Příběh typu "Bylo - nebylo" mi připadá trochu moc vyfabulovaný, trochu přitažený a taky ten telefonní automat s poznámkou o padání mobilní sítě... no, tím si u mě Dolan vysloužil dva černý puntíky. Ale za to casting, fantastická práce s hudbou, kamera, to vše je hodno Dalonového jména. Mé Dolanovy favority tento snímek z piedestalu nesesadil, ale i režisér par excellence má právo na své dny... vlastně... filmy.
Příběh není hloupý, jen zpracování pokulhává. Herecké výkony jsou podprůměrné, i když je vidět, že se kluci snaží. Hudba chybí, ale než použít zas nějakej otravnej klavír, tak raději to ticho, které se ke smutku i hodí. Sumasumárum... vezmu-li v úvahu, že se jedná o nízkorozpočťák, kde se z lejna bič neukroutí a kluci točili nejspíš za "děkuji pěkně", je asi namístě přivřít oči.
Berger své tradiční postupy opět zahaluje lehce kriminálním nádechem, jak už to udělal v jeho "Ausente". Upřímně... moc mi tahle jeho poloha nesedí, byť v tomto filmu je příběh už věrohodnější. Zobrazuje naivitu postpuberty ruku v ruce s rodící se zištností, kterou v závěru filmu klade do protikladu s citovou čistotou. Je přitom sympatické, že v žádném jeho filmu nepoučuje a nesoudí. Jeho už tradiční pojetí erotiky v takto laděných příbězích však nemá to patřičné vyznění, na které jsem u něj zvyklý a které podvědomě očekávám. Jsem rád i za tento jeho film, byť v mé filmotéce hodnot jeho dřívějších snímků Hawaii nebo Rubio zdaleka nedosahuje.
Námět zmateného ženáče není nic nového, ale pokud jeho zpracování neuráží, bývají to příběhy, které většinou mívají hloubku. Kvalit žánrově podobného snímku "Segunda piel" sice nedosahuje, ale zpracování skutečně neuráží, ba co víc, patří mezi lepší průměr gay kinematografie. Casting, kamera i zpracování příběhu jsou dobře zvládnuté. Scházelo mi snad jen větší přitlačení na pilu, větší dramatizace příběhu.
Ozona já zkrátka můžu a toto jeho Léto se mi líbí. Super týpci, mezi kterými to funguje, umějí hrát a dobře se na ně kouká, žádné ubrečené a ukňourané výlevy, žádná nerealisticky uřvaná a malicherná Amerika, do toho atmoška osmdesátek, dobře zapadající hudba, vše zpracované filmařským harcovníkem. Příběh je přímočarý, jednoduchý a co na tom, že nás Ozon tahá tři čtvrtiny filmu za fusekli. Ještě před závěrečnýma titulkama mu to stejně odpustíte.
Příběh je zcela neotřelý a originální, proto asi i možná trochu kontroverzní.
Kdo v příběhu vidí zneužívání, úchylnosti či odpornosti, film vůbec nepochopil. Příběh předestírá několik témat a jedno, které je naprosto dominantní, je obrovská manipulace. Mladý kluk je dokonale a vychytrale vysáván jako citron trojicí dospělých jedinců. To ale není odsudek, jen konstatování, protože Jonas už není dítě a určité profity z celé situace také nejsou k zahození, že. Film nese obrovský potenciál k přemýšlení a úvahám nad mezilidskými vztahy. Režisér prokreslil postavy na situacích, které nejsou vůbec černobílé a zhmotnění této nepsané nebo lépe - málo uvědomované pravdy - se mu jednoznačně povedlo. Pokud někdo vidí v tomto snímku jen tenis, jídlo a žvanění o sexu, viděl jiný film než já. Já viděl vyzrálý a realistický snímek o lidské povaze, profitech, vlastních omezeních a hlavně o tom, že nic není v životě zadarmo nebo také, jak už zmiňuji výše, černobílé. "Elève Libre" stojí za vidění a to tak, že velmi.
Tento typ filmů degraduje to, že nemnohý divák pochopí skoky v ději, místě, realitě či snu na první dobrou. A, bohužel, - co si budem - většina diváků si to napodruhé nepustí (pokud není tvůrcem titulků). Film mě zaujal, je i dobře zahranej, ale zpracování tady tím stylem žvejkám fakt jen stěží. Ke srovnání se snad nabízí film "Šťastni spolu", ten ale v místech a časech tak neskotačí, proto taky o nějaký ten bodík u mě vede.
