Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Drama
  • Horor
  • Krimi

Recenze (553)

plakát

Jack a obři (2013) 

Přestože je pan Zpěvák v hollywoodských análech zapsán růžovým písmem jako vyhlášený hulibrk, homouš, hoššan, buzna, bohoušek, bugina a termoboy, mám ho celkem rád, protože točí moc pěkné filmy o nacistech. Tentokrát se vrhl na pohádkovou tvorbu a dopadlo to tak nějak všelijak. Ne že by film byl úplná pitomost, ale má několik, vlastně dva základní nedostatky. Především je to samotný Jack, tedy postava, které mám asi držet palce i na nohou, chrastit nehty samým napětím a děsně se třást, jestli ze všech nástrah vyvázne se zdravou předkožkou. Jenže jsem mu spíš přál, aby mu hned ten první obr ukousnul hlavu až někde u holení i s tím mastným hárem. Vypadá jako někdo, kdo býval něžným a štědrým milcem pana režiséra, pak ale naštěstí našel sám sebe a od té doby znásilňuje malé holčičky doma ve sklepě. A druhá věc jsou obři, kteří byli animovaní způsobem, že bych se vůbec nedivil, kdyby předtím praštili Pojara starožitným květináčem do hlavy a zdrhli mu z Fimfára. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že jsou skuteční a nenapadlo by mě to ani kdybych byl zrovna na cracku. To jsou věci, přes které se prostě nemůžu přenést, takže to sice zachraňuje skvělý Eddie Marsan, megaslizký Tucci a závěrečná epická bitva dvaceti obrů proti zhruba čtyřiceti lidem a pěti koním, ale víc jak za tři nedám.

plakát

Vikingové (1999) 

Zlý jazykové tvrdí, že tenhle film propadl, protože se Crichton začal Tiernanovi montovat do řemesla. Chtělo by se zvolat: Dobrá zpráva, Crichton už prdí do Valhally, točte klikou kamery, co váš měšec ráčí! Hledal bych ale pravý důvod ještě před tímto aktem montování, protože veškeré filmy podle jeho předlohy jsou větší či ještě větší píčoviny. Samozřejmě kromě Jurského parku, kde řádí děsivý Tyrannosaurus rex a Velké vlakové loupeže, kde řádí Connery. Ty jsou svaté. V tomto kontextu nedopadli Vikingové zase tak blbě. Jsou všichni do jednoho neotesanci, kteří nejdou pro jadrné slůvko daleko, ale i z vyhřezlého střeva a vlastní setnuté kebule si umí udělat legraci. I když jsou trochu špindírové, za ušima už jim malinko pučí mech a koule si myjí společným mýdlem, neměl bych problém během tuhé severské zimy k některému z nich přilnout. A hlavně pan Kulíšek, můj oblíbený hromotluk, ten překonává sám sebe a vikinguje jako o život. Antonín to vzývání Alláha také předstírá téměř dokonale a člověk už jenom čeká, kdy vběhne do chumlu těch neandrtálských nájezdníků a zatáhne za roznětku. Nějaké drobné kokotinky by se samozřejmě našly, ale místní obecné znechucení nesdílím, takže mi jděte s těma kritikama do pořádně hluboké, vlhké, smrduté, nechutně chlupaté... sakra, teď si nemůžu vzpomenout, jak se to hláskuje ve vikingštině.

plakát

Annabelle (2014) 

Pokud bych chtěl ze svého miminka vychovat neurotika s pravidelným tikem v oku, určitě bych mu koupil tuhle panenku pod stromeček, jakmile bych jí nalistoval v akčním letáku Pompa. Pak už bych jen s dojetím vychutnával jeho pokus o první nesmělou větičku v životě: Tatáá jééé kokóóót. Annabelle je totiž až bezprecedentně odpudivá a zlomyslná panenka a to považte, že skutečnost je ještě mnohem děsivější. Ta dřevěná šereda je neposeda, takže pořád chodí po bytě, sem tam vrzne křeslem a vypíná televizi, až krev tuhne v žilách. Zdánlivě! (spoiler) Bohužel se po mnoha peripetiích ukáže, že s těmi předměty ve skutečnosti manipuluje pekelný démon, z něhož je bezradný dokonce i pan farář a docela by mě zajímalo, co by mu na takové zaváhání řekl Ježíš. (konec spoileru) Jinak bych mohl souhlasit s kolegou Gilmourem93 - také bych rád týmovku s Chuckym, jak by jí ten plastový prasák prstil, žužlal bradavky, hnětl kozy a tomu podobně. Film je docela pěkná kompilace více či měně podařených scén z různě přeceňovaných hororů posledních let a docela se mi líbil. Možná proto, že trpím od dětství fobií z panenek s porcelánovou hlavou, protože mě jedna taková napadla, když jsem se jako malý chlapeček batolil do sklepa pro uhlí a hrst obroku. A to si pískejte, že Annabelle sedí na krku ta nejporcelánovější hlava, jakou jsem kdy viděl.

