Není tomu co vytknout. Příběh nikoho nekopíruje, je uvěřitelný, skoky v ději jsou neobvyklé, ale ne na úkor pochopení příběhu. Pochvala pro casting, který se nezaměřil primárně na fyzickou podbízivost, ale upřednostnil herecké schopnosti. Jsem rád, že v hodně německých filmech nechávají tvůrci kýčovité cingrlátka pro druho a třetiřadé produkce. Výsledkem je uvěřitelnost každého pohledu hlavního hrdiny.
Podkres klavírem je příjemný, nenásilný a vkusně doplňuje děj. Zpracování má standardní německou kvalitu, takže... pro mě po dlouhé době kvalitní filmový zážitek.
I když švýcarská kinematografie nepatří mezi evropské filmařské lídry a přesto, že ji mám rád, nad některými nedostatky zkrátka přivřít oko nemůžu, notabene pokud režisér má na kontě už filmů několik. Největší slabinu tohoto dílka vidím v hereckých výkonech, které byly sotva průměrné, ne-li přímo podprůměrné. A to sekvencí, které přímo vybízely k rozehrání hereckého koncertu, bylo požehnaně. Chyběl mi taktéž hudební podkres, bez kterého na mě film působil poněkud hluše. V neposlední řadě se mi vnucovalo nutkání, že to měla být jakási švýcarská odpověď na německý "Volný pád" - bohužel, tato "odpověď" se, dle mého, ´ztratila v překladu´.
Švýcarům zkrátka sluší spíše skromnější a komornější dílka zaměřená na klubového diváka, filmařský gay mainstream by měli přenechat svým německým či francouzským kolegům.
Někdy vztah prochází různými zákoutími a nelze soudit. To, co se jednomu jeví už přes čáru, druhej je ochoten snášet a snad si i masochisticky užívat. Příběh má dynamiku, chování obou postav se vyvíjí, motivy reakcí jsou celkem zřejmé, i když nám samotným nemusí být pochopitelné. Švýcarských filmů s gay tématikou je poskrovnu, ale těch pár, které jsem měl možnost vidět, stály určitě za shlédnutí. Do tohoto ranku spadá i tento film, který není mainstreamem, ale v rámci svého prostoru dává nahlédnout do zákoutí lidské duše. Proto je to po dlouhé době opět film, který rád zařadím do své filmotéky.
Bohužel, dnes točené komedie s gay zápletkami bývají jedno velké teplé ošoupané klišé a je vcelku jedno, kdo to točí. I tato komedie se v tomto nešvaru utápí. Možná ty stále obehrávané trapnosti někomu přijdou směšné. No... proti gustu žádný dišputát. Mé doporučení: místo tohoto šmejdu si pusťte raději Četníka s Funesem.
Taková letní limonádka, od které není třeba toho moc očekávat. Zpracování je dost amatérské, ale jednou se to vidět dá. Je to takový příspěvek Finska k "vítěznému" tažení gltb. No.. třeba nás za to jednou nebudou věšet na kandelábry.
Tento film nemá chybu. Skvělé herecké výkony, citlivě použitá hudba, reálné zpracování, naprosto úchvatný výkon hlavního hrdiny - Harryho Gilby... Tady dám rád všech pět..
Už jste někdy měli chuť dát po paštěkách všem postavám? Nemyslím hercům, ale ztvárněným postavám. Já teda neskutečnou. Za to ale nemohou herci, ale scénář. Škoda, že nebyl více dopilován. Méně toho cukru, více reálnosti a mohlo to být jakštakš.
První polovina filmu je rozvláčná a něco dít se začíná teprve ve chvíli, kdy už se nuda nedá déle potlačovat. V druhé polovině se sice děj rozjíždí, ale zase sexuálně chaotické chování postav a noční proslov otce v mých očích toto dílko znevěrohodnili. Ale krásná atmosféra letní italské vesnice, čas prázdnin a nic nedělání však tyto mínusy částečně vyvažují. Film mi hodně připomíná jiný italský film "Davidovy narozeniny", který je ale, dle mého, o koňskou délku lepší.
Potenciál, který se v příběhu přímo nabízel, využit nebyl. Zpracování nebudilo žádné emoce, což, předpokládám, nebyl záměr, ale chabý režisérský přínos. Víc emocí u mě vybudí televizní zprávy a to je samozřejmě špatně.