Bylo, nebylo... jestli to opravdu tak nějak chodilo v chilských vězeních na počátku 70. let se už asi nedozvíme, ale spíše pochybuju. Film se vidět dá, i když si myslím, že tím, že si zřejmě nenárokuje autenticitu, mohl být zpracován líp.
Tento snímek trochu klouže po povrchu. Schází hlubší psychologie týpků, aby divák dokázal aspoň s jednou z postav spoluprožívat odehrávající se (ne)děj. O žádném z nich toho moc nevíme, snad jen, že byli v dětství asi dobrými kamarády a v dospělosti, po 15 či kolika letech odloučení, k sobě hledají cestu.... tada... spíš ten víc v pr*deli hledá cestu k tomu míň v té samé díře. Jde cítit, že někdejší pouto z dětství vyprchalo a každý má už jiný směr života, byť snad ještě oba hledají cosi na dně, kde už sotva něco zbývá. A na filmu je tato vyprázdněnost znát. O to víc jsem očekával větší hloubku sdělení, která se, bohužel, nedostavovala. Není to zcela špatně, ale tak nějak jsem očekával silnější okamžiky ve chvílích, kdy kola trucku stojí. Asi bych chtěl moc od tuctové Road movie. Ale aspoň už trochu vím, jak to vypadá v moderním tahači.
Je to snímek, který vybočuje z běžné produkce. Působí trochu amatérsky, ale udržel mě v pozornosti na rozdíl od některých jiných 'profesionálních' gay počinů. Oslovilo mě spojení explicitního sexu a přirozenosti, které ale, ač s podivem, neuráží a nepůsobí vulgárně. Příběh je jednoduchý a přímočarý ale tento snímek si ani žádné ušlechtilé cíle nekladl a ani to nezastíral, což je mi na něm sympatické. Kamera se tváří v mnohých chvílích nezúčastněně až odtažitě, čímž napomáhá některým prudérnějších divákům (ať už záměrně či jako vedlejší efekt) si udržovat jakýsi morálně pochybný odstup pramenící z klišovitých předsudků. Určitě tento film není veledílo a zcela jistě upadne v zapomnění, ale jistý náznak, jak dál pokračovat v dnešní zcela vyždímané gay kinematografii, v něm vidím - posun k realitě a přirozenosti života. Zvláštní, že zrovna latinskoamerická produkce přichází s něčím takovým, i když možná s jiným úmyslem, než jaký mu přisuzuju já.
Tento film je pro mě příjemným překvapením. Spojení prvků tradiční kultury na straně jedné a náhled mladé generace snažíc se sice dostát očekáváním rodičů či spíše prarodičů, ale zároveň si dobře uvědomujíc vývoje k modernímu životu na straně druhé, dobře podtrhuje moderní filmařský jazyk tohoto snímku, takže to do sebe hezky zapadá a nic se neláme přes koleno. Herci hrají dobře, práce s hudbou a částečně i kamerou mi evokují Dolanův styl (pokud se jím režisér opravdu nechal inspirovat, nebylo to na škodu). Jistě, našly by se drobnosti, které k dokonalosti schází, ale jako celek to funguje a to je hlavní.
Příběh tak nějak jde, co taky furt vymýšlet, že. Herecké výkony taky odpovídaly standardu americké filmařiny tohoto žánru, co ale dle mýho nebylo dotažený, byla hudba, obstarožně působily zastaralé střihové přechody (stmívačky) a překotný, nerealistický hepáč vyloudil spíš úsměv než slzičku.
Těžko posuzovat tento film, protože je natočen v jiném kulturním prostředí a o Guatemale toho opravdu moc nevím. Co ale vím, že jsem pánům tu jejich lásku nevěřil, a k tomu ty církevní tiátry, které tak akorát lezly na nervy. Režisér se musel zřejmě upsat krví, když sliboval těm dvou týpkům, že se reálně políbit nebudou muset, protože to kamerou sejme z patřičného úhlu. Kdyby to bylo natočeno někde tady, tak bych to označil za bídný počin.
Tak klobouk dolů! Tady klaplo skutečně vše. Skvělý námět zpracovaný do reálného příběhu, výborní herci, kterým jsem věřil opravdu každé gesto, žádná moralitka, žádná klišé, skvěle zasazená hudba, spíše úsporné dialogy... to vše napomohlo jednoznačně kvalitnímu výsledku. Vše nádherně zapadlo do sebe.