plakát

Pompeje (2014) 

Když tenkrát bohu Vulkánovi ruply nervy a spustil v Neapolském zálivu ten velký ohňostroj, určitě to musela být báječná podívaná. Jak ostatně vzpomíná sám Gaius Plinius Caecilius Secundus ve svých listech Tacitovi: I z útrob hory vzlétly jiskry a sem tam nějaké čmoudíky a jezdectvo i lid prostonohý nasral si hrůzou do tógy z hněvu milostivých bohů. Taková scéna si přímo říká o nějaký hodně drahý katastrofický spektákl, v němž se bude aspoň dvě hodiny ničit, hystericky pobíhat, zoufale křičet a dojemně loučit s umírajícími otci, matkami a dalším příbuzenstvem. Dokonce věřím, že něco takového měl pan Andersen v plánu, ale jeho předpoklady se ukázaly být liché. Spíš se to profiluje jako nějaká zvrhlá vykrádačka Gladiátora. Hrdina filmu Plagiátor jménem Milo (!) vypadá jako Maximus Decimus Meridius, který strávil posledních deset let v nacistickém lágru a vrátil se o dobrých čtyřicet kilo svalové hmoty lehčí, aby oslavil svůj velký comeback do arény. Milo (!) pak většinu filmu nadbíhá nějaké ohyzdě a bez ustání jí podkuřuje, jak je nádherná a její rety líbezné. Tato útrpná romantická aférka je sice částečně vykoupena ve chvíli, kdy to ve Vesuvu zaškrundá a dojde k celkem efektnímu pustošení, ale ihned následuje finálovka, z níž jsem byl celý jurodivý: (spoiler) Zlý senátor ujíždí se svým čtyřspřežím pronásledován rozzlobeným Milem (!) a v zádech mu padají budovy, musí na poslední chvíli uhýbat před troskami, obřími kameny a přeskakovat potoky lávy, až konečně najede na nějaký hrbol a zlomí nápravu (konec spoileru). Když o stovky let později první archeolog zaryl svůj rýč do země a odhrabal ornici, jistě se náramně podivil, v jaké nelichotivé pozici se zkamenělý zlý senátor Kvintus Atius Sutherland nachází.

plakát

Babovřesky (2013) odpad!

Nemohl jsem nezaznamenat, ze se Zdeněček Troška stal místním oblíbeným otloukánkem a vděčným předmětem explicitního pohrdání, jehož každé další dílo je filmovou událostí, na níž se místní ynterleguáni třesou jako hrabě Masoch na palečnice, aby ho bez okolků narvali do odpadu a trochu si vyhonili ego. Přitom si myslím, že některé jeho pohádky nejsou až tak marné a shledávám zábavným, jak ti samí kritici, kteří je shazují, pak vypětkují takový kýbl sraček jako jsou Tři bratři. Horší už je to s jeho komediemi. Bývaly časy, kdy se Zdeněček vyspinkal do růžova a v mžiku vypotil vcelku zábavnou letní čertovinu. Bohužel není schopný sám sobě přiznat, že ta doba dávno a nezvratně odešla do análku. A tak tento průměrný režisér, podprůměrný scénárista a obávaný hulibrk už jen čas od času na nějaké gaypárty u příležitosti křestu nové píčoviny ze své tvůrčí dílny zdůrazní, jak to přece, kurvafix, točí pro normální lidi. Předpokládá tedy, že část národa je stejné orientace a zbytek jen mongoloidní stádo 9,6 milionů dementů. A ať mu třebas všichni vylížou prdel. Ne ne, Zdeněčku, žádné usmiřování nebude. Že se člověk trochu smůlovatě jmenuje Šoustal a každou chvíli mu někdo říká Píchal, Šukal, Vyprcal nebo Kundolízal je sice legrační nápad, ale založit na tom veškerý humor dvouhodinového filmu je málo i na tebe. Odpad!

