Genero

První Sinister byl dozajista hororová pecka. Promítači v panice prchali z promítacích kabin, sotva distributor dodal plechovou krabici se zlověstným obsahem, stateční a ostřílení hororoví matadoři si v kinosálech vzájemně zakrývali vytřeštěné bulvy a paní Generová mi přemáchla spodní prádlo. Není tedy divu, že se démon pan Bubák rozhodl pro svůj velký comeback. Bohužel by některé série měly mít nanejvýš jeden díl. Pan Bubák byl před třemi lety opravdový děsupán, navodil tísnivou atmosféru něčeho neviditelného, nebezpečného a řádně zkurveného a klidně bych si s ním založil metalovou kapelu. Nyní je z něj vágus v pršiplášti, co jen tak pobubává někde v koutě a cpe se do každého záběru. Teda nevím, jakou pobírá takový babylonský démon mzdu, ale já bych za 75 hrubého alespoň natáhl přes hlavu prostěradlo a huhňal na režiséra a další členy štábu: Mulisi, mulisi, vy píče! Takže ve výsledku neškodný a uspávací horor o otravných fakanech a přiblblých lepenkových krabicích.

Přiznejte, že většina z vás celý život čeká na chvíli, kdy kohout zakokrhá a vy již nebudete muset vylézt z pelíšku, protože vás stát zaopatřil starobním důchodem. A je jedno, jestli se živíte jako topič nebo key account manager v továrně na prcgumy. Mám ale jednu smutnou zprávu, přátelé! Ještě předtím zjistíte, že se pochcáváte už i před obědem, cestou od špajzu k bidetu bloudíte a manželku oslovujete Václave. Obvoďák ani nezvedne oči od chorobopisu, aby vyslovil nemilosrdný verdikt: dar přítele Alzheimera. Něco podobného se stalo i paní Deboře. Jenže když se přidají i takové symptomy jako levitace, telekineze a zvracení žížal, stane se průběh choroby oříškem pro nejednoho ostříleného diagnostika a s léčbou by si věděl rady snad jen doktor Kevorkian. Tady bude asi na vině nějaký démon, no nebo co. The Taking by byl jen dalším průměrným filmem, kde se posedá, leká a blábolí o indiánské mytologii. Jenže herecký výron Jill Larson, o které jsem nikdy neslyšel, ho povyšuje na jeden z nejlepších hororů za poslední roky a v subžánru hororů o jeblých důchodcích dokonce na jednoznačně nejlepší. Ta paní mě vylekala pokaždé, když se mihla v záběru a spodky jsem si musel vyměnit, i když si jenom vařila v kuchyni kafe.

Tyhle dobyvatele Čomolangmy jsem nikdy moc nechápal. Co je nutí se čtyři dny drápat ve sněhu a ledu do kopce, pět vteřin civět na panorámata a pak, teď už bez umrzlých končetin, zase funět dolů? Mě by k takovému riskantnímu podniku nikdo neukecal, ani kdyby na střechu světa vedly eskalátory a Hillary tam pořádal s těmi nejsmyslnějšími tibetskými šerpy swingers party. Je to únavné, studené a životu nebezpečné. Jak říkají internety, počet umrzlíků se aktuálně zastavil na pěkném čísle 249. Rozhodně nestojím o to, abych se stal jubilejním 250. a moje ostatky se staly turistickou atrakcí, když by se místu mého posledního odpočinku pietně říkalo převis Růžové boa, podle typické barvy mého horolezeckého vybavení. Nic mi ale nebrání se na ty šílence dívat alespoň ve filmu. Pan Korkorán supění na Everest nafilmoval pěkně a záživně, mráz vám bude zalézat pod nehty a při záběrech himalájských monumentů podvědomě sáhnete po kyslíkové masce. Problém je, že o většině postav se mnohem víc dozvíte z wikipedie a ve filmu vypadají jako parta namyšlených kokotů. Ty lidi mi prostě byli lautr u prdele. Když v závěru statečný Anatolij Bukrejev zkouší, jestli Scott Fisher pokrytý pěticentimetrovou ledovou krustou ještě dýchá, neuronil bych slzu, ani kdybych celou noc šňupal cibuli. Spíš mě napadlo, jaký asi přijde happyend, až nebohého lezce políbí, ten zázračně ožije a bude svatba.