Přirovnání s "Brokeback mountain" není přehnané. Možná Freier Fall není tak průlomový a tak "hollywoodský", ale určitě je srovnatelný. V neposlední řadě mě tento film utvrdil, že německá gay kinematografie se nemá vůbec za co stydět.
Příběh by ještě šel, ale herecké výkony jsou dost podprůměrné. I když jedna výjimka se našla - psychopat v závěru filmu - tomu jsem to teda sežral i s navijákem. Hudba a celkové zpracování... no, řekněme to diplomaticky - amatérské.
Samotný příběh není nic nového a je filmově ztvárněn už mnohokrát. Punc výjimečnosti tomuto snímku dodává teprve zpracování ve formě fantastické kamery a už tradičně Dolanova práce s hudbou. Dolan taky dbá na pečlivý výběr herců, i když zrovna tady jsem si na Dolana v hlavní roli zprvu nemohl zvyknout. Nicméně Xaviera má kamera ráda, dobře se na něj kouká a jeho herectví mě baví. I když to heterácký tlachání à la Bergerovo Taekwondo nemusím, to krásné filmařské zpracování mi to bohatě vynahradilo.
Staré a i ohrané téma, které je už dost vyždímané, i když v době vzniku tohoto filmu mělo zřejmě potenciál zaujmout více než dnes. Tyto filmy mají podobný scénář, na kterém už není moc co měnit. Herci nehrají špatně, ale casting mi neseděl a za to stárnutí-nestárnutí postav bych maskérovi taky jedničku nedal. Přišlo mi, že ani mezi postavami to nějak moc nefungovalo, např. vztah poslance a hlavní postavy jsem měl potíž vůbec uvěřit. Asi v době vzniku bych tento snímek hodnotil lépe než dnes. Za mě - neurazí, ale ani nenadchne.
Tak to dopadá, když pejsek s kočičkou vaří dort, pečou guláš nebo snad smaží puding? A vše podtrženo špatnými hereckými (ne)výkony. Bohužel, tady se moc nedařilo.
Blboučké jak pumpa na saně. Chaotický scénář rádo by s kriminálními prvky a mizernými hereckými (ne)výkony. Pokud někomu stačí pár hezkých těl, tak... nech sa páčí.
Berger i tímto filmem potvrzuje, že mainstreamový divák s ním počítat nemůže. I tento film předpokládá dvě roviny vnímání: jednu vizuální a nepodstatnou, druhou podprahovou a stěžejní. Tohle já na Bergerovi zkrátka můžu. Možná by některé scény opravdu snesly nůžky, ale on i v těch dlouhých scénách nechává mluvit náznaky, výrazy, pohledy, mimiku, takže ani ony mě nenudí.
Na Bergerovi je vidět posun. Zatímco v dřívějších snímcích piloval erotické dusno až k zalknutí (kromě Taekwondo), v tomto snímku jeho pověstné dusno spíše zhmotňuje a... dělá dobře. Už se nebojí nahoty, cudně nezakrývá, ale ani nevkusně nevnucuje, jak se mu to (ne)podařilo v Taekwondo. Tento příběh už není jen o krkolomném sebepřijetí, ale naznačuje vývoj, který dává do kontrastu s "nevývojem". Toho, komu přisoudil roli ňoumy, nechává klamat tělem. Žádný ňouma, ale vyzrálá osobnost v kontrastu s vnitřně rozháraným tanečníkem doby.
Je to zkrátka pořád Marco Berger, jak ho známe a byť jeho tvorba není výpravná, není nákladná, je točena s citem a vkusem. A vždycky si na konci jeho filmů uvědomím, že nevidět jeho jakýkoliv film by pro mě bylo obrovskou ztrátou.
I když celkové zpracování je na profesionální úrovni, od půlky začíná film nudit. Asi nedokážu docenit traumata postižených, protože s církví jsem se vždy míjel jen vzdáleně a rozhodně nejsem její obhajovatel, ale tak nějak mám dojem, že Ozon spíš podlehl (post)moderní vlně à la "kdo si ještě nekopl, tak to honem napravte". Nicméně filmařské umění se Ozonovi upřít nedá. Zbytečně nedramatizuje, neždímá city, děj rozvrhl do několika příběhů, což asi byla pro mě největší motivace film dokoukat do konce. Ať tak či tak, polský film Klér, který zpracovává podobné téma, mě zaujal více.