Tomuto zpracování něco chybí. Připadalo mi to, jako slepenec více či méně zdařilých scén, které někdo tak nějak bez ladu a skladu za sebe poskládal. Nebo jsem rozmazlenej zvykem, že film by měl být nositelem nějakého příběhu? Tady jsem nosnou myšlenku postrádal.
Nic nového tato dvoudílná story nepřináší. Vše už řečeno bylo a mnohdy mnohem zajímavěji. Příběh klouže po povrchu, s psychologickými nuancemi si hlavu neláme. Ale budiž řečeno, že to stopáž obou dílů ani nedovoluje. Na jedné straně chápu, že v dnešních uspěchaných produkcích není zájem na objasňování psychologických pohnutek, na druhé straně bez vykreslení některých motivů pro mě taková story ztrácí půvab a stává se jen jednou z mnoha. Zkrátka - sekají to jak Baťa cvičky.
Pro mě jeden z velmi povedených gay filmů,který mám v první desítce. Pod pláštíkem "ničeho" se děje velmi mnoho. "Plán B" se neplánovaně stává plánem A a nevíme co s tím... Kdo poradí? Mnoho z nás asi touto změnou plánů někdy prošlo. Příběh je zpracovaný bez "šepotů a výkřiků", bez klišé, civilně a... věřil jsem jim to. Obrovské napětí se mění v uvolňující katarzi. Senzační!
Já tyto konverzačky můžu, ale chápu, že pro některé to nebude to pravé ořechové. Tento typ filmů jsou pro ty, kteří už nějakou tu životní zkušenost mají a dokážou ve vyřčeném a hlavně v tom nevyřčeném číst to, co se nedá zprostředkovat bez odžitého. Jak mnoho zásadního se děje ve vztahu ve chvílích, kdy se zdánlivě neděje nic, jistě vědí ti, kteří nějaký delší pátek ve vztahu byli. V tomto filmu to je: vzpomínka, chuť, je to tam, není to tam, co kdyby, možná, proč tenkrát,..., aby nakonec člověk došel k poznání, že vše je, jak má být, a přes to, že se vzpomínky na malou chvíli oživit dají, přítomný okamžik by zastřít neměly.
Islandský, víceméně artový příspěvek k problematice CO. Celkové vyznění snímku je solidní, výhrady bych však měl k technickému zpracování - konkrétně k nasvícení, protože spousta scén je točena v takové tmě, že jsem chvílemi nevěděl, zda film skončil či vypověděla službu lampa v mém projektoru. Škoda této nedokonalosti.
Prostý příběh, takový trochu cukrkandl, ale zasazen do hezkých reálií. Tyto lehce předvídatelné příběhy mívají však jedno kouzlo, na které si obvykle musíme počkat do závěru: jak nechají tvůrci příběh vyznít? To už taková samozřejmost obvykle nebývá. Tady to však dopadne dobře a zas je nám na světě o trochu líp. Ostatně... proč se chvíli nezasnít a k tomu mít v puse lízátko?
Pro západně orientovaného našince poněkud těžko pochopitelné chování hlavního představitele na koukatelnosti snímku neubírá, ba naopak nastoluje pro diváka kontroverzní otázky, na které si už ale musí odpovědět sám. Mě rušila spíše neobjasněnost některých vztahů, motivů a činů, což ale vnímám jako umělecký záměr. Čeho si ještě cením na filmech z obvykle exotických končin jako je tento, je živočišná syrovost, která je do určité míry vzrušující, a absence politické korektnosti, kterou tyto země -zatím - zasaženy nejsou.
Němci dokážout točit a je to o nich známo. I tenhleten film je dobře koukatelný se sympaťákem v první linii. Sympatické rovněž je, že gay filmy dnešní doby už ustupují od ufňukaných CO a snaží se zobrazovat běžné problémy. Osobně jsem tomu rád. Jen si pořád nejsem jistý, do jaké míry je tento námi chtěný a vysněný stav společnosti - bezproblémové a idylické přijmání právě vyoutovaných mladíků - věrohodný a do jaké míry se jedná jen o malovávání reality na růžovo právě tak, jako oslava multikulti, která nám podsouvá růžové vyhlídky na šťastné zítřky. A to, že občas něco ve vedlejší rodině zaskřípe a buzeranta vyhoděj.... no co, i ta bombička občas někoho a s ním pár nešťastníků rozmete.