Gotický horor, vole! Jak já je miloval! Když si to elegán v cylindru štráduje po blatech a najednou se kolem něj rojí všechny ty viktoriánské přízraky jako Carmilla, bláznivý pan Usher, opičí pacička nebo tchán Kondelík a ženich Vejvara, co mě v dětství k smrti děsily. Proto jsem se na Crimson Peak těšil a dychtivě očekával, až ho konečně nějaká pirátská mrdka naripuje na Hellspy. Neodradily mě ani poměrně negativní recenze v renomovaných periodikách. Například finský kritik Hassan Massoud v prestižním filmovém čtrnáctideníku Filmihullu, který dvakrát týdně odebírám ze zahraničí, neváhá použít takové výrazy jako Dementní hovadina!, nebo kupříkladu Vyslizlá píčovina! Pan delTorro míval koule, ale neustálým koksováním doma v Tenochtitlánu se mu vyšňupalo z hlavy, jak je uchopit. Postavil drahou a velkolepou barabiznu, kde aspoň dvacet let nevzal komorník do ruky prachovku a vysavač, ale bohužel nechal po jejích plesnivých chodbách bloudit otravnou blbku, které nepřijde zvláštní, že po koupelně pobíhá kostlivec se sekáčkem v lebce. Psychopatické kreace paní Jessiky jsou sice působivé a kdyby neútočila dýkou ale dildem, byla by i vcelku sexy, jenže jinak se vůbec nic neděje a je to nuda taková, že vám i libovolná Byronova romantická báseň bude proti tomu připadat jako Monty Python. Je to barevné a mluví se tam, takže dávám za dvě. Musím ale důrazně varovat každého fanouška hrůzy, hnědých slipů a uřezaných končetin: Střes se Purpurového vrchu!

Úplně vidím nebohého Ricka Jaffu, jak sedí ve své obytné buňce nad prázdným listem papíru, nervózně okusuje propisku, co chvíli čistí brýle o cíp propocené košile a se zoufalým výrazem fabuluje nad zápletkou hodnou dvacetiletého Špilberkova opusu. Jak mám navázat? Jak mám, kurva, navázat? Když tu náhle buch, buch, buch, mrdy na dveře. To pan Tomorrow spěšně kvapí se spásnou ideou. Pičo, zanech marné snahy! Už to mám, zachrání nás DNA! Nakřížíme DNU dinosaura, ropuchy, sépie a kolouška a vznikne zmrd vychcaný a strašlivý, co ďábelsky řve, běhá po lese, ubližuje lidem a zvířátkům, kouří na zastávce, no prostě rebel. No a světe div se, ono jim to vyšlo. Není třeba žádných dlouhých disputací o tom, že natočili nejlepší pokračování od dob Jurského parku. Přihlédneme-li k faktu, že ty dvě předchozí jsou skoro nesnesitelné zhovadilosti, nebylo by na tom nic tak světoborného. Stačilo vyřezat z papundeklu tyranosaura, zhotovenou maketu přilepit na násadu a pak tím druhohorním netvorem zuřivě mávat do kamery a vyluzovat divoké skřeky. Pravda, někam do poloviny filmu se sice jen tak nezáživně prchá a vyděšeně zírá, jak to dělali už ti čtyři pionýři v Cestě do pravěku. Ale od okamžiku, kdy zdrhne letka pterodaktylů z voliéry, nastane takový jurský masakr a ten film je tak nehorázně boží, že by ses z toho Kadle posral!

Dneska už mi to přijde neuvěřitelné, ale bývaly časy, kdy jsem ještě neznal slovo upload a po trafikách a Datartech jsem koupil kdejakou stříbrnou placku s dírou uprostřed. Díky této politice jsem nasyslil doslova stovky nejrůznějších píčovin, hlavně že se to hýbalo a bylo to barevné. Prozkoumávat hlubiny domácí videotéky je teď vždycky takové malé archeologické dobrodružství a nezřídka nacházím i tituly, o kterých netuším, že mi říkají pane, a někdy ani netuším, že vůbec existují. Tak třeba Muži, co zírají na kozy. Vyštrachal jsem je na dně skříně pod dvaceticentimetrovým nánosem prachu, semen náletových dřevin, kocouřích chlupů a použitých šprcek. Díky těmto jednotlivým geologickým vrstvám lze odhadnout stáří zmíněného nosiče na rozmezí 5 až 28653 let. Říkal jsem si, že název sice slibuje kozy, ale zároveň mě zkušenosti varovaly, že distributor je čtverák a film bude pěkná kokotina. Ale jistě… pořád lepší, než Muži, co zírají na koule. No co vám mám vyprávět! Není to ani tak o kozách, jako hlavně o zírání. Zírá George, zírá Jeff. Zírá Kevin, zírá Eman. A tak tam devadesát minut všichni jen tak stojí a zírají. Na kozy, na auta, na frčky, na velbloudy, na obří tykve. Zírají a zírají, až se prozírají k závěrečným titulkům, které to všechno zčistajasna utnou. Musel jsem si to pustit šestkrát, abych to vůbec dozíral do konce, protože jsem pravidelně po pár minutách upadal do kómatu. Naposledy se mi nevím proč zdálo, že jsem jitrnice a pokouším se procpat donutem.

