mat.ilda

Už mně je jasný, proč se s tím lítáním na Měsíc přestalo...

Tak prý eurohoror... já bych to viděla na solidní šikanu, špatnou výchovu a něco toho mlácení do činelů. Ale většina zhlédnuvších se tady fakt bála - dát menší hodnocení než tři hvězdy.

Nenápadný snímek, říkáte... snad až příliš, s klidem zapadne mezi ty kvanta dalších, nenápadných. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech - po některých rovnou dvakrát, jak já to vidím, no ale když musíš, tak musíš... Neškodný příběh o hledání identit s opravdu hřejivým posledním záběrem, u kterého se, jako už poněkolikáté před ním, setkávám s novým fenoménem groteskních rychloposunů v chůzi... jako tupé nůžky, střihač vybírá dovolenou, nebo nás nechtějí připravit o pohled na živý plot? A ještě - být kučeravým Fabiem Audim, odmítla bych se znemožnit jízdou na tom úděsném kole :-)

Tak vidět zase jednou holky bez silikonových výplní a s vlastními vlasy je samo o sobě dost fantasy, nehledě na fakt, že ani ta největší záporačka není ani z poloviny taková kráva, jako většina amerických klaďaček... Východní vítr žánru svědčí, stylizací připomíná nádherné ruské pohádkové ilustrace z Kostěje Nesmrtelného, škoda, že příběh nedisponuje i stejnou dávkou sofistikace, ani tak jsem netrpěla žádnou křečí, ač se podobným kouskům normálně vyhýbám... až na ten chaotický sekec v závěru nelituji času stráveného v Temném světě, nejen kvůli Marinině mystické kráse, líbezným scenériím a dynamické kameře, ale také díky skutečnosti, že jsem viděla i Sucker Punch.

Jo tenkrát v Anatolii, kde světlomety aut spojené s prachem cest vytvořily zvláštní úkaz v noční krajině? A tenkrát v Anatolii, jak si vichr pohrával s harampádím na dvorku a dozrálé jablko dokonalo svou kopcovitou pouť ve vodní zátočině? Bylo to tenkrát, kdy se v Anatolii stala vražda a taková nesourodá skupinka chlapů různých profesí vodila vrahy po jejích magických místech, za účelem nálezu oběti? Přesně - vzpomenu si jistě i po letech na drobná odhalení osobních zákulisí uprostřed mezipracovních hovorů unavených mužů, na atmosféru letmých setkání s lidmi, které už možná nikdy nepotkáte, na jediný pokus o vtip i na jeden hrůzostrašný pohled přímo do kamery... Ten film žije svým životem, nepřetržitými zvuky přítomnosti a velkým citem pro přírodu a vše, co nás obklopuje, takže všímavým jedincům dokáže evokovat okamžiky, které sám zažil a dokázal vnímat jejich krásu, jedinečnost, neopakovatelnost... a taky dává sakra najevo, jak všechna ošklivost pochází od člověka. Ceylanova tvorba něčím připomíná styl Sama Peckinpaha, jen je daleko realističtější, tím pádem málo překvapující, někdo by řekl o ničem, já jsem však po jeho "Městečku" zhruba tušila, do čeho jdu, takže nemohu být zklamaná, naopak... Jen být já tenkrát v Anatolii, seženu si urychleně turecko-německý slovník ... :-)

Laskavou optikou nahlížená socializace dvou kapku opožděných přátel udržuje v pohotovosti úsměv a divákovu přízeň - vždyť umístit si dobrovolně na stěnu foto předsedkyně vlády - no nesežerte je! Takže - Ellingu a Kjelle, ráda jsem vás poznala a nechala se strhnout vaším dobrodružstvím v našem světě, aniž bych hledala blechy, neměla jsem totiž pro samou zábavu čas...

Jeden z těch vzácných případů, kdy je zábavnější alternativou čučet do zdi a k dobrání se závěrečných titulků je potřeba mít náturu hrdiny (v tom případě se nálepkuju jako totální zbabělec - padesátá minuta)... Jediný klad, co přichází v úvahu, je nejistá možnost, že by mohl konečně zaspat chronický insomnik, jinak jsem se poučila, že kromě instinktů je někdy dobré věřit i zdejšímu hodnocení.

Si Pálfi prohlížel rodinné album? :-) Tedy, myslela jsem si, že mně Taxidermia proletí hlavou jak komínem a nezbude po ní nic, než trocha smradu, pravda ale je, že mi tam straší už druhý den, takže se sluší jí trochu rozebrat a možná i zvednout hodnocení, což se uvidí na konci komentáře... Poněkud roztříštěné pojetí úchylek tří generací a doby, v nichž se mohou rozvíjet... Základ rodu je pojatý jako historie jedněch necek ve skandálních detailech s velmi originální kamerou, jeho nástupník v éře socialismu se pokouší prorazit v regulérních rychložracích závodech, kde se mezi chody v korytech zvrací tak přirozeně, jako ostatní dýchají, no a poslední potomek, zvaný "cysta", se mezi svou prací (a zároveň posláním, jak se ukáže) a starostí o krmík vepřového otce marně snaží na své psychopatické oči nalákat děvčata, po veškerých selháních se nakonec rozhodne pro hodně radikální řez... Po zamyšlení mně ze všech období vychází to socialistické jako nejmíň děsivé, navzdory největšímu nakopávání žaludku, nicméně, jako memento ztráty lidství fungují vcelku naléhavě všechny tři - a všechny jsou následkem nedostatku základních potřeb člověka... takže, díky tomu, že se mně nenavalovalo jen tak pro nic za nic, dávám krásných 60%.

Tady se někdo zhlídl ve vlastní genialitě a očekává, že to uvidím stejně... Tak ne, Xaviere, po tomto rozháraném post-mortem gay thrilleru máš u mě našlápnuto na režiséra jednoho filmu. Hvězda za stodolní tango.

Šikovně sestříhaný relaxační bonbónek, svádící k aktivní účasti v kvízu s časovm limitem... zjevně pan Pálfi viděl o několik filmů víc, a tak jsem si místo pohotových odpovědí často dosazovala pomyslné - tududum... Ani soutěživé roztěkanosti a poněkud únavnému dojezdu se nepovedlo zabránit mému rochnění se v super patetických klišé v žá(n)ru romantiky, už jen pro tu klasiku, chytlavé songy a průlety hvězd z poloviny galaxie, včetně těch vyhaslých...