plakát

Pár správných chlapů (1992) 

Ať listuju jak listuju, nic z vojenských řádů ve své modré knížce nevyčtu, takže netuším, jaký musí být počet štětin na vojenském zubním kartáčku, nebo délka a hustota ok na hajzlpapíru v důstojnické latríně. O to víc si vážím všech chrabrých amerických chlapců, kteří hájí čest a slávu demokracie na základně Guantanamo, kde jim Fidel může přes plot počítat knedlíky na talíři. Chápu, že to není služba pro každého a můžou jí vykonávat jen ti nejlepší, kteří nikdy, ale nikdy nepláčou po večerce do polštáře a nezdá se jim o maminčině nedělní bábovce. Vojín Santiago je černou skvrnou na spanilé tváři armády, protože po uběhnutí devadesáti kilometrů sípá, ačkoliv pouze klusal a každou třistadvacátouosmou kulkou mine střed terče. Jediným možným trestem je smrt a Cruise jede z následné šlamastyky vysekat před soudním tribunálem dva vojáky, na které se musí mluvit hooodněěěě pooomaaaaluuuu. Což o to, přelíčení je to zábavné, soudce tluče kladívkem do stolu jako o život a co chvíli se vynoří nové skutečnosti vedoucí k pravému zadavateli vraždy vojína Santiaga, zlé prasopsí hlavě, která má co nevidět povýšit do štábu. Film by stačilo vidět jednou nebo dvakrát a myslím, že máte na celý život vystaráno. Jenže když ho přežijete jestě potřetí, popáté, podesáté, dočkáte se pokaždé na konci té fascinující desetiminutovky totálního herectví, kdy se Valký Jack s metály přes celá prsa vyznává z lásky k vojenskému řemeslu. Přestože se projeví v tuto chvíli jako opravdu velmi arogantní slizoun a naprostý zmrd, mám pokaždé chuť ho za ten výron před souloží ještě pochcat, pokud by si to jen přál.

plakát

Sněženky a machři po 25 letech (2008) odpad!

Střední školu jsem vždycky bral jako nutné zlo, abych mohl pokračovat se vztyčenou hlavou v dalším životě. Proto kvetu, když se s železnou pravidelností počátkem června v mém mailu objeví naléhavá otázka: Co dvacátého udělat srazík? Týden na to: Já můžu, už se mocinky těším! A další týden: Přineseš fotečky mimíska? Poté, co tato poselství označím jako spam, aktivuju do pohotovostního režimu Kuliho, Ovci a Pítrse, s nimiž uspořádáme v ten samý den trucakci, kde hrozí reálné nebezpečí, že se pobavíme, ožereme, někteří se pravděpodobně pochčijou a ti šťastnější opíchají barmanku. Tento postoj k třídním srazům mi naprosto vyhovuje a nehodlám na něm nic měnit. Vypadají totiž úplně na chlup stejně jako v téhle megapíčovině, která nasrala na odkaz mé oblíbené veselohry. Duchoslav, Suchoš a Kopta pořád chodí ve sněhu kolem chaty, vždycky se zastaví a jeden řekne: Karle, víš co jsi tady řekl před pětadvaceti lety? Pak popojdou o dva metry vedle a zase se někdo zvídavý otáže: A víš co jsi ty řekl před pětadvaceti lety tady, Viki? A takhle to frčí devadesát minut. Je mi hrozně líto pana Brzobohatého, že se toho musel účastnit, protože už byl tak starý a senilní, že se nemohl bránit. Kdybych v tomhle škváru musel hrát já, pak jedině pod podmínkou, že má postava nejpozději deset vteřin po titulcích zemře.

plakát

Top Gear (1978) (pořad) 