Po shlédnutí jsem s kamarádem měl vášnivou debatu, kdo nebo co mělo větší vinu na nenaplnění prvního vztahu, zda experiment s kamarádkou nebo radikální řešení bez pardonu. I na malé filozofování došlo. No, uznejte, že filmu, o kterém ještě hodinu diskutuju s kamarádem nemohu dát špatné hodnocení. Co bych pak dělal s braky, na jejichž děj si už za hodinu nevzpomenu.
Ač je Marco Berger má srdeční záležitost, tentokrát oslavné ódy pět nebudu.
Marco nastavil svým filmem "Hawaii" laťku asi příliš vysoko a zkrátka se neubráním srovnání více počinů jednoho režiséra.
Je několik věcí, které mě rušily: moc lidí na malém (komorním) prostoru, kteří spíše nezáživně žvaní a k ústřednímu ději nijak nepřispívají ani ho nikam neposouvají, dále nahota, kterou Berger velmi rafinovaně a chytře skrýval ve svých minulých počinech, je doplňována fatálním výronem obnažených penisů, který opět děj nikam neposouvá ani mu nepomáhá. Chvilky připitomělého blábolení herců střídají tichá místa, ta, která mi v jeho jiných filmech připadají tak účelná, tady působí hluše. Ta ticha, která bývala tak výmluvná, v tomto filmu ztrácela svou magickou sílu.
Vyzdvihuji hudbu, používanou úsporně, ale zato ve chvílích, kdy to opravdu sedlo. Záběry, které mě tak rozmazlily a které mě téměř bezdotykově uspokojovaly v Bergerových předešlých filmech, které nechávaly pracovat fantazii a tím mistrně spoluvytvářely to pověstné erotické dusno, nechyběly, ale připadly mi okoralé, snad proto, že děj okolo jim nedal vyznít, místo toho je většinou necitlivě zabil přitroublými pivními kecy. Základní pocit, který si z tohoto Bergerového počinu odnáším je, že méně by znamenalo více.
Tak třeba příště to zas bude lepší. Určitě se těším.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Moje komentáře
Cukrář (2017)
Není tomu co vytknout. Příběh nikoho nekopíruje, je uvěřitelný, skoky v ději jsou neobvyklé, ale ne na úkor pochopení příběhu. Pochvala pro casting, který se nezaměřil primárně na fyzickou podbízivost, ale upřednostnil herecké schopnosti. Jsem rád, že v hodně německých filmech nechávají tvůrci kýčovité cingrlátka pro druho a třetiřadé produkce. Výsledkem je uvěřitelnost každého pohledu hlavního hrdiny. Podkres klavírem je příjemný, nenásilný a vkusně doplňuje děj. Zpracování má standardní německou kvalitu, takže... pro mě po dlouhé době kvalitní filmový zážitek.
Mario (2018)
I když švýcarská kinematografie nepatří mezi evropské filmařské lídry a přesto, že ji mám rád, nad některými nedostatky zkrátka přivřít oko nemůžu, notabene pokud režisér má na kontě už filmů několik. Největší slabinu tohoto dílka vidím v hereckých výkonech, které byly sotva průměrné, ne-li přímo podprůměrné. A to sekvencí, které přímo vybízely k rozehrání hereckého koncertu, bylo požehnaně. Chyběl mi taktéž hudební podkres, bez kterého na mě film působil poněkud hluše. V neposlední řadě se mi vnucovalo nutkání, že to měla být jakási švýcarská odpověď na německý "Volný pád" - bohužel, tato "odpověď" se, dle mého, ´ztratila v překladu´. Švýcarům zkrátka sluší spíše skromnější a komornější dílka zaměřená na klubového diváka, filmařský gay mainstream by měli přenechat svým německým či francouzským kolegům.
F. est un salaud (1998)
Někdy vztah prochází různými zákoutími a nelze soudit. To, co se jednomu jeví už přes čáru, druhej je ochoten snášet a snad si i masochisticky užívat. Příběh má dynamiku, chování obou postav se vyvíjí, motivy reakcí jsou celkem zřejmé, i když nám samotným nemusí být pochopitelné. Švýcarských filmů s gay tématikou je poskrovnu, ale těch pár, které jsem měl možnost vidět, stály určitě za shlédnutí. Do tohoto ranku spadá i tento film, který není mainstreamem, ale v rámci svého prostoru dává nahlédnout do zákoutí lidské duše. Proto je to po dlouhé době opět film, který rád zařadím do své filmotéky.
