Genero

Ne že by mi nějak vadily filmy o Ježíších, jen je aktivně nevyhledávám, protože zpravidla obsahují velice ošklivé náboženské plkance. Přesto nijak nepopírám, že Harry Houdini a pan Ježíš Kristus jsou jediní dva lidé, kterým se kdy podařilo uniknout z hrobu a dodnes se o tom píše. V případě nejnovějšího opusu Kevina Reynoldse, autora famózního Rudého úsvitu, jsem doufal, že snad tento šikovný scénárista nabídne nějaké racionálnější vysvětlení mesiášova slavného eskamotérského kousku než je zmrkvívstání, třeba že byl ve skutečnosti zombie nebo zmatený mimozemský android. Bohužel, nestalo se. Hlavní hrdina Clavius se zprvu tváří jako člověk, jemuž je u prdele celý Jupiter, natož aby věřil na nějakého Hospodina. Bohužel postupem času též propadne náboženské panice, spolu se zbylými jedenácti apoštoly pobíhá za panem Ježíšem, pronáší podivné výroky o lásce a vrtí hýžděmi. V samém závěru se už už schyluje k události, o níž se evangelia příliš nezmiňují, kdy se učedníci soukají do elastických triček z posledního turné Celine Dion a utíkají do Berlína na Gay pride.

Jako správný yntelektuál rád zhltnu pěkný dokumentární film. Člověk utrpí vzděláním a není nad ty dychtivé oči spolustolovníků, když jim večer v hospodě tři hodiny vyprávíte o nepohlavním pučení vločkovců. Bohužel hrozí reálné nebezpečí, že čas od času narazím na dokument, který je naprosto tendenční, tupá až dementní kokotina. Člověk jménem Spurlong se rozhodne trochu zpranýřovat fastfoody a začne se vykrmovat hamburgery. Do měsíce má jeho cholesterol výšku Ďumbieru a nebohý dokumentarista vypadá, jako kdyby zrovna spolkl Magnuska. Z toho vyplývá, že hamburger je zlý a kdyby byl o malinko zlejší, tak obsadí Polsko. Docela by mě zajímalo, jak by Spurlong dopadl, kdyby po stejnou dobu konzumoval jenom ančovičky nebo šoulet. Jsem si ale jistý, že tlačit do sebe od prosince výhradně svíčkovou, tak mu na Tři krále z hlavy vyklíčí knot a pak stačí škrtnout sirkou.

Ani kapr, ani štika. Je to rak. Když vám doktor oznámí, že máte rakovinu slinivky, plic, mozku, jater a prostaty, určitě to není důvod k přehnanému optimismu. Naštěstí existují různé experimentální a ne úplně schválené terapie, po nichž sice váš obličej připomíná oškubané varle, ale milý novotvar potřou a jako bonus vám doroste jakákoliv končetina. A uznejte sami, že s takovou čerstvě se klubající ručičkou, to je jako kdyby vám honilo miminko. Nejsem žádný velký fanouš komixáren a kapitán Amerika mě bolel, ale z Deadpoola jsem nadšený. Konečně někdo, kdo nevypadá jako latexová transka z košilatého xxxsexanal.com, má smysl pro jemný intelektuální humor a nebojí se škaredějšího výrazu. Například kunda. Film doslova překypuje různými vizuálními srandičkami a prdelkami, což je dosti udivující vzhledem k tomu, že ho natočilo úplné režisérské pískle, jehož největším zářezem do celuloidu je tříminutová animovaná píčovina o šáhlé stařeně na gauči.

Tak ukaž, Filipe, jak se dá promrdat osmdesát mega. Lída Baarová mě nikdy nijak zvlášť nepřitahovala a podle mého ji můžou jako sexbombu označit pouze nesouložící pacifisté. Být prvorepublikový puberťák, určitě bych k vyhonění volil raději Adinu Mandlovou. Je mi tedy celkem ukradené, jestli byla Baarová jen barrandovská kurvička, kterou klátili všichni, co si řekli a ti ostatní si alespoň sáhli. Je mi jedno, jestli byla ten typ slečny, kterým se dřív říkalo takové naivní děvče a dnes se jim říká úplně blbá píča. Tak si trochu zablbla s ministrem propagandy, no a co. Vykašlal bych se i Renčův nejnovější spektákl, ale byl jsem děsně zvědavý na výkon Pavla Kříže v roli Adolfa Hitlera. A tento výkon je samozřejmě nezapomenutelný. Kdyby se Hitler začal po válce živit jako stand-up komik, vypadalo by to přesně takhle. Smysl pro humor prokázal i říšský dvorní krejčí Hugo Boss, takže sako trochu plandá a zdá se, že si roztržitý Vůdce ráno omylem oblékl uniformu Hermanna Göringa. Jestli tohle teď vidí stařičký Hitler někde v Argentině, musí to pro něj být velice bolestivý zážitek.

