NinadeL

Munster, Go Home! je krásná tečka za první érou The Munsters. Technicolorový film bezprostředně navazuje na černobílý seriál a ten pohled stojí za to. Na můj vkus by sice mohli zůstat v Americe, ale když už bylo nutné cestovat, zvládla to strašidelná rodinka s grácií jim vlastní. Všichni jsou krásně zelení a dobře naložení, přesně tak akorát, aby je mohl pobavit anglický venkov. Novinkou v obsazení je Debbie Watson, která proměnila Marilyn z blondýny na zrzku. Film je plný dobových trendů, přičemž vypořádání se s celovečerním formátem zvládá podobně kreativně jako animák The Man Called Flintstone, který vyšel ve stejném roce. Jediný problém je, že na další film se čekalo příliš dlouho a v roce 1981 už bylo na cokoli lepšího pozdě.

Na první pohled je filmová verze Goosebumps úplná slátanina, ale ne tak pro někoho, kdo zná ty legendární knížky R. L. Stinea. Jeho nejznámější příběhy z Ulice strachu vycházely u nás v edici Stopy hrůzy, ale ty z Husí kůže měly svou vlastní sérii hned pod několika názvy (také jako Tichá hrůza nebo Děsivé storky). Tady je potřeba vědět, že Husí kůže je pro mladší děcka, zatímco Ulice strachu je už pro teeny a že R. L. Stine je skutečně generační pojem. Všechny ty příběhy jako Monster Blood, Say Cheese and Die!, Haunted Mask nebo One Day at Horrorland jsou dobře přístupné všem, kteří nezapomněli na to, jak zábavné je být dítětem se strašidlem pod postelí. Ve filmu jsem se trochu bála Jacka Blacka, ale ten Stinea zahrál s velkou dávkou pokory a pomohl tak celému projektu, aby se stal poctou fenoménu, na který se nezapomíná. Plus bombastické je zdejší cameo skutečného Stinea, který tu hraje... učitele Blacka.

Na rozdíl od Here Come the Munsters (1995), prequelu a prvního munsterovského filmu devadesátek, který mi vyloženě přišel k chuti, musím konstatovat, že hned navazující The Munsters' Scary Little Christmas (1996) jsou jen slaboučký odvar. Namísto toho, aby tvůrci navázali na zdařilé nové obsazení a přesazení fenoménu do nové dekády, vše dobré, co se povedlo, bylo v této blamáži zničeno a opět se začalo od nuly. Důvody pro tento krok mohly být pestré, nicméně Munsterovým nijak neprospěly, což potvrzuje dalších 16 let ticha, během kterého nikdo o značku neprojevil zájem. Což je obrovská škoda, protože koncept Munsterových je naprosto ideální, ale každá generace si na to musí přijít sama. V tomto vánočním nesmyslu snad potěší jen závěrečná párty, na kterou přišla veškerá myslitelná klasická filmová monstra a mezi nimi taky Rosemary se svým děckem. Jinak je to generický vánoční omyl, jakých vznikají každý rok tucty.

Munsterovi 90. let jsou výborní. Mají nápad i vtip. Poprvé je vyprávěn jejich příběh příchodu do Ameriky, zesílená je pocta klasickým monstr filmům, zejména Bride of Frankenstein. Nová generace má skvělé kostýmy, svým postavám rozumí (zejména skvostná je Veronica Hamel) a navíc přidává cosi bizarního ve stylu soudobých projektů Tima Burtona. Mnohem lepší, než slabý kousek The Munsters' Revenge, navíc se tu našlo i místečko pro láskyplná camea původního obsazení (Yvonne De Carlo, Edward Herrmann, Al Lewis, Butch Patrick a Pat Priest).

Standardní žánrová příšernost. Neomylné schéma, neomylné obsazení.

Jeden z těch velmi důležitých cyklů, jejichž reprízy jsou nutné a celková dostupnost by neměla být jakkoli limitována.

Zdánlivě ideální kombinace Spielberga a Hergého komiksových alb Krab se zlatými klepety, Tajemství Jednorožce a Poklad Rudého Rackhama. Bohužel ale za využití animace motion capture, která to celé pohřbila. Osobně zůstávám věrná seriálu a stařičkému loutkovému filmu z roku 1947.

3/7 Večerníček podle stejnojmenné pohádkové knížky Vítězslava Nezvala z roku 1936. Vysloveně milá, odvážná a surreálná záležitost.

2/2 S adaptacemi či obecně s tvorbou Nezvala je to těžké. Zatímco za jeho života vznikala vesměs díla vysloveně zralá, ať už v jakémkoli oboru nebo žánru, od 60. let se jeho jméno začalo používat jako synonymum pro pomníkového autora... A Rychman se podepsal přesně pod takových dílem, které je bohatýrsko-milostnou hudební komedií a nejmenuje se jen Tři mušketýři, ale Tři mušketýři národního umělce Vítězslava Nezvala - a to už je závazek. Nehledě na to, že Nezvalova inspirace Dumasem sama prošla od 30. let určitou genezí. Výsledek je tedy v rámci televizní tvorby hlavní redakce hudebního vysílání umělecky ambiciózní, ale stylově nedotažený. Výprava a některé scény, které jakoby vypadly z bezzubých pohádek, se třískají s veršovaným přednesem, přičemž celek jen marně hledá vhodné umístěný hudebních vložek. Herecky je to velmi nevyrovnaný počin, mušketýři jsou vesměs příšerní všichni, děsná je Vančurová i Svobodová, lepší chvilky má Maciuchová či Štěpánek, ale ti zas mají zoufale málo minut.

Sice se pořád stereotypně nadávalo na Trošku a dneska na Magnuska, ale mnohem škodlivější a horší filmy mají na triku tací jako tady Novák (i když šlo jen o záskok za Svobodu) a scénárista Sauer.