Spielbergo

Pro všechny zmatené, jde o thajský remake Rašómona slavného Akira Kurosavy, jehož anglický název zní navíc "The Outrage" - tedy stejně, jako americký remake Rašómona z roku 1964. Scény jsou prakticky okopírovány do detailu, pouze v barvě a thajské variaci.

Dokument, který ocení každý Trekkie, příznivec DS9 dvoj až trojnásob. Dokument se soustředí na vypíchávání zásadních okamžiků seriálu a utvrzuje v tom, že jde o zdaleka nejlépe napsaný Star Trek seriál v historii. O to smutnější je, jak je v našich končinách zapomenutý a odmítaný. Ačkoli, jak z dokumentu zjistíte, nebyli a nejsme v tom ani zdaleka sami.

To si takhle kluci z naší vesnice jednou řekli, že zkusí na stráni za pískovnou natočit Vojnu a mír. Vystupuje 1000 slonů!!!

Nemohu se zbavit dvou dojmů. Buď jsem za a) viděl jiný film, nebo za b) na čsfd se to hemží samými rádoby a pseudokritiky, kteří se před ostatními snaží vypadat strašně cool a informovaně. A i když, stejně jako já, nechápou 99% narážek a vzorů, které Quentin použil, tak jsou v pozici, kdy to prostě nemohou přiznat, aby se před ostatními pseudokritiky neodkopali. A aby nedej bože nepřiznali, že ví hovno o tom, co se v 50. a 60. letech v Hollywoodu natočilo. Oni jsou přece strašně sečtělí, mají nakoukánu celou US produkci, včetně seriálů, které v Americe běžely jen jednou, 5.srpna 1965 ve 4:40PM, a to ještě naživo. Každopádně pro mě tento film bude nezapomenutelným už z toho důvodu, že to byl první Tarantino, na kterém jsem se 2 hodiny nepřetržitě nudil. A ta závěrečná čtvrthodina už to fakt nevytrhla. Asi jsem nebyl sám, protože neustálé rozsvěcení mobilů a hodinek v sále svědčilo o tom, že většina přítomných buď nevěřila, že se na plátně tak dlouho nic neděje, nebo kontrolovali, kdy už to utrpení má končit. Abych byl ale naopak trochu smířlivý, Cliff Booth v podání Brada Pitta je postavou naopak naprosto božskou. Ženy by ho chtěly mít doma (alespoň tedy ta moje), muži by se mu chtěli podobat (alespoň tedy já). Kdyby někdo natočil film jen o Cliffovi a kdyby ho opět hrál Brad, byl by to větší přínos kinematografii, než celé toto stopáží přepálené a hodnocením přeceňované dílko. Brad se totiž sice snaží seč může, ale i když charakter jeho postavy je tím nejzajímavějším, co film vůbec nabízí, sám to bohužel nevytrhne. Paradoxně tak nejsilnějším momentem na celém filmu byl nějaký úchyla, který seděl v řadě přede mnou (6.9.2019, 14:40, Cinestar Plzeň, předposlední řada, sedadla 16-17), který se rozhýkal nekontrolovatelným smíchem právě v momentě, kdy na plátně probíhalo to nejbrutálnější a nejnechutnější tarantinovské násilí. To se jeden nefalšovaně vyděsí, když zjistí, jací vyšinutí jedinci se s ním volně procházejí po ulici...

Vhled do libovolné, v zahraničí vlastněné firmy. Nejmarkantnější je to asi samozřejmě ve výrobních halách, nicméně nedělejte si iluze ani o dalších podnicích. Hypermarkety či hobymarkety, všude se po počátečním startovním nadšení začínají zavádět plíživé změny, aby zaměstnanec pokud možno neměl v osobním volnu už nic jiného na mysli, než nabrat aspoň trochu energie a hlavně duševních sil, než se do té maskované otročiny bude muset zase vrátit. V dokumentu si často řeknete, že nejde rozlišit, kdo je větší pošuk. Zda Číňané, nebo Američané. Z agitačního večírku v centrále firmy jde ale mráz po zádech. Brainwashing v praxi, ťuká si divák na čelo. Co ale počít, když je konfrontován se zjištěním, že ani zavalitý Američan s drsnými rysy proti tomu není imunní? Jinak každý, kdo v Číně někdy byl, nebo nějakého Číňana poznal potvrdí, že je to neskutečná povaha. Nadmíru přátelští, ale jakmile vytáhnete nějakou kritiku, je to jako když píchnete do chobotnice. Okamžitě se stáhnou a vystříknou na vás černou sračku. Za barákem máme restauraci. Oproti drtivé většině asijských bister, tuto nevedou Vietnamci, ale Číňané. Kluka, co dělá vrchního, tam najdete v kteroukoli denní dobu, 7 dní v týdnu. Martin, jak si česky říká, tam bydlí s celou rodinou. To není nadsázka, v restauraci regulerně mezi obsluhováním zákazníků žijí, děti si tam dělají úkoly, manželka kojí. Dědeček a babička se v péči o potomky střídají. Když měl teď Martin týden dovolenou, jel do východní Evropy, aby trochu okouknul exotiku. Když se vrátil, řekl, že se nudil, že v práci je to lepší. Takže tak...

Zhruba do půlky, do konce povídky o paralelním vesmíru, jsem si to užíval. Pak přišla banda přihřátejch skejťáků a šlo to všechno do hajzlu. Kdybych to tam vypnul, nic by se nestalo. Každopádně ale mnohem větší nadprůměr, než by se ze zdejších reakcí mohlo zdát.