Pro Leoparda muselo být nesmírně skličující, když pozoroval zpoza záclonky v okně svého 42 +1 v Palm Springs, jak si kdejaký ochotnický šulinek nosí domů nůše Oscarů za své role rozervaných transek a teplých náměstků. Jednoho rána, když jen tak šukal po domě, řekl si Leo: Nasrat! Takto zarputilý herec je schopen pro ten pocit, kdy ho filmová akademie s uznalým Dobrý, pyčo poplácá po zádech, udělat prakticky cokoliv. Ovšem nechat se kvůli tomu vyprcat medvědem, to by nenapadlo snad ani Lawrence Oliviera. Je na polemiku, jestli si Leopardo zasloužil ocenit zrovna za Revenanta, třeba kdysi jako ta basketbalující smažka se mi líbil mnohem víc, ale jeho zálesák Hugo Sklo poulí oči, sípá a cení zuby úctyhodně. V dobách, kdy se muži neholili a ženy už vůbec ne, byl opravdu pozoruhodný výkon se bez svetru Lacoste a tenisek od Umbra plazit hlubokou závějí deset tisíc kilometrů. Tady může Alexej Petrovič Meresjev jen tiše přitakávat. Nakonec se musím přiznat, že jsem u filmu oka nezamhouřil a přesto, že to trvá skoro tři hodiny a kromě Lea, sněhu, mechu a rýmy neuvidíte prakticky nic jiného, celá ta mrazivá anabáze uteče stejně rychle jako krev z tepny Toma Hardyho.

Někdy mám takový neodbytný pocit, jako kdyby si všichni ti Eisnerové a jim podobní mysleli, že když obsadí do sebevětší kokotiny Michaela Caina, bude z toho nový Bergman a na nejbližším Berlinale dostanou nejméně dvoumetrového Zlatého medvěda. Film o nesmrtelném potirateli digitálních ježibab a černé magie měl určitě potenciál stát se příjemnou a koukatelnou fantasy, u které bych se bál, napínal a hihňal jako sjetá štětka. Co ale čekat od bijáku, kde hauptku hraje plešatý Vincek. Ten měl sice před lety nakročeno stát se klidně korunním princem celé Hyborie, dneska ale vymete každou žumpu. Navíc si scénárista přepudroval nos bůhvíjakou sračkou z kartelů a v návalu tvůrčí invence rozstříhal hotový scénář na jednotlivá slovíčka a bez ladu a skladu je pak poslepoval. V důsledku toho vznikla dadaistická megakundovina, kterou pohrdá i paní Generová a ta má dudlíkátora jako tapetu na displeji a při příchozím hovoru začne její Alcatel huhňat Áj em Grůůůt. Myslím, že jestli dnes již bezmála pětisetletý, stařičký, svraštělý Highlander nasadí brejle a spatří tenhle zázrak, sám sobě setne hlavu rychlým švihem jako zamlada. No, dám jednu hvězdičku za toho Caina.

Jednoho dne, myslím že to bylo roku 2014 v úterý, jsem v Cinemě, nebo podobném plátku, spatřil podobiznu Alicie Vikander. Ten malebný obrázek mi naprosto učaroval, civěl jsem na něj tři dny a zapomněl jsem jíst, spát, kouřit a chodit do práce. Přiletovat na plechové tělo právě její hlavu byl od pana Garlanda velice moudrý tah a armáda obšoustů filmu určitě zvedá rating. Vzhledem k tomu, že jsem ve zdejších komentářích mohl vyčíst takové termíny jako roboštětka nebo robomrdna, hormony se mi jaksepatří naježily. Musím ale říct, že jsem dosti zklamaný. Alicia na mě působila spíš jako tak trochu vychcaná robopanna, co o kundě mluví s ruměncem na tváři jako o pipince a před kterou se zmíníte o lízání klitorisu jen jednou, protože hned potom jí spadnou Windowsi a vyzkratuje si obvody v kaluži vytékající vazelíny a provozních kapalin. Na druhou stranu je Ex Machina docela chytlavé sci-fi, které není úplně dementní. Na to, že v něm vystupuje prakticky pouze jeden člověk, jeden panic a jedna robotka v kukani, jedná se o až překvapivě zábavné dílko a nelze prokázat, že by v důsledku projekce některý divák zemřel.

