filmy jsou odrazem stydlivého, něžného a romantického naturelu svého autora. Ve zdánlivě cynických, postmoderních dílech obratně ukrývá řadu postupů a principů svých modernistických vzorů jako je Ingmar Bergman nebo Federico Fellini. Zároveň rozbor těchto děl ilustruje systém kulturních a společenských kódů, o jejichž existenci se tvůrce opírá nebo se jich dovolává a tím vytváří obecný referenční rámec pro percepci děl samotných. Věřím, že vnímavý divák bohatou symboliku neutěšené skutečnosti současného světa nalezne i ve Farrellyho posledním filmu, stávajícím z několika nesouvisejících příběhů propojených zdánlivě banální a povrchní historkou. Pravdou však je, že některé často až naturalistické scény (muž přikládá koule na obličej překvapeného ženského protějšku, mladý příslušník střední třídy se chystá vyjádřit svou lásku k dívce netradičně tím, že jí nasere na kozy tak, aby se jí to líbilo, milující matka nabádá syna k výchovnému vylízání kundy, domácí mazlíček si honí čuráka nad fotografií svého majitele) dle mého názoru svou intelektuální náročností vysoce přesahují možnosti běžné cílové skupiny konzumentů.