maoc

Předchozí díl dost rozčeřil vody a nabídl pár odpovědí nebo alespoň podnětů. Tento už vyloženě směřuje diváka k viníkovi i motivům. Není to brzy? Když bylo vše zastřené, bavilo mě o víc. Jasně, tak to detektivky mají, že odhalují pravdu nebo alespoň její část. Vlastně nevím, proč na ně koukám, když tajemství je o tolik více vzrušující než odhalení. A že to je celkem očekávané míření do vyšších kruhů, když nadřízení detektivů se celou dobu chovají jako na vodítku a případ řeší maximálně "politicky" - aby lidé dostali viníka. Popravdě mi případ zatím nepřijde tak osobní, aby se stal detektivu Westovi a hlavně Hayesovi trnem v patě na celý život. Takových museli řešit víc. Proč zrovna tento je tak výjimečný? Pokud na toto nedostanu v posledním dílu odpověď, tak beru třetí řadu jako zklamání.

Třetí epizoda byla zatím nejnudnější resp. nejvíce zaměřená na atmosféru zmaru a nijakosti a na minulost postav. Čtvrtá jde v jejích stopách a vaří stejnou kašičku, ale už ji přece jen začíná kořenit nějakými těmi jalapeňos (rozhovor matky a učitelky, černošské přívěsové ghetto, výslech kluků, video z vykradené lékárny, stíhy z Vietnamu (a jeden běloch - kdopak je asi ten ušatý civil se vzorovanou kravatou?), balení slečny po mši a indiánský mstitel. Jak okatě s těma holkama mluvil! Pomstička jak malovaná. Brrr. ///// Jestli bude únoscem kněz nebo ta babka vyrábějící panenky, tak této sérii vpálím odpad. Pokud se na konci vůbec pachatele dozvíme a nebudeme spolu s detektivy tápat a depkařit z toho navždy.

Třetí díl je zatím nejvíce náročný na diváka, jeho náladu, jeho mentální nastavení. Zda dokáže být stejný buldok jako detektivové a nepustit se. Dívání rozhodně není pro usínavé typy. Ty totiž minou důležité momenty, jako např. při prohlížení alba, a musí se vracet, aby vůbec pochopili. Objektivně tuto filmařinu musím ocenit, subjektivně je to už docela nuda. Prostě nejsem ten správný buldočí typ a vlastní selhání se mi nezažírá tak pod kůži, abych se jím ještě po letech musel fyzicky trýznit (vidiny ženy a dětí, chyby ve vyšetřování, stihomam, že mi něco stále uniká a možná za to může někdo, kdo mne záměrně vodí za nos).

Ve dvojce se (logicky) nemohlo podařit vybudovat takové napětí, takové očekávání. Chybí tělo. Detektivové hledají, pod prsty jim kouká dvojka od FBI, chytají se stébla (výslech) a plánují zatím nepřijatelné (porozhlédnout se po domech bez soudního příkazu). Časové linie se víc a více prokreslují a je stále jasnější, že někdo něco tají. Že něco nebude, jak má být. Že se někdo zeptá na špehýrku a dozví se něco, co nechce slyšet. Že se možná dozvíme něco nepěkného o postavě, kterou jsme si oblíbili.

Slušný rozjezd. Už jsem se k True Detective ani nechtěl vracet, ale nakonec (zatím) nelituji. Poměrně složité časové roviny vyprávění jsou zdařile a organicky propojené tak, aby byl čas na plíživé napětí, tajemno, pocity viny, o kterých ještě ani nevíme, zda jsou oprávněné či nikoliv, ... Slaměné panenky pěkné, lidé i lokace správně redneck. Vypadá to dobře. Jen si myslím, že lokalita nálezu, která byla objevena jakoby náhodou a instinktivně, by byla jedna z prvních, kam by se šli švestky podívat. Takže trochu fail.

Kompilát mnoha sci-fi do jedné konzistentní vize. Zpracování působí dnes už dost směšně a chování lidí pod vlivem Proudu velmi naivně - prostě se chovají jako banda nedobře vedených loutek. Krizi zažehná to, co je lidské poněkud schématicky až pohádkové (Sněhurka naruby), ale vlastně proč ne. Čím jiným se dá porazit zlý všemocný virus? :-) Povedená epizoda, která volá po novém natočení klidně i jako celovečerák.

Komorní drama podobajícíc se Keyesově novele Růže pro Algernon(a), alespoň v prvku vylepšení outsidera na génia a jeho zamilovanosti do učitelky. Jinak ale celkem svébytná schizoidní epizoda se slušným koncem. Jennifer Rubin je v archetypální roli ženy - zachránkyně muže před ním samým a doufající v jeho změnu k lepšímu sice poněkud toporná, ale velmi pěkná.

