Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Krimi
  • Animovaný

Recenze (153)

plakát

Stážista (2015) 

Nedomrlý film. Anne Hathaway a Robert De Niro ho prodají, ale mimo ně (a Rene Russo) tam v podstatě není nikdo sympatický, všichni herci (do jednoho!) přehrávají, Anders Holm vás bude, nehledě na zápletku, srát od začátku do konce. Všechno je to přeslazené, De Nirův Bob altruista každým coulem bez chybičky, Jules Anne Hathaway v podstatě taky žádné nemá (to, že je její jedinou chybou oddanost firmě, kterou sama založila, působí jako obligátní odpověď na otázku "jaké jsou vaše slabé stránky" při pohovoru). Po technické stránce se moc vytýkat nedá - ano, hudba působí trochu na sílů, ale jinak by se na film koukalo pěkně, barvičky to má hezký, jen kdyby to nebyla TAKOVÁ nuda. Smát se nebudete (leda by vám přišla vtipná scéna jako vystřižená ze Snowboarďáků). A navíc to má dvě hodiny. To už v Hollywoodu neumí nikdo stříhat?

plakát

Hříšnice - Percy (2021) (série) 

Ta katarze, která se dostaví v samém závěru série jinak naprosto zdrcujícího dílu, voní po moři a kachně na pomerančích. Jestli to není málo? Chce se mi odpovědět jako Harry Ambrose - nejsem si jistá.

plakát

Prázdniny (2006) 

Je mi líto, ale ne. Po letech (patnácti!?) jsem se zkusila k Prázdninám vrátit, ale prostě "to" tam pro mě není. Papírově to zní skvěle - Kate Winslet, Cameron Diaz, Jude Law, Rufus Sewell, cameo Dustina Hofmanna, hudba Hanse Zimmera, skladby Imogen Heap, malebné Surrey, luxusní Los Angeles - je tam přece všechno, nebo ne? No, není. Tohle všechno totiž nedává dohromady hit, ale produkt bez jiskry. Přehrávající herci tomu moc nepomáhají, z výsledku na mě ale působí, že na vině je především režisérka - což je obzvlášť škoda, protože si dovedu představit, že zatímco scénář mohl působit solidně, nutně potřebovala někoho, kdo se na něj podívá čerstvýma očima a vnese do něj trochu života. Zároveň je ale potřeba říct, že ačkoliv žánr romantické komedie nemusí - a vlastně asi ani nemůže - neustále přicházet s něčím novým, tady toho opisování (a dost nepozorného, chce se mi dodat) bylo opravdu hodně. Iris je totiž taková Bridget, Amanda vlastně jakákoliv workoholička z americké komedie a jediné, co dělá Prázdniny Prázdninami je skákání mezi dvěma liniemi, což vlastně často působí protivně. A opravdu nerozumím tomu, že někdo volá po pokračování.

plakát

Dobrá manželka (2009) (seriál) 

Panebože, to je jízda. Na něco tak návykovýho jsem nekoukala, ani nepamatuju - ani nevím jak, už jsem ve 4. sérii, která (co si budem) působí oproti prvním dvěma, zejména po technické stránce, už pěkně vymazleně a vyblýskaně (dobře se na to kouká ale od samého začátku). Herci jsou vynikající, a co mě obzvlášť těší, tak nejen ti hlavní, tak i ti vedlejší a epizodní. Asi nikde jinde jsem neviděla od samého začátku tolik hvězd a známých jmen. Hodně mě těší návraty soudců (Denis O'Hare!) i právnické chásky, jednoznačným vítězem je tu Michael J. Fox - jeho Louis Canning je prostě cunning, baví mě od první minuty. Stejně tak musím vypíchnout i přechody mezi řadou epizod (epizoda končí, druhá začíná na stejném místě, ale pohledem jiné postavy/z jiného úhlu) - něco podobného jsem už párkrát viděla, ale ani zdaleka ne tak často (působí to velmi přirozeně) anebo vrstvení některých scén tak dlouho, až už máte pocit, že to víc nejde - a vzápětí vás stejně tvůrci přesvědčí o tom, že ještě zdaleka neskončili. Mám radost, když jde i z něčeho tak prostého, jako je právnický seriál, vidět, jak jeho výroba tvůrce bavila. Díky tomu se bavím i já.