Mat Démon uvízl na Marsu. Ona je spousta míst, kde se dá docela pěkně uvíznout, ale třeba z Kyjova se vždycky dostanete stopen do Hodonína, odtud busem do Brna a pak je to vlakem do Prahe pohodička. Mars je ale rudá prdel vesmíru. Nevrlá zákoutí, atomy kyslíku abyste hledali baterkou a na zahrádce vám nevypučí ani kaktus. Být na Matově místě já, asi byste na plátně sledovali upoceného tlouštíka, jak dvě hodiny masturbuje nebo brnká na ukulele a pak byste pošli nudou. V pojetí pana Skotty je ale astronautův nelehký úděl náramná zábava. Film je v podstatě o tom, že Mat sere do záhonu na brambory, stejně jsem ale hltal každou vteřinu. Pan Démon je sice stále od krku nahoru ochrnutý, podává ale na své poměry odzbrojující výron a prostě nelze tomu joudovi nedržet pěsti. Stejně tak strhující je i dějová linka odehrávající se doma v Houstonu. Sean Bean hraje letového ředitele a nezemře, přesto Národní úřad pro letectví a kosmonautiku není zlý a jeden skoro posmrkává, když se všem těm konstruktérům, inženýrům, fyzikům, astronomům a astrologům z NASA vaří závity, aby dostali chudáka trosečníka zpátky na rodnou hroudu.

Robocop, model 2013, se mi povaloval na disku snad rok a sedal na něj prach, tak se mi toho kluka pancéřovaného najednou nějak zželelo. A celou dobu jsem měl neodbytný pocit, že páchám svatokrádež a měl bych si za to na hlavu narazit čepici s čerty, zaházet se do slámy a zapálit letlampou. Je třeba si nejprve uvědomit, že tu nevystupovala žádná postava omylem rozleptaná na hadry v toxickém odpadu a ani jeden Clarence J. Boddicker. Krev, střeva a ustřelené končetiny nahradily rodinné hodnoty, morální dilemata a jiné myšlenkové přesahy. Jsem si jistý, že až tenhle remake uvidí božský Paul Verhoeven, tak si okamžitě pustí svítiplyn, aby se mohl obracet v rakvi. Robocop je moc krásný, skoro jako nějaký chodící Tassimovač, který v mžiku připraví znamenité latté macchiato, ale s ustřelením makovice váhá nekonečné 2,3 vteřiny a to je neakceptovatelné. Co před třiceti lety uhrál Weller bradou, k tomu nestačí topornému Kinnamanovi ani celý obličej, obě plíce a levá ruka. Ještě jsem chvíli doufal, že tu nudu naředí třeba výrony Keatona nebo Semuhel L. Jackson, ale tohle prostě nezachraňuje vůbec nic.

Možnosti dnešní plastické chirurgie jsou téměř neomezené, na klinice vám přišijí cokoliv kamkoliv, libovolný tělesný otvor může ústit kde si řeknete a zkušený lékař vám z Norberta Lichého zpíchne klidně Bartošku. Když nakráčíte do ordinace a necháte si připevnit bavlnkou místo nosu čuráka, krom té komplikace, že budete muset nadosmrti zobat Arginmax, aby vám nepadaly brýle, nikdo nad vaším požadavkem ani nemrkne. Bohužel si i vysloužilý námořník myslí, že je úplný docent Měšťák, protože vlastní jehlu a nit. Jenže jeden steh dovnitř a jeden steh ven a vždycky mu z toho vznikne ploutvonožec z čeledi mrožovitých. Je mi jasné, že kdyby mohl slizký Justin Long volit to menší ze dvou zel, nechal by se raději přešít na třetí sestru Wachovskou. Metamorfózu v mrože jsem mu ale samozřejmě ze srdce přál. Doufám, že jsou švy dostatečně pevné, aby mu jeho nová vizáž zůstala a do budoucna se s ním budeme setkávat výhradně v dokumentech Nigela Marvena. Jinak nevím, co tady všichni mají, protože Tusk je asi nejnormálnější Smithův film a ty jeho scénáristicko- onanistické monology bych vydržel poslouchat celé dny. Tedy pokud by celou tu dobu pobíhala po televizi Genesis Rodriguez v bikinách a honilo ji to dvousetkilové batole Osment. Taky v bikinách.