Také se vám stává, že čím víc vody z barelu pijete, tím větší cítíte žízeň? Prej Šumavský pramen. Checht. Ze Švajcu to vozej! ** Líbily se vám tanečky chovanek v Sucker Punch? Tady taky jeden klátivý projev ženskosti uvidíte. A dokonce po něm také přijde akční pasáž. ** Od filmu jsem měl jistá očekávání, ale rozladila mne už okatě digitální panoramata hor, hnusný digitální kulhající jelen, bouračka, která se právě kvůli záběru toho jelena posunula o několik desítek metrů blíž k silnici a umělý kraví plod. Dokonce i moje žena, která si jinak z filmů po pár hodinách nepamatuje ani zbla, si u toho vzpomněla na Shutter Island. Budiž, jistá podobnost se nedá popřít. Ale zatímco Scorsese a jeho parta se zaměřili na uvěřitelný a psychologicky propracovaný scénář, vizuál a budování atmosféry, Verbinsky a jeho bojs se zaměřili jen na poslední dvě jmenované. Velká škoda, protože tematicky měl Lék na život nakročeno skvěle. Pochybnosti o vlastní příčetnosti nahradil pochybnostmi o vlastním tělesném zdraví, podlomeném ovšem opět psychickými důvody - mamonem, honem za mocí, neopodstatněnou vírou ve vlastní výjimečnost a schopnost se zlepšovat. Kdyby se držel v tomto duchu a dovedl myšlenku až do třeba klidně démonského finále, nebo se držel víc v psychologicko-patetickém duchu, že lékem na život je přece smrt, kterou vám nějaký šílenec rád zabalí do ambaláže požadovaných barev, byl bych spokojen. Ale tvůrce takových slušně uzavřených pecek jako remake Kruhu nebo animované nálože jménem Rango, se zde odmítl kousnout do vlastního ocasu, jak by každý jiný slušný had Our-rob-or-ros udělal. Odmítl příběh vyklenout a udělat uvěřitelným. Místo toho šel frankensteinovskou cestou a ještě k tomu nasekal v logice tolik chyb, že se má přirozenost zdráhá uvěřit a vzít film na milost. Tak namátkou - zvodeň na kopci. Nakonec vlastně ani ne tak zvodeň, jako podzemní jezero, v kterém žijí ryby. Ha ha. Švýcarská vesnička degenerátů jako někde z albánských či rumunských hor. Ha ha ha. Jak už poznamenal jiný komentující - mizí velmi bohatí lidé a nikomu nechybí, dokonce ani nepřátelům, kteří si je jistě chtějí odkráglovat sami a jejich mrtvoly pochcat. Proč nepoužil trosky z ulice, které nikomu chybět nebudou? No jo, "modrá" krev s aromatem peněz... Ale budiž, toto vše bych snad ještě překousnul, ale dráždí mne nedotaženost linií. Ne nejasnost, s tou problém nemám, ale nedotaženost. Například: paralela otec - syn (+ matka, která přece zemřela až po návratu Lockhearta z léčebny), voda jako symbol života a překrouceně i smrti, šílenost či příčetnost hlavního hrdiny, slušně, ale ne výborně zobrazená revolta dítěte vůči rodiči, hodně americky (rozuměj děravě a málo uvěřitelně) nahozená historie rodiny mezi zničením baronského sídla a založením sanatoria, početný personál bez nějakého dalšího ukotvení do děje nebo vypořádání se s ním, atd. atp. Všech skřípajících součástek je v soukolí prostě moc. A nezachrání to ani několik labužnických scén, krásně odpudiví a zároveň krásní herci (striptýz vyschlých koz!), krásné stavby, interiéry léčebny a propriety (přístroje na destilaci elixíru života, deprivační komora, bazén, kašna, ...) a luxusní tělo Mii Goth. Film měl velmi našlápnuto, ale selhal. Dám si to ještě jednou, ale pochybuji, že mne Cure vyléčí a vezmu ho milost. I přes nepochopitelný závěrečný škleb. **** Rozhodl jsem se přidat hvězdu. Když mi ten film tak dlouho leží v hlavě, tak mu náleží i přes oprávněné výtky jistá vážnost. Zaměstnal mi hlavu, donutil mne sjíždět některé scény znovu a jednou se k němu rád vrátím i jako k celku.

Na vlastní oči jsem na nadchodě mezi Hlavákem a Zvonařkou viděl, jak borec prohrál hodinky, protože se je rozhodl vsadit a jak si je sundával, tak skořápkář přehodil kuličku jinam. Pro ty, kteří jako já prožili v devadesátkách konec dětství a začátek mládí, může být tenhle film srdcovka (Amway, Mekáč, Antifa, maty, burzy, rozmach fenoménu bezdomovectví nebo živoření někde na náplavce, svoboda!!!). Ale i pro ostatní není bez kladů. Jistá až hrabalovsko-nerudovská lyričnost bytí a lidského pinožení, fungující gagy, fůra hlášek, skvěle čitelná Babčáková, která tady vypadá dokonce i k světu (až na xicht, samozřejmě - sorry, Simono), tradičně dobrý Vladyka, Somr, Vlasáková a fakt fajnoví Schmitzer a Polívka. Pohodový film. Vlastně skoro pohádka.

Nebýt Červeného trpaslíka, tak se na tohle nikdy nepodívám. Ani bych netušil, že to existuje. V letech nultých šlo o starou, překonanou nudu. Nyní, na počátku let dvacátých, už je příběh o odvaze a obětování opět aktuální. Tak, jako byl v době vzniku.