NinadeL

Přiznávám bez mučení, že jsem čekala cosi jednoduchého, přeci jenom libreta Františka ze Suppé jsou často spojována s převzatými náměty různých exotických vaudevillů a jiných srandiček. Konkrétně Fatinitza (1876, pražskou premiéru měla jen půl roku po Vídni) je operetní předělávkou opery Čerkeska (La circassienne, 1787) a von Suppého první celovečerní operetou; a pro bratislavské televizní studio nabízela především příležitost, jak Labudu představit jako vychytralého Izzeta Paschu. Mezi perly jeho harému patří Soňa Valentová a i když je zápletka vystavěná velmi volně kolem válečných intrik, jedná se především o humornou záležitost. Hudba je hravá a inscenace jako taková velmi baví. Ačkoli dnes už jen málokoho nadchne, že se odehrává v 50. letech 19. století na Balkánském poloostrově a v Oděse, v období krymské války.

Hrůzné pokračování, které ztratilo zbytky soudnosti. Dětskou císařovnu hraje dvacítka, původní obyvatelé Fantazie více odpovídají designu postav z pozdějšího animovaného seriálu. Dokonce antikvář Koriandr byl suspendován na knihovníka ve škole. Nesmyslné popkulturní odkazy, zbytečné scény z nákupáku... Slabé, velmi slabé. Ende se toho bohužel dožil.

Dvojka není zas až tak strašný propadák, jen je to prostě levnější film s jinými herci. Z druhé poloviny Endeho knihy si vybírá jednoduchou lineární linku o Bastienovi ve Fantazii, hlavní zápornou postavou je démonická Xayide, ale bohužel chybí invence Bernda Eichingera... Samozřejmě pokud se setkáte s dabingem, tak je to naprostý odpad.

Další operetní produkce z Lenfilmu. Tentokrát na téma Pericoly z roku 1868, což je dílo Offenbacha / Mériéea / a Hervého libretistů Meilhaca a Halévyho. Postava Pericoly byla inspirována skutečnou peruánskou tanečnicí a zpěvačkou Micaelou Villegas, mmj. hlavní hrdinkou hry Kočáru nejsvětější svátosti nebo filmu Zlatý kočár (1952) či seriálu La Perricholi (1992), případně románu The Bridge of San Luis Rey (1927) oceněného Pulitzerem. Pro našince bude zřejmě nejzajímavější slovenská inscenace Pericola. Příběh se odehrává v Limě v 17. století.

Zatímco v mnoha národních kinematografiích vznikaly přepisy Netopýra po tuctech, po válce se přidala i televize a začátkem 60. let se tato Straussova stálice mohla stát průkopníkem české televizní operetní inscenace. Obsazení je obzvláště zajímavé, zesílené jsou manýry vyšší společnosti - Kopecký, Májová, Beneš, Homola a oproti nim vystupující chudé sestry aspirující na divadelní slávu - Bohdalová a Jiránková. Inscenace je to hravá a živá, zajímavé jsou divoké interiéry a dekadentní exteriéry. Nicméně konkrétní scéna s netopýrem chybí. Ve srovnání s mladší inscenací Krásné Galathey (1963) představuje Netopýr (1961) mnohem zralejší dílo.

Nová generace změnila styl, epizody mají dvojnásobnou délku oproti originálu, ale pořád to jen lineárně pokračuje s těmi samými postavami a jejich problémy jako před lety. Takže kde je problém? Už v první sérii (z roku 1998) nebyl problém, aby Carrie šla po ulici se svým kamarádem gayem a potkala další pár, který se jí jen tak mezi řečí zeptal, zda by jim nedala svoje vajíčka, aby mohli založit vlastní rodinu... Seriál se nijak zásadně nezměnil a svět kolem nás taky ne, jen určitá sorta diváků podléhá vlastním bludům a chimérám převlečeným za nostalgii.

Michal Kollár natočil fanouškovskou poctu své oblíbené knižní sérii (z pera mýty opředeného slovenského bestselleristy Dominika Dána). Jako samostatný film Rudý kapitán jednoduše nefunguje, vytáhnout jen jeden příběh z celého cyklu se příliš nepodařilo. Na první pohled to vypadá jako zápaďácká televizní kriminálka, na druhý pohled lze objevit ambiciózní práci s reáliemi roku 1992. Ačkoli tací jako Kaiser, Geišberg, Finger, Chudík nebo Kronerová i z toho mála, co měli k dispozici, dokázali vytvořit zajímavé postavy, celkově jejich interakce nefungují. Maciej Stuhr v hlavní roli je problematický, neznáme jeho motivaci, ale víme, že bychom ho měli považovat za hlavního hrdinu. Suchánek hraje jak v parodii a ty jeho tvrďácké řeči mu nelze věřit. Přesto mohou vzniklé otázky a bílá místa inspirovat k seznámení se s knižním světem předlohy. A to je zřejmě to jediné a hlavní plus.

Příšerná příšernost, příliš dlouhé, statické a už ve své době neuvěřitelně zastaralé. Samotný muzikál má sotva dva zapamatovatelné hity, Cukorova filmová verze je jen platforma pro lingvistickou exhibici Audrey Hepburn a Rexe Harrisona. Mnohem radši vzpomínám na nastudování v HDK blahé paměti s Blanarovičovou, která za svou Doolittlovou získala Thalii.

Jako vždycky, výborné téma, skvělé možnosti archivu, ale výsledek? Rádoby vypointované komentáře pamětníků a teoretiků vedle sebe působí až parodicky, občas zaznívají úplné nesmysly, jindy je v komentáři řečen pravý opak toho, co nechali říct komentátora... Jednoduše řečeno: nekoncepční chaos. Focus group složená ze dvou lidí, mno. Zlata Adamovská netuší rozdíl mezi muzikálem a operetou, Županič zapomněl, že existují operety se špatným koncem (Země úsměvů, Giuditta). Ale ty ukázky mnohdy pomohou zájemce nasměrovat k netušenému.

První hodinka je dost slabá, mnozí herci se v žánru necítí (Nárožný, Myslíková, Zázvorková, Vašinka, Prachař...), ale jakmile se dostaví Šulcová a Břínková, tak už je to zase paráda. Bek a Vlková jsou na svých místech. Ale na Rösnera je zase takový komický pohled... A mám přeci jenom ještě v živé paměti výpravnou verzi od Lenfilmu z roku 1972 a to je jako porovnávat obra s mravencem. Tady se Macků ani nebál do té studiové šarády vstřihnout záběry z jiných filmů se skutečným mořem a to už je řešení jak z Trháku.