plakát

Hříšnice - Cora (2017) (série) 

Lehce nadhodnocuju, ale to rozuzlení si to zaslouží. Výborná, tíživá, psychodramatická detektivka, s velmi příjemnými hereckými výkony. Potěšilo mě, že jednotlivé části působí vyrovnaně, nezaznamenala jsem výraznější propad a poslední tři části gradují exponenciálně.

plakát

Emily in Paris (2020) (seriál) 

Jsem na vážkách. Seriál jsem si pustila na jeden zátah, tak, jak je pro Netflix typické. A po několika dílech jsem ho brala jako své nové guilty pleasure (v podstatě výlučně díky Lucasu Bravovi), zpětně mne však přepadají rozpaky. Námět se dal zpracovat tolika možnými způsoby (jak už dříve tolikrát viděnými, tak i neokoukanými), zaměřit jsme se mohli na Emily jako na workoholika (ostatně hned v prvním díle uvádí, že práce ji baví a naplňuje), na francouzskou módu a eleganci (fakticky nemusíte být bůhvíjaký estét, aby vás z pohledu na takřka jakoukoliv "módní" kreaci Emily rozbolely oči), na vztahy (o sexu se mluví v podstatě v každém díle, ve většině z nich ho i postavy provozují, ale je bez náboje, invence, romantika působí "nedomrle"). Jakoby tvůrci chtěli obsáhnout všechno (což se jim nedaří) a vlastně jim bylo jedno, s jakým výsledkem. Vedlejší postavy působí často jako karikatury (s čestnou výjimkou Sylvie, jejíž představitelka je přesná v podstatě v každé scéně), příběh málokdy někam posouvají a krom základních charakteristik (gay, dobrosrdečný pošuk vyžívající se ve dvojsmyslech, stárnoucí seladon,...) se o nich v podstatě nic nedozvídáme. Emily působí skrz naskrz nesympaticky. Jednu či dvě charakterové vady bych jí odpustila, pokud by alespoň něco na její postavě dávalo smysl. Nebo ji její okolí podávalo konstruktivní zpětnou vazbu. Kdyby její motivace byly propracované. Kdyby. Zcela stranou ponechám fiasko Zlatých glóbů, přijetí seriálu širokou veřejností i kritiky. Copak je TAK těžké natočit prostoduchou lehkonohou komedii na večer po práci?

plakát

The Graham Norton Show (2007) (pořad) 

Kdybyste si měli pustit jen jedinou epizodu, jděte do té ze 14. února 2014. Večer s Mattem Damonem, Billem Murrayem, Hugh Bonevillem a Palomou Faith je jeden pěkně divoký mejdan. Škoda, že tam není vidět, jak Bill Murray háže do publika ovoce.

plakát

Gentlemani (2019) 

Vynikající! Šťavnatější než dobře udělaný wagyu steak.

plakát

Tři bratři (2014) 

