hrudka

Já tomu asi nerozumím. Asi to ukončím. Proč to neukončila?

Quentin Tarantino sice může mít rád filmy a konec 60. let, ale nevím, komu to vlastně cpe. Koho to vlastně může zajímat, když nezná souvislosti? Přitom naznačí, ale nevysvětlí, že jde o gang hipíků Manson family, což jsem si zjistil až ex post. Místo toho, aby po svém zfilmoval život Sharon Tate se vším, co k tomu patří, po svém natočí něco s nostalgickou láskou vůči dvěma fiktivním postavám, které jsou zajímavé jenom tím, jak hrají. Nerozumím tomu hypu. Jediné, co mě fascinovalo, tak scéna Margot Robbie v kině, jak sleduje "sebe samu" coby Sharon Tate, a poslední několik minut, kdy se po tarantinovsku fiktivní postavy poperou s představiteli Manson family, kteří si zřejmě spletou dům, a tak Tarantino očividně vědomě přepisuje historii, protože si přeje, aby se to všechno pochopitelně nestalo. Potíž je tak trochu v tom, že se u toho všeho směju a nevím, jestli je to dobře a jestli to byl účel. Ale je mi to vlastně tak trochu jedno. Tarantinův nejlepší nebo solidní nebo tarantinovský film to prostě není.

Lidskost, houževnatost, vytrvalost, prosba o odpouštění v těžkých chvílích. Silné drama o přežití. Silná snaha o záchranu někoho druhého, koho vlastně vůbec neznám, ale takový vděk za snahu o záchranu. Pro mě mnohem silnější, věrohodnější, napínavější než třeba Revenant. Hlavně proto, že hlavní hrdina přes to všechno neztrácí rozum a naději.

Snaha o českou verzi americké romantické komedie Jak přežít single a dopadlo to jako vždycky. První polovina je režisérsky příšerná a druhá polovina jakoby režisérsky na všechno rezigovnala a herce a herečky nechala prostě nenuceně být.

Nerozumím tanci, nebo aspoň tomu, který je ve filmu. Ale chápu, že tanec může vyjádřit nějaké emoce. Až po přečtení recenzí jsem pochopil, o co ve filmu vlastně jde/šlo. Ale bez toho film pro mě moc nefunguje. Nepředává potřebnou informaci. Ty emoce, ta filmařská kreativita, až na kameru, na mě příliš nedolehly. Čekal jsem větší sado-maso, větší katarzi, klidně větší hysterii, které snad podle skutečné události bylo. Možná svou roli hraje fakt, že nemám zkušenosti s drogami, takže vážně nevím, jak funguje LSD. Prostě jsem čekal trochu něco jiného, zvlášť u Gaspara Noého, něco víc.

Amorálně neškodný film, který se snaží zdánlivě hru přechytračit, diváka moralizovat, ale přitom končí klišoidní a nic nevysvětlující pointou. Kterou jsem vlastně moc nepochopil. Takhle to ve skutečnosti nefunguje, si myslim.

Oproti původnímu námětu hry, kterou jsem naštěstí nikdy nehrál, dává film hře sice druhý rozměr ve smyslu boje na život a smrt, ale ač si vymyslí jakéhosi démona, kterého mají za úkol "vrátit zpátky do temnot", pointou vlastně je amorální nevýhra nad hrou, to znamená, že člověk nikdy nevyhraje a hra neskončí, dokud budeme živí, hlavně kvůli tomu, že si démon hraje s pravidly. Co si z toho máme vzít?

Neobyčejně natočený obyčejný film o obyčejných lidech, obyčejných životech a vlastně docela obyčejných věcech. Asi jsme všichni unaveni ze všeho, když jsme uchváceni tímto snímkem. Nevím, možná tomu nerozumím, ale ta správná message, pokud to nějakou má, se ke mně moc nedostala. Jediné, co mě opravdu nadchlo, tak scény, kde šlo doslova o život (narození mrtvého dítěte a záchrana topících se dětí z moře). Ale masterpiece nebo něco podobnýho bych to neoznačil. Jinak ale docela dobrá práce. 7.5/10

Zoufale vyznamenaný filmař natáčí zoufalou komedii podle zoufalého scénáře a zoufalí herci a herečky v tom musejí hrát, aby zaplatili zoufalé účty. Aby té zoufalosti nebylo málo, přidá mezi titulky zoufalé záběry, jak si herci s hraní zoufají a zoufale si u toho ulevují sprostými slovy. Nakonec jediný divák tak moc nemusí zoufat, protože se na to vlastně nemusí koukat.

Cítím v tom sice prorežimní nádech a podtext, dneska by děti na úřadu buď poslali někam nebo by to těm dětem bylo vlastně úplně jedno, ale kvůli poetice a humoru, který mi v současných dětských filmech (natáčí se vůbec?) hrozně chybí, jim to tak nějak odpouštím. Javor? Teda, jasan?