K serálu jsem se dostal až po nějakém čase a musím říct, že to pro mě bylo nadmíru příjemné překvapení. Každému určitě nesedne a kdo čeká akční seriál zaměřeny na jednotlivé milníky československých dějin, ten bude zklamán. Každý díl Českého století je totiž především do detailu vybroušeným konverzačním dramatem. Každý díl se také zaměřuje ne na konkrétní průběh probírané události, ale naopak se soustředí na její pozadí a děje, které k události buď vedly, nebo díky ní následovaly. Zapomeňte tedy, že uvidíte dramatický rozpad Rakousko-Uherska. Uvidíte Masaryka (a garantuju vám, že na fotce budete mít problém poznat jestli je to tatiček nebo Martin Huba), kterak mluví, přednáší, vysvětluje, debatuje... a mluví. A mluví k věci, přesně a skvěle. Inu jako ve skutečnosti. Zapomeňte, že uvidíte podpis Mnichovské dohody. Uvidíte tu melu kolem, kdy se rozhodovalo, zda vyhraje Benešův názor (a i když ani mě se nelíbí, byl asi jediný správný), nebo vyhrají generálové. Zapomeňte, že uvidíte atentát na Heydricha. Uvidíte opět konverzační drama o tom, jak vznikla legenda o českém odboji, která žije dodnes. Zda je oprávněná, to musí sám rozhodnout právě divák. Uvidíte také úžasný horor z let padesátých, kdy si i ti nejproklínanější a nejnedotknutelnější uvědomili, co to ve skutečnosti provedli, a že se jim to všechno vymklo z rukou. A že smlouva s ďáblem se nikdy nepodepisuje ničím jiným, než krví, a že se nikdy nemůže splatit jinak, než vlastní duší. Zapomeňte, že uvidíte stát v ulicích ruské tanky. Místo toho uvidíte prezidenta Svobodu (opět jako kdyby ožila fotografie) a uvědomíte si, jaký to byl vlastně primitivní zelený/rudý fanatik a i když hrůzu pouštět dovedl, pravdu neměl. Uvidíte zajímavé momenty, které vedly k obnovení demokracie v roce 1989, ale zapomeňte, že se budou řešit nějaké konkrétní kauzy. Poslední 3 díly jsou vlastně jen 1, dovedně rozdělený. Závěrečný díl je pak hereckým koncertem pana Plesla, který se tak tak drží na hraně parodie, ale nesklouzává k ní a dovedně dovádí celé Československo k jeho překvapivému a zaplaťpámbů mírumilovnému konci. On by se vůbec seriál měl jmenovat spíše Československé století, ale právě kvůli větám, které zazní v posledním díle, se tak zřejmě jmenovat nemůže. Československo byl nádherný sen, který se rozplynul a je to pro všechny dobře. Díky němu ale oba národy přežily všechny ty strašlivé bouře 20. století v bezpečném přístavu a doufejme, že v budoucnu na své "nevlastní bratrství" nikdy nezanevřeme.

Velmi slabé. Vizuál zklame, zejména když člověk ví, jakými BioWare disponuje nádhernými herními minifilmy (viz Dragon Age: Origins - Sacred Ashes). Děj je naprosto tupý a předvídatelný a ta připitomělá romance zde působí jako něco, co uteklo z nějaké princeznovské disneyovky. Závěr je už úplně mimo, zejména pro hráče série Dragon Age. Kdyby Cassandra uměla jen zlomek z toho, co zde předvádí, v DA: Inquisition by musela působit jako když vjede kombajn do mydlinek a hru by nemělo smysl ani hrát, protože vše by bylo dávno zachráněno a vyřešeno.

Insidious 1 a 2 mě mile překvapilo tím, jak se oproti záplavě ostatních novodobých hororů dokázalo vyhnout většině otřepaných klišé, nadbytečným lekačkám a krvavým nechuťárnám. Insidious 3 je přesným opakem a od začátku se diváka snaží vyloženě otrávit. Atmosféra prvních dvou dílů je ta tam, o nějakém napětí nemluvě. Snaha svézt se na úspěchu prvních dílů se zde bohužel brutálně nevyplatila. Distributor by si navíc zasloužil pověsit za nádobíčko do průvanu, protože nazvat toto "počátkem" může jen naprostý dement, který se ani neobtěžoval film shlédnout. Film se totiž neodehrává před událostmi 1. a 2. dílu a s jejich událostmi je svázán pouze okrajově - a to ještě dost mizerně, bez vnitřní logiky.

Pro mne velmi příjemné překvapení. Chapter 2 je třeba shlédnout společně s prvním dílem z roku 2010 a divákovi se dostane vcelku nadprůměrné duchařiny. Příběh je sice celkem jednoduchý, nicméně provedení není špatné a jednotlivé provázanosti minulosti a přítomnosti pozvedají příběh do vysokého nadprůměru. Film se celkem zručně vyhýbá berličkám v podobě laciných lekaček (jsou, ale nejdou tolik na sílu jako jinde - nebo ve 3. díle) a snaží se těžit spíše z relativně pečlivě budované atmosféry a z promyšleného propojení 1. a 2. dílu. Objektivně za 4*, ale film se natolik vymyká dnešní standardní hororvé produkci, že musím jít s hodnocením o jednu výše (a to platí i o prvním dílu).