Každý si myslí, že Argentina je úchvatná země, kde se na plácku mezi palisandry honí za hadrákem stovky malých Maradonů, kteří čekají, až po nich sáhne nějaký ten FC Barcelona. Jenže už v době, kdy byl i do té největší díry uprostřed pampy zaveden elektrický proud a rozblikal červené lucerny, sáhl místní gaučo po mýdlu a změnil se v lázeňského šviháka, který si především rád zaprcá. Tomu je podřízena veškerá ekonomika města Los Prdelos und Negros Kundos, dějiště tohoto filmu. Odložit zde vnadnou brunetu v plavkách a čekat, že bude za několik vteřin stále na svém místě je podobně pošetilý nápad, jako zaparkovat fungl nové Camaro doprostřed Chánova a nechat klíčky v zapalování. Znalec jistě uzná, že A brzy tma má jednu z nejdebilnějších zápletek v dějinách kinematografie a snad ani nemá právo koexistovat vedle takových strhujících skvostů, jako je Sedmá pečeť, Stalker nebo Ginger a Fred. Jenže ty dvě cyklistky jsou opravdu spanilé, sukně jim končí půl metru nad koleny, tuze pěkně se na ně dívá a nejméně jedna z nich prakticky nesleze z obrazovky. Kvůli takovým filmovým zážitkům vynalezl Eastman celuloid, Chaplin buřinku a Onan pravačku. Zároveň je potřeba uznat, že kdyby příběh pojednával o výletě dvou buzerantů na koloběžkách, jde hodnocení rapidně dolů.

No, přiznej Gilmoure93, že doba je sice jiná a blá blá blá, ale srovnání Dagtekinova opusu s Cestou do hlubin študákovy duše pokulhává stejně, jako kdybys stavěl vedle sebe Florenc 13,30 a Nebezpečnou rychlost, protože v obojím lidé cestují autobusem. Na druhou stranu, když se kletý šejk marně vytáčel a veliký padišáh určil jeho osud, muselo to být pro mládež té doby stejně kůl, jako kdyby si dneska během písemky z frániny student Peterka ubalil pod lavicí joint tlustý jako palec a požádal vyučujícího o zápalky. Takže by vlastně stačilo, aby nebožtík Frič malinko přepracoval scénář: dobrotivý profesor Matulka najednou posílá každého už od kabinetu do píče a na krupici vysmažený třiatřicetiletý premiant Mazánek na školním plese už zase blije do květináče a máme tady prvorepublikovou klasiku Vykuřte mi prdel, Herr Marvan jako vyšitou… Fakjů, pane učiteli je přesně takový film, jaký si doba žádá, ale především převrací dějiny na hlavu a stává se historicky první německou vtipnou (!) komedií od doby, kdy se bratři Lumiérové rozhodli, že bude lepší k tomu kinematografu vynaleznout ještě kliku. Velkoryse tedy přehlédnu, že je ten film nejen legrační, ale místy i trapný nebo v lepším případě debilní a bez mrknutí oka ho vypětiknedlíkuju, i když si to objektivně jen těžko zaslouží, protože nejsympatičtější postava vypadá jako příslušník jednoho etnika, které nepracuje a krade slepice.

Hájvej číslo jedna a po ní jede king, Hárdy jede hovnocucem, je fuck hájvej king. Hájvej king. A že se mu to jezdí, když mu nikde do ksichtu nebliká červená a v trase široko daleko žádný dědek v klobouku nebo s rozvahou kráčející rómská matka se svými pětašedesáti potomky. Tak někde v páté minutě šlápne na plyn, dá tam za dva, rozhýbá všechna ta dieslová škrundátka, cinkátka, šoupátka, stříkátka, vrzátka a šťouchátka a zastaví až na úplném konci. Kdyby mu ta soutěska nebyla malá a drobná kolize s pískovcem nezmařila cestovní plán, jezdí tam snad dodnes. Protinožec pan Miler, který filmaří od malička, v téměř stodvaceti letech natočil svůj s naprostým přehledem nejlepší biják, majstrštyk, na který čekal už od dob císařpána. Kam se sere galantní prasátko Babe a ostatní klasiky z jeho dílny. A kam se serou všichni ti minulí i budoucí Šílení Maxové. Zběsilá jízda malebnou australskou pustinou, kterou zalidnil všemi těmi typickými, rázovitými, postapokalyptickými postavičkami, jako je zlý albín s měchem na zádech, jednoruká lesba nebo dementní kytarový virtuóz, mi nedala vydechnout až do titulků a ještě přibližně pět až deset minut po nich taky ne.

Alexandra Daddario má velice pěkné prsy. O tom žádná. Úplně vidím zdejší honily a leštiče, jak před nimi v přítmí kinosálu tajili dech, stáli v pozoru a salutovali. Zcela to chápu. Ale zbořit a vypálit stovky baráků v hodnotě biliard dolarů, zaplavit San Francisco slanou vodou a zaplatit si asi nejlepší akční hvězdu dneška, pana The Skálu, abyste vystavěli těm kozám piedestal a nechali je devadesát minut na velikánském plátně bimbat sem a tam, to je opravdu husarský kousek. Naštěstí je San Andreas přesně taková ultrapíčovina, jak se zdálo již z prvních trailerů, takže ten citlivý příběh o statečném tátovi, zachraňujícím spanilou dceru a další rodinné příslušníky, má co říct i divákovi, který o druhotné ženské pohlavní znaky nejeví přílišný zájem. Pokud tedy zrovna nečekáte kvalitní katastrofický film, v němž by v sedmdesátých letech hrál třeba Paul Newman záchranáře Roye a Steve McQueen půvabnou Blake, ale jenom prostoduchý akční výplach, tady budete jako doma.