Frazer

Italský giallo film o sérii vražd dětí. Díky skvělé symbióze dobrých záběrů a výborné hudby příznačně postavené na dětských chorálech (Ennio Morricone) tu máme dnes již málo známý, ale vynikající thriller, který se místy - pro důraz na hudební složku - stává až obrazovou operou. Výkon "Bonda" Lazenbyho je spíš mdlý, ale vyrovnává ho osvědčený padouchovský italský herec Adolfo Celi.

Jednoho rána nalezne zametač ulic v parku na Malé Straně v Praze bezvládné tělo amerického novináře (Jean Sorel). Po jeho převozu do nemocnice konstatují lékaři smrt a novinářovo tělo je uloženo do boxu v pitevně. Gregory Moore, jak se muž jmenuje, však mrtvý není. Ačkoliv se navenek jeví jako mrtvola, uvnitř žije a volá o pomoc. Lékaři ho však neslyší. A tak zatímco leží v boxu, rozpomíná se na nedávnou minulost. V Praze poznal Jessicu (Ingrid Thulin), krásnou ženu, do níž se zamiloval. Strávili spolu nějaký čas, ale když se jedné noci Moore vrátí domů, Jessica zmizí. Do vyšetřování se zapojuje československá státní bezpečnost i novinářův přítel Versain (Mario Adorf). Existuje samozřejmě podezření, že Jessica prostě Mooreho nechala plavat, ale novinář záhy během vyšetřování na vlastní pěst zjistí, že v Praze došlo k více záhadným zmizením. Velmi slušný italský koprodukční horor s magickou atmosférou, nemalým smyslem pro poetično a výbornou strašidelnou i romantickou hudbou Ennia Morriconeho. Filmový debut režiséra Alda Lada byl natočen na počátku 70.let v komunistickém Československu, hlavně v lokalitě staré Prahy. Odtud možná i druhý název filmu. Reálie tak činí film pro české publikum až kuriózním. Horor začíná záběrem Vltavy snímaným z Letné, titulkovou sekvenci představuje jízda sanitky snad všemi hlavními ulicemi pražského centra a my zjišťujeme, že ve staré Praze se od sedmdesátých let nic nezměnilo, snad až na ty autobusy. Pikantní je, že jedna z pohrešovaných žen se jmenuje Dubček. Hrdina musí v knihovně uplácet líného knihovníka, aby se ten vůbec uráčil donést mu starší čísla Rudého práva, vyšetřující komisař chodí v "gestapácko-estébáckém" koženém plášti, z televize zní zprávy v bezchybné češtině... Italský název filmu je Corta notte delle bambole di vetro (Krátká noc skleněných panenek) a nejspíš odkazuje - kromě metaforického významu - také k záhadně zvonivým skleněným lustrům, které ve filmu hrají důležitou roli.

Stylový černobílý filmeček, který sice dnešního diváka eroticky nešokuje, ale po formální stránce se jedná o výborné dílko, s kterým se nemůže skoro žádný současný erotický nebo polo-erotický film rovnat. Záběry rámované téměř dokonalými siluetami kyprých ženských těl jsou skvělé. Nicméně nejedná se ještě o vrchol Meyerovy tvorby.