Vezmeš si mě, kámo? (2017)
Bohužel, dnes točené komedie s gay zápletkami bývají jedno velké teplé ošoupané klišé a je vcelku jedno, kdo to točí. I tato komedie se v tomto nešvaru utápí. Možná ty stále obehrávané trapnosti někomu přijdou směšné. No... proti gustu žádný dišputát. Mé doporučení: místo tohoto šmejdu si pusťte raději Četníka s Funesem.
Letní známost (2017)
Taková letní limonádka, od které není třeba toho moc očekávat. Zpracování je dost amatérské, ale jednou se to vidět dá. Je to takový příspěvek Finska k "vítěznému" tažení gltb. No.. třeba nás za to jednou nebudou věšet na kandelábry.
Jsem Charlie (2017)
Tento film nemá chybu. Skvělé herecké výkony, citlivě použitá hudba, reálné zpracování, naprosto úchvatný výkon hlavního hrdiny - Harryho Gilby... Tady dám rád všech pět..
Akron (2015)
Už jste někdy měli chuť dát po paštěkách všem postavám? Nemyslím hercům, ale ztvárněným postavám. Já teda neskutečnou. Za to ale nemohou herci, ale scénář. Škoda, že nebyl více dopilován. Méně toho cukru, více reálnosti a mohlo to být jakštakš.
Dej mi své jméno (2017)
První polovina filmu je rozvláčná a něco dít se začíná teprve ve chvíli, kdy už se nuda nedá déle potlačovat. V druhé polovině se sice děj rozjíždí, ale zase sexuálně chaotické chování postav a noční proslov otce v mých očích toto dílko znevěrohodnili. Ale krásná atmosféra letní italské vesnice, čas prázdnin a nic nedělání však tyto mínusy částečně vyvažují. Film mi hodně připomíná jiný italský film "Davidovy narozeniny", který je ale, dle mého, o koňskou délku lepší.
Die Geschwister (2016)
Potenciál, který se v příběhu přímo nabízel, využit nebyl. Zpracování nebudilo žádné emoce, což, předpokládám, nebyl záměr, ale chabý režisérský přínos. Víc emocí u mě vybudí televizní zprávy a to je samozřejmě špatně.
Corpo elétrico (2017)
Tomuto zpracování něco chybí. Připadalo mi to, jako slepenec více či méně zdařilých scén, které někdo tak nějak bez ladu a skladu za sebe poskládal. Nebo jsem rozmazlenej zvykem, že film by měl být nositelem nějakého příběhu? Tady jsem nosnou myšlenku postrádal.
Muž v oranžové košili (TV film) (2017)
Nic nového tato dvoudílná story nepřináší. Vše už řečeno bylo a mnohdy mnohem zajímavěji. Příběh klouže po povrchu, s psychologickými nuancemi si hlavu neláme. Ale budiž řečeno, že to stopáž obou dílů ani nedovoluje. Na jedné straně chápu, že v dnešních uspěchaných produkcích není zájem na objasňování psychologických pohnutek, na druhé straně bez vykreslení některých motivů pro mě taková story ztrácí půvab a stává se jen jednou z mnoha. Zkrátka - sekají to jak Baťa cvičky.
Plan B (2009)
Pro mě jeden z velmi povedených gay filmů,který mám v první desítce. Pod pláštíkem "ničeho" se děje velmi mnoho. "Plán B" se neplánovaně stává plánem A a nevíme co s tím... Kdo poradí? Mnoho z nás asi touto změnou plánů někdy prošlo. Příběh je zpracovaný bez "šepotů a výkřiků", bez klišé, civilně a... věřil jsem jim to. Obrovské napětí se mění v uvolňující katarzi. Senzační!
Hawaii (2013)
Naprostý režisérův skvost. Krásný, tichý, smyslný. Jeho nejlepší film.
My ostatní (2016)
Pro mě nezáživný a, dle mého soudu, i zbytečný film. Ždímaček už bylo dost.
Lazy Eye (2016)
Já tyto konverzačky můžu, ale chápu, že pro některé to nebude to pravé ořechové. Tento typ filmů jsou pro ty, kteří už nějakou tu životní zkušenost mají a dokážou ve vyřčeném a hlavně v tom nevyřčeném číst to, co se nedá zprostředkovat bez odžitého. Jak mnoho zásadního se děje ve vztahu ve chvílích, kdy se zdánlivě neděje nic, jistě vědí ti, kteří nějaký delší pátek ve vztahu byli. V tomto filmu to je: vzpomínka, chuť, je to tam, není to tam, co kdyby, možná, proč tenkrát,..., aby nakonec člověk došel k poznání, že vše je, jak má být, a přes to, že se vzpomínky na malou chvíli oživit dají, přítomný okamžik by zastřít neměly.
