WwiwW

Andrzej Munk tento film bohužel nestihl dokončit, proto není až tak ucelený jak by měl být. Hlavní postavou je zde Lisa, která v minulosti pracovala jako dozorkyně v koncentračním táboře. Se svým mužem je na výletní plavbě, když v tom potkává jednu z bývalých vězeňkyň. Tady začíná, Lisino vyprávění, které není dokončené. Pro záběry, které se odehrávají na palubě výletní lodi, byl použit pouze fotografický materiál, což mě vedlo k nutkání se na film vůbec nedívat, ale záběry z koncentračního tábora byly klasické. Některé scény jsem úplně nepochopila nebo spíše celkově scény z koncentračního tábora, ale na emocionálním zážitku mi to neubralo. Divák díky tomuto aspoň využije vlastní fantazie, syžet nemusí ukázat vše.

Mladý muž se vrací do své rodné vesnice, kde žije jeho sestra a matka se svým přítelem. Dál od vesnice si na deltě začne stavět svůj dům. Jeho sestra mu pomáhá při stavbě. Sourozenci se spolu začnou sbližovat více, než by měli. Když sestra doma oznámí, že odchází k bratrovi, její nevlastní otec je naprosto proti incestnímu vztahu, ale svou nevlastní dceru znásilní. Sourozenci spolu žijí po všech stránkách, a když pořádají oslavu pro své sousedy vesničany, jsou jimi nakonec zabiti. Lidé co se stranili a nikomu se nestavěli do cesty byli nemilosrdně zabiti. Film používá minimum dialogů, dokáže diváka do situace a pocitů postav vtáhnout i bez nadměrného řečnění. Gesta a pohledy bývají mnohdy víc, což můžeme ve snímku spatřit.

Syžet Taxidermie je rozdělen do třech linií. Představuje příběh tří generací jedné rodiny. Děd jako bývalý voják a sluha v jedné na venkově žijící rodině toužící po společnosti. Otec jako profesionál v jezení. A syn, který vycpává mrtvá zvířata. Onanie a sexuální touhy, přejídání a následné zvracení, vycpávání mrtvých zvířat, zabití a vycpání sebe sama. Na první pohled tento snímek vypadá jako odrazující dílo, ale ve své podstatě je velmi originální, soudržný a více než zajímavý. Řekla bych, že i geniální.:)

Filmový snímek Škyt z prvopočátku působí jako prezentátor prostého života na vesnici. Vidíme přírodu, zvířata a koloběh života. Ve své podstatě tu jde o vyšetřování vraždy, cože je divákovi naznačeno velmi lehce. O vraždě zpívají ženy na konci snímku, které se v podstatě přiznávají jak se zbavují svých mužů. Do popředí nevstupují téměř žádné dialogy. Nejsou pro naraci důležité. Jde spíše o sled záběrů a obrazů. Vše se odehrává v doprovodu škytajícího staříka sedícího před svým domem, který působí jako pozorovatel.

Sezóna příšer je ukázkou konce světa, jakési apokalypsy. Děj tohoto snímku začíná v hotelu a posléze se přemístí na otevřené pláně. Miklós Jancsó se zde navrací do prostor, kde byl například natáčen Svěží vítr (celkově Sezóna příšer navazuje na Svěží vítr). Film funguje na stejné bázi jako předchozí filmy Jancsóa. Postavy (skupiny) pobíhají dle daných choreografií a vedou dialogy. Jelikož se jedná o apokalypsu, někteří lidé zde umírají a kolem dokola například hoří oheň. Fabule se v tomto případě skládá docela složitě, film je zmatený a smysl se hledá těžko, ale jelikož se jedná o apokalypsu je to nejspíš režisérův záměr.

Elektra a její pravda také funguje na základě choreografie a zpěvů. Děj se odehrává na otevřené pláni. Některé postavy jsou nahé, některé jezdí na koni, některé tančí a zpívají. Film je motivován antikou, proto tomu odpovídají například kostýmy. Elektra neustále čeká na svého bratra Orestea, který je považován za zesnulého. Orestes však přichází a s Elektrou se ujímá vlády. Výrazné jsou zde dialogy a monology postav. Film, který podle mého názoru není moc smysluplný, nemluvě o červené helikoptéře, kterou snad nikdy nepochopím.

Příběh je založený na paralelismu. První paralelou je zde mladá komunistická skupina hlásající svobodu a tou druhou jsou studenti, kteří studují v klášteře pod pravidly a určitým řádem. Mladí, svobodu hlásající lidé vedou nebo se snaží vést dialogy se studenty kláštera. Neustále zpívají a tančí (vypracovaná choreografie). Občas jsou ke studentům kláštera hrubí, na to že vyznávají svobodu. Skupiny jsou rozděleny i kostýmy studenti kláštera mají všichni stejné uniformy a druhá skupina má různé a barevné oblečení.

Černobílý film Miklóse Jancsóa je specifický pro svou vnitrozáběrovou montáž a dlouhé záběry. Zajímavým aspektem také je, že v tomto snímku v podstatě nenajdeme konkrétního hlavního hrdinu. Jakmile si jako diváci začneme na nějakou postavu, či skupinu postav zvykat, tak je tato postava, či skupina zabita. Příběh se odehrává v Rusku za občanské války, kde proti sobě bojují bílí (Rusové) a rudí (Maďaři). Jancscó natočil natočil několik filmů na podobný způsob. Musím říct, že Hvězdy na čepicích vidím jako nejvydařenější.

Sled záběrů a obrazů přírody, květin, nahých žen nás uvádí do příběhu o postarším muži, který se jmenuje Sindibád. Parametrická narace nám ukazuje jeho život a to zejména jeho milostný a nezávazný život. Dozvídáme se, jak která žena vypadala, jakou měla povahu, jaký příběh ji pojil se Sindibádem a zda byl do některé z milenek Sindibád vůbec zamilovaný. Sám Sindibád se zamýšlí nad svým životem a uvažuje o jeho smyslu. Pro mě byl film ve výsledku celkem zmatený a velmi nezábavný, prakticky docela utrpení.

Lili Darvasová představuje umírající ženu, která žije sama se svojí opatrovatelkou. Již neopouští svoji postel a své myšlenky před smrtí upíná na svého syna. Žije v mylné představě, že je její syn ve Spojených státech amerických. Umírající žena je pravidelně navštěvovaná svou snachou Mari Töröcsikovou, která ví, že její manžel se bohužel nachází ve vězení. Nosí své tchýni květiny, falešné dopisy od syna a vede s ní dlouhé konverzace. Manžel a syn se z vězení vrátí, ale jeho matka se ho už nedočká. Snímek je velmi emocionálně zabarven.