iNKa 1104

(Poezie rozpínání vesmíru a lidské existence...) "To", co je v tomto filmu zobrazeno/vyprávěno nelze převést do slov. Pocity s přesahem do bázně a strachu, zvláštního o(c)hromení vesmírem a technikou - abstraktního kruhu neznáma/neblízka, z čeho jsme vzešli - a co neznáme, či kam směřujeme - a co neznáme ... kam sahají naše limity?! Svrchované dílo. Neexistuje film, který by myšlenkový oblouk této Kubrickovy Odysey přetrumfnul. Toto je filmový Arc de triumph.

(Poezie charakteru....)

(Poezie ♥....) Kieslowski, můj Pan režisér... a jeho Tři barvy. Tak jiné a tak myšlenkově provázané. Každý film můžeme hodnotit zvlášť, ale až završením Červené, kdy v dálce doznívá Modrá a mezi nimi pevně stojí rozkročená Bílá, >víme<. Dovolím si říci, že to, čím se liší Kieslowski od ostatních režisérů, je schopnost vrstvit, schopnost vnímat ve své šíři i hloubce. Nevyřčené umí podat pokaždé jinak - vedením záběrů, opakováním motivu, pohledem herců, hudbou (!), symbolikou (která nejprve naznačí, aby později dopověděla)... To jsou všechno sladké odměny divákovi: užaslému, vděčnému, dojatému... Přirozený myšlenkový kvíz, filmařská křížovka, kdy tajenky jsou prostě nádherné a jen a jen vaše. Co naplat, jste lapeni a je to spřízněnost duší na celý život.

(Poezie lidskosti... ) Film Jahody a čokoláda je mou srdeční chlopní. Je o předsudcích, o strachu z neznámého, tvrdošíjné neochotě pochopit druhého člověka, o zbytečných bariérách, které si lidi mezi sebou staví, ... a je to film plný citu, porozumění, lásky, sounáležitosti a laskavého humoru. Záleží z jaké strany se na něj díváte a jestli ochutnáte nejdříve jahodu nebo čokoládu ;). P.S.: ÚÚÍÍÍÍÍ.

(Poezie odvrácené strany měsíce...) Několikeré shlédnutí a pocit stejně intenzivní, spalující, sžírající ... Naučná stezka vztahu a demýtizace absolutní a vše pohlcující lásky muže a ženy, o které tak trochu všichni sníme, v zneklidňujím podání Polanského.

(Poezie smyslu - ve smysluplném i smyslném smyslu slova...)

(Poezie proměny...) Film, který mě plně pohltil a zhypnotizoval od devíti k jedné (nulu si nechám na P.S.). Velmi silný zážitek s mnohostí filosofických podnětů. Ana ztělesňuje jakousi bytostnou prapodstatu (v mnoha symbolikách) duševního dítěte ve své nahotě a kráse, ve škálách prostoupení duše utkané z čiré radosti a nezkaženosti, plnosti bytí, stromu s kořeny/pevným kmenem a otevřeně pnoucími větvemi beze strachu, procítěnosti na bázi nekonečného sousdílení v absolutním vnímání, které přesahuje dveře do nevědomí svého i jiných životů, prosta limitů své existence, ve skutečném projevu svého já - a právě proto synapticky vnímající smyslově, prazážitkově skrze tok neviditelné a nehmatatelné energie, v někonečné svobodě >vesmírného< bytí. Schematická symbolika matky/ženy/kreatora života a otce/muže/destruktora života v jing-jang podstatě, zrození a smrti, dne a noci ... v nekonečném koloběhu sil, které nás ovládají a vyrovnávají se. Zjednodušeně řečeno: mužský svět se vůči sobě vymezuje/bojuje/ničí život ve jménu přežití SVÉHO života (marsovský princip) - ženský svět sousdílí/pomáhá/tvoří ve jménu přežití VŠEOBECNĚ (venušin princip). Obojí obsahuje princip toho druhého. Obojí je nutné pro rovnováhu světa v magii prolínání či střetávání. Odnepaměti... P.S.: Nula v tomto filmu je pro mě právě tím, s čím Ana bojuje ve své karmě, řekněme. Potká ji situace, kdy se vědomě postaví tomuto "mužskému násilnému" světu (muž využívající-sexuálně, muž mocný a podmaňující, muž plodící smrt - rozpoutávajíc válku) ve vší své symbolické ďábelskosti (pozn.1). Ona sama se ovšem musí proměnit, ztratit v sobě onu nevinnost, vyzrát. Je to proměna bolestivá a drtivá. Po závěrečném "aktu", kdy je metaforický proměněn úvod filmu, prožije několik karmických smrtí, svou vlastní překoná. Tento moment je vztažen i k samotnému režisérovi - to i on svým způsobem "zabíjí" svou postavu. Kdo z tohoto boje vyvstane - přeživší - je ovšem otázka, kterou film na plátně končí a pokračuje v naší hlavě. --- Pozn.1: To, že je to právě USA, do kterého je zasazena Anina proměna - po ztrátě lásky, v odstřihnutí od svých i jiných (karmických) kořenů, ve vědomém utlumení svého vnímání (v touze po postavení se >realitě<), je pro mne vedlejší. Vnímám ji jako symbolickou kotvu příběhu ... Nicméně ztvárnění je to přímočaré a dechberoucí. --- Klobouk dolů!

(Poezie zastavení (srdce)...) Něco v tom filmu je posvátné. Je to vepsáno do pohledu očí a zastavených obrazů. Nevyslovené žije v nás.

(Poezie slepé cesty...) V poslední době vídám úžasné filmy na téma "vnitřní samota". (Nedávno např. Red Road). Sošně zakletý aristokratický bonviván, v jehož výrazu je tak těžké číst.... a jehož západ duše dává tušit na zašlou slávu a ozvěny velkoleposti (dovolím si malou odbočku - pevné zásady spojené s velkorysostí je něco, co mne na mužích nepřestane "brát" - takovou osobnost mi totiž evokuje postava Titta Di Girolama, když se mi rozkryje). Ne vždy se stane, že mlčící člověk vzbudí naši zvědavost a ne vždy se stane, že minimalistické vyprávění nedojede na dějovou úspornost. Nelze se domýšlet, nelze předpovídat - snad jen posledních pár minut dává tušit... Polovina filmu se totiž odehrává za zrcadlem duše... Mimořádný počin / pokud k Vám umí promluvit. P.S.: "V budoucnu nepodceňovat následky lásky!"