Kamenné srdce (2016)
Islandský, víceméně artový příspěvek k problematice CO. Celkové vyznění snímku je solidní, výhrady bych však měl k technickému zpracování - konkrétně k nasvícení, protože spousta scén je točena v takové tmě, že jsem chvílemi nevěděl, zda film skončil či vypověděla službu lampa v mém projektoru. Škoda této nedokonalosti.
Esteros (2016)
Prostý příběh, takový trochu cukrkandl, ale zasazen do hezkých reálií. Tyto lehce předvídatelné příběhy mívají však jedno kouzlo, na které si obvykle musíme počkat do závěru: jak nechají tvůrci příběh vyznít? To už taková samozřejmost obvykle nebývá. Tady to však dopadne dobře a zas je nám na světě o trochu líp. Ostatně... proč se chvíli nezasnít a k tomu mít v puse lízátko?
Zdaleka (2015)
Pro západně orientovaného našince poněkud těžko pochopitelné chování hlavního představitele na koukatelnosti snímku neubírá, ba naopak nastoluje pro diváka kontroverzní otázky, na které si už ale musí odpovědět sám. Mě rušila spíše neobjasněnost některých vztahů, motivů a činů, což ale vnímám jako umělecký záměr. Čeho si ještě cením na filmech z obvykle exotických končin jako je tento, je živočišná syrovost, která je do určité míry vzrušující, a absence politické korektnosti, kterou tyto země -zatím - zasaženy nejsou.
Střed mého světa (2016)
Němci dokážout točit a je to o nich známo. I tenhleten film je dobře koukatelný se sympaťákem v první linii. Sympatické rovněž je, že gay filmy dnešní doby už ustupují od ufňukaných CO a snaží se zobrazovat běžné problémy. Osobně jsem tomu rád. Jen si pořád nejsem jistý, do jaké míry je tento námi chtěný a vysněný stav společnosti - bezproblémové a idylické přijmání právě vyoutovaných mladíků - věrohodný a do jaké míry se jedná jen o malovávání reality na růžovo právě tak, jako oslava multikulti, která nám podsouvá růžové vyhlídky na šťastné zítřky. A to, že občas něco ve vedlejší rodině zaskřípe a buzeranta vyhoděj.... no co, i ta bombička občas někoho a s ním pár nešťastníků rozmete. Po shlédnutí jsem s kamarádem měl vášnivou debatu, kdo nebo co mělo větší vinu na nenaplnění prvního vztahu, zda experiment s kamarádkou nebo radikální řešení bez pardonu. I na malé filozofování došlo. No, uznejte, že filmu, o kterém ještě hodinu diskutuju s kamarádem nemohu dát špatné hodnocení. Co bych pak dělal s braky, na jejichž děj si už za hodinu nevzpomenu.
Taekwondo (2016)
Ač je Marco Berger má srdeční záležitost, tentokrát oslavné ódy pět nebudu. Marco nastavil svým filmem "Hawaii" laťku asi příliš vysoko a zkrátka se neubráním srovnání více počinů jednoho režiséra. Je několik věcí, které mě rušily: moc lidí na malém (komorním) prostoru, kteří spíše nezáživně žvaní a k ústřednímu ději nijak nepřispívají ani ho nikam neposouvají, dále nahota, kterou Berger velmi rafinovaně a chytře skrýval ve svých minulých počinech, je doplňována fatálním výronem obnažených penisů, který opět děj nikam neposouvá ani mu nepomáhá. Chvilky připitomělého blábolení herců střídají tichá místa, ta, která mi v jeho jiných filmech připadají tak účelná, tady působí hluše. Ta ticha, která bývala tak výmluvná, v tomto filmu ztrácela svou magickou sílu. Vyzdvihuji hudbu, používanou úsporně, ale zato ve chvílích, kdy to opravdu sedlo. Záběry, které mě tak rozmazlily a které mě téměř bezdotykově uspokojovaly v Bergerových předešlých filmech, které nechávaly pracovat fantazii a tím mistrně spoluvytvářely to pověstné erotické dusno, nechyběly, ale připadly mi okoralé, snad proto, že děj okolo jim nedal vyznít, místo toho je většinou necitlivě zabil přitroublými pivními kecy. Základní pocit, který si z tohoto Bergerového počinu odnáším je, že méně by znamenalo více. Tak třeba příště to zas bude lepší. Určitě se těším.