Délka 3595 mm, šířka 1646 mm, provozní hmotnost 939 kg, počet náprav 2, rozvor náprav 2494 mm, pohon zadní, točivý moment 91 Nm, atmosférické plnění motoru, uložení vzadu napříč, karosérie samonosná třídvéřová, retardér ne, hydropohon ne, míst k sezení 5, míst k stání 0, lůžek 0. To jsou suché údaje, které žádného příčetného motoristu nemůžou nikdy zajímat. Šťastný majitel Renaultu Twingo se samozřejmě pídí po zcela jiných informacích: a) jak bude jeho vůz reagovat, pokud po prahy zapadne do proudu rozžhavené lávy o teplotě 1200 stupňů Celsia, b) zda vůz odolá útoku amerického armádního bitevníku A-10, c) jak postupovat, pokud mu uprostřed laoské džungle dojde pohonná hmota a k dispozici je pouze vana přepáleného řepkového oleje. Na tyto a tisíce dalších palčivých otázek naštěstí odpovídají Jeremy “The Kokot” Clarkson, Richard “The Hovado” Hammond a Kapitán Šnek v Top Gearu , nejlepším pořadu s auty a o autech od doby, co byl vynalezen spalovací motor a pneumatika. Kdybych chtěl tohle porovnávat třeba s takovým Autosalonem, stál bych před podobně zapeklitým problémem jako si vybrat, zda šukat s Bárou Hrzánovou nebo Bonnie Rotten.

plakát

Hokejový zázrak (2004) 

Musí to být opojný pocit, když sklepnete Treťjakovi puk mezi betony, Fetisov vzteky přerazí svoje nářadí o mantinel a Tichonov na střídačce spolkne ukazovátko. Devět tisíc párů rukou tleská, tribuny řvou vaše jméno a cestou z ledu si s klukama dáte give me five. Američani si v Lake Placid prožili svoje Nagano, na pár dní se stali oslavovanějšími než Lincoln i Mickey Mouse a když pak pověsili suspenzory na hřebík, mohli vnoučatům vyprávět, jak tenkrát vypustili tendr Rudé mašině. Je mi jasné, že americký tatík u takového filmu uroní vlasteneckou kroupu. Mě ale tenhle příběh na žádnou emoční centrifugu neposadil a beru to jako normální sportovní film o týmu v prdeli, který po pár motivačních proslovech porazí Rusáky. Jenom s tím velkým plusem, že tady hraje skvělý Kurt Russell a celou dobu chodí v pěkných a elegantních kostkovaných kalhotách a za všech okolností má perfektní účes. Úplný igráček. P.S.: Není mi jasné, proč Viktor Tichonov vypadá jako Běla Lugosi, který právě nadzdvihl víko rakve a shledal, že ho nějaký vtipálek ve spánku přemístil z jeho oblíbené hrobky na zimní stadion. Přitom se tento legendární ruský trenér jak známo podobal zcela jinému představiteli.

plakát

Hannibal - Zrození (2007) 

Když je malému MUDr. Lecterovi přibližně šest nebo dvanáct let, není ještě MUDr. Němci mu na sklonku války jeho sestru nakrájí do polévky a zdlábnou ji z ešusu ke sváče . Je z toho rozpačitý a smutný, neodpustí jim to do smrti smrťoucí a na holý pupek přísahá, že za její maso vezme každému z nich jeho masa jednu libru, což je při současném kurzu přibližně třicet sedm korun a deset haléřů. A tak tráví mládí tím, že se vedle likvidace akné věnuje i likvidaci těch zlomyslných kuchařů. Mladého Hannibala neztvárňuje sir Anthony Hopkirk, ale nějaký slizký francouzský výrostek. Chápu obavy tvůrců, že by legenda britského herectví nevypadala v roli náctiletého emáka dostatečně svěžím dojmem, i kdyby metala kozelce. Tu jeho omšelou tvář by ale šikovný maskér přeci srovnal žehličkou a pokud není držitel Zlatého plešouna schopen v sedmdesáti zahrát i batole, měl by svou trofej okamžitě uložit do depozitu nebo do prdele. Kromě toho castingového renoncu není filmu vlastně zas až tak co vytknout, až na tu rozvleklost, nesmyslné žvanění, dějové lapsy, imbecilní chování většiny přítomných, nudu a Vašutovu smrt. Nepomohlo mu ani napojení na sérii o kanibalském gurmánovi a mnohem lépe by fungoval, kdyby se hlavní hrdina nejmenoval Hannibal, ale třeba Hamilkar nebo Hasdrubal.