Kryšpín

Javider Bardem předvedl neobyčejný herecký výkon, který ztvárňuje tělesně i duševně. Je to oddaný otec, trýzněný milenec, tajuplný syn, pouliční obchodník, prostředník s mrtvými, spirituálně citlivý, měšták se svědomím. To vše můžete vidět na nesmazatelně výrazné tváři Bardema. Uxbal putuje po ulicích Barcelony a snaží se dát svůj život do pořádku. Biutiful vyhrabává krásu v sutinách. Ruční kamerou a s poetickým okem zachytil Rodrigo Prieto neuprosný, ale strhující svět očima Uxbala. Tento kousek magického realismu se zdá být od Iñárritu a jeho spolu autorů dárek pro nás. Je to zajímavá kombinace pohledu na přistěhovatelské komunity spolu s fantazijním aspektem - mluvení s mrtvými. Jak budete film hodnotit závisí na vaší víře, konec Biutiful bude hodně znamenat pro věřící.

I am Love v režii Luca Guadagnino zachycuje proměnu s narůstající, neústupnou hudbou Johna Adamse a svěžím vyzuálním stylem, který bychom mohli nazvat postklasickým Hollywoodským barokem. Zatímco režisér jistě odkazuje stylem Viscontiho, je také vidět znalost thrillerů Alfreda Hitchcocka (Emma tajně sleduje Antonia a skladatel Adams ji hudebně doprovází stejně jako Bernard Herrmann, když James Stewart sledoval Kima Novaka ve filmu Vertigo) a melodramat Douglase Sirka. Příběh utrpení žen a jejich obětavosti. I am Love je zajímavý film. Hluboký, bohatý, lidský. Nejde o bohaté a chudé, ale o staré a nové. Jedná se o starobylou válku mezi tradicí a skutečnými city. Tilda Swinton se pro tuto roli naučila italsky s ruským přízvukem, což je výborný výkon, který filmu hodně pomáhá. Ale ne natolik, aby se z filmu stala klasika.

Sliby mohou být stejně bezmyšlenkovité, stejně tak porušené. Filmy se nás snaží uklidňovat tím, že určitě existuje pravá láska. Blue Valentine ukazuje důsledky rychlého rozhodnutí, a že romantika nemusí být tak sladká, jak se na první pohled zdá. Znamená láska to, že nikdy nebudete muset říct: Je mi to líto? Nedostatek porozumění a odpuštění je součástí toho, co v manželství obvykle bývá a to přesvědčivě ztvárnili Ryan Gosling a Michelle Williams. Takhle upřímný film jsem dlouho neviděl a já už přestávám čekat na pravou lásku.

Když film Smrt čeká všude vyhrál Oscara za nejlepší film, byla to odměna za svůj neohrožený pohled na válečné přežití. Přičemž diváci se dostali k jádru konfliktu na Blízkém východě. Film odvedl mimořádnou práci při zobrazení reality. Dokumentární film Restrepo je však reálnou realitou, nasnímanou přes objektiv režisérů Sebastiana Jungera a Tima Hetheringtona. Nejsou zde žádné politické nebo bouřlivé komentáře. Jen čistá skutečnost. Film považuji za impozantní a odvážný počin žurnalistiky. Zatímco ostatní dokumentaristi si doma hrají s HD kamerami, reportér a fotograf spolu ukáží svojí statečnost a jsou vždy uprostřed dění, i když kolem nich sviští kulky. Restrepo je film o tvářích a jménech. Nikdy na ně nezapomenete. Slyšíte jejich reakce a vidíte jejich zoufalství, které občas hraničí se šílenstvím. Ale je to jen snaha odvedení špatných myšlenek. Největší podíl na kvalitě dokumentu má zachycení operace "Rock Avalanche", kde jsou vojáci konfrontováni se smrtí. Materiál z místa činu je tu minimální, ale psychologická imploze je zde ukázána odhaleně a zesiluje tak úzkost. Nezapomenutelný zážitek! Na Restrepo se není snadné dívat, ale každý by ho měl vidět. Protíná všechny analýzy a nadhledy a tím vzniká unikátní zpověď mladých kluků, bojující za své životy.