Tandem Svěrák a Svěrák pro mne nikdy neměl gloriolu nedotknutelnosti, nepotřebovala jsem vidět vše, co kdy vyprodukoval, obecně se ale dalo říct, že se mi jejich tvůrčí tvorba zamlouvala a nijak mě nepobuřovala (co mne nezajímalo, jsem si prostě nepustila). Třem bratrům se ale dost dobře vyhnout nedalo. A vidět někoho tak mimo, jako byl v tomhle filmu Zdeněk Svěrák (scénáristicky, textově, herecky, námětem), to prostě bolí. Především proto, že veškerá zklamání pramenící z filmu jsou zcela zbytečná. Nápad provázat tři klasické pohádky nadstavbou o třech bratrech vydávajících se na zkušenou není sám o sobě špatný. Muzikálovým pojetím si ale na sebe tvůrci upletli bič, který je zpráskal od hlavy k patě. Křečovitost provází především první část o Šípkové Růžence. Ta byla patrně zamýšlena - přinejmenším podle rozpočtu nalitého do kostýmů, výpravy, vedlejších postav (sudičky) - jako korunovační klenot velkého Svěrákova triumfu, ten se však v žádném ohledu nekoná. Vztahy tu nefungují, Klus svým hereckým výkonem připomíná spíš dětskou besídku než pohádku v hlavním vysílacím čase (na jeho zpěv nechť si udělá názor každý sám, někomu snad konvenuje), s výjimkou pasáží s babou z bažin (absolutně bezkonkurenční Jiří Lábus) nemá co nabídnout a zbytečně ukusuje ze stopáže i pozornosti diváka. Přezpívání Červené karkulky však uráží jakýkoliv divácký vkus. Přistupme na to, že infantilní popěvek "červená - zbarvená" má jen podkreslit nezralost ústřední postavy. PROČ, proč, proboha, následuje to, co následuje? Komu je tahle část určena? Dospělý se cítí trapně a těžko přechází opravdu zbytečnou sexualizaci patrně devítileté dívenky (nemluvě o "humorných" prupovídkách tatínka během domlouvání zaslíbení). Děti se zase děsí (jinak opravdu povedeného) vlka. Jediné pasáže, které se opravdu povedly, patří těm sledujícím nejstaršího "rapla" Pepu (ve všech ohledech zábavný Vojtěch Dyk). Ať už oddychová intermezza na zámku, s pradlenami či v hospodě anebo přímo závěrečné zpracování Dvanácti měsíčků se prostě povedly, a to v každém ohledu (obsazení, nápěvky, text, vizuál, triky, stopáž). Jediné, co jí škodí, je zbytečné rámování příběhu o Třech bratrech, jejich "špatných" vlastnostech a nápravě (jak k ní došlo? kdy? proč? a bylo tohle vůbec nutné?) a přerušování vypravěčem a siluetami dětí (PROČ?!), ubírající vyprávění tempo a jinak dobře navozenou atmosféru. Tohle MOHLA být (s trochou soudnosti) nejzábavnější a nejlépe natočená postsocialistická česká pohádka. Ale není.

plakát

Věčný příběh (1998) 

Jedna z mých nejoblíbenějších (a možná ta úplně nejoblíbenější) variací na známý pohádkový příběh o Popelce. Nenapadá mě, co bych vytkla, a to v žádném ohledu. Od historizujícího pojetí s krásnými kostými a velkolepou výpravou, přes oproštění se od fantaskních motivů a jejich vyvážení vědou (Leonardo da Vinci je patrně "nejkouzelnější" kmotřička víla, jakou jsem kdy viděla - jeho zapojení se v pohádkovém žánru ráda tvůrcům odpustím), po obsazení (tady se povedla zejména Anjelica Houston, která dokonale balancuje mezi klasicky zlou macechou, paní domu, kterou nikdo nikdo neučil tomu, že se služebnictvem se dá jednat i jinak než z pozice tyrana a mladou vdovou, která ještě nestihla odložit svatební šaty a už osaměla v pro ni neznámém prostředí s cizími lidmi a nevlastní dcerou, ke které se dokázala vztáhnout jedině jako ke konkurenci v srdci jejího právě zemřelého manžela), ale výborní jsou popravdě všichni, včetně Drew Barrymore v titulní roli - postavě jinak křehké a pracovité Popelky propůjčuje střízlivost, inteligenci a ideály, které jiná pojetí často naznačují, ale tady mi přijdou podávány nenuceně. Humoru je přesně tak akorát, aby nerušil, ale zvládl obrušovat dramatičtější hrany příběhu. V podstatě by se film dal přirovnat k našim Třem oříškům - v obou filmech jsou protagonistiky proaktivní a nezávislé a své urozené protějšky učí, jak být nejen lepšími vladaři, ale i osobnostmi. A vyčítat Popelce romantiku, sentiment a klišé... je přinejmenším úsměvné.

Ovládací panel
6 bodů