Příběh samotný až tak špatný není, ukazuje cestu od velké lásky k velké nenávisti, ale, bohužel, herecké výkony špatné, hudba nevýrazná a celkové zpracování působí amatérsky, takže celkový dojem je bídný.
Příběh z balkánského, ale kultivovaného slovinského prostředí. Pro mě první slovinský film s gay problematikou, byť ne jako nosným příběhem. Velkým příspěvkem k mému "líbí" jsou výborné herecké výkony, a to nejen hlavní postavy. Jde cítit kvalitní režisérské vedení, i když jednu malou připomínku bych měl... i ne příliš vnímavý divák si jistě povšimne, že hlavní představitel je neustále pečlivě střižen, učesán a snad i napomádován, a to i ve chvílích, kdy ráno vstává, sportuje či se třeba účasní nějaké pranice. No, třeba to tak Slovinci mají.
Líbí se mi dobře zvládnutá psychologie postav, syrovost příběhu i zpracování, což snímku přidává na věrohodnosti. Film je nabitý emocemi, ať už pozitivními či negativními, ale přitom se tvůrci vyhýbají falešným sentimentům, což na balkánských filmech oceňuji.
Určitě se není za co stydět, ba naopak, v dnešní záplavě falešných a prázdných gay filmů, kdy mi připadá, že je točí každý, kdo do pr.... do zadku díru má, je tento film v současné filmografii velmi příjemným osvěžením.
Pro svůj filosoficko-esoterický přesah je tento Bergerův film z jeho tvorby nejnáročnější. Gay téma není dominantní, ale hraje v příběhu významnou roli už i proto, že Berger tradičně využívá své homoerotické náznaky, které nejsou třeba vnímavému divákovi překládat. Mainstreamový divák asi při sledování nirvánu nezažije, protože příběh vyžaduje maximální soustředění, ale myslím, že Berger tímto filmem to v úmyslu ani neměl. Mě film potěšil tím, čím se vyznačuje většina jeho snímků – za skoro bezvýznamným tlacháním se ukrývá silný, pod povrchem schovaný příběh.
I když je film hezký a nekladl si za cíl opěvovat homosexualitu Nurejeva, mám pocit, že tato jeho stránka byla v tomto snímku zanedbána a neprávem potlačena. Dokážu si představit, že svobodné nadechnutí i v sexuálním cítění, které Nurejev bezpochyby pociťoval za jeho hostování v Paříži, mohlo být jedním z rozhodujících motivů k emigraci, což z tohoto filmu patrné není. Zda tomu tak skutečně bylo, se už nedozvíme, ale vzhledem k tomu, že zemřel na AIDS, dovozuji, že jeho homosexualita hrála v jeho životě očividně větší roli, než jakou film této Nurejevově stránce přisuzuje.
Přestože gay tématika je nastíněna velmi nejasně a spíš divák jen tuší než ví, má tento snímek potenciál zaujmout a přiblížit tehdejší dobu těm, kteří si ji pamatovat nemohou.
Oleg Ivenko, představitel hlavní role se svého výkonu zhostil se ctí, fyziologicky byl velmi dobře vybrán ať už představitel malého Nurejeva či až pak dospělého.
Mě tento film potěšil. Škoda jen, že nevznikl v ruských reáliích, protože i když se mimoruské produkce mnohdy dost snaží, většinou se jim pravé ruské reálie napodobit nedaří.
Berger zpracovává citlivé téma opět svým téměř už nezaměnitelným způsobem. Vše se děje pod povrchem, skryto očím nezúčastněných. Lehké thrillerové prvky včetně hudby přidávají k napětí erotickému i napětí smyslové. I když je, dle mého, tento snímek z Bergerových ten nejslabší, za shlédnutí stojí.
Moje komentáře
The Death and Life of John F. Donovan (2018)
Příběh typu "Bylo - nebylo" mi připadá trochu moc vyfabulovaný, trochu přitažený a taky ten telefonní automat s poznámkou o padání mobilní sítě... no, tím si u mě Dolan vysloužil dva černý puntíky. Ale za to casting, fantastická práce s hudbou, kamera, to vše je hodno Dalonového jména. Mé Dolanovy favority tento snímek z piedestalu nesesadil, ale i režisér par excellence má právo na své dny... vlastně... filmy.