Kdybych řekl, že jsem doposud něco podobného neviděl, tak bych lhal. Dogtooth je taková směsice filmů Antichrist (Lars von Trier) a The Village (M. Night Shyamalan). Spousta rodičů se snaží dětem vštípit své hodnoty a chránit je před nebezpečím a pokušením vnějšího světa. Rodiče v tomto filmu to dotáhli ještě dál. Až na krajní meze (pokud už je tedy dávno nepřekročili). Tři děti - dvě dcery (Aggeliki Papoulia jako starší, Marie Tsoni jako mladší) a syn (Hristos Passalis) - se učí, že "moře" je druh křesla, že song Franka Sinatry "Fly Me to the Moon" je záznam jejich dědečka, který vysílá poselství v podobě otcovské lásky. Celý film se tak odehrává v jednom domě s bazénem a čerstvě posekaným trávníkem, který je obklopen vysokým dřevěným plotem. To se tak stává útočištěm a zároveň vězením pro vysněné potomky. Ti tu bloudí ve spodnm prádle, mluví monotónně a jsou na pokraji incestu, bratrovraždy nebo obojího zároveň. Vizuálně je Dogtooth hodně podobný bazénovým obrazům Davida Hockneye. Převážně statické snímky, které jen zřídka ukazují charaktery v plném rozsahu a napomáhá tak zobrazení zkresleného světa. Rozhodně bych netipoval, že se to dostane na nominační Oscarovou listinu.

V současné době se v americkém nezávislém filmu objevují nejčastěji příběhy lidí, žijících v chudých koutech světa, které zobrazují jejich morální a emocionální zápasy za doprobodu akustické kytary a záběrů krajin.Konkrétně jde o rodinu žijící v jihozápadním Missouri, kde je to tak pusté a malebné, že se tu "zmrzlá kost" bude cítit dobře. Režisérka Debra Granik zadaptovala román Daniela Woodrella. Film byl vřele přijat na Sundance Film Festivalu, odkud si přivezl hlavní cenu poroty za scénář. Chladná kamera a hudba za doprovodu horských balad zdůrazňuje bezútěšnost studených kopců a otrhaného lesa. Ale film je hlavně postaven na hercích. Mladá vycházející hvězda Jennifer Lawrence se převtělila do role moderní Antigony a musí řešit problémy, které by děsilo většinu dospělých. John Hawkes, který vchází do děje nesympatickým způsobem, ale čím víc se blíží konec, tím ho budete mít radši a minimálně nominaci na Oscara si právem zaslouží. Winter's Bone je nezapomenutelný film. Měl by s váma zatřást, a taky zatřese...

Na to pomalé tempo jsme si nemohl zvyknout a proto hodnotím "pouze" třemi hvězdami. Avšak musím na druhou stranu říct, že Animal Kingdom je zajímavá, australská gansterka odehrávající se v rodinném drogovém klanu. Režisér, který si tento debut i napsal začíná záběry na sochy a kresby lvů. Dostáváme se tak do džungle práva a pořádku v příměstké části Melbourne. Mládě J Cody (James Frecheville) přijde o svou matku na předávkování heroinu (šokující scéna bez zájmu) a je tak hozen do jámy lvové, když se přěstěhuje k babičce a jejím třem synům. Ta je na své děti hrdá, i když páchají všichni zlo a navíc je každý povahově diferenciální, jako by byli z jiné krve. Relativní absence přestřelek a automobilových honiček pomáhá filmu budovat a udržovat náladu prohloubené hrůzy a proměnu hlavní postavy (a vlastně i všech ostatních). Až se z nás všech stanou zvěrstva.

Sofia Coppola má strašně blízko k posedlosti, značí to její tři předchozí filmy: Vztah otec-dcera, prázdné výrazy herců, mladé dívky hledající své místo ve světě, hotelové pokoje, zajímavý výběr hudby a to vše zabaleno do melancholické nálady. Po Marie Antoinettě se vracíme zpět k nízkorozpočtovému filmu, ale to neznamená, že příjdete o Sofiino estetické vyprávění. Hned na začátku sledujeme v jednom záběru černé Ferrari, které jezdí dokolečka na dráze. Tím nám naexponovala hlavního hrdinu, jehož život se točí pořád dokolečka a nevede nikam (takže název filmu je jasný). Zbytek filmu se nese ve stejném duchu. Sofie beze spěchu vypráví Johnnyho život a svou pomalostí to dovádí až ke komičnosti. Důkazem je scéna odlitku tváře, kde je celý proces a střih jako by tu neexistoval. Minimální počet dialogů ve vás evokuje film Ztraceno v překladu, stejně tak i život v hotelech, který režisérka zná tak moc dobře. Ale celé se to vleče odnikud někam.

Krásný sen, ze kterého vás probudí vlastní slzy, tak lze interpretovat adaptaci Murakamiho románu. Kdo román četl, bude každou scénu okamžitě znát. Odchylka od knihy je minimální. Kniha je spíše vzpomínkovou cestou do třicátých let, zatímco ve filmu tato retrospektiva není a je nahrazena voice-overem. To dává filmu jiný - vzdušnější - celek, který je jakousi rozšířenou vzpomínkou, až mi některé paralely připomínaly film 2046. Jak vizuálně, tak tématicky. Herci nemají na kreace čas. Tři hlavní hvězdy, spolu s Kiko Mizuhara jako Midori, jsou možná trochu příliš ideálním obrazem postav pro tento film, ale celkově přispívají solidními výkony. Anh Hung Tran a jeho režie je skvělá. Jeho zaměření na přírodu, extrémně velké detaily rostlin jsou ohromující a pracují v tandemu s příběhem. Záběry Toru a Naoko v horských končinách jsou kouzelné a tyto scény jsou z knihy perfektně přeloženy do filmu. On objímá Naoko v přírodě, ve které se oba ztrácejí. Hudba Johnnyho Greenwooda z Radiohead je geniální. Je to sice v rozporu s tím, co by jste očekávali z předlohy, ale rychle si uvědomíte, že to vlastně takhle má obrovský smysl. Stejně jako ve filmu Až na krev není nikdy hudba v pozadí a ve filmu nese stejnou váhu jako vizuální stránka. Další příležitostné skladby, kromě titulní hudby filmu (Norwegian Wood) jsou od jakési kapely Can. Některé okamžiky ve filmu však zanikají (málo scén s Reiko) a občas emočně přehánějí jako je třeba pláčící a slintající (doslova) Tóru. Možná má film pár much, ale je to vyjimečný a pro fanoušky Murakamiho jistě povinný film.

Dokonalý nápad a ještě dokonalejší zpracování. Jedním z prvků pixarovské animace, která vždy vynikala, je skutečnost, že animátoři a scénáristé ve studiu jsou schopni pochopit, že animace je stejně důležitá jako příběh. Obklopí nás animovaným filmem, který se vypráví obrazem a zvukem s minimálním množství dialogů, a nezatěžuje nás explozemi a přemrštěnou barevností. To je důvod, proč je Pixar stale lepší než DreamWorks. Chápou využití animace a díky tomu je "Den a noc" jedním z nejvíce uznávaných a vynikajících krátkých animovaných filmů. Vrací se tak do zlatého věku animace a velice hodně se podobá krátkým filmům The Dot and the Line od společnosti MGM, a What's Opera, Doc? od Warnerů, kde kreativní tým nabízí divákům film, který nás baví, provokuje, stimuluje a vybízí k reakci. Hudba a barvy vypráví příběh, kde dialog není třeba. Den a noc je setkání dvou subjektů, kteří porovnávají své klady a zápory, své romantické momenty s okamžiky naprosté trýzně. Oba jsou krásní, ale navzájem závislí. Záleží na divákovi, čemu dá přednost. Nestandartní spolupráce 2D a 3D animace dává filmu jedinečnost. "Den a noc" je krátký poučný příběh pro děti o tom, jak můžeme přijmout ostatní a naučit se navzájem milovat naše rozdíly.