Godless (2015)
Příběh není hloupý, jen zpracování pokulhává. Herecké výkony jsou podprůměrné, i když je vidět, že se kluci snaží. Hudba chybí, ale než použít zas nějakej otravnej klavír, tak raději to ticho, které se ke smutku i hodí. Sumasumárum... vezmu-li v úvahu, že se jedná o nízkorozpočťák, kde se z lejna bič neukroutí a kluci točili nejspíš za "děkuji pěkně", je asi namístě přivřít oči.
Dashing in December (TV film) (2020)
odpad!Ano, Vánoce jsou svátky i lásky, ale toto je na facku. Ani jsem nedokoukal.
Lovec (2020)
Berger své tradiční postupy opět zahaluje lehce kriminálním nádechem, jak už to udělal v jeho "Ausente". Upřímně... moc mi tahle jeho poloha nesedí, byť v tomto filmu je příběh už věrohodnější. Zobrazuje naivitu postpuberty ruku v ruce s rodící se zištností, kterou v závěru filmu klade do protikladu s citovou čistotou. Je přitom sympatické, že v žádném jeho filmu nepoučuje a nesoudí. Jeho už tradiční pojetí erotiky v takto laděných příbězích však nemá to patřičné vyznění, na které jsem u něj zvyklý a které podvědomě očekávám. Jsem rád i za tento jeho film, byť v mé filmotéce hodnot jeho dřívějších snímků Hawaii nebo Rubio zdaleka nedosahuje.
V odstínech šedé (2015)
Námět zmateného ženáče není nic nového, ale pokud jeho zpracování neuráží, bývají to příběhy, které většinou mívají hloubku. Kvalit žánrově podobného snímku "Segunda piel" sice nedosahuje, ale zpracování skutečně neuráží, ba co víc, patří mezi lepší průměr gay kinematografie. Casting, kamera i zpracování příběhu jsou dobře zvládnuté. Scházelo mi snad jen větší přitlačení na pilu, větší dramatizace příběhu.
Léto 85 (2020)
Ozona já zkrátka můžu a toto jeho Léto se mi líbí. Super týpci, mezi kterými to funguje, umějí hrát a dobře se na ně kouká, žádné ubrečené a ukňourané výlevy, žádná nerealisticky uřvaná a malicherná Amerika, do toho atmoška osmdesátek, dobře zapadající hudba, vše zpracované filmařským harcovníkem. Příběh je přímočarý, jednoduchý a co na tom, že nás Ozon tahá tři čtvrtiny filmu za fusekli. Ještě před závěrečnýma titulkama mu to stejně odpustíte.
Soukromé lekce (2008)
Příběh je zcela neotřelý a originální, proto asi i možná trochu kontroverzní. Kdo v příběhu vidí zneužívání, úchylnosti či odpornosti, film vůbec nepochopil. Příběh předestírá několik témat a jedno, které je naprosto dominantní, je obrovská manipulace. Mladý kluk je dokonale a vychytrale vysáván jako citron trojicí dospělých jedinců. To ale není odsudek, jen konstatování, protože Jonas už není dítě a určité profity z celé situace také nejsou k zahození, že. Film nese obrovský potenciál k přemýšlení a úvahám nad mezilidskými vztahy. Režisér prokreslil postavy na situacích, které nejsou vůbec černobílé a zhmotnění této nepsané nebo lépe - málo uvědomované pravdy - se mu jednoznačně povedlo. Pokud někdo vidí v tomto snímku jen tenis, jídlo a žvanění o sexu, viděl jiný film než já. Já viděl vyzrálý a realistický snímek o lidské povaze, profitech, vlastních omezeních a hlavně o tom, že nic není v životě zadarmo nebo také, jak už zmiňuji výše, černobílé. "Elève Libre" stojí za vidění a to tak, že velmi.
La León (2007)
No tak... snaha byla, ale na zemi, kde vznikají Bergerovi lahůdky, mi to přišlo trochu anachronický.
Wu sheng feng ling (2009)
Tento typ filmů degraduje to, že nemnohý divák pochopí skoky v ději, místě, realitě či snu na první dobrou. A, bohužel, - co si budem - většina diváků si to napodruhé nepustí (pokud není tvůrcem titulků). Film mě zaujal, je i dobře zahranej, ale zpracování tady tím stylem žvejkám fakt jen stěží. Ke srovnání se snad nabízí film "Šťastni spolu", ten ale v místech a časech tak neskotačí, proto taky o nějaký ten bodík u mě vede.
El Príncipe (2019)
Bylo, nebylo... jestli to opravdu tak nějak chodilo v chilských vězeních na počátku 70. let se už asi nedozvíme, ale spíše pochybuju. Film se vidět dá, i když si myslím, že tím, že si zřejmě nenárokuje autenticitu, mohl být zpracován líp.
Dating Amber (2020)
Když jsem se měl smát, nesmál jsem se, když jsem měl brečet... slzička nikde. Asi jsem voľáky čudný. Tak asi tak nějak.
Wo willst du hin, Habibi? (2015)
Takovouhle politicko-korektní sra*ku aby člověk pohledal. Jak z oka Bruselu vypadená agitka je přitroublá jak příběhem, tak jeho zpracováním.
Drive Me Home (2018)
Tento snímek trochu klouže po povrchu. Schází hlubší psychologie týpků, aby divák dokázal aspoň s jednou z postav spoluprožívat odehrávající se (ne)děj. O žádném z nich toho moc nevíme, snad jen, že byli v dětství asi dobrými kamarády a v dospělosti, po 15 či kolika letech odloučení, k sobě hledají cestu.... tada... spíš ten víc v pr*deli hledá cestu k tomu míň v té samé díře. Jde cítit, že někdejší pouto z dětství vyprchalo a každý má už jiný směr života, byť snad ještě oba hledají cosi na dně, kde už sotva něco zbývá. A na filmu je tato vyprázdněnost znát. O to víc jsem očekával větší hloubku sdělení, která se, bohužel, nedostavovala. Není to zcela špatně, ale tak nějak jsem očekával silnější okamžiky ve chvílích, kdy kola trucku stojí. Asi bych chtěl moc od tuctové Road movie. Ale aspoň už trochu vím, jak to vypadá v moderním tahači.
Siempre sí (2019)
Je to snímek, který vybočuje z běžné produkce. Působí trochu amatérsky, ale udržel mě v pozornosti na rozdíl od některých jiných 'profesionálních' gay počinů. Oslovilo mě spojení explicitního sexu a přirozenosti, které ale, ač s podivem, neuráží a nepůsobí vulgárně. Příběh je jednoduchý a přímočarý ale tento snímek si ani žádné ušlechtilé cíle nekladl a ani to nezastíral, což je mi na něm sympatické. Kamera se tváří v mnohých chvílích nezúčastněně až odtažitě, čímž napomáhá některým prudérnějších divákům (ať už záměrně či jako vedlejší efekt) si udržovat jakýsi morálně pochybný odstup pramenící z klišovitých předsudků. Určitě tento film není veledílo a zcela jistě upadne v zapomnění, ale jistý náznak, jak dál pokračovat v dnešní zcela vyždímané gay kinematografii, v něm vidím - posun k realitě a přirozenosti života. Zvláštní, že zrovna latinskoamerická produkce přichází s něčím takovým, i když možná s jiným úmyslem, než jaký mu přisuzuju já.
Dokud se tančí (2019)
Tento film je pro mě příjemným překvapením. Spojení prvků tradiční kultury na straně jedné a náhled mladé generace snažíc se sice dostát očekáváním rodičů či spíše prarodičů, ale zároveň si dobře uvědomujíc vývoje k modernímu životu na straně druhé, dobře podtrhuje moderní filmařský jazyk tohoto snímku, takže to do sebe hezky zapadá a nic se neláme přes koleno. Herci hrají dobře, práce s hudbou a částečně i kamerou mi evokují Dolanův styl (pokud se jím režisér opravdu nechal inspirovat, nebylo to na škodu). Jistě, našly by se drobnosti, které k dokonalosti schází, ale jako celek to funguje a to je hlavní.
From Zero to I Love You (2019)
Příběh tak nějak jde, co taky furt vymýšlet, že. Herecké výkony taky odpovídaly standardu americké filmařiny tohoto žánru, co ale dle mýho nebylo dotažený, byla hudba, obstarožně působily zastaralé střihové přechody (stmívačky) a překotný, nerealistický hepáč vyloudil spíš úsměv než slzičku.
Chvění (2019)
Těžko posuzovat tento film, protože je natočen v jiném kulturním prostředí a o Guatemale toho opravdu moc nevím. Co ale vím, že jsem pánům tu jejich lásku nevěřil, a k tomu ty církevní tiátry, které tak akorát lezly na nervy. Režisér se musel zřejmě upsat krví, když sliboval těm dvou týpkům, že se reálně políbit nebudou muset, protože to kamerou sejme z patřičného úhlu. Kdyby to bylo natočeno někde tady, tak bych to označil za bídný počin.
Volný pád (2013)
Tak klobouk dolů! Tady klaplo skutečně vše. Skvělý námět zpracovaný do reálného příběhu, výborní herci, kterým jsem věřil opravdu každé gesto, žádná moralitka, žádná klišé, skvěle zasazená hudba, spíše úsporné dialogy... to vše napomohlo jednoznačně kvalitnímu výsledku. Vše nádherně zapadlo do sebe. Přirovnání s "Brokeback mountain" není přehnané. Možná Freier Fall není tak průlomový a tak "hollywoodský", ale určitě je srovnatelný. V neposlední řadě mě tento film utvrdil, že německá gay kinematografie se nemá vůbec za co stydět.
Hooked (2017)
Příběh by ještě šel, ale herecké výkony jsou dost podprůměrné. I když jedna výjimka se našla - psychopat v závěru filmu - tomu jsem to teda sežral i s navijákem. Hudba a celkové zpracování... no, řekněme to diplomaticky - amatérské.
Matthias a Maxime (2019)
Samotný příběh není nic nového a je filmově ztvárněn už mnohokrát. Punc výjimečnosti tomuto snímku dodává teprve zpracování ve formě fantastické kamery a už tradičně Dolanova práce s hudbou. Dolan taky dbá na pečlivý výběr herců, i když zrovna tady jsem si na Dolana v hlavní roli zprvu nemohl zvyknout. Nicméně Xaviera má kamera ráda, dobře se na něj kouká a jeho herectví mě baví. I když to heterácký tlachání à la Bergerovo Taekwondo nemusím, to krásné filmařské zpracování mi to bohatě vynahradilo.
Sa raison d'être (TV film) (2008)
Staré a i ohrané téma, které je už dost vyždímané, i když v době vzniku tohoto filmu mělo zřejmě potenciál zaujmout více než dnes. Tyto filmy mají podobný scénář, na kterém už není moc co měnit. Herci nehrají špatně, ale casting mi neseděl a za to stárnutí-nestárnutí postav bych maskérovi taky jedničku nedal. Přišlo mi, že ani mezi postavami to nějak moc nefungovalo, např. vztah poslance a hlavní postavy jsem měl potíž vůbec uvěřit. Asi v době vzniku bych tento snímek hodnotil lépe než dnes. Za mě - neurazí, ale ani nenadchne.
Hombres de piel dura (2019)
Tak to dopadá, když pejsek s kočičkou vaří dort, pečou guláš nebo snad smaží puding? A vše podtrženo špatnými hereckými (ne)výkony. Bohužel, tady se moc nedařilo.
Last Ferry (2019)
odpad!Blboučké jak pumpa na saně. Chaotický scénář rádo by s kriminálními prvky a mizernými hereckými (ne)výkony. Pokud někomu stačí pár hezkých těl, tak... nech sa páčí.
Blonďák (2019)
Berger i tímto filmem potvrzuje, že mainstreamový divák s ním počítat nemůže. I tento film předpokládá dvě roviny vnímání: jednu vizuální a nepodstatnou, druhou podprahovou a stěžejní. Tohle já na Bergerovi zkrátka můžu. Možná by některé scény opravdu snesly nůžky, ale on i v těch dlouhých scénách nechává mluvit náznaky, výrazy, pohledy, mimiku, takže ani ony mě nenudí. Na Bergerovi je vidět posun. Zatímco v dřívějších snímcích piloval erotické dusno až k zalknutí (kromě Taekwondo), v tomto snímku jeho pověstné dusno spíše zhmotňuje a... dělá dobře. Už se nebojí nahoty, cudně nezakrývá, ale ani nevkusně nevnucuje, jak se mu to (ne)podařilo v Taekwondo. Tento příběh už není jen o krkolomném sebepřijetí, ale naznačuje vývoj, který dává do kontrastu s "nevývojem". Toho, komu přisoudil roli ňoumy, nechává klamat tělem. Žádný ňouma, ale vyzrálá osobnost v kontrastu s vnitřně rozháraným tanečníkem doby. Je to zkrátka pořád Marco Berger, jak ho známe a byť jeho tvorba není výpravná, není nákladná, je točena s citem a vkusem. A vždycky si na konci jeho filmů uvědomím, že nevidět jeho jakýkoliv film by pro mě bylo obrovskou ztrátou.
Chvála Bohu (2018)
I když celkové zpracování je na profesionální úrovni, od půlky začíná film nudit. Asi nedokážu docenit traumata postižených, protože s církví jsem se vždy míjel jen vzdáleně a rozhodně nejsem její obhajovatel, ale tak nějak mám dojem, že Ozon spíš podlehl (post)moderní vlně à la "kdo si ještě nekopl, tak to honem napravte". Nicméně filmařské umění se Ozonovi upřít nedá. Zbytečně nedramatizuje, neždímá city, děj rozvrhl do několika příběhů, což asi byla pro mě největší motivace film dokoukat do konce. Ať tak či tak, polský film Klér, který zpracovává podobné téma, mě zaujal více.
Between Love & Goodbye (2008)
Příběh samotný až tak špatný není, ukazuje cestu od velké lásky k velké nenávisti, ale, bohužel, herecké výkony špatné, hudba nevýrazná a celkové zpracování působí amatérsky, takže celkový dojem je bídný.
Následky (2018)
Příběh z balkánského, ale kultivovaného slovinského prostředí. Pro mě první slovinský film s gay problematikou, byť ne jako nosným příběhem. Velkým příspěvkem k mému "líbí" jsou výborné herecké výkony, a to nejen hlavní postavy. Jde cítit kvalitní režisérské vedení, i když jednu malou připomínku bych měl... i ne příliš vnímavý divák si jistě povšimne, že hlavní představitel je neustále pečlivě střižen, učesán a snad i napomádován, a to i ve chvílích, kdy ráno vstává, sportuje či se třeba účasní nějaké pranice. No, třeba to tak Slovinci mají. Líbí se mi dobře zvládnutá psychologie postav, syrovost příběhu i zpracování, což snímku přidává na věrohodnosti. Film je nabitý emocemi, ať už pozitivními či negativními, ale přitom se tvůrci vyhýbají falešným sentimentům, což na balkánských filmech oceňuji. Určitě se není za co stydět, ba naopak, v dnešní záplavě falešných a prázdných gay filmů, kdy mi připadá, že je točí každý, kdo do pr.... do zadku díru má, je tento film v současné filmografii velmi příjemným osvěžením.
Mariposa (2015)
Pro svůj filosoficko-esoterický přesah je tento Bergerův film z jeho tvorby nejnáročnější. Gay téma není dominantní, ale hraje v příběhu významnou roli už i proto, že Berger tradičně využívá své homoerotické náznaky, které nejsou třeba vnímavému divákovi překládat. Mainstreamový divák asi při sledování nirvánu nezažije, protože příběh vyžaduje maximální soustředění, ale myslím, že Berger tímto filmem to v úmyslu ani neměl. Mě film potěšil tím, čím se vyznačuje většina jeho snímků – za skoro bezvýznamným tlacháním se ukrývá silný, pod povrchem schovaný příběh.
Bílá vrána (2018)
I když je film hezký a nekladl si za cíl opěvovat homosexualitu Nurejeva, mám pocit, že tato jeho stránka byla v tomto snímku zanedbána a neprávem potlačena. Dokážu si představit, že svobodné nadechnutí i v sexuálním cítění, které Nurejev bezpochyby pociťoval za jeho hostování v Paříži, mohlo být jedním z rozhodujících motivů k emigraci, což z tohoto filmu patrné není. Zda tomu tak skutečně bylo, se už nedozvíme, ale vzhledem k tomu, že zemřel na AIDS, dovozuji, že jeho homosexualita hrála v jeho životě očividně větší roli, než jakou film této Nurejevově stránce přisuzuje. Přestože gay tématika je nastíněna velmi nejasně a spíš divák jen tuší než ví, má tento snímek potenciál zaujmout a přiblížit tehdejší dobu těm, kteří si ji pamatovat nemohou. Oleg Ivenko, představitel hlavní role se svého výkonu zhostil se ctí, fyziologicky byl velmi dobře vybrán ať už představitel malého Nurejeva či až pak dospělého. Mě tento film potěšil. Škoda jen, že nevznikl v ruských reáliích, protože i když se mimoruské produkce mnohdy dost snaží, většinou se jim pravé ruské reálie napodobit nedaří.
Nepřítomen (2011)
Berger zpracovává citlivé téma opět svým téměř už nezaměnitelným způsobem. Vše se děje pod povrchem, skryto očím nezúčastněných. Lehké thrillerové prvky včetně hudby přidávají k napětí erotickému i napětí smyslové. I když je, dle mého, tento snímek z Bergerových ten nejslabší, za